Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Diversanti v brněnském operním podsvětí

    Ensemble Opera Diversa představil v brněnské Redutě v režii Tomáše Studeného podivnou operu libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase Ponava s podtitulem Zmizelé řeky.

    Ponava

    Vpředu třetí zleva Lucie Kašpárková (Ponava) s Veronikou Pacíkovou, Janou Vondrů a Pavlou Radostovou (Řeky) FOTO DAVID KONEČNÝ

    Je těžké stručně napsat, o čem pojednává. Pokud si vypomohu autorskou deklarací, je to celovečerní komorní opera o proudech pod zem skrytých. Ponava je jaksi zvětšený symbolizovaný název jedné z brněnských říček, Ponávky, která pramení nedaleko Vranova u Brna, protéká údolím do brněnského centra, kde se vlévala do Svratky, byla ovšem svedena do podzemních kanálů, aby nepřekážela městské aglomeraci. Samo o sobě téma mimo jiné ekologické a hodně filosofické, pokud bychom ho ve shodě s autory opery pochopili v nejobecnější rovině. Ponava je ovšem také městská čtvrť, administrativně zřízená počátkem 60. let a roku 1990 přičleněná k městské části Královo Pole. Jméno Ponava či Ponávka nesou i nejrůznější zdejší zařízení počínaje hostincem přes sportovní centrum po cimbálovou muziku.

    V díle dominují aspekty existence velké aglomerace, snad lze říct aspekty urbanistické a historické. Přirozená snaha člověka vymezit místo, kde žije, kde žily generace před ním a kde budou žít jeho potomci. Koloběh dějin, života, přírody (zdůrazňuje se tu střídání ročních období) – nelze proto nevzpomenout ani na Janáčkovu Bystroušku. Samozřejmostí jsou „archeologické“ teze (nalézání starých kostí), jimiž se autoři zabývali už v minioperách typu Mluvící dobytek na libreta Huberta Krejčího. A také koloběh uvažování o světě, autory už v Mluvícím dobytku zajímaly staré báje, vyprávění o záhrobí a podsvětí, a to možná víc v pohanském než křesťanském pojetí: připomínají, že slovo náví je staré jméno slovanského zásvětí, a promítli ho do názvu opery.

    Tvůrci zřejmě chtěli abstraktními obrazy vytěsnit všechno nepodstatné – tedy jen pocitově vyjádřit dávné ponorné řeky, nad nimiž se lidská civilizace hemží jako mravenci v mraveništi.

    Napsat operu o ponorných řekách je sice zvláštní, ale patří do současného světa, včetně snahy zapojit naše žití do obecnějších souřadnic – přes biotop Brna autoři vidí Ponavu jako jednu z mnoha zmizelých řek světa – těch, které protékají městem a překážejí. Takové jsou v Londýně, v Paříži, v Miláně, v Moskvě, v Praze, v Torontu… Mimochodem – tvůrci odkazují na kanadský dokument Lost River, potvrzují tak význam, jaký mají dnes velmi oblíbené dokumenty ve formování současných představ o světě.

    Shakespeare, baroko, pověsti

    Pavel Drábek při psaní libreta nezapřel vědeckou profesi shakespearologa. A vůbec znalce literární a divadelní historie – jeho libreto evidentně čerpá ze Shakespearova slovíčkaření a z barokní obrazivosti. Příběhem provází shakespearovský Blázen (David Vonšík), Ponavě (Lucie Kašpárková) v podobě zvídavé dívky asistují další tři Řeky (Jana Vondrů, Veronika Pacíková, Pavla Radostová) inspirované zřejmě i antickým chórem, ze Shakespeara i barokních oper je zřejmě odvozena dvojpostava Krále a Pluta (Aleš Janiga). Lehce načrtnutý příběh využívá personifikace a má i přídech pohádky či antické báje o vysvobození z podsvětí. Ryze hudebně je tu patrné trochu barokizující rozdělení rolí do sopránu, basbarytonu, buffo tenoru a ženského ansámblu. Skoro si myslím, že Drábek s Kyasem nenapsali kontratenorovou roli jen s ohledem na provozovací možnosti souboru.

