Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Přísný otec i chápající ochránce

    Kde začít… Jak vzpomenout na člověka, který vás provází 16 let a který vás přijal jako otec syna… Měli jsme s Martinem štěstí, že jsme se s panem profesorem Kroftou v životě potkali. A měli jsme štěstí, že jsme zrovna teď pracovali v Klicperově divadle… Ještě před třemi týdny nám pan profesor u něj doma, při obědě, který se protáhl do večerních hodin, poradil v našem „profesním tápání“. Bylo to krásné odpoledne a milé setkání a nenapadlo nás, že bude poslední. Jenže já i Martin pana profesora poneseme v srdci dál a jeho rady nám budou znít v hlavě neustále. Mnohé už předáváme další generaci, našim studentům na DAMU. Pan profesor tedy neodešel, je s námi dál a já se s vámi mohu podělit o naši vzpomínku na něj. Bez sentimentu.

    Krofta: Enšpígl

    Enšpígl, Divadlo DRAK Hradec Králové 1974 FOTO ARCHiV DIVADLA DRAK

    Na DAMU jsme se s Martinem dostali náhodou. A nebýt toho, že ten rok zrovna otevíral cyklus prof. Krofta společně s prof. Klímou, asi bychom nikdy na akademii přijati nebyli. Šlo o to, přijmout studenty, kteří jsou, pokud možno, nezasaženi divadlem, a proto na něj nemají názor. V tomto ohledu jsme byli s Martinem ideálními adepty. Já nevěděl, co je to dramaturgie a kdo je to dramaturg. Test z dějin divadla u nás dopadl katastrofálně a praktickými zkouškami jsme prošli jen tak tak…

    První půlrok s pravidelnými středečními hodinami u prof. Krofty mě utvrdil v přesvědčení, že mě na školu přijali omylem a že se na ten omyl musí přijít. Martinova suverenita se ocitla pod bodem mrazu. Na třetí hodině bylo takové dusno kolem prezentace našich projektů, že jsem musel navštívit toaletu a Martin se, ještě než opustil pověstný kabinet, zoufalstvím a vztekem rozbrečel.

    Mezitím jsme stačili nasbírat první divadelní zkušenosti, kterých se držím dodnes:

    1. Nejdřív si napiš, o čem to chceš dělat, pak den počkej, znovu si to dvakrát přečti, a teprve pak přijď na hodinu s tím, o čem to vlastně má být.

    2. To je hezká filosofie, ale o čem to chceš hrát?

    3. Jak konkrétně to chceš dělat!? Ne o čem to chceš dělat.

    4. Fáze, fáze a fáze!

    5. Nejdřív zapni karabinku, pak teprve dělej divadlo.

    6. Jaký umění? Jdi a zapni karabinku, o tom to hraj!

    Následovaly další roky studia. Museli jsme místo avantgardního divadla připravit klauzury s loutkami. Ale přišly i první vyvzdorované chvíle svobody. Když jsme odmítli dělat jako absolventské divadlo Baladu pro banditu a místo toho připravili inscenaci Nikola Šuhaj s autentickým folklorním materiálem z Podkarpatska. Nebo když jsme prosadili text Endy Walshe Disco Pigs, coolness dramatiky, kterou pojmenoval prof. Krofta jedním slovem – pakárna.

    A pak nám zařídil první kontakt se zahraničím. Poslal nás na zkušenou na VŠMU v Bratislavě a na PWST do Wroc­ławi v Polsku. A my se trápili, nikdo nás tam nechápal a dlouho trvalo, než jsme všechny ty studenty z jiných zemí přesvědčili o naší vizi. A to byl dar. Volně se nadechnout mimo ČR. Získat nové kontakty, díky nimž dodnes odjíždíme pracovat do zahraničí.

