Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Ruskoje varenje po česku

Porovnáte-li z programu údaje k ostravské i liberecké inscenaci Ruské zavařeniny, budou takříkajíc „přes kopírák“ (počínaje překladem a konče režií), jediné dvě změny zaznamenáte u položky dramaturgie (v Liberci Martin Urban, v Ostravě Tomáš Vůjtek). Následující řádky se pokusí pátrat po tom, do jaké míry se v Liberci jedná o pouhou „doslovnou repliku“ úspěšné Arény, nebo zda jsme svědky dvou svébytných divadelních děl.

Ruská zavařenina

Václav Helšus, Barbora Mottlová, Markéta Tallerová, Karolína Baranová a Veronika Korytářová v liberecké Ruské zavařenině FOTO ROMAN DOBEŠ

Už teď se ukazuje, že hra světoznámé, u nás takřka neznámé Ludmily Ulické se stala jednou z nejdůležitějších událostí sezony. A to nejen proto, že jejím a Rajmontovým prostřednictvím to bylo historicky poprvé, co se jakákoli ostravská činohra probojovala do čela celostátní ankety Divadelních novin o inscenaci roku (připomeňme banální fakt, že mimopražské scény jsou v podobných anketách vždy automaticky znevýhodněny tím, že většina tipujících je z Prahy). A už vůbec ten sukces nepřisuzuji tomu, jak zní oblíbený recenzní kolovrátek, že by autorka napsala jakousi „tresť postmodernismu“ – rafinovanou intertextovou skládanku na Višňový sad a další hry. Čechov je tu jen odrazištěm, ne cílem: tím je hořká reflexe doby. A Ulická při líčení neutěšených ruských poměrů mimoděk pojmenovala cosi, co rezonuje i u nás, a možná právě u nás. Pokusme se tedy ono „cosi“ přečíst.

„RUSKO“ V ARÉNĚ A U ŠALDŮ

Když Alfréd Radok připravoval před padesáti lety Gogolovu Ženitbu a radil se s dramaturgem Václavem Havlem o jejím dnešním smyslu, dospěl k větě: mstít se blbosti. Nikoli té vzdálené, carské, ale v kulisách tzv. „rusárny“ (kyselé okurky pod postelí v nočníku, místnost plná slepic) blbosti ryze dnešní. Dramaturg oproti čtenáři má talent poznávat, co visí ve vzduchu. Šestým smyslem se prokousává k podstatě jevů, které nejsou patrné na první pohled. Můj dramaturg Václav Havel našel společné zázemí s divákem. Vytušil jsem, že větou mstít se blbosti našel klíč k budoucí inscenaci. Radok říká, že měli oba stejné zkušeností s tím, jak se pod dobrodušným úsměvem blbosti skrývá lest a krutost. Tato slova by mohla být i mottem Krejčího/Gogolových Hráčů, další znamenité „rusárny“, uváděné toho času vedle Ruské zavařeniny v Aréně. A v čem tedy dnes spočívá společné zázemí s divákem? Povědomý nám musí být už způsob života Lepechinových: existence jako provizorium.

Zatímco v Aréně máme i při rozpadu věcí a vztahů pořád ještě pocit jisté rodinné pospolitosti, věci i lidé mají k sobě fyzicky blíž, v Liberci už jen vzdálenost postav od sebe, hloubkou i šířkou interiéru zvětšují i vzdálenost lidskou: zvyšují míru odcizení a neporozumění.

