Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Postřehy Divadla Kámen (No. 21)

Salonní debata v Divadle Kámen, která se konala 20. dubna po představení Přibližně dvaatřicet zubů a jmenovala se LELKOVÁNÍ vs. VYMANĚNÍ Z KÓDU vs. FORMALISMUS, se pokusila předestřít téma prostorového minimalismu. Jak už to tak u podobně otevřených témat bývá, častokrát jsme se od něj odchýlili a zase se k němu vraceli. Některé postřehy z večera v podobě zkrácených úvah hostů debaty Vladimíra Hulce a Miloše Horanského nabízíme v následujícím textu.

Vladimír Hulec a prof. Miloš Horanský v průběhu salonní debaty v Divadle Kámen. FOTO archiv DK

Úvaha č. 1: LELKOVÁNÍ

Co znamená prostorový minimalismus pro diváky? Především v muzice a ve výtvarném umění je to zastavení času. Tedy – jak to nazval profesor Horanský – „lelkování“. Jde o to vzepřít se cíli a získat možnost vymanit se z obvyklého kódu myšlení a jednání. Setkat se s něčím, co neumíme, s čím si nevíme rady.

Dřív jsem se při sledování minimalistického díla snažil být po celou dobu soustředěný a vše naplno vnímat. Až u skladby Terryho Rileyho In C, kdy během monotónně opakovaného jednoho tónu či spíš melodické variace tónů velmi pomalu přibývaly další motivy a nástroje, až z toho vznikl hutný, symfonický zvuk, jsem k minimalismu začal přistupovat jinak: je potřeba se pokusit napojit na plynutí času daného díla, což ale nemusí znamenat ho po celou dobu intenzivně vnímat. Pak jsem v roce 1991 v berlínské Schaubühne viděl představení amerického režiséra Roberta Wilsona, který zpracoval román Virginie Woolfové Orlando. Bylo to tříhodinové, možná i delší představení, kde slavná herečka Jutta Lampe v různě se měnících šatech – od civilních z dob života autorky po až barokně působících (měnila kostým někdy přímo na scéně, někdy v zákulisí, když přešla jeviště) – po celou dobu jen pomalu přecházela zleva doprava a zprava doleva přes jeviště, recitovala text a nic jiného se neodehrávalo. Jen se občas děly zázraky. Třeba zdvihla sukni a pod ní byla malá loutka, která pomocí natahovacího strojku se za zvuků jednoduché melodie točila-tančila. Jindy se pod šaty objevil model domu, ve kterém se otevíraly dveře, nebo malý bílý klavír. Vzadu za ní se objevovaly různé stíny či obrazy. Vše se odehrávalo neskutečně pomalu, v nekonečném „taženém“ pohybu, jakoby monotónně.

Jutta Lampe v inscenaci Roberta Wilsona Orlando (prem. 21. 11. 1989, Schaubühne am Lehniner Platz, Berlin, Německo). FOTO archiv Roberta Wilsona

Mezi diváky byl japonský mistr divadla kabuki Nakamura Matazó IV. – Japonci mají díky své kultuře s minimalismem, či raději je nazvěme s nekonečným, časově dlouhým uměním, o dost větší historickou zkušenost než my Evropané – a ten během celého představení několikrát usnul. Po představení byl ale velmi spokojený, dokonce říkal nadšený. Když jsem se jej ptal, proč, když představení nevnímal po celou dobu, odpověděl mi, že v Japonsku jsou takto vnímat umění zvyklí. Nebránit se mu, třeba i usnout, vnímat je jinými smysly, a umožnit tak vstupu či vhledu, průzoru, do jiných dimenzí. To je pro mě i jeden z důležitých aspektů minimalistického umění, které vymyslela naše euroamerická kultura v 60. letech, umělci, jako byli Robert Rauschenberg, Jackson Pollock Andy Warhol ve výtvarném umění, Merce Cunningham v tanci, Steve Reich, Terry Riley, John Cage, Philip Glass či Brian Eno v hudbě, autoři nového románu v literatuře, Samuel Beckett či právě Robert Wilson nebo tanečníci butó v divadle a performing arts. Skrze časovou délku, skrze zpomalení a intenzitu produkce bez výrazných dramatických situací se dostávat do jiných dimenzí. (Vladimír Hulec)

Úvaha č. 2: VYMANĚNÍ Z KÓDU

Při sledování minimalistického díla se lidé učí vymaňovat z obvyklé rutiny. Zarostli jsme stereotypy a paradigmaty, předsudky a navyklostmi. Najednou se setkáme s představením, uměním, na které nemáme vnímací a divácký recept. Jsme naštvaní, nevíme, tápeme, ale přitom se učíme asociovat, vnímat vazby tam, kde normálně nejsou. Tím pádem nás to vykolejuje a vymaňuje z běžného kódu, neboť zde vniká kód nový. Najednou nás to nutí ke spolupráci. Pokud tvorba nevolá po spolupráci, je polomrtvá. Divadlo Kámen a podobně zaměřené umělecké projekty rozšiřují člověkovství a naši existenci. Možná, že se po takových představeních díváme na realitu v širším měřítku. Tvorba totiž začíná tam, kde končí realita. Člověk potřebuje nadrealitu, která po něm chce hluboký kontakt a spolupráci. Pak nás nepřekvapí, že věci mají paradoxní vazby, že chtějí naši aktivitu, mentální a mozkovou. Neříkám, že jsem proti běžnému příběhu a běžným kódům, ale jen upozorňuji na to, že trychtýř tvorby a vnímání je větší a obšírnější. (Miloš Horanský)

Úvaha č. 3: MINIMALISMUS

Car Crash (Andy Warhol, 1962). Repro archiv

V divadelním minimalismu lze například repetovat slovo, několik slov, větu a lze sledovat odlišnou intonaci, barvu, různé významy atd. V hudebním minimalismu se nerepetuje samotný tón, ale hudební gesto, jakýsi motiv, který se většinou obohacuje a zase ochuzuje, můžeme tedy sledovat něco, na co v běžné hudbě nejsme zvyklí.

 Úvaha č. 4: FORMALISMUS

Jakmile něco jen zkoumá formu pro svou libost, může to být jalové, protože to nemá sdělení. Ta absolutní svoboda, kdy si vedu čáry sem a tam, a kladu slova sem a tam, je ryze formalistní a je to chyba.  Tvůrce nedbá na adresáta. Jako divák se chci něco dozvědět a můžu se třeba dozvědět, co se dá s tvary dělat, ale pokud se dozvím beztvarost a jen pouhý autorův výzkum, začínám být plachý. Autor jen onu svobodu tvorby zneužívá. Naopak, pokud se forma zkoumá spolu s obsahem a přináší nějaké sdělení, nemusím tomu sice zcela racionálně rozumět, ale není to prázdné. Například mše v latině, které nerozumím, je i tak ohromné sdělení. Obrazové, čichové, kontaktní, barvité, magické a dějotvorné. (Miloš Horanský)

Z inscenace Daniela Špinara Hamlet ve Švandově divadle v Praze (prem. 7. 12. 2013). FOTO archiv Daniela Špinara

Pokud někdo experimentuje s uměním, může se zajímat více jen o formu než o obsah a pokud na tom opravdu poctivě pracuje, nemusí to být úplně bezduché ani pro diváky. Já jsem studoval matematiku a fyzici nám říkali, proč zavíjíte tak komplikované matematické, proč počítéte teoretické příklady, když to k ničemu reálnému není. A my jim oponovali, že je vysoce zajímavé zkoumat nejen realitu, ale i samotný proces její existence, že je důležité zjistit i matematickou strukturu reality. A k tomu jsou potřeba modely, teoretická matematika. To je pro mě experimentální umění, práce s formou, způsobem zpracování.

I tak ale někdy některé umělce podezírám z toho, že se ve formě pouze vzhlížejí, aniž by je nějak podstatně zajímalo, co s ní sdělovat. Někdy je samozřejmě těžké rozlišit, kdy je to, co dělají, prázdné a kdy je to pro ně důležitá cesta k budoucím podstatným výsledkům. Takový je pro mne třeba režisérské duo SKUTR nebo současný umělecký šéf ND Daniel Špinar. Mnohé jeho inscenace jsou jen planá exhibice efektních forem, pak ale zpracují nějaké téma tak, že člověk zítá. Takový byl třeba Špinarův Hamlet. Je potřeba hledat kód, jak umělci porozumět. Je třeba mu věřit, ale ne vždy je dobré mu podléhat.

Divadlo Kámen: Přibližně dvaatřicet zubů (r. Petr Odo Macháček, prem. 23. 2. 2017). FOTO Youtube z 24. 3. 2017

Podobně uvažuji v rámci divadelní kritiky. Kritika by měla hledat možné výklady, dílo a jeho interpretace nikdy nejsou – či neměly by být – jednoznačné. Kritika by měla být odborným či spíš zasvěceným diskusním fórem nad uměním, a ne primárně vynášením soudů. Ty jsou jen pomocným měřítkem, abychom si rozuměli, aby čtenář poznal, jak o díle autor uvažuje. Když něčemu nerozumím, což se u mě děje například hudbě či výtvarném umění, kde tyto obory nesleduju, ale samozřejmě i v divadelním oboru nemusím vždy všechno chápat či přjímat, neměl bych si troufat rychle říkat, že je to špatné, ale spíše se snažit popsat daný artefakt, definovat, v čem to může, ale také třeba nemusí být obohacující, dostat jej do kontextů a zamyslet se nad ním. Samozřejmě mě to nesmí vést k tomu, abych některé artefakty, některé inscenace neodsoudil. I tím je umění a diskuse nad ním zajímavé. Jako hledání výkladů, jako dialog s ním a uvažování nad ním. S tvůrci i diváky. (Vladimír Hulec)

Miloš Horanskýbásník, režisér, dramaturg, divadelní experimentátor, estetik a teoretik.

Vladimír Hulecdivadelní publicista, bývalý performer, v letech 1978-1993 člen Studia pohybového divadla Niny Vangeli, zakladatel (1988) a vedoucí vlastní performanční skupiny Alternativní scéna Propast, redaktor čtrnáctideníku Divadelní noviny a šéfredaktor čtvrtletní revue Taneční zóna.

///

Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski

  • Autor: Zdeňka Brychtová
  • Publikováno: 06. července 2017

Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 21)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,