Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

RNT: Zapeklitá cesta putujícího světla

Londýnské Národní divadlo (The Royal National Theatre – RNT) dává rádo šanci novým hrám nadějných britských autorů. Nicholas Wright přispěl do jeho repertoáru svou dramatickou poctou zrodu americké kinematografie a židovské komunitě, která se pod úspěchy hollywoodské zlaté éry nemalým dílem podepsala. Travelling Light (Putující světlo / Světlo v pohybu) v režii Nicholase Hytnera má dnes možnost zhlédnout i české publikum od 19:45 hodin v pražském Bio Oko v rámci jeho celosvětového promítání NT Live do kin celého světa.

Výprava je vyvedena v naturalistických barvách kulis vesnické světnice s tradiční pecí, olejovými lampami, stěnou pokrytou rodinnými fotografiemi a na horizontu se tyčícím shlukem střech venkovských domků. Snímek archiv NT Live

Formou vzpomínkové hry proplétá Nicholas Wright ve svém textu Putující světlo dvě časová pásma: úsvit minulého století v blíže nespecifikované východoevropské vesnici a rok 1936 v Hollywoodu. Obě spojuje postava režiséra Motla Mendla, který se ve filmovém průmyslu „velkého světa“ pohybuje pod pseudonymem Maurice Montgomery a rekapituluje počátky svého zaujetí kinematografií v zaoceánské domovině. Cesta vede od objevení kinematografu v otcově pozůstalosti a fascinace potenciálem pohyblivých obrázků přes pořizování dokumentárních záběrů vesnického života až po natáčení jeho prvního melodramatu. Herec Damien Molony propůjčuje postavě mladého režiséra sympatickou zarputilost zapáleného amatéra s vznešeným posláním. Vědom si svého talentu, rozběsňují ho svazující kompromisy i nuzné podmínky vesnického zázemí. Milostný vztah se služebnou Annou, která mu při výrobě filmů asistuje, nahlíží hledáčkem kamery, před níž se Annina interpretka Lauren O’Neil výrazově blíží hvězdnému formátu hrdinek němého filmu.

Damien Molony (Motl Mendl) propůjčuje postavě mladého režiséra sympatickou zarputilost zapáleného amatéra s vznešeným posláním (vlevo Lauren O´Neil v roli Anny Mazowiecké). Snímek archiv NT Live

Jestliže Molonyho Mendl, reprezentant mladé generace, vnímá svůj domov jen jako přestupní stanici, koluje emocionální pouto k půdě a ortodoxní židovské obci v žilách lokálního patriota, obchodníka se dřevem a velkodušného sponzora Mendlových produkcí Jacoba Bindela. S přilepeným plnovousem a bodrou patriarchálností, v níž se lidsky vřelý tón mísí se záblesky autoritářské arogance, připomíná jeho představitel Antony Sher prototyp podnikavého židovského mecenáše. Přesně zachycuje ducha oné doby a je hereckým magnetem představení. Patřičnou atmosféru živě podchycují i černobílé záběry pořízeného filmového materiálu podmalované hrou na housle a projektované na zadní prospekt scény, které „předsedá“ kinematograf bratří Lumiérů. Výprava je vyvedena v naturalistických barvách kulis vesnické světnice s tradiční pecí, olejovými lampami, stěnou pokrytou rodinnými fotografiemi a na horizontu se tyčícím shlukem střech venkovských domků. V závěrečném iluzivním obraze se už v té době proslulý režisér „továrny na sny“ Maurice Montgomery v podání Paula Jessona účastní šábesu v tomto svém rodném domě a kraji. Sevřen pozdní lítostí i pýchou, přehodnocuje perspektivu svých životních ambicí a přiklání se k Bindelově vizi filmařského řemesla jakožto pokračování židovské kulturní soudržnosti.

Antony Sher (uprostřed) v roli Jákoba Bindela je prototyp podnikavého židovského mecenáše. Přesně zachycuje ducha oné doby a je hereckým magnetem představení. Vlevo Damien Molony (Motl Mendl), vpravo Abigail McKern (Jákobova žena Ida). Snímek archiv RNT