Rodina pronajímá v Moskvě byt cizincům, aby měla z čeho žít, a tak bydlí na venkově, na místě kdysi vykáceného višňového sadu. Do střechy teče, díry jsou zakryty židličkami, každou chvíli vypnou proud, nejde voda, kočka se zbláznila. A nikdo s tím nic nechce dělat, ještě že je tu šikula soused, ale i jeho služby jsou jeden velký šlendrián. Společné zázemí je tedy útěk před odpovědností. Nejmladší dcera Líza, jediná motorizovaná, se živí sexem po telefonu: oceňuji, že jak ostravská Zuzana Truplová, jako rozená živelná komediantka, tak její „intelektuálnější“ liberecká varianta Karolína Baranová bohatě využívají střihových možností role, kdy se civilní dialog z ničeho nic zhoupne v profesionální vzdych, ale ani jedna toho nezneužívá. (K pokleslé řachandě typu Čtvrtá hvězda, jíž se na veřejnoprávní ČT kompletně ztrapňuje jedno z nejlepších divadel v zemi, to má na míle daleko). Jedním z mála poctivých dříčů rodiny je asi nejméně karikovaná figura hry, Natálie. (U ostravské Sasínové-Polarczyk nám asociují její citově bohaté, po rodu příbuzné, niterně zoufalé čechovovské kreace Raněvské a Arkadinové; mladší liberecká Markéta Tallerová jde na postavu víc intelektuálně, až studeně, své vnitřní zápasy tolik nezveřejňuje, a teprve postupně se dostává do ráže). Natálie marně sama sebe přesvědčuje o smyslu svého workoholismu: překládá anglicky červenoknihovní čtivo úspěšné kýčařky Kaluginové – mondénní ženy svého zbohatlického synka Rosti. A nutno říci, že rodinná debata nad etickou stránkou překladu škváru – zda tím pomáhá na svět zlu, nebo jen něčemu, co neškodí, a co navíc živí rodinu – patří k nejsilnějším místům hry i obou inscenací. Včetně překladatelčina upřímného údivu nad výdělečnými možnostmi zavařeniny oproti jejím překladům (a opět: každý si může do mondénní Kaluginové dosadit své favoritky, od Simony Moniové po Irenu Obermannovou). Vyrábět ve velkém echt ruskou zavařeninu jako východisko ze dna je podnikatelský nápad snad jediné opravdu aktivní postavy hry, hospodyně Marijány. Nepřetržité klaunské pásmo pohybových i slovních gagů, jež z postavy vydolovala v Ostravě Dana Fialková, se na českých jevištích jen tak nevidí – přirovnal bych ho snad jen k legendární partituře lazzi, jimiž kdysi obohatil sluhu Cyra v Mandragoře Jiří Hrzán v Činoherním klubu. O to příjemnějším zjištěním bylo, že liberecká Michaela Lohniská, byť nemá tu hbitou příživnickou drzost ostravské kolegyně, má i při své hubatosti navíc jakousi stavovskou proletářskou důstojnost a neomylný cit pro přesné uplacírování gagu (poté, co vyloví mrtvou myš ze zavařeniny, odmítne ji vyhodit s odůvodněním: to nebude k jídlu, to bude na prodej!). A zase jsme z Ruska doma.