    Ono podstatné, tedy filosofující úvahy se však realizují podobně jako u Shakespeara či barokních autorů v textových sentencích – převést je do zpěvu, jakkoli je pěvcům báječně rozumět, považuji za první úskalí díla. Podstatnou část libreta naplňují příznaková slova, temnota, krev, hlína, zlo atd., zakomponovaná do archaických slovních obratů a prohlášení. Jen bez přemíry metafor acitací, i když i Drábek si pohrává s literárními kontexty, sám dokonce ve scéně šílenství odkazuje na vzory Ofélie a Isabelly Andreini. Drábkův jazyk je proti baroknímu či shakespearovskému strohý, přímočarý, bez tirád, hodně abstraktní. Nerespektuje rytmické potřeby hudební formy, i když libretista vědomě píše recitativy a árie, dokonce předurčuje místa pro použití hudebních návratů (vzpomínkových motivů) a třeba zpěvy Krále rozvíjí jako opakování a varírování jedné árie. A také připravuje místa jakýchsi divadelních zcizení, vystoupení z příběhu do jevištní reality. Promluvy postav se pohybují mezi výkřiky, těkáním mysli a sentencemi, občas ve volném verši – a víc než replikami jsou mezi postavy rozvrženým jedním textem. Převažují temné nálady ve slovních obrazech. A nápadné je neustálé opakování otázek: na osmnácti stranách libreta je 146 otazníků! Nikde žádná láska či cokoli jiného lidského, nebo dokonce realisticky přízemního, libreto je důsledně abstraktně symbolické.

    Lucie Kašpárková (Ponava)

    Pavla Radostová před orchestrem na scéně FOTO DAVID KONEČNÝ

    Jak se domluvit v opeře

    Myslím, že základní rozpory inscenace se odehrávají v tvůrčím trojúhelníku libretista – skladatel – režisér. Literární, orchestrální, zpívané a jevištní si navzájem jen málo pomáhá k významové synergii. Počínaje prázdným prostorem, který dotváří pouze lesklé ohebné roury v čitelném znaku ponorných řek, spodních vod, ale také kanálů, v nichž se nachází různé, Drábkem zdůrazňované špatnosti a temnoty světa, kosti a jen znakem deklarovaná mrtvola, kterou řeky vynesly zpod města. Prostor přehrazuje spouštěný rám s průsvitným zrcadlem, zřejmě především vchod do podsvětí, kam posléze Ponava s hrůzou nahlédne a odkud v závěru vysvobodí Pluta. Esteticky ústřední vizuální prvek inscenace umožňuje prostor emocionalizovat, stupňovat nereálné (nadreálné) vize, ale zase jen málo slouží věcnému pochopení událostí. Stejně by myslím věci prospělo vizuálně definovat vlastně bezpříznakově civilně oblečené postavy, třeba shakespearovským znakem – jestli vystupuje Král nebo Pluto, pak nelze vůbec rozlišit! Podobně lze z hlediska významových informací žehrat na herecké prostředky a mizanscénu.

    Tvůrci nejen že si byli řečeného vědomi, dokonce jakési významové tápání záměrně připravili, jak dokládá vstupní poznámka (snad nebudu příliš indiskrétní citací z pracovního libreta): Ta slova nejsou úplně podstatná, je to jen akustické dokreslení akce na jevišti, kterou musí vytvořit Tomáš (= režisér), a která se musí vyhrát. Vlastně je to celé jeden tanec, do kterého se zpívá. Jména postav nejsou úplně podstatná. Jsou schválně archetypální a možná, že budou časem konkrétní, ale to bude lokální funkce jména nebo