Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Praha sdílí prostor s PQ (No. 3)

Soulož jako jízda na pouťovém poníkovi

Také festival Tanec Praha se připojil ke kolosu Pražského Quadriennale, které až do konce tohoto týdne opanuje téměř vše, co se v Praze na divadelní scéně vrtne. Mimo jiné 21. června přinesl premiéru projektu poloviny ze zakladatelek skupiny VerTeDance Terezy Ondrové a choreografa a tanečního pedagoga Petera Šavela As Long As Holding Hands.

As Long As Holding Hands

As Long As Holding Hands je asi nejzábavnějším zpracováním lásky na poli výrazového tance FOTO STANISLAV DOBÁK

Oba se takto setkávají na jevišti už podruhé a znovu. Tak jako při loňském projektu Boys Who like to Play With Dolls jde v nové inscneaci o vztah muže a ženy a o sexualitu. Ovšem zatímco tehdy to byl především vztah či souboj genderů, tentokrát se objektem jejich zájmu stal ten nejpřirozenější, nejkrásnější, ovšem také k banalitě nejnáchylnější moment lidského života – zamilovanost: Chceš mě ještě stále držet za ruku?

„Ztanečněno“ bylo snad už téměř vše, co se lidského života týká, nepochybně i romantická láska, průběh soužití dvou partnerů, strasti i slasti na společné cestě. Čím se vymyká novinka Ondrové a Šavela, je všudypřítomný humor. Jejich koncept při přípravě inscenace zřejmě vycházel z představy, jak se asi jeví zamilovaný pár nezamilované veřejnosti. Když pominu jakousi předscénu, kdy oba partneři v sobě rozpohybují mileneckou sochu za zvuků operní árie, a intermezza, k němuž se ještě vrátím, nezazněl po celou dobu představení ani jediný hudební tón. Tanec v tichu, tak asi působí dva tokající milenci, již tančí na hudbu jen ve svých hlavách, ve světě lásky, do něhož nikdo z pozorovatelů nemá šanci vstoupit. A tak oba tanečníci po jevišti běhají, skáčou, vášnivě se oblézají, míjejí a zas se střetávají v naprostém tichu, tedy až na hlasité, především Šavelovo oddychování, o němž lze jen spekulovat, zda bylo předstírané.

Absence hudby není v tanečním představení úplně standardní, ale je to vynikající aktualizace, která působí asi podobně, jako když se před vámi někdo svlékne do naha a vy to nečekáte. Hudba mnohdy odvádějící pozornost často působí jako kus oblečení. Když hudba není, slyšíte dech, slyšíte hekání, slyšíte dupot po podlaze. Jako diváci vidíte a slyšíte všechno, milenci-aktéři si myslí, že neslyšíte nic, protože jsou ve svém světě. Ze stejného důvodu nevnímají směšnost svého chování, když se snaží zachránit každodenně náhle a definitivně krachující vztah nebo když se každodenně vášnivě radují z toho, že se usmířili. V taneční hyperbolizaci to pak vypadá tak, že muž se za ženou plazí jako pes, ta jej hrdě odmítá, pak se na sebe vrhají v neutuchající vášni a objektem jejich zájmu jsou zejména pohlavní znaky odlišující muže a ženu. Mimochodem až překvapivě často to byl právě muž, který se ať už z důvodu touhy, devótní oddanosti, nebo záchranné mise poníženě vlekl za ženou. Kam se asi poděla někdejší kritika genderových stereotypů?

Pozoruhodné ovšem je, jak se podařilo oběma tvůrcům transformovat veškerou možnou erotiku do zcela asexuální roviny. Zjevný náznak soulože vypadal spíše jako jízda na pouťovém poníkovi a vyloženým vrcholem v tomto ohledu byly námluvy, v nichž se oba milenci situovali do období jelení říje, nesli se po jevišti jako hrdá vysoká hrabající kopýtky do země a hlasitě na sebe troubili. Tady šlo už však vyloženě o parodii na lásku.

Divácky nejnáročnější moment přišel přibližně v polovině představení, kdy ticho vystřídala rozverná disco hudba, při níž se do sebe oba partneři „zakousli“ a v polibku a jen drobných pohybech ramen zůstali nepřetržitě celou věčnost. Předpokládám, že donutit uvažovat diváka nad tím, že sledování líbajícího se páru je extrémní nuda, bylo účelem. V tomto ohledu se záměr vydařil a tak jsem měl dostatek času prohlédnout si nikterak zajímavý interiér Ponce, ostatní diváky, přemýšlet o tom, o čem přemýšlí oni atd. Vysvobodilo nás opět ticho, s jehož příchodem se také z polibku stala parodická scéna, při níž oba aktéři do sebe začali hlasitě funět a prskat.

Bezpochyby je As Long As Holding Hands aspoň pro mě nejzábavnějším zpracováním lásky na poli výrazového tance. Na druhou stranu se obávám, že důraz na vtip, na banálnost, na legrační neohrabanost převýšil nad dalšími aspekty, kterými nepochybně vztah dvou lidí prochází, a upřímně musím říct, že jsem byl překvapen, když představení skončilo – myslel jsem, že jsme teprve v polovině. V každém případě celá řada pohybových prvků, zbytnělých miniaturních gest, která nevědomky děláme, ale neuvažujeme o nich, a tady se prezentují jak pod mikroskopem, jsou ve spojení s tichem vydatnou sondou do lidského života.

pq_pohlednice

///

Ostatní zpravodajství z PQ 2015 na i-DN:

Scénografie v novém světle

Praha sdílí prostor s PQ (No. 1)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 2)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 4)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 5)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 6)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 7)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 8)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 9)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 10)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 11)

 

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 22. června 2015

Komentáře k článku: Praha sdílí prostor s PQ (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

Dotazník

Eliška Brtnická

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kronika

Jednou větou

Tanec komunikuje a rozšiřuje...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Kontext

Megapřehlídka narcistů

Úvahy výtvarné – Jarní výstavní...

Vláda věcí tvých…

ÚVAHY TELEVIZNÍ

Cit pro věci, které mají...

Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta...

Burza

Jubilejní Poděbrady jinak

Herecká asociace informuje

Podoby – Tři mouchy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moravské divadlo Olomouc

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Slovensko intimní i veřejné

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladislav Trojickij: Herci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Vyjádření k mediální...

Naše studentka 3. ročníku oboru...

Zemřeli

Zemřeli

André Louis Perinetti (7. 8. 1933...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Výročí 1.–15. června △ Hnilička...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,