To zabolí u srdíčka. Kateřina čekala víc a nedočkala se…

Nejde jen o Kateřinu, Járo. Přečti si i Vojtu (http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/jak-tvrdi-sikora_192414.html).

Autorský plurál je metla kritiky.

Pokud Vás stále bolí u srdíčka, přečtěte si Alenu: http://www.denikreferendum.cz/clanek/8725-lesba-a-masochista (netřeba asi dodávat, kdo je vedoucím rubriky Umění Deníku Referendum).

Jára si už Vojtu přečetl a musí uznat, že z něj jde strach. Na druhou stranu, ať už se pan V. ve svých názorech vyjadřuje spíše k autorovi a jeho hře než k zpracování hry samotné, tak je myslím pozitivní, že mu doslova vyrazila. Snad někdy chytne alespoň dech druhý.

Milý Járo,
ve Vašem případě by stačilo chytit odvahu a podepsat se plným (pravým) jménem.

Drahý Martine (jestli je to jméno pravé),
jméno Jára (neúplné) je pravé. Vzhledem k tomu, že každý stojíme pevně za svým názorem, nemá smysl si je nadále vyměňovat (diskuze začíná nějak odbíhat od tématu). Proto se loučím a rád Vám nebo komukoli jinému přenechám poslední slovo. Tečka.

Ach jo, hlavní problém je, že paní Kateřina (Veselovská) nemá ponětí, o čem hra je. Šokující je, když považuje BDSM pony-boys za obrácené kentaury. To už snad není ani pražské krasodušství ale jen prostá neschopnost pracovat s materiálem.
To se ukazuje také na tom, když se „kritička“ není schopna sama rozhodnout, jak vlastně posoudí jazyk páně Sikory. Schopnosti Paní Kateřiny vrcholí, když první část hry hodnotí jako rozvláčnou, zatímco diváci se celou dobu nepřestali řehtat.
Smích vlastně ustal jen ve chvíli, kdy se pan M. obrátil na publikum s tím, že jsou jako on, protože si také zvolili své trýznitele — v Praze více než kde jinde.
To bylo asi na Veselovskou moc. Nedivím se, že to bylo moc na Varyše, který si to mohl vzít i osobně. Proto asi také zařadil také BDSM komunitu nezi menšiny. Ale tuto pitomost překonal, když označil Sikoru za antisemitu, ačkoli tam nic judejského nebylo. I když Varyš by se mohl vymluvit na to, že Sikora se otírá o katolíky, ti uznávají Starý zákon, ten je židovský a takto skrytě, ale s komunistickou protřelostí, vlastně útočí na Židy, stát Izrael a jeho spojence USA a tím vlastně i naši účast v NATO. Když si přečtete jeho blogy oslavující starou partu z ODS, tak to ani nebudete považovat za vtip…
Autorčině nechuti k drsně komické reality show, kterou hra vrcholí a vede k překvapivému rozuzlení, se nedivím. Její vlastní zkušenost v jedné takové byla dost otřesná. Já však musím napsat, že od Lady Rádio 2007 bych ani vyšší výkon nečekal ;-)
A to, že v divadelních novinách píší o autorovi jako o Romanovi, je frackovství, kterému se ovšem při úrovni české divadelní kritiky, nemůžeme divit.

Ještě jedna kritika na ČRO:
http://www.rozhlas.cz/radiowave/tyjatr/_zprava/tyjatr-zpoved-masochisty–844276

Dovolím si být opět mentorem.
Převádět, pane Tožičko, diskusi do osobní roviny („Autorčině nechuti k drsně komické reality show, kterou hra vrcholí a vede k překvapivému rozuzlení, se nedivím. Její vlastní zkušenost v jedné takové byla dost otřesná. Já však musím napsat, že od Lady Rádio 2007 bych ani vyšší výkon nečekal ;-)“) je profesně nepřípustné (neřeknu-li rovou neslušné).

Vážený pane Tožičko:

1. Smích publika není měřítkem kvality inscenace.

2. Uznávám, že v BDSM praktikách se orientuji asi tak, jako Vy v českých divadelních hrách. Roman má problém není frackovství, ale aluze na hru ze zmíněného cyklu Ivy Klestilové nazvanou Standa má problém (i když možná tak čitelná, jako pro nezasvěcené pony-boy).

3. Mám i jiné tituly, které s divadelní kritikou souvisejí podstatně více. Kdybych proti Vám také použila Google, asi by bylo nutno zmínit Sikorovo Referendum, což? Byla bych ale ráda, kdybychom napříště nesnižovali úroveň debaty osobními invektivami.

