Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Řežba, legrace, trocha romantiky

    Nejnovější pražský původní muzikál Ondřeje Soukupa, Gabriely Osvaldové a Miroslava D. Mirčeva Robin Hood přišel s lecčíms novým. Rád podotýkám, že v Divadle Kalich to není poprvé.

    Nejpodstatnější inovací je mísení romantiky a sentimentu s ostrým humorem prokládaným textovými i situačními gagy, sem tam kameňáky. Textařka nenechala žádnou citovou či milostnou scénu na pokoji, vyznání se důsledně obejde od obvyklých miluji tě, natož na věčné časy. A v nejlepším dvojici obtěžují dva skřeti, jeden nasleplý a druhý nahluchlý, vlastně klauni trochu moudří a trochu cirkusoví. Všechno je tu ambivalentní, protože poprvé v Praze někdo pochopil, že opravdu není nutné s naivní vážností popisovat notoricky známé příběhy, ale že je účelnější pobavit na jejich účet. A že lze jít ad absurdum. A že si lze pohrát i s žánrovými kontexty: když se v muzikálových produkcích pravidelně objevuje zesměšněný homosexuál, proč by nebyl takového zaměření i jeden ze sherwoodských zbojníků, jenže tady postava není k smíchu nechutným zveličením mazlivé řeči, ale jiným náhledem na svět, když si třeba před bojem posteskne: Co já si vezmu na sebe?. Přitom Osvaldová nejde daleko pro peprné výrazy, její jazyk není šosácky prudérní ani rádoby umělecky šroubovaný archaismy, jak u nás bývá zvykem, ale přirozený, vtipný, s vulgarismy tam, kde by si kdokoli z nás neulevil jinak. Ale i do příběhu a jeho postav Osvaldová promítla kontexty: nechybí závan ekologie, mystiky, orientální filosofie, kterou nese postava Robinova přítele bojovníka Li, odkazy na různá zpracování hoodovské legendy, především na známý televizní seriál, nechybí muzikálová sebeparodie. Od každého jemná špetka, tak trochu podprahová. S Čarodějnicí coby trestí zla a vzteku a s její hysterií (zvláště Leona Machálková trhala kulisy, Radka Pavlovčinová byla mírnější, obě však jistě jednaly podle příkazu) to tvůrci myslím trochu přehnali – hlavně ta postava je pro příběh i kontexty prakticky zbytečná a potvrzuje, že přece jen se mohlo trochu krátit.

    Ondřej Soukup vyšel z prvků dnes módní a jistě působivé keltské hudby především aranží postavenou na různých píšťalách, šalmajích a bubnech, zčásti též na harmonických modelech keltské a trochu i orientální hudby, už méně využívá jejich typických obratů melodických. Vůbec je většina partů odvozena z principu deklamace, tedy hudebně zvýrazněné a formalizované mluvy, což je sice prověřené a účinné, nicméně méně originální. Soukup se prostě příliš a myslím zbytečně drží prostředků „mýdlové“ opery, příliš se podřizuje obvyklému muzikálovému zvuku, který nové prvky jeho skladby nivelizuje. Na druhé premiéře zvukař naštěstí trochu ubral, tahle muzika věru nepotřebuje berličky decibelů, i když se nezříká ani rockových prvků. Za skvělé ale považuji strhující rytmy, napsané s vizí tanečních scén, které také právem muzikálu dominují. Nechybí skvělá bubnovaná pasáž, kterou sami aktéři rozehrají údery vším možným o vše možné. Parádní je i dvojzpěv Šerifa s Biskupem, komentovaný tím, co si o sobě vskutku myslí.

    Režisér Ján Ďurovčík je především choreograf, proto vede herce hlavně pohybově. Malé jeviště obkroužil scénograf Martin Černý kašírovanou a prosvětlovanou siluetou sherwoodského lesa, ze stran nainstaloval dva kmeny vyklápěné z boků (tiše fungující hydraulika), na kterých a kolem kterých mohl Ďurovčík rozpoutat přesně sestrojené pohybové až artistické výjevy, taneční a samozřejmě bojové. Tak divoce rozehrané scény tělo na tělo, když se někdo splete, poteče opravdu krev, jsem na jevišti neviděl. Pokud pochybujeme o zdejším, zvláště pražském muzikálovém herectví, pak schopnost všech zvládnout fyzicky náročné akce a k tomu velmi dobře intonovat je obdivuhodná, ovšem pár ryze „činoherních“ pasáží, navíc v typicky muzikálových zdobných kostýmech, zůstává vážným mankem produkce, která se mohla se zavedenými klišé rozloučit ještě důsledněji.

    Jinak dvě premiérové alternace prakticky nemají slabší místo! Popové a rockové hvězdy, na které se v Praze chodí, zastali na první premiéře jako obvykle toporný a působivě rockující Kamil Střihavka coby Šerif z Nottinghamu, v postavě Robina z Loxley prokázal pohybovou zdatnost i pěvecké kvality Václav Noid Bárta, Lady Marianna je role ložená pro drobnou energickou Lucii Šoralovou, i když neintonovala vždycky čistě. Až na ni bych však upřednostnil druhé „mladé“ obsazení, které vzešlo z televizní „superstar“ – mimochodem skvělý marketingový tah zajistil muzikálu pro citlivou dobu rozjezdu tisíce diváků. Jan Kříž coby Robin ale není objevenou hvězdičkou, už má za sebou hodně úspěšné produkce a tahle je korunuje, spolehlivě zpívá, fyzicky dokáže divy. Martin Pošta zlosyna Šerifa přece jen trochu zlidštil, Martina Bártová jako Lady Marianna se má ještě co učit. Ale i veškerá company, jestli se tak vůbec dá označit skupina sherwoodských zbojníků, vlastně individuálních a dost rozsáhlých postav, je v dané estetice perfektní – vše výrazné individuality. Třešinkou na dortu je Richard Tesařík coby Nasleplý skřet a živá doprovodná kapela, žádná mechanická nahrávka.

    Hamlet Production a. s., Divadlo Kalich Praha – Ondřej Soukup, Gabriela Osvaldová, Miroslav D. Mirčev: Robin Hood. Producent Michal Kocourek, režie a choreografie Ján Ďurovčík, kostýmy Roman Šolc, scéna Martin Černý. Světová premiéra 1. září 2010.


    Komentáře k článku: Řežba, legrace, trocha romantiky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,