Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Rozpačité jihlavské vraždění

Na festivalu Žižkovská štace, který již čtvrtým rokem seznamuje pražské diváky s inscenacemi regionálních divadelních souborů, se tento týden představila profesionální scéna Vysočiny – Horácké divadlo Jihlava. Po svěží francouzské konverzačce Bůh masakru (viz Výtvarný masakr z Vysočiny) a inscenaci pro mládež podle předlohy finského prozaika a dramatika Mika Waltariho Čarodějka nabídli Jihlavští psychodramatický opus s detektivní zápletkou Ubohý vrah.

Kohout v Ubohém vrahovi mistrovsky zpracoval raskolnikovovské dilema zločinu a trestuVladimíra Čapková (Třetí herečka), Josef Stara (Keržencev), Josef Kundera (Druhý herec). Snímek JAN ČERNO

Kohoutova hra z roku 1973, která byla mimochodem doposud jako jediné české drama uvedena na Broadwayi, v sobě skrývá ohromný, mnohovrstevnatý potenciál. Interpretační, herecký i výtvarně-estetický. Šíře a bohatost dějových linií a především atraktivní zmnožení principu „divadla na divadle“ vyžaduje od inscenátorů promyšlenou a domyšlenou koncepci a přesné vedení herců, jinak si lze na textu velmi snadno zlomit vaz.

Režisér se spolehl na přímočarý, prvoplánový výklad - Josef Stara (Keržencev) a Jakub Škrdla (První herec). Snímek JAN ČERNO

Kohout v Ubohém vrahovi mistrovsky zpracoval raskolnikovské dilema zločinu a trestu, jež smísil s hamletovským balancováním mezi rozumem a šílenstvím (otázka do jaké míry předstíraným), což je prezentováno formou divadelní rekonstrukce (teatroterapie) v ústavu pro choromyslné, kam byl ubohý „vražedník“ internován. Právě díky citacím z Shakespearovy tragédie a několika dějovým vrstvám, které se vzájemně prostupují, je možné text s jistou nadsázkou a v kontextu dnešní doby v podstatě zařadit mezi postmoderní dramata. Což myslím i vysvětluje jeho úspěch v době vzniku. Svým způsobem totiž předběhlo dobu a jeho forma působila ve své době svěže a novátorsky. Současná světová jeviště, z nichž se na diváky valí jak z pohádky Hrnečku vař totální dekonstrukce prosycená aluzemi a hypertextovými odkazy, Elfriede Jelinek, Marius von Mayenburg, Dea Loher, u nás například David Drábek, však mohou být asi těžko ohromena formální rovinou Kohoutova textu. Což neznamená, že je hra odsouzena k uložení do prachu knihovních polic. Při jejím inscenování však nesmí tvůrci spoléhat na formální atraktivitu, ale musí pečlivě rozvážit a interpretovat především tematickou rovinu hry. Obávám se, že v Jihlavě si režisér a dramaturg v jedné osobě Pavel Palouš takové otázky důsledně nekladl. Předem se vzdát dramaturga jako skutečného partnera, nemusí být vždy šťastným řešením.

Děvčata – kurtizány měla kolem boků zavázané květované šátky s třásněmi, abychom snad nezapomněli, že je děj situovaný do Ruska - Vladimíra Čapková a Barbora Mošnová. Snímek JAN ČERNO

Režisér se spolehl na přímočarý, prvoplánový výklad. Divák má však mnohem víc imaginace, než aby mu bylo každé slovo, každý dialog, každá akce polopaticky interpretovány. Je-li základním principem první části hry rekonstrukce základního příběhu skrze vrahovu výpověď, a poté se celá popisovaná akce ještě – navíc dost banálními divadelními prostředky – předvede, neubrání se divák pocitu, že si z něj dělají herci a režisér srandu. Vrcholem byla scéna pijatiky v nevěstinci, jež by se dala nazvat pitoreskní folklorní choreografickou vložkou. V ní jsme byli dobré dvě minuty nuceni sledovat tancující prostitutky a jejich zákazníky, kteří se ovšem chovali jak na pravé moravské veselce, což podtrhovala i z reproduktorů znějící cimbálovka a radostné výskání účinkujících. Děvčata – kurtizány měla navíc kolem boků zavázané květované šátky s třásněmi, abychom snad nezapomněli, že je děj situovaný do Ruska.

I ostatní kostýmy, respektive převleky, jelikož všichni herci přišli na začátku v civilním oděvu (v tomto případě konec 19. století) a různé doplňky, přehozy či šály si navlékali až v průběhu děje podle toho, jakou roli měli zrovna sehrát, se nesly v přísně realistickém duchu. Jako základ byla zvolena bílá barva kostýmů všech postav vyjma Antona Ignatěviče Kerženceva, který byl po celou dobu oblečen v černém. Bílá tak evokovala nejen nemocniční prostředí psychiatrického oddělení, ale signalizovala i jistou nezúčastněnost, nevinnost postav-pacientů v procesu a v aktu vraždy.

Jako základ byla zvolena bílá barva kostýmů všech postav vyjma Antona Ignatěviče Kerženceva, který byl po celou dobu oblečen v černém - Josef Stara (Keržencev), Lukáš Matěj (Třetí herec), Josef Kundera (Druhý herec), Vladimíra Čapková (Třetí herečka). Snímek JAN ČERNO

Ústřední postavou dramatu je „ubohý vrah“ Anton Keržencev. Je nejen iniciátorem rekonstrukce případu, ale aktivně do něj mnohokráte zasahuje. Josef Stara velmi dobře zvládá ostré střihy z racionálního mstitele v duševně postiženého jedince. Jeho závěrečný záchvat, kdy zjišťuje, že vražda byla jen konstruktem jeho choré mysli, je skvělou psychopatologickou studií. Je ale škoda, že všechnu svou hereckou exaltovanost vypotřeboval během úvodních vět a neměl pak kam pokračovat, jak vrcholit. Keržencevovým protihráčem, jenž spoluvytváří plastičnost a uvěřitelnost jeho charakteru, je jeho přítel a první herec, Keržencevem zavražděný Savelov. O co víc je dynamičtější a průbojnější, o to víc je Keržencev stíhán svými pochybnostmi. V poslední pražské inscenaci této hry v Divadle pod Palmovkou (2001) byl protihráčem Jiřího Langmajera charismatický Boris Rösner. V Horáckém divadle se zhostil této nelehké úlohy Jakub Škrdla. Bohužel působil příliš laxně až flegmaticky, jako by nebyl opravdovým sokem v lásce, ale spíše jen apatickým pozorovatelem Keržencevova chování.

Ani hudba, jejíhož výběru se zhostil opět sám Pavel Palouš, nedodávala inscenaci další rozměr. Jen zdůrazňovala a podtrhávala řečené a zobrazené. V závěru, kdy vrcholí přípravy na vražedný akt a každou minutou jsou diváci konfrontováni s neodvratitelným faktem zabití, zazní dokonce Beethovenova Měsíční sonáta…

Na začátku a na konci představení stojí na scéně boxerský ring vytvořený z pásů a igelitových závěsů sloužících ke vstupu postav na jeviště. V jeho prázdném, ale nepříjemně sevřeném prostoru nakonec zůstává stát samotný Savelov a říká: Tak jsem přeci jen zůstal sám. I divák jako by zůstal po konci představení sám, rozpačitý.

Horácké divadlo Jihlava – Pavel Kohout: Ubohý vrah. Režie, dramaturgie, scéna, výběr hudby Pavel Palouš, kostýmy Irena Fila Wagnerová. Premiéra 18. prosince 2010. Psáno z reprízy 9. února 2012 (byla současně derniérou) v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v Praze.

  • Autor: Marcela Magdová
  • Publikováno: 11. Únor, 2012

Komentáře k článku: Rozpačité jihlavské vraždění

  1. vladimir capka

    Hlavne ze mate plna usta Rezneruatd.,ze se to hralo u Bezrucu nnevite,misto povzbuzeni se snazite se svou aroganci vam kritikum vlastni…..jste nejchitresi ze vsech……zdar

    04.08.2013 (2.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 9.-29. 9. 2014

Číslo 15/2014 (16. 9.-29. 9. 2014)

Obsah čísla 15/2014

Komentář

Jak postavit Nové divadlo

V Plzni bylo 2. září otevřeno Nové...

Osobnost měsíce

Jiří Bartovanec

autor, choreograf a tanečník inscenace...

Jak já to vidím

Jiří Stránský

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Fronta na kázání

Tak nějak provokativně by se dalo...

Anketa

Kronika

Bylo & bude 15/2014

Bylo V Klicperově divadle Hradec...

Kritika

Říše hrdinů, nebo...

Studio Hrdinů vstoupilo do své třetí...

Muži versus ženy v...

Druhá polovina srpna rovná se Letní...

Kritický žebříček 15/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Zemřeli

Zemřeli

Jindřich Pokorný (12. 4. 1927 Praha...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2014



Obsah,