S přáním pěkného dne

Milá Kateřino, neomalené používání křestních jmen pro starší a vážené autory teď neomluvíte nějakými výmluvami. Podobného faux pas jste se totiž dopustila, i když jste psala o paní Zemančíkové (Aleně!), a ještě naznačovala, že snad je pod Sikorovým vlivem, protože zadarmo píše do Referenda (navíc v tomto případě psala do rubriky komentáře, s níž nemá Sikora nic společného).
Pokud jde o osobní útoky, určitě se k nim nesnižujme. Já jen učinil obdobné srovnání jako Vy — Sikora má Radokovu cenu — Vy jste čekala více, Vy máte Lady rádio a já více nečekal. Nechápu v čem je rozdíl, snad kromě úrovně soutěže…
A Referendum skutečně není Sikorovo, ale spíše Patočkovo — samo používání Google očividně nestačí.

Milý pane Tožičko,
myslím, že je škoda, že nemáte smysl pro humor. Řetězec „Roman“ (má problém) — Kateřina — Jára — Vojta — Alena — Martin je milým zpestřením této ve své podstatě ideologicky konfrontační diskuse.

Jen abychom ve víru vášní neodbíhali od podstaty věci: Kateřina Veselovská ve své recenzi vytýkala inscenaci i hře především její divadelní kvality (respektive nekvality). Politiku výslovně ponechala před závorkou.

Ano, ponechala. Ale ve slovech kritiků K. Veselovské nelze nepostřehnout ideologický spár.

No právě.

Jsem vaším nepolitickým souzněním dojat. Před i za závorkou.

Tak ještě podpis a bude z toho regulérní příspěvek do debaty.

Já nějak vždycky měla zato, že dobrou (chytrou, vtipnou, údernou — jak je libo) satiru lze ocenit bez ohledu na to, zda míří na něco, čeho jsem odpůrcem nebo naopak zastáncem. Ano, u Sikory jde především o prezentaci vlastního světonázoru, ale to se už dlouho ví. Můžeme řešit míru sebeprojekce v textu a hlavně úporné rozřazování recenzí na ty kladné-levičácké a záporné-apriorně pravičácké (což je podle mého scestná premisa), ale nebylo by ex post smysluplnější zkoumat, jak drama i jeho inscenovaná podoba fungují? A kdo z kritiků argumentuje a kdo holt ne/má „Romana“ a jeho (místy tunelové) prezentování vlastní pravdy rád?
Inscenaci jsem neviděla a proto bych se nikdy nepustila do věcné argumentace s konkrétními názory, leč text znám a přijde mi na Sikoru nebývale nápaditý, hravý a vlastně sebeironicky odosobněný. Jen nerozumím „argumentaci“ na bázi „komu se to nelíbí, je pravičácký kretén, komu líbí, je ‚náš‘“, neb si myslím, že pořád se má jednat primárně o drama, resp. divadlo, byťsi jedním směrem angažované.
Druhá věc pak je, že předložená recenze je nevyargumentovaná (mj. „Autor po celou dobu pracuje s klišé, využívá je však naprosto prvoplánově“ — čili jakými? jak prvoplánově? atd.); Sikora s tzv. „zdeformovaným“ jazykem zdaleka nepracuje poprvé, vždyť je jedním z distinktivních rysů části jeho tvorby. Co se v polemice zaměřit spíš na tyhle věcné aspekty?

Ano prosím, i já bych byla ráda, kdyby diskuse v odborném periodiku byla alespoň ze strany odborníků pokud možno k věci, a to čistě ze sobeckých pohnutek. Nechci pány Mikulku a Švejdu vynechávat ze hry jen proto, že — pokud se nemýlím — inscenaci neviděli a hru nečetli, ale přeci jen by mě více zajímal názor paní Veselovské, která inscenaci viděla zcela jistě a hru pravděpodobně také četla…? V souvislosti s tím, že bych tuto debatu ráda využila právě jakožto reflexi své práce, bych ji chtěla požádat, zda by mohla poněkud rozvést tu zmíněnou pasáž o prvoplánovém použití klišé. U biče vše chápu. Ale co jsme tak prvoplánového provedli třeba s dominou, na to nemohu přijít. Máte pocit, že domina, tak, jak ji hraje slečna Onufráková, je skutečně prvoplánové klišé, tedy to, jak si běžně dominu představujeme? Stejně tak lízání bot bych ve hře o masochistovi označila jako prvoplánové, pokud by se na jevišti předvádělo coby sexuální praktika. Pokud je to však specifický rituál pro nové zaměstnance, domnívám se, že to už je — možná ideologicky zaujatý — nicméně druhý plán. Chápu, že v recenzní praxi člověk musí leccos zhustit a není prostor vše podložit argumenty, právě proto vítám tuto možnost „dozvědět se víc“…

Milé dámy,
děkuji oběma za konstruktivní příspěvky, v takovou debatu jsem doufala (i já se z ní chci učit).

