Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozpačitý Parsifal

    Vlastně provinční Theater Chemnitz (Saská Kamenice) čeští wagneriáni vyhledávají. Mají to jen čtyřicet kilometrů od hranic a Wagnera, na rozdíl od českých divadel, zde hrají pravidelně. Letos postupně uvedou všechny díly tetralogie Prsten Nibelungův a tradičně tu na Velký pátek hráli Parsifala (premiéra 2013). Inscenace vznikla v Darmstadtu v režii Johna Dewa, který měl příležitost učit se přímo od Wielanda Wagnera a v programu inscenace zveřejnil obsáhlé poznámky ke svému chápání díla. První a druhé dějství založil na kontrastu křesťanské a ateistické filosofie. Bratrstvo rytířů grálu v černých sutanách se shromažďuje kolem stolce či oltáře s dominantním nápisem složeným ze jmen čtyř církevních otců. „Farář“ (starý rytíř Gurnemanz) s ukazovátkem v ruce vysvětluje pážatům v úboru ministrantů na školní tabuli příběh prvního krále grálu, Titurela, jeho syna Amforta a zlého čaroděje Klingsora. Síň hradu grálu je pouze naznačena lesklými vertikálami tvořícími kruh, nad kterým je zavěšen masivní krucifix. Amfortas pije z grálu jako kněz při mši a katolické prostředí doplňuje obří kadidlo komíhající se nad scénou mezi prvním a druhým obrazem. Druhé dějství se odehrává v Klingsorově říši ateismu s analogicky napsanými jmény čtyř filosofů (mj. Nietzsche a Marx), za nimiž se zvedá obří výtisk Nietzscheho Radostné vědy. Nad scénou je opět kříž, avšak bez Krista, zato omotán nestvůrným hadem. Klingsor (možná sám Nietzsche?) vyvolá přímo z textu knihy démonické svůdkyně (oděné do papíru popsaného bezbožnými myšlenkami), které nasadí proti Parsifalovi.

    Bezbožné prostředí charakterizují jména významných ateistů a had na kříži, pod ním čeští pěvci Kateřina Hebelková (Kundry), a Martin Bárta (Klingsor). FOTO NASSER HASHEMI

    Redukovat Parsifala na spor náboženství s filosofickým ateismem je ovšem zjednodušující. Navíc se inscenace od příchodu Kundry odvíjí už zcela konvenčně, střet dvou pohledů na lidskou spiritualitu a tělesnost se vytratil a k syntéze rozehraných motivů nedošlo. Nabízela se otázka, zda se za pompézními kulisami druhého dějství vůbec skrývala hlubší myšlenka, a vůči čemu vlastně Parsifal obstál. Dalo by se jízlivě říct, že prostě jen nepochopil Nietzscheho, a tak se vrátil k panu farářovi. V závěru třetího dějství Amfortas nenaříká nad rakví Titurela, ale nad prázdnou Archou úmluvy. Odpůrci Parsifala totiž tvrdí, že dílo vyjadřuje antisemitskou potřebu očistit křesťanství od všeho židovského, závěrečný výjev tak připouští interpretaci, že nezemřel Titurel, ale Desatero (tj. judaismus) a Parsifal přichází s novým křesťanstvím bez Židů.

    Potěšily však prakticky všechny pěvecké výkony. S titulní rolí si skvěle poradil wagnerovský veterán Thomas Mohr, jeho vyšší věk neubral nic na mladistvém dojmu a síle jeho hlasu ani na jeho precizním projevu. Po všech stránkách neodolatelnou Kundry byla Kateřina Hebelková, která se prakticky jako jediná úspěšně snažila hrát svoji postavu – a to jak úvodní polohu neurotické, křečí svírané hříšnice, tak pozdější proměnu v peklu propadlou královnu, jejíž krása je zhoubou všech rytířů a světců. Dalším vynikajícím českým interpretem byl Martin Bárta jako respekt budící Klingsor. Německý basista Magnus Piontek s příjemně zabarveným hlasem odzpíval poněkud nevděčnou úlohu Gurnemanze, ve stylizaci do postávajícího faráře nedostal příležitost postavu ozvláštnit. Podobně na tom byl gruzínský barytonista Michael Bachtadze, i když se aristokratickým vzezřením a ušlechtile znějícím hlasem skvěle hodil na roli nemocného krále grálu Amfortase. A většina ostatních.

    Filharmonie Roberta Schumanna hrála přesně a bez slyšitelných nedostatků. Dirigent Guillermo García Calvo volil na některých místech poněkud uspěchaná tempa, jako kdyby se v kombinaci s minimálním děním na scéně snažil monumentální mezihry odehrát co nejrychleji. Rovněž sbory, mužský, ženský a dětský, zpívaly bez problémů, jen režijní rozhodnutí nechat je často za scénou, zesilované přes reproduktory, vedlo k vyprázdněné scéně a nepřirozeně zkreslenému zvuku.

    DENISA VALTEROVÁ

    Theater Chemnitz – Richard Wagner: Parsifal. Koprodukce se Staatstheater Darmstadt. Hraje se v německém originále. Hudební nastudování a dirigent Guillermo García Calvo, režijní koncepce John Dew, režie Marcelo Buscaino, scéna Heinz Balthes, kostýmy José Manuel Vázquez, sbormistr Stefan Bilz. Premiéra 1. června 2013. (Psáno z reprízy na Velký pátek 30. března 2018.)


    Komentáře k článku: Rozpačitý Parsifal

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,