Hytnerova inscenace má mnohá silná místa. Jedním z nejzábavněji rozehraných výstupů je sešlost vesnické komunity, na níž se probírají nedostatky Motlova dokumentárního snímku zachycujícího denní aktivity jednotlivých členů pospolitosti. Nepřipraveni na vymoženosti techniky, reagují venkované netajeným šokem z detailního záběru obličeje jejich rabína, který jej ukazuje v tak „nekompletních“ proporcích. Debata o zfilmování fiktivního příběhu je však vtáhne do společného prostoru čiré sousedské intimity. Zahoří dychtivým zápalem a dojemnou zaníceností, s níž se předhánějí v nápadech projektujíce se do imaginárních postav. Přes autentický dotek zrodu jedné epochy trpí však text absencí hlubšího dramatického náboje a emocionálním odstupem. Zvláště v poslední scéně, kde se Jessonův Montgomery nepředvídaně shledává se svým vnukem (Damien Molony v dvojroli), chybí líčeným událostem jak autentický rozměr lidských osobností, tak dramatická gradace. Z nabízejícího se srovnání s obdobně laděným filmem The Artist, právě uváděným v britských kinech, Travelling Light jako vítěz nevychází…

RNT / Lyttelton Theatre – Nicholas Wright: Travelling Light. Režie Nicholas Hytner, výprava: Bob Crowley. Premiéra 18. ledna 2012.

Hollywoodský režisér Maurice Montgomery (Paul Jesson) se ve vzpomínkách vrací do své rodné vesnice kdesi v Rusku, Polsku či Litvě roku 1900, kdy se jmenoval  Motl Mendl, byl součástí tamní židovské komunity a objevoval magii prvních filmových obrázků. Snímek archiv NT Live

Ohlasy v britských médiích:
The Evening Standard, 19. 1. 2012
The Guardian, 19. 1. 2012
The Daily Telegraph, 19. 1. 2012
The Stage, 19. 1. 2012
The Independent, 19. 1. 2012
The Daily Mail, 19. 1. 2012
The Financial Times, 20. 1. 2012
The Daily Express, 20. 1. 2012
The Sunday Times, 22. 1. 2012
The Observer, 22. 1. 2012
The Independent on Sunday, 22. 1. 2012

///

ANTONY SHER
Herec, spisovatel a malíř se narodil 14. června 1949 v Kapském Městě v Jižní Africe. Roku 1958 emigroval do Anglie, kde se v Londýně začal naplno věnovat herectví. Jsem gay, Žid a bílý Afroameričan, řekl Sher v rozhovoru s Timem Adamsem pro noviny The Observer, a po dlouhou dobu jsem se za všechny tyhle škatulky styděl.
Doba strávená v divadelní škole v Londýně a následné terapie nakonec přiměly Shera ujasnit si, že popírání vlastní osobnosti nikam nevede. V devadesátých letech se pak s londýnským Národním divadlem vydal do Litvy, země svých předků, kde navštívil vesnici odkud pocházeli. Bylo to nesmírně dojemné, vzpomíná v rozhovoru pro Financial Times, v té vesnici zůstal už jen jediný Žid, který se hrdinně snažil udržet pohromadě zbytky židovské tradice a komunity, které ještě nezahladil čas. Nacisté roku 1943 zmasakrovali veškerou židovskou populaci ve vesnici a tenhle muž přežil jen díky tomu, že ho naverbovala ruská armáda.
Do vesnice se Sher vypravil s touhou odhalit odkaz rodiny Sherů, a právě pátrání po vlastní historii ho přivedlo ke Světlu v pohybu. Pocit, že zužitkuje své vlastní zkušenosti s emigrantskou minulostí, kterou se zabýval i ve svém prvním románu Middlepost, ho k roli Jacoba Bindela neodolatelně přitahoval. Nakonec se pro roli Jacoba nadchl obdobně jako pro roli Philipa Gellburga ve hře Arthura Millera Rozbité zrcadlo (Broken Glass, 1994). Gellburg je, stejně jako Antony Sher, židovského původu – narozdíl od Shera ale nikdy nevyhledá pomoc terapeuta, což Sher vidí jako chybu. Nenáviděním sama sebe zcela zbytečně ztrácíte obrovské kvantum času i energie, sdělil Sher Matthew Amerovi pro web officiallondontheatre.co.uk. Většina postav, které za dobu své hvězdné kariéry ztvárnil, je alespoň částečným odrazem jeho osobnosti. Poznávání a uvědomování si sama sebe je pro něj velmi důležité, a to nejen skrze herectví – derniéru každé inscenace vždy doprovází malbou či kresbou postavy, kterou ztvárnil. Na jeho výstavách byste tak mohli nahlédnout na (auto)portréty úspěšných hlavních rolí v Richardu III. (Barbican Theatre, 1985) a Stanleym (Royal National Theatre, 1996), za které získal ocenění Olivier Award za nejlepší mužský herecký výkon.
V nejbližší době ve sbírce přibude kromě Jacoba Bindela i portrét postavy ze hry Kapitán Köpenick – je však otázkou, zda si své obrazy vystaví, nebo je prodá, neboť na předloňské výstavě ke svým 60. narozeninám zjistil, že prodávat obrazy je nesmírně osvobozující.