HUMANISTÉ A TI DRUZÍ

Další spojnicí s dneškem jsou novodobé karikatury ušlechtilých humanistů (Varja, Konstantin). Karikatury proto, že – podobně jako Gajev ve Višňovém sadu – „pravdoláskaří“ jen slovy, zatímco parazitismus jejich životů mění jejich mravní horlení jen v jinou formu egoismu. Vévodí vysloužilý profesor Lepechin. Ostravský Marek Cisovský v něm klame tělem – v prvých obrazech nonšalantní rezonér s einsteinovskou čupřinou domácího matematického génia, zprvu v županu, později v bílém a ve slamáčku, nostalgické reziduum starých časů, zbytečné, ale krásné, jako to jeho piano. Má tři vcelku odpustitelné slabosti: letitou lásku k vodce, moudrým sentencím a ke stárnoucí baletce. Jenže z této masky čechovovských doktorů v závěru vyhřezne už zcela nečechovovský Serebrakov nové generace, proti němuž je ten ze Strýčka Váni jen neškodným tlachalem: herec nám tak nabídl další verzi svého Utěšitele z Hráčů a doplnil bohaté album studia východní chandry o nový vzácný exemplář. Václav Helšus pojal od počátku roli jako neškodný, ale potměšilý komentátor veškerého dění v rodině. Neaspiruje na einsteinovskou démonii jako Cisovský, nepěstuje falešnou aristokratičnost ani rozbolavělou ruskou chandru; jeho permanentní nutkání k vodce (atrapa knihovny slouží jako skrýš) je o to intenzivnější, oč je plebejštější. Přímo se vyžívá v jedovatých poznámkách o ruské povaze a ve slovních hříčkách (je-li řeč o přípravě fondue, přidá si k tomu eurofondy). Asi bude postavu v tomto směru ještě na reprízách dále obohacovat, a má k tomu dobrý důvod, ač postavu buduje jaksi z opačné strany, vůbec tím neoslabuje, spíše dobře připravuje konečné vyznění: odpadne-li maska bodrého šprýmujícího strýčka, není pointa o nic méně působivá. A o to víc nebezpečná. Na Helšusovi se snad nejvíc ukazuje, že teze o liberecké replice neplatí v tom nejdůležitějším, v herectví: má-li režisér k dispozici deset jiných herců, nemůže mu pod rukama vzniknout replika, ani kdyby chtěl…

Ruská zavařenina

Vladislav Georgiev, Marek Cisovský, Petra Kocmanová, Alena Sasínová Polarczyk, Tereza Dočkalová a Zuzana Truplová v ostravské Ruské zavařenině FOTO ARCHIV KS ARÉNA

Vítězné góly tu však střílejí jiné postavy: jsou to góly rukou, a ty, jak víme, platí, pokud je nevidí rozhodčí. Tento hlavní vzkaz našeho exprezidenta světu byl ovšem krédem nikoli Gogolových, ale českých hráčů z časů divoké privatizace, jejíž „nenulové náklady“ objevujeme dodnes (pokud to za nás nedělají Švýcaři). I další z podvodníků velkého formátu, jak je umí s matoucím vtipem a roztomilou vypráskaností opravdového gaunera zahrát snad jen Albert Čuba (Icharev z Hráčů i zbohatlík Rostislav ze Zavařeniny), i to jeho soupeření s jinými tuneláři společné kasy, to vše je nám zase povědomé. V Hráčích ještě rafinovanějšímu padouchovi podlehne (je až příliš narcistně zamilován do svých cinknutých karet), v Zavařenině už vítězí. Je o to nebezpečnější, oč je (na rozdíl od suverénní mafiánské kreace libereckého Zdeňka Kupky) sympatičtější. On, všehoschopný, vítězí nad neschopnou rodinou i nad dalším drobným podvodníčkem Semjonem (Vladislav Georgiev pečlivou studií malého českého kutila, co všechno umí a nic pořádně, kromě výběru záloh, snad nejdůsledněji převádí „rusárnu“ do důvěrně známých českých poměrů: opět je nám tak v hledišti bližší než příliš všeobecný Semjon liberecký). Vítězí však podnikatel – nebo jeho peníze? Každopádně skrze něj vítězí šťastné tunelářské zítřky. Vachrlaté, podtunelované bytí rodiny Lepechinových, jimž syn zbohatlík doslova prodal půdu pod nohama, je i vítězstvím Disneylandu nad čechovovským Ruskem. Po obrovské detonaci dosavadního domova nás v hledišti – tady ze mě mluví zase sugestivní liberecký zážitek – ohrozí jako memento obrovská těžká koule, ale rodinná tragédie směřuje i tak k happy endu: Tady bude nejkrásnější místo na světě! Uděláme tu jezero a uprostřed nechám postavit umělý ostrov! A na něj povedou čtyři mosty! A všechny křišťálové! A bude sem chodit spousta lidí, miliony lidí! A všichni s prachama! Komu se zdá být tato vize nereálně vzdálená, nechť se projde v Praze Karlovkou a pak vzhůru Nerudovkou.

