Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Pouliční fantazie (No. 4)

V rámci čtvrtečního programu jsem se paradoxně dostal pouze na jediné nepouliční představení, které mezinárodní festival pouličního divadla Za dveřmi uvedl. Majster a Margaréta, neboli po česku Mistr a Markétka.

Před budovou Výstaviště jsme mohli narazit na cirkusové šapitó Teatra Tatra FOTO RENÉ MIKÓ

Před hlavní budovou Výstaviště jsme mohli narazit na cirkusové šapitó Teatra Tatra FOTO RENÉ MIKÓ

Přeslavný román Michaila Bulgakova má za sebou vedle řady divadelních adaptací (u nás např. Stavovské divadlo, 2000, Městské divadlo Zlín, 2005, či Husa na provázku, 2010) také filmové, loutkové i seriálové (mimochodem velmi vydařené – v režii Vladimira Bortka z roku 2005) zpracování. Do této nepochybně lákavé, leč nejednoduché látky se pustil i pozoruhodný slovenský soubor Teatro Tatro, který na festival přijel s velikým šapitó, v němž rozehrál bezmála čtyřhodinový opus o lidské malosti, Pilátovi, Ježíšovi a ďáblovi a lásce, která jde až za hrob.

Nechyběly písničky, plivač ohně, zpocení zápasníci, nahé ženy, nazí muži, auto vjíždějící na scénu, loutky malé i v životní velikosti, stínové divadlo… Soubor, který od svých počátků stojí okolo režiséra Ondreje Spišáka a výtvarníka Františka Liptáka, vzdal hold ruské poetice 30. let, klaunství současnosti a nadčasovému originálnímu přístupu k divadlu a vznikla velkolepá inscenace nejen svou délkou, která se zdá být skutečně děsivá, ale především vším, čím byla naplněna. První dvě hodiny do přestávky člověk téměř nedýchá a vlastně se té časové rychlosti diví. Druhé dvě už přeci jen čas pociťuje, ale nikoli proto, že by se nudil. To v žádném případě. Ale ty tvrdé dřevěné lavičky bez opěradel… prostě cirkus.

FOTO RENÉ MIKÓ

Tvůrci inscenace Majstr a Margaréta vzdali hold ruské poetice 30. let FOTO RENÉ MIKÓ

Do Bulgakovova syžetu zasáhli tvůrci jen nutnými škrty, jinak by představení mohlo trvat i dvojnásobný čas. Ale umím si představit, že by jistě nápady sršící umělci dokázali ukočírovat i takovou verzi. Otázkou je, jestli by to herci přežili. Ti se totiž, ač jich účinkovala opravdu velká spousta, téměř nezastavili. Pokud zrovna někdo nebyl na scéně, musel vypomáhat s technickým zázemím, aby všechny triky jako běhající Margaréta po plachtě šapitó, nové a nové postavy přicházející na Wolandův jarní ples či neustálé časové posuny mezi rokem 1934 v Moskvě, rokem 33 v Jeruzalémě a rokem 2015 v celém světě, které vždy doprovázelo epileptické pobíhání všech postav po jevišti a vítr mlátící s oponou, mohly vůbec vzniknout. Tradičního narativu se tedy drželi, přesto dostala prostor i aktualizace v podobě obrazu, v němž se karikovala a ironizovala současnost se všemi jejími stupidními televizními pořady a výzvami na pomoc postiženým, za což může altruista vyhrát zájezd nebo něco podobného, ale i odkazy na ruské aktuality, jakou bylo například tolik probírané vystoupení skupiny Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele.

Bulgakov tyto morální poklesky dokonale ztvárnil ve Wolandově představení černé magie, kde nejprve zaplavil sál penězi a poté nechal svou suitu uspořádat módní přehlídku, při níž všechny ženy v sále mohly vyměnit své staré šaty za nejnovější světovou módu. Peníze se ovšem po představení proměnily v bezcenné papíry a šaty v prach, což způsobilo peprné pobíhání nahotinek po moskevských ulicích. To se však k velkému zklamání aktérů do představení nevešlo. Představením se totiž velmi umně nesl i moment odhalení. Co chvíli byl nějaký trik shozen, odhaleno divadelní tajemství, ovšem vždy tak, že následovalo něco mnohem překvapivějšího. Vrcholem byla jistě nahá Margaréta, která v jednu chvíli usedá na koště a v druhém okamžiku je v nás vyvolána iluze, že běhá po plachtě stanu, zatímco připravený horolezecký sedák zeje prázdnotou.

Nejnosnějším prvkem představení byli ovšem herci. Ti si i přes cirkusový charakter zachovali odstup a drželi se poměrně zdařile svých postav. A že jich nebylo málo – snad nebylo herce, který by hrál pouze jednu postavu. Některé, především ty ve scéně ze současnosti, byly pochopitelně pouze plochými typy. Ale třeba Lukasz Kos, který exceloval v roli Wolanda alias ďábla, dokázal přesně, jak to Bulgakov předepsal, spojit ospalou odměřenost s tvrdou rukou člověka (nebo spíš bytosti), který si je sám sebou velmi jistý. Anebo Milan Ondrík v roli Kocoura, asi nejcharizmatičtější postavy na jevišti, který ani nepotřeboval složitou masku kočky, aby bylo jasné, že je to napůl mazlíček a napůl ďábelský tvor. Ale v duchu nevázaného cirkusáctví si dokázali všichni herci představení i náležitě užít, čehož je dokladem scéna, v níž se hranice šapitó otevřou a všichni nazí vyběhnou ven a tančí tu a běhají a skákají po autě, které pak přiveze Margarétu na Wolandův ples přímo na jeviště. Teatro Tatro předvedlo dokonale nevázané divadlo, při němž si člověk neoddechne. Při němž se na jevišti stále něco děje, které i klidné scény, jichž není mnoho, dokáže odehrát s takovou vervou a grácií, že se člověk až na samém konci po neutuchajícím potlesku ve stoje přistihne při únavě.

Od premiéry už uplynuly dva roky, ale v Čechách Teatro Tatro uvedlo Majstera a Margarétu zcela poprvé, jestli se nepletu. A pořád je o čem psát, o čem přemýšlet. Technicky to jistě není jednoduché divadlo. Oproti standardním pouličním kouskům, které si často vystačí jen s jednou rekvizitou, stojí Majster a Margaréta na komplikovaných technických prvcích a oddanému hereckému nasazení. A je radostí dodat, že to stálo za tu námahu.

///

Předchozí díly festivalových zpravodajství:

Pouliční fantazie (No. 1)

Pouliční fantazie (No. 2)

Pouliční fantazie (No. 3)

  • Autor: Dominik Melichar
  • Publikováno: 17. července 2015

Komentáře k článku: Pouliční fantazie (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,