Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
úvodem dopisu, který Ti dorazí v hektickém adventním čase, začnu vlastně podobně jako minule. Hledal jsem píseň, která by na závěr mých poslechových pořadů vyjádřila a shrnula názory na to, co se v téhle zemi děje, počínaje posledními slovy a činy onoho rozpadlého paralytika na Hradě, obklopeného haló novinovými ovčáčky. Pomohl mi, žel již nežijící klasik Jiří Bulis. Takže hrávám jeho nesmírně teskného Anděla radosti a posluchači šílí. V této bláznivé době při mně stůj… znáš to.
Divadlu jsem s ohledem na výše zmíněné cesty moc nedal. Akorát v rámci putování jsem v klubu Klicperova divadla v Hradci Králové náhodou natrefil na zasloužilého člena činohry F. S., se kterým jsme za bolševika bojovali jako utajená pátá kolona americké námořní pěchoty v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Jel jsem k němu spát a marně jsme se snažili vypít jeho hojně zásobený vinný sklípek. To víš, že jsem to pro pořádek musel hlásit uměleckému šéfovi Davidu Drábkovi, a mimochodem by mě zajímalo, jak vypadala umělcova ranní zkouška před premiérou Absolventa. No nic. Já sladce spinkal do poledne a pak jel na další štaci.
Ještě se musím vrátit k oslavám výročí sametové revoluce. Byly moc prima, nechyběly divadelní prvky jako již tradiční průvod masek v akci Sametové posvícení, tentokrát s přiléhavým heslem: „Humorem za zářné řízky!“ Milá redaktorka Lenka Dombrovská se mě snažila navelet večer do DISKU, kde se měl konat vzpomínkový večer tehdy stávkujících studentů, abych o tom napsal reportáž, ale program se nekonal, volně se korzovalo a popíjelo, aspoň jsme se po letech potkali s Martinem Mejstříkem.
Za naprostý debakl ovšem v této souvislosti považuji díl cyklu České století, v němž panem prezidentem dekorovaný Robert „Bunda“ Sedláček se scenáristicky impotentním novinářem Pavlem Kosatíkem, jenž se neznámo proč považuje za historika (asi jako Zdeněk Mahler), hodlali v dílu Je to jen rock’n’roll přiblížit telátkům zrozeným až po prvním albu Ivety Bartošové, co byli ti Plastici a Charta 77. Třicet případů majora Zemana naruby. Za všechny nehoráznosti jednu. Přinejmenším František Němec, co hrál kdysi v tom Sequensově svinstvu majora Žitného, by měl mít tolik studu, aby zde neimitoval Jana Patočku(!!!), který káže moudra, otevíraje plechovku s paštikou.
Mám dojem, že si až příliš notujeme. Takže přitvrdím. Hrubě nesouhlasím s Tvým nadšením nad knihou Zdenka Potužila Život je krátký. Tohle jsou podle Tebe vynikající paměti?! Chudáčka, který se musel povinně opíjet v Rubínu s přiblblými cenzory?!! To myslíš vážně? Proč to nedělal taky Radim Vašinka a mohl jednoduše Divadlo Orfeus na počátku normalizace zachránit? Podle mě je naopak publikace o Potužilovi odpornou zpovědí vyčuraného cynika, který má teď potřebu na veřejnost tahat své psychosexuální problémy a detailně líčit, kde a kdy komu poskytl orální uspokojení. Mně však ani análně neuspokojuje jeho zoufalá bagatelizace dlouholeté spolupráce s StB, o níž už před časem křečovitě blekotal v tomto listu.
Až budeš číst můj závěrečný letošní dopis, za pár dnů Lidové noviny zveřejní oblíbenou výroční předvánoční anketu Kniha roku. To jsem zvědav, kterou trojku navrhneš. Už jsem na facebooku prozradil, že tipuji mimo jiné román Philippa Claudela Brodeckova zpráva ve skvělém překladu Kateřiny Vinšové. Je to trošku variace na Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy, ale aktuálně a bolestně nadčasová úvaha o svědomí a masové kolaboraci se zlem. Přeju požehnané svátky a střez se, prosím, kostelecky prouzených politiků, potažmo primátorek!
TVŮJ JAN REJŽEK
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