S Markétou Polochovou zcela souhlasím — i s tím, že zdeformovaný jazyk je distinktivním rysem části Sikorovy tvorby. Soustavnost sama ale ještě není účelem, ne?
Co se týče první části Vašeho příspěvku, hádám, že nebyla adresována mně, neb jsem nikde nepsala, že nemám „Romana“ ráda. Pracovala jsem pro Literární noviny ve stejné době jako on a jeho kritiky mě bavily.

Pokud jde o ta klišé: uznávám, že dochází k jistým drobným posunům, ale z mého pohledu ani to lízání bot na pracovišti neztrácí sexuální podtext (zejména pokud ho praktikuje masochista sám). Totéž se týká i dominy, jakkoliv si herectví slečny Onufránkové nejen v této recenzi cením. Nejde ale jen o klišé z oblasti BDSM – mínila jsem tím i myšlenkové stereotypy týkající se bezdomovců, Romů, odborářů, hierarchie v nadnárodních společnostech… Na jejich detailní analýzu ale skutečně není v recenzi prostor.

A prosím Vás: jak někoho mohlo napadnout, že Divadelní noviny jsou odborné periodikum? A kdo to ještě čeká od těchto blogů?
Paní Veselovská, asi by se slušelo argumenty více prohloubit, chcete-li být někdy divadelní kritičkou.

Hmm, ale proč? Pan Erml dneska pod článek „Hezky se učil, hezky se klaněl“ poznamenal, že mu chybí „psaní i takové spíš upřímně dojmologické a pocitové reflexe“… Deficit mu měl asi vyrovnat „Normalizační kameňák III“.

Nevím, jestli může mít vůbec někdo za cíl stát se divadelním kritikem, zase takové terno to není — to už je snazší být kritikem divadelních kritiků. Jen jsem chtěla využít možnost publikovat v pečlivě redigované, byť lehce neformální verzi Divadelních novin a diskutovat o svých textech bezprostředně. Děkuju všem, kteří tuto debatu obohatili něčím smyslupným.

Paní Veselovská,

tak si dnes vlastně celý den čtu blogy, příspěvky, snažím se více zamyslet i nad svými názory, zda se v něčem nepletu, tak si prostě brouzdám. Mám na to dnes čas.

Chci jen upozornit, abyste si má slova nevykládala špatně. Dost často se stává — mě nevyjímaje — že diskutující poněkud přizpůsobují svým potřebám, co řekl někdo jiný. Nikdy jsem nenapsal, že kritika (recenze) se má psát dojmologicky, nebo že něco takového v recenzích postrádám. Vůbec se nebojím nyní tvrdit, aniž bych si protiřečil (doufám), že recenze, kritika by skutečně měla naplňovat nějaké standardy. Napsal jsem, že mi chybí (občas) i takové dojmologické, pocitově reflexní psaní. Tím jsem měl na mysli text, který nemá ambici primárně hodnotit, ale podávat trochu jinou zprávu o divadelním představení — uvolněnou, co člověka v souvislosti se shlédnutým divadlem napadlo, asociace — prostě dojmy. Takové dojmy, které nemusí být okamžitě myšleny v nějakém pejorativním? významu. Chcete-li být dobrou kritičkou, myslím, že je hodně důležité být kritický především k sobě — nepomáhat si při svém přemýšlení zjednodušujícím vnímáním, zjednodušujícím výkladům a zjednodušujícími soudy. Takových je hodně. Tím ovšem nechci říci, že já se nějak vymykám. Ale musím přiznat, že ty ironické poznámky, jako by ta ironie u většiny byla kdovíjakým zajímavým projem, už mi lezou krkem. Bez urážky i ta Vaše ironie v tomto příspěvku. V recenzích i v diskuzích. Proto ode mě ta obhajoba Vámi zmíněného článku. Víte co se mi na něm nejvíce líbí? To, že v něm právě není potřeba hodnotit a ironicky (z jakéhosi namyšleného nadhledu) se s tou inscenací, když se mi nelíbí, vypořádat. Líbí se mi právě ta „nerecenznost“, plynout v myšlenkách odsud tam. I s tou připomínkou dětsví…aj.

Nemyslím v recenzích Vašich, těmi právě také brouzdám (ale v recenzích obecně, jako obecně i v příspěvcích).