    A právě v Polsku se při práci na našem absolventském představení Masakra, které bylo zároveň absolventským i pro herce z PWST ve Wrocławi, odehrál nejzásadnější bod na našem vztahu učitel–žák. Pachtili jsme se s jednou scénou, která měla být o znásilnění. Profesor Krofta nám navrhoval řešení, které se nám nelíbilo. Snažili jsme se diplomaticky odporovat, ale marno… Pak se Martin vzmužil a řekl: Pane profesore, možná je ten váš nápad technicky proveditelný, ale v naší inscenaci nebude, protože se nám nelíbí, chceme si to vyřešit po svém. Pan profesor si během chvilky sbalil věci a odešel. Bylo to poprvé, kdy jsme se vzepřeli. A on vycítil význam této chvíle a přijal nás od tohoto okamžiku jako své mladší kolegy. Přestali jsme být jeho ochraňovanými studenty. To nám přineslo novou svobodu, ale i odpovědnost za své činy. Novou, protože absolutní. Od první chvíle, kdy nás přijal jako své učedníky, se stal naším otcem. Nejdříve přísným a poté chápajícím ochráncem, který je připraven kdykoli přispěchat na pomoc, ale který také ví, že musí nechat své děti vyletět z hnízda i za cenu, že si občas natlučou.

    A také nám z tohoto období přibyla nová ponaučení:

    7. Kluci, tomu říkám postmoderna… no, Morávek by to tak možná zreží­roval.

    8. To je jako u Bucků! případně Nehraj to jak na Národním!

    9. Kluci, tomu vašemu divadlu musí rozumět i paní uklizečka.

    10. Kluci, vy si stoupnete ke vstupním dveřím do divadla a budete každému příchozímu diváku říkat: Tak tuhle píč***nu, tu jsem režíroval já!

    11. Přišla ta holka v dané situaci ukázat policajtům buchtu? Tak hrajte o tom, že přišla ukázat tu buchtu.

    12. Máte tu 40 světel, všechny svítí, ale na herce nevidím. To děláte reklamu na koberec?

    13. Kluci nelíbí se vám, co si na scéně ta herečka dohrává? Tak až budete svítit, zhasněte jí tam. Ať si pak dohrává, co chce.

    14. Vynikajících režisérů je všude spousta. Jestli chcete být úspěšní, musíte být jiní.

    15. Je fajn, že chcete dělat jako SKUTR dohromady, ale budete to mít hrozně těžké. Dva režiséry nikdo pořádně nezaplatí.

    Často přemýšlím, jaké to vlastně děláme divadlo. Už jsme, co se týká žánrů, vytvořili loutkové divadlo, nový cirkus, fyzické divadlo, operu, balet, činohru, muzikál, cross-over, site-specific, módní přehlídky, ceremoniály předávání cen, rozhlasové hry… Přišel jsem na to, že napříč žánrům stále děláme totéž – snažíme se animovat fyzický a mentální prostor ve prospěch výpovědi příběhu. Že vlastně stále nasloucháme materiálu, se kterým pracujeme. Že se snažíme vypozorovat, jakými prostředky se daný herec nejlépe a nejpřekvapivěji vyjadřuje, a ty se snažíme využít při stavbě divadelní situace. A to jsou základy loutkového divadla – toho, které vytvářel Josef Krofta – divadla materiálu a jeho metafory. Jsme proto v tomto ohledu pokračovateli kroftovské loutkové školy. A jsme za to prof. Kroftovi vděční a snažíme se mu nedělat ostudu. Doufáme, že jednou tam někde bude pyšný na to, že jsme jeho žáci, jako jsme my, od prvního setkání, pyšní na to, že byl naším učitelem.

    Myslím, že teď nastala chvíle na úplně poslední a nejzásadnější radu či častou větu, kterou nás Josef Krofta vyprovázel ze dveří svého kabinetu: Kluci, koukejte něco dělat!

    My se budeme snažit, pane profesore!

    Vaši SKUTŘI Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka

    • Autor:
    • Publikováno: 31. března 2015

    Komentáře k článku: Přísný otec i chápající ochránce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,