Předehra k ústecké inscenaci Rusalky vyzní jako pottpourri hlavních motivů (snad ze zapomenuté operety), motiv vodní říše však zůstane nedovysloven. Poté opona odhalí nepochopitelnou stavbu, možná zbytek průmyslové konstrukce z nedaleké chemičky – ba ne, tak daleko imaginace výtvarnice nesahá! Kolem plátna vede bílými šálami zahalený ochoz, na němž se pohybují baletní postavy, na plátno se promítá rozvlněný rybník, ale také hvězdy a měsíc (pochopitelně!). Postavy přicházejí mezerami mezi sloupy konstrukce, ty jsou zase zakryté šálami. Parter jeviště je trochu ozdoben zelení na rampě, z provaziště visí tři houpačky (jak z Čechova) pro celkem slušně zpívající lesní žínky (Jarmila Baxová, Barbora Kadlčíková, Lenka Jarolímková Schützová). Pro Vodníka je přichystáno zátiší z několika balvanů u portálu. Zámek představují stupně vedoucí k balustrádě, zase s trochou zeleně, Vodníkovou lokalitou je tentokrát železná klec. K posezení slouží stůl se dvěma židlemi. Zřetelnou chudobu scény mají vyvážit kostýmy, tanečnice na zámku jsou oblečeny s až orientální nádherou, s ozdobami na hlavách. Princ, který lovil jen v bílé rozhalence, si odskočí pro velký frakový kabát, aby mohl vydat příkaz k ukončení lovu vskutku vladařským způsobem.

Rusalka (Liana Sass) a Princ (Jaroslav Kovacs) FOTO PETR BEROUNSKÝ

Nepozná se, kdy je holá podlaha jeviště rybníkem, a kdy pevnou zemí, zřejmě proto umí Rusalka chodit už před zásahem Ježibaby. Ta sílu své magie podtrhne impozantním příjezdem se dvěma pomocníky (Netopýr – Osud, Kocour, ovšem v ženském provedení) na nízkém praktikáblu. V závěru opery na něm odvezou mrtvého Prince, nejspíš do rybníka.

Hudební provedení limituje častěji rychlé, někdy i pomalé plynutí; agogické přechody či tvarování linií nepatří k výrazovým prostředkům dirigenta Milana Kaňáka. Orchestr zůstal daleko za dřívějšími špičkovými výkony (Bludný Holanďan, Hoffmannovy povídky apod.). Z pěvců si plné absolutorium zaslouží Liana Sass (Rusalka), která uzpívá i dirigentova necitelná tempa. Milan Vlček (Princ) zpívá svůj standard, bohužel poznamenaný artikulační vadou. Vodník burácivého basu (Sergej Nikitin) by se rozhodně lépe uplatnil v ruské pohádce. Věra Páchová (Ježibaba) tentokrát zaostala za svými nejlepšími výkony (např. Azucena). Hlavní předností Cizí kněžny (Jana Stehr) bylo intrikánské pohození hlavou. Vokálně akceptovatelného Hajného (P. Matuszek) a Kuchtíka (A. Klamo) vedla režie k nesnesitelné šarži.

Ostatně režisérka Irena Žantovská svůj záměr, naznačený v programu, nenaplnila a na rozdíl od sevřeného Otella (2008) Rusalkou zklamala. Možná to tak být nemuselo, kdyby nový ředitel neodvolal původní inscenační tým s připraveným konceptem inscenace, včetně odevzdaného návrhu výpravy. Rusalka je zřetelný krok zpět vůči jmenovaným počinům (přidejme k nim ještě např. Bohému a Lakmé). Ledažeby ředitelství chtělo dokázat, že s prostředky, jež má k dispozici, dobrou operu prostě dělat nelze.

Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Milan Kaňák, režie Irena Žantovská, scéna Dana Hávová, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Vladimír Nečas. Premiéra 20. ledna 2012.