Příběh fotografie: Pavel Nesvadba: Pan Polštář
Moje cesta k divadelní fotografii nebyla sice přímočará, ale vlastně docela přirozená. Vzpomínám si, jak nám příbuzná vozila ze Západního Německa fotografické katalogy a mě tehdy jako třináctiletého kluka napadlo, jak by bylo krásné jezdit po světě a fotografovat. Za vlády komunistů tahle představa stejně patřila do rodu sci-fi.
Můj starší bratr se fotografování věnoval a od něj jsem dostal i svůj první foťák, ruskou Smenu 8M, s níž jsem začal dokumentovat prostředí, kde jsem se pohyboval. Toulání se po kopcích, ať už jako tramp nebo skaut; později jsem se dostal k horolezcům a začal lézt. V Brně jsem studoval průmyslový design a hodně kreslil, o fotografii jsem se ale zajímal čím dál více. Vedle studia jsem pracoval v reklamní agentuře a tam mi focení nabídli. Můj starší kolega mě popíchl slovy, že kdo nic nedělá, tak nic nezkazí. Zařídil jsem si živnostenský list a po škole se věnoval už jen focení. Pracuji stále i pro reklamní agentury, ale zaměřuji se na outdoorové sporty jako horolezectví. Dost času strávím s jachtingem na moři, takže můj klukovský sen se nakonec splnil.
K divadelní fotografii jsem se dostal přes JAMU, tam jsem docházel k Petrovi Baranovi na předmět Foto, video, světlo. Tehdy zrovna neměl nikdo zájem fotit ve studentském divadle Marta, a tak jsem to zkusil. Do té doby jsem neměl s divadlem nic společného, ale rychle mě jeho svět zcela pohltil. V Martě jsem se spřátelil s režisérem Martinem Čičvákem, začali jsme spolupracovat a myslím, že si mě díky němu otestovali i v Činoherním klubu, pro který fotím od roku 2003.
Divadelní fotografie je pro mě takový boj mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně musí má práce sloužit divadlu, aby mohlo inscenaci prezentovat, současně chci nabídnout divákům nejen svůj úhel pohledu, ale i úhel, který ze své řady nemají možnost vidět. Někdy ale režisér vyžaduje, abych jen fotil z jeho řady dlouhým sklem inscenaci jako celek včetně scény. Na JAMU ještě za režiséra Petera Scherhaufera mě naopak naučili, že na jeviště smím, a tak jak to jen jde, snažím se utíkat na scénu a být tak v centru dění. Pravdou je, že ve studentské Martě jsem se nebál, ale na velkých scénách už ty režisérovy oči někdy pálí v zádech hodně. Pro mě je důležité, aby fotografie měla svůj malý příběh, čili dokázala vyprávět část děje.
Mně se moc líbí ve všech odhledech dotažený realismus inscenací Ondřeje Sokola, nejsilnější dojem na mě udělal Pan Polštář. Co bych vytknul této fotografii? Jako obvykle nejsem úplně spokojený. Vadí mi, že Ondra Vetchý není k poznání, jak bych si přál. Chtěl bych i více světla ve tváři Jaromíra Dulavy. I když dneska foťák dokáže udělat deset snímků za sekundu, přesto nejsme stroje, aby herci dokázali ten samý moment zopakovat a já jej zachytil v ten správný okamžik. Naopak se mi líbí výrazy herců, jak spolu hrají dohromady tak, že je možné říci, co se v té scéně odehrává. Ten přísný pohled od stolu Michala Pavlaty i to křečovité gesto, s kterým drží druhý vyšetřovatel tvář Ondřeje Vetchého. V Sokolově inscenaci to tak funguje, žádné pauzy, čekání na repliku nebo dokončení akce, ty se prostě valí jedna za druhou.
Brněnský fotograf v Praze? Ne, žádné narážky jsem neslyšel, ale někde jsem četl, že fotografové mají ve svém oboru nejméně přátel. Něco na tom bude vzhledem k tomu, jak lehce jsme zaměnitelní a nahraditelní. Osobně mám spoustu přátel, ale mezi profesionálními fotografy jen čtyři. Vždycky jsem si rád představoval, jak bude čas si s režisérem nad fotografiemi sednout a on mi poví, co by si představoval jinak, ale na to není v dnešní době čas. Tím pádem zpětnou vazbu moc nemám, snažím se aspoň přemýšlet, proč si divadlo vybralo tu kterou fotografii. Navíc se dneska vše honí na poslední chvíli. Když se dříve fotilo na film, bývalo nepředstavitelné, aby fotograf přišel až na druhou generálku, při které panuje mnohdy velké napětí, spousta věcí se dolaďuje a fotograf může být vnímán jako rušivý element.
Proč mě tak zasáhl Pan Polštář? Právě tím děsivým obrazem totality, co všechno je možné. Můj děda byl v padesátých letech vězněný a já jsem jeho zkušenost hodně prožíval, protože u nás se o tom nemlčelo. I proto si dneska uvědomuji, jak šťastný jsem člověk, protože jsem se narodil tady a teď, mohu si plnit své sny, ale současně si říkám, jaké šílené, nepředstavitelné události se ve světě neustále odehrávají.
Zaznamenal Richard Erml
Fotoaparát Nikon D2X s objektivem 24–70/2‚8; 1/30 sec; f/3‚2; ISO 1600
Komentáře k článku: Příběh fotografie: Pavel Nesvadba: Pan Polštář
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