Jsme-li v obou inscenacích svědky rozpadu rodinného prostředí, jsou tu ale i rozdíly co do rychlosti (temporytmu) tohoto rozpadu. V Liberci to spěje k zániku (zejména v prvé půli) mnohem pomaleji. Což je dáno i faktem několikanásobně většího rozměru jeviště, ale i rozdílnou hereckou technikou. Zatímco v Aréně máme i při rozpadu věcí a vztahů pořád ještě pocit jisté rodinné pospolitosti, věci i lidé mají k sobě fyzicky blíž, v Liberci už jen vzdálenost postav od sebe, hloubkou i šířkou interiéru zvětšují i vzdálenost lidskou: zvyšují míru odcizení a neporozumění. Jinými slovy: v „malé Aréně“ jsme víc doma, ve „velkém“ Šaldovi jsme mentálně víc v Rusku. Což opět, vzhledem k živému ohlasu premiéry, nemusí být vůbec hře na škodu.

Komorní scéna Aréna, Ostrava: Ludmila Ulická – Ruská zavařenina. Překlad Naděžda Krejčová. Režie Ivan Rajmont, úprava Ivan Rajmont, Kateřina Šavlíková, scéna Martin Černý, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Tomáš Vůjtek. Premiéra 1. června 2013.

Divadlo F. X. Šaldy, Liberec: Ludmila Ulická – Ruská zavařenina. Překlad Naděžda Krejčová. Režie Ivan Rajmont, úprava Ivan Rajmont, Kateřina Šavlíková, scéna Martin Černý, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Martin Urban. Premiéra 31. ledna 2014.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 17. února 2014

Komentáře k článku: Ruskoje varenje po česku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


29. 11.-12. 12. 2016

Číslo 20/2016 (29. 11.-12. 12. 2016)

Obsah čísla 20/2016

Sukces měsíce

Herman Broch, Ivan Buraj: ...

Trilogie rakouského modernisty Hermanna...

Dotazník

Lukáš Melník

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Koťátko přišel, viděl a...

Příběh „krachujícího“ Divadla...

Glosa

Hovory o hranicích

robíhá Pražský divadelní festival...

Kronika

Jednou větou

Ministerstvo kultury oznámilo, že by...

Kritika

Prodloužená ruka...

První premiérou Jihočeského divadla...

Příliš racionální...

Král Lear v Mladé Boleslavi...

Elegantní bulvár

Martin Čičvák, režisér a kmenový...

Těžká příležitost pro...

Odvážný je úmysl režiséra a šéfa...

Eklekticky zakletý vrch

Národní divadlo Brno uvedlo scénickou...

Levínského dramatické...

Běžný počítačový pokyn „Press...

Ovčáčkova hradní slavnost

To je lež jako věž, nebyla to vička...

Alžbětinec Pavel Kohout

Únorový puč 1948 je dodnes českým...

Apollinský choreograf Petr...

Brněnské Národní divadlo uvedlo v...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2016...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Rozhovor

Pavlína Kafková: K roli...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miroslav Bambušek: Pálí mě...

Dramatik a režisér Miroslav Bambušek...

Burešová/Otčenášek:...

Rozhovor s uměleckým vedením Divadla...

Kontext

„České“ a...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sláva a bída seriálů

Stručný obsah příspěvku zde není...

Těšínská jablůňka

Festival divadel Moravy a Slezska se v...

Loutky v hlubinách moře i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Nenechme kulturu umírat!

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak dál (k...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moving Station / Hemžící se...

Místa pro „nová“ divadla

Došlo do redakce

Helena Albertová, Markéta...

Zahraničí

Nikolaj Chalezin: Politické...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filmy o německých traumatech

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Leonard Cohen (21. 9. 1934 Montreal,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Daňhelová Milada, tanečnice (3. 12....

Paměti, záznamy, deníky

Příběhy ze zámečku se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Komiks 20/2016

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2016



Obsah,