Debata o zfilmování fiktivního příběhu vtáhne venkovany do společného prostoru čiré sousedské intimity (Antony Sher zcela vpravo). Snímek archiv NT Live

NICHOLAS WRIGHT
Lidé mi říkají, že se má dramata od sebe liší, ale mně se zdá, že píšu neustále variaci jedné a té samé hry – a ta je vyprávěním o mně samotném!
Poslední čtyři desetiletí je Nicholas Wright jednou z klíčových postav londýnské divadelní scény. Napsal množství úspěšných her v čele s Paní Kleinovou (Mrs Klein), Vincent in Brixton („Vincent v Brixtonu“) a The Reporter („Reportér“), adaptací klasických dramatických děl a především pak slavnou adaptaci fantasy trilogie Philipa Pullmana Jeho temné esence (či Jeho šerá hmota).
Kromě scenáristických úspěchů se pohybuje i v samotném srdci divadelních institucí. Roku 1969 se připojil k Royal Court Theatre (RCT) jako ředitel castingu, později se stal prvním režisérem divadla Theatre Upstairs. V letech 1975 až 1977 zastával společně s Robertem Kiddem roli uměleckého ředitele RCT. Pro Národní divadlo v Londýně začal pracovat v roce 1984 nejprve jako literární manažer a od roku 1998 potom jako pomocný režisér.
Vytváření fiktivních charakterů mi dává mnohem větší volnost. U biografických her člověk neustále musí pamatovat na to, aby náhodou neporušil autorská práva a aby nezklamal diváky přístupem k tématu. Jestli se mě totiž něco dotýká, tak když se divák po zhlédnutí mé hry cítí podveden zpracováním jemu dobře známé látky, říká Wright v rozhovoru s Neilem Dowdenem pro magazín Exeunt.
Narodil se roku 1940 v Kapském Městě v Jižní Africe, odkud v 18 letech emigroval do Velké Británie. V jeho tvorbě dominují biografická dramata – již zmiňovaná Paní Kleinová se zabývá životem dětské psychoanalytičky, drama Vincent in Brixton životem známého malíře van Gogha, zatímco The Reporter je o reportérovi BBC Jamesu Mossmanovi.
V případě Světla v pohybu Wright opustil známé stezky a vytvořil zcela fiktivní příběh, který v rozhovoru s Neilem Downdenem přirovnává k „židovské pohádce“ a „romanci, ve které se hlavní hrdina musí vzdát své lásky“. Stejně jako v předchozích hrách se i ve Světle v pohybu objevuje téma střetu jedince (a jeho zájmů) se společností a – dokonce i autobiografická linka samotného Wrighta. Když jsem opouštěl Kapské Město, netušil jsem, do jaké míry mě ovlivnilo. Co mi dalo do vínku, jsem zjistil až s přibývajícím věkem.

Zleva Sue Levin (Motlova teta Tsippa), Lauren O´Neil (Anna Mazowiecka) a Antony Sher (Jákob Bindel). Snímek archiv RNT

  • Autor: Šárka Švábová
  • Publikováno: 9. Únor, 2012

Komentáře k článku: RNT: Zapeklitá cesta putujícího světla

  1. Vladimír Hulec

    Zvláštní inscenace
    a zvláštní přenos. Víceméně retro podané s mírným nadhledem a lehce karikovanými charaktery, v podstatě laskavé realisticko-civilní herectví, divácky vděčná hra z rodu Šumařů na střeše či Tovjeho vdávajícího dcery. Je chyba, že na tyto projekce téměř nechodí čeští divadelníci (z praktikujících jsem – nepočítám-li svou ženu, dramaturgyni DnV – zaznamenal Annu Fixovou z Příbrami, dále už jen publicisty Janu Soprovou, Jozefa Meszárose a Petra Dorůžku…), přičemž je toto titul, který by česká divadla – třeba Fidlovačka nebo za rok DnV s Töpferem v jedné z hlavních rolí, ale i ABC, Jizerka, MD Brno, NDMS, nebo možná i právě Příbram, Opava, Olomouc, Zlín, UH… – s úspěchem mohla nasadit. Ještě ambicióznější by byl třeba před cca rokem v tomto NT Live cyklu Frankenstein. To by byl důstojný titul (text) a celkem jistě hit par excellence, právě v DnV s Morávkovou či v DvD nebo NDMS s Mikuláškovou režií.
    Ale zpět k přenosu. Fascinuje mě, jak je technicky profesionální, jak jsou skryté všechny mikroporty, jak se pracuje se světly, jak je přesný střih a kamera se soustředí na detaily obličejů, dialogů, akcí. Tentokrát až moc. Myslím, že se zcela vytratil duch živého divadla (téměř scházely pohledy na celou scénu). Měl jsem spíš dojem, že sleduju typ televizního přenosu divadelních inscenací, jak se praktikoval na přelomu 50. a 60. let v českých TV studiích. Přesně se odzkouší a připraví každý detail a pak se celé „jede naostro“ přímo před kamerami. Ono ale i to herectví (takové je v těchto přenosech snad vždy, zřejmě norma RNT) i režie byly jak 50. let XX. století. Nedivím se Brookovi, že z Londýna prchl. Gesta byla sošná, hrál každý detail obličeje, dokonce i slzy v očích Paula Jessona (Montgomery) jsem na konci postřehl. Trochu se člověk – odkojený ambicemi jiných ND či vůběc „art“ divadel – diví, že takový titul a popisné psychologické režijní (a herecké) zpracování s důrazem na sentiment vůbec může v exklusivním divadle, jakým RNT bezesporu je, vzniknout. Na druhou stranu je třeba uznat, že jde o typicky angloamerickou „dobře napsanou hru“ s chytrými slovními i dějovými situacemi a obraty, jaká asi do určitého typu divadel patří. Z herců se mi nejvíc líbila Lauren O´Neil v roli „děvčice“ Anny Mazowiecké. Neexhibovala jako hlavní mužští představitelé (byť Antony Sher byl strhující), ale dokázala si najít třeba i malý prostor, kdy vévodila. Byla humorná, jindy křehká, někdy zas vášnivá, vždy s ostnem ženské moudrosti, inteligence a velkorysosti. Dokázala být ostatním v každé situaci citlivou partnerkou, nikdy nesklouzla do patosu, sentimentu či sebeprosazování se.
    Co se týká hry samé, nevím, co maj Britové s osobou Vypravěče (Montgomery). Velmi mi použitý vzpomínkový princip připomínal Frielův Tanec na konci léta. Kdysi jsem viděl světovou premiéru této Frielovy (velmi dobré – je i zfilmovaná) hry právě v Londýně a bylo to téměř identické (režijně, herecky) pojetí. A velký úspěch! Hra se pak inscenovala po celém světě, ale v Česku (a myslím právě pro tuto herecky/dramaturgicky u nás nezvyklou postavu) – v DnV a VČD, kde jsem ji viděl – příliš neuspěla. Docela bych si přál, aby se někdo pokusil o tento text. Možná má větší šanci na úspěch.

    10.02.2012 (1.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 14/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


2. 9.-15. 9. 2014

Číslo 14/2014 (2. 9.-15. 9. 2014)

Obsah čísla 14/2014

Komentář

Káru táhnem dál

K poslednímu červnu skončil ve funkci...

Sukces měsíce

Sukces léta

S potěšením konstatujeme hned dva:...

Jak já to vidím

Jiří Vyšohlíd

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

O nemovitostech

Milá Terezo, zdravím vás, ale...

Kronika

Bylo & bude 14/2014

Bylo 26. června otevřelo Oddělení...

Kritika

Bůh tě pomiluj, chybující...

Nové nastudováním Rusalky Antonína...

Ďábla zraditi

Komorní scéna Aréna představila v...

Ironikova jeskyně

Předposlední červnovou sobotu mohli...

Kritický žebříček 14/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Brno praskalo smíchy

Status mezinárodního festivalu...

Okem souseda

Troufám si tvrdit, že se v Čechách...

Tanec Praha 2014 o koncích a...

Letošní hlavní festivalový program...

Rozhovor

Tereza Dočkalová: Touha je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Chvála repríz

Úvahy posttelevizní

Burza

Herecká asociace informuje

Zasedání Mezinárodní herecké...

Děti slunce

Dva skladatelé, dva Magoři

Just píše Rejžkovi

Obvyklý hradecký svátek divadla na...

Výpomoc mdlému filmu aneb...

Filmových dílek sebevědomých...

Zahraničí

Osmašedesátý se vrací aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Ivan Balaďa (1. 1. 1936 Bratislava –...

Výročí

Výročí – září

Schönová Vlasta, herečka (1. 9. 1919)...

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 14/2014



Obsah,