Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
vidím, že letošní rok začal krutě nevesele. Samozřejmě myslím masakr v satirickém časopise Charlie Hebdo, ale rovněž následnou vlnu čecháčkovské islamofobie. Zamrzel mě překvapivě vlažný postoj Tomáše Halíka, který rozpoutal polemiku v Lidových novinách, ale nemělo by zapadnout, jak se náhle odnikud objevil českobudějovický motýlkář Martin Konvička a svižně se postavil do čela hnutí Islám v ČR nechceme, na jehož demonstraci se dostavila kromě tradičního nácíčka Pitomia Okamury nová tvář, poslankyně a starostka Prahy 2 Jana Černochová.
Nemělo by zapadnout ani to, co stvořil do Posledního slova v Lidových novinách sitcomový scenárista Tomáš Baldýnský. Nad pochodem sounáležitosti, kdy se na pařížském náměstí Place de la République sešel přes milion lidí, rozumbrada sdělil národu, že plakal smíchy nad atmosférou naivního polohrdinství, sluníčkového mesiášství a falešné solidarity.
Tomuto zastydlému cynikovi, který se navíc ušklíbal nad tím, že náš nejlepší týdeník Respekt uveřejnil obálku s nápisem Je suis Charlie a jal se do toho motat jakousi cenzuru majitele Zdeňka Bakaly, bych rád připomněl jednu dávnou příhodu. V těsně porevolučních časech vedl bulletin karlovarského filmového festivalu. Napsal jsem do něj glosu o tom, že leckterá přítomná novinářka, která nyní běhá za Leonardem DiCapriem, před listopadem 1989 tamtéž slintala blahem nad Sergejem Bondarčukem. Zbabělec Baldýnský ji odmítl otisknout. Ať proboha mlčí.
Tak radši o něčem jiném. Nic proti tvému hereckému umění, které jsem miloval ve dvojici s bratrem Jiřím, ale dotáhl’s to, jako já, až na stříbrné to plátno? Aha? Jenom zírám, jaké reakce vyvolává film Ireny Pavláskové Fotograf, v němž jsem měl to potěšení střihnouti si roličku výtvarného kritika, který se s Karlem Rodenem, ergo Janem Saudkem, pohádá na vernisáži a pak pronese k Vilmě Cibulkové nevinnou větu, kterou jsme vymysleli na place a, ejhle, veřejnost si ji oblíbila. Má pravdu Marcel Kabát z Lidovek. Chci Českého lva!
Konečně jsem zúročil svůj talent, který se rozpučel již v ochotnickém kroužku na ZDŠ v Českých Velenicích, kde jsem se mistrovsky chopil role sportovce Jirky v závažném psychologickém dramatu Josefa Mlejnka Červená záplata, v němž pionýři soutěží ve sběru papíru a jistý podvodník si dá do pytle cihlu, aby vyhrál. V aristotelovské katarzi je samozřejmě odhalen a vyloučen z kolektivu. Inu, děly se tehdy za socialismu i tyto drobné přehmaty, jak by potvrdili radní z ÚSTRU formátu Lukáše Jelínka nebo Michala Uhla.
Další dohnaný dluh. Při páté repríze jsem spatřil zcela famózní Báby na Zábradlí z textů Daniila Charmse, jedné z obětí stalinských čistek, v režii Anny Petrželkové. Letmo si pamatuji, že ho uvádělo průkopnicky za normalizace společně s Alexandrem Vvěděnským už HaDivadlo v Zrcadlení, ale neuměl jsem si představit, jak se jeho absurdní glosy a štiplavosti dají převést do celovečerního tvaru. Velké nadšení ze všech, včetně výstižné scény a skvělých kostýmů Evy Jiřikovské. Neméně mě těší sledovat, jak košatí talent mladých pánů Miloslava Königa a Petra Jeništy v souboru.
A jeden literárně-divadelní zážitek. Šel jsem si do gramofirmy Polí5 pro recenzní cédéčka a majitel Josef Jindrák mi k nim přidal sborník devíti her Misantropium, které napsal S. d. Ch. čili Miloslav Vojtíšek, spisovatel, scenárista a loutkoherec, dvojnásobný laureát Cena Alfréda Radoka. Některé z nich měly premiéru v Divus Pragerkabarettu na Vltavské. Mimořádně vtipné, ostře satirické, v duchu Thomase Bernharda či Petera Handkeho. Vřele doporučuji!
TVŮJ JAN REJŽEK
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
