Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pražská ani muk (No. 6)

    Naposledy se vracím k Mime Festu, a to kvůli představení klauna a zároveň antiklauna, jak sám sebe pojmenovává Eric Davis alias Red Bastard. Americký performer, který před pár lety získával ostruhy ve slavném Cirque de Soleil, v loňském roce získal pozornost na edinburgském fringe festivalu a díky Miřence Čechové a Radimu Vizvárymu našel cestu i k nám.

    mime festPodobně jako na Edinburghu, kde získal od kritiků hvězdičkové ohodnocení od pěti do jedné, bylo jeho představení i u nás vnímáno rozporuplně. Za zmínku ovšem tato show, která se odehrála v paláci Akropolis před nabitým hledištěm, rozhodně stojí. Za prvé, výrazně ukázala, jak důležité je vymyslet figuru na první pohled zapamatovatelnou. A to Red Bastard rozhodně je. Vycpaný neforemný „brouk“, který není ani mužem, ani ženou, ale spíše živočichem, příšerou či spratkem (jak by mohl znít překlad). Je kompletně rudý, včetně rudě podmalovaných očí a působí tak částečně hrozivě, částečně komicky a částečně skřetovitě škodolibě. Sám protagonista, Eric Davis, jej pro různá média charakterizoval různě – je to povahou částečně děvka a částečně diktátor, je to mé stínové JÁ… Mně v rozhovoru řekl, že je to vlastně takový učitel, který může diváka změnit. Byla jsem tou charakteristikou ve srovnání s těmi předchozími poněkud zklamána. Ale po zhlédnutí představení jsem mu vlastně dala za pravdu. Je zajímavé, že veškerá kritika z Edinburgu se zaměřila pouze na to, co bylo součástí úvodu.

    To znamená doby, kdy se Red Bastard publiku představuje jako narcistní poněkud hysterická příšera s manipulativními sklony. Válí se po jevišti, dělá obličeje a ohledává divácký terén. Jinými slovy, snaží se zjistit, nakolik sebou nechá publikum manipulovat, nakolik se ho leká a nakolik je – řekněme – puritánské. Vyzkouší přitom své manipulativní metody, kde požaduje, aby mu vybraná oběť „zpívala do pusy“ a vyhrožuje , že neuposlechnuvšímu strčí nasliněný prst do ucha. Po tomto úvodu začíná „výchova publika“. Jinými slovy, představení je mění v jakousi psychoterapeutickou lekci, v níž Bastard klade divákům sugestivní otázky typu: Jaké je vaše největší přání?, Čeho litujete, že jste v životě někomu neřekli? Následně výběrově oslovuje diváky, kteří se mu tzv. hodí do krámu a dokazuje jim, že to, co neuskutečnili, uskutečnit mohou (přesně podle obamovského hesla YES, WE CAN!). Stačí jen překonat stud či lenost. Jistě správně uhodnete, že tento princip má své meze a hodí se jen pro někoho. Tedy, pokud jsem někomu chtěla vyznat lásku a nevyznala, mohla jsem to na popud Red Bastarda udělat zde „v přímém přenosu“. Pokud jsem však někomu chtěla říci, že mu smrdí nohy, Red Bastard takové mé přání taktně přešel. Podobnou pastí byla i přání, čeho bych chtěl dosáhnout. Pokud někdo řekl, že ho nebaví konkrétní práce, kterou dělá, zazněla rada, aby z ní neprodleně odešel. Což je v dnešní době asi dost utopické (musí-li se člověk sám živit), stejně tak, pokud prozradil divák nějakou nepříjemnou situaci ze svého soukromí, např. touhu rozvést se. A tak se tato lekce chvílemi dostávala do slepých uliček, v nichž Red Bastard trochu bloudil. A diváci, kteří očekávali zábavu, ale ona to vlastně tak velká zábava nebyla, spíše možná kurs asertivity a psychoterapie.

    mime fest-figureZávěrečná pointa, kdy si herec svlékne redbastardí maskování a zůstane před námi stát nahý, působí do jisté míry dojemně, ale zároveň trochu rozpačitě. Mám pocit, že alespoň v tomto případě to byla výzva spíše pro herce samotného, nežli pro české diváky. Ti jsou totiž zvyklí na ledacos a hned tak něco je nešokuje. Takže, pokud některý z diváků odcházel nespokojený nebo rozpačitý, nebylo to rozhodně kvůli pohoršení z chování Red Bastarda, ale spíše proto, že očekával více.


    Komentáře k článku: Pražská ani muk (No. 6)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Red Bastard alias Eric Davis
      vědomě a programově překračoval hranice divadla. Sám to během produkce několikrát zdůraznil: Nevěří divadlu jako bezpečnému místu, kde se divák na cosi kouká a performer cosi předvádí. Davis ale chce od divadla něco jiného, o co se pokoušeli např. avantgardní divadelníci 60. let – chce, aby divadlo diváka změnilo, aby se jej skutečně dotýkalo a nutilo jej být aktivní. Bastard se svou produkcí dostává spíše do prostoru psychoterapie či různých (manažerských?) psychoher. Dělal to ale excelentně a citlivě, vtipně a s ohromnou divadelní (pohybovou i kostýmovou) grácií. Chtít či očekávat „víc“ je podle mne omyl, chce-li divák „víc divadla“. O to v podstatě americkému performerovi až tak nejde (párkrát ukáže, že je skvělý mim, ale hned od toho ustoupí). Představení je pro něj prostředkem k přímému působení na diváka. Trochu kabaret, hodně skupinová psychoterapie. Myslím, že toho bylo tak akorát. I s tím striptýzem na konci.

      04.11.2014 (3.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,