Text S nadějí, i bez ní obsadil roku 2009 v Cenách Alfréda Radoka druhé místo v kategorii původní česká hra. S divadelní inscenací přichází nyní ostravská Komorní scéna Aréna; autorem je zdejší dramaturg Tomáš Vůjtek, hru napsal přímo pro herečku souboru, Alenu Sasínovou-Polarczyk. Přibližuje osudy Josefy Slánské, vdovy po generálním tajemníkovi KSČ. Rudolf Slánský, jeden z architektů totalitního uspořádání poválečného Československa, se angažoval také v přípravách politických procesů, aby se pak stal jejich obětí.

Alena Sasínová-Polarzcyk a Marek Cisovský ve výslechové scéně FOTO ARCHIV DIVADLA

Vůjtek čerpal především ze vzpomínkové prózy Slánské Zpráva o mém muži, z dobové literatury mu byla, jak v programu ironicky dodává, největší inspirací agitační publikace Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským z roku 1953. Hra je vlastně koncipována jako poslední soud, v němž Slánská hájí sebe a svého muže, avšak tento soud je příznačně zobrazen jako politický proces, ve kterém kromě Slánské vystupují dva vyšetřovatelé, lakonicky pojmenováni První a Druhý. Strohost vyšetřovací vazby evokuje scéna, jejímž autorem je Milan David: dominuje stůl, lampa a psací stroj. Když jsou odhrnuty černé závěsy, objeví se v zadním plánu stěny s kartotékami, nad nimiž visí podobizny Stalina a Gottwalda, a vyšetřovatelé (Albert Čuba a Marek Cisovský) začínají číst výpověď „obžalované“. Následuje řeč jednoho z vyšetřovatelů o tom, že nejlepší je pořádně si promluvit a během přednášky o teorii komunikace je názorně předveden způsob, jak bude „výměna informací“ probíhat: z úřednické kabely vypadne několik mučících nástrojů.

Režisér Ivan Krejčí rozšířil trojici protagonistů o chór, který do procesu vstupuje a rytmizuje jeho průběh. Skupina tvořená René Šmotkem, Michalem Moučkou, Vladislavem Georgievem, Zuzanou Truplovou a novou posilou souboru Petrou Kocmanovou rozehrává – stejně jako vyšetřující – výpovědi hlavní protagonistky. Jistou statičnost, kterou struktura hry nutně nese, vyřešil režisér tím, že osoby prvního a druhého vyšetřujícího nechává přehrávat snad všechny vzpomínky Slánské. I to je, pravda, součástí předlohy, nicméně až herecké akce posouvají inscenaci k plné divadelnosti, která má ovšem chvílemi charakter estrády.

Oba vyšetřovatelé na sebe berou identitu všech, kteří jsou ve výpovědích zmíněni. Albert Čuba „ztvárňuje“ nejčastěji Rudolfa Slánského, Marek Cisovský Klementa Gottwalda. Hrají také porodníky, zdravotní sestry, hlasatele ruského rozhlasu, malého syna Slánských, Marii Zápotockou, Václava Kopeckého. Zároveň mají jasně rozdělené funkce: jeden vyšetřuje, druhý mučí. Oba se žoviálně oslovují „Karle“, což je rozehraná pasáž ze vzpomínek Slánské: Zásadně se všichni oslovovali Karle, snad kvůli konspiraci. Přízračnost mučitelů zvýrazňuje i líčení, které z nich dělá jakési zlé klauny (tmavou rtěnkou zvýrazněná ústa protažená do šklebu). Přejímání cizích identit se dociluje stylizovanou zkratkou, například když Cisovský představuje Marii Zápotockou, která se Slánské chlubí s luxusním zařízením vily, předvede herec v náušnicích a s náhrdelníky dokonalou parodii hloupé zbohatlické paničky. Jindy si „zahraje“ malého syna manželů Slánských, který je v jeho podání zlým dítětem. Ve vzpomínkách Slánské určitě nevystupuje syn, pozdější signatář Charty 77 a po roce 1989 velvyslanec ČSR v Moskvě, jako ošklivý spratek; je to jen potvrzení strašného světa, který Slánskou v cele obklopuje a dusí. Režisér vede oba herce tak, že z přepjaté polohy prakticky nikdy neustoupí. V momentě, kdy se Josefa Slánská naposledy setkává s manželem, hraje Čuba jejího manžela za mřížemi tak vypjatě, až to hraničí s parodií, čímž se oslabuje síla dramatické situace (způsobené i poněkud zdlouhavým manipulováním s kovovou konstrukcí mříže). Důsledné dodržování nadsázky ovšem vede k tomu, že se groteska stává stále obludnější a smát se už opravdu není čemu (k dokonalosti dovedeno ve scéně samotného procesu, kdy nastoupí zmiňovaný chór a z rozsudků smrti se stává enumerace připomínající slosování Sazky).

Herecká interpretace Josefy Slánské je zcela jiná než zmiňované groteskní defilé. Alena Sasínová-Polarczyk hraje tak, že po nadsázce není ani stopy. Jde o pečlivou psychologickou drobnokresbu. S nadějí, ale i bez ní se Slánská probírá dosavadním životem: někdy se vzpírá, někdy chybuje, například když promlouvá k publiku a obhajuje svou podporu Husáka (byl přece také politickým vězněm). Herečka dokáže plasticky předvést nejistotu, z níž je zřejmé, jak své úlitby režimu lituje. Ze závěrečného monologu, ve kterém se zapáleně vyznává, že i přes všechno v socialismus věří, vysvítá nosnost tématu. Inscenátoři nenabízejí černobílé vidění s jasným plus či minus, s jasně vymezenou pravdou a lží. Nejde o pouhé přepólování znamének, proto je S nadějí, i bez ní skutečně „velké“ drama. Když chór ve finále „cinká sametově“ klíči v roce 1989, do skupiny se vmísí oba vyšetřující – Karlové; a každý z herců variuje svou postavu jemnými nuancemi.

Jednu z mála výhrad mám k hudební složce. Sestává převážně z dobových budovatelských písní. Atmosféru padesátých let to dokresluje celkem věrně, ale použití podkresu z „provařeného“ Majora Zemana už je problematičtější, stejně jako když zazní hit sedmdesátých let Kávu si osladím, použitý už ve Švankmajerově filmu Konec stalinismu v Čechách či Mikuláškově ostravské inscenaci Gottland.

Dramaturgická linie Arény, která čítá díla jako Tarelkinova smrt, Proces a nejnověji recenzovaný titul, v sobě nese jasné varování před úředně oktrojovanou „vyšší mocí“, deformující lidské osudy.

Komorní scéna Aréna Ostrava – Tomáš Vůjtek: S nadějí, i bez ní. Režie Ivan Krejčí, výprava Milan David, hudba Nikos Engonidis, dramaturgie Tomáš Vůjtek. Premiéra 21. ledna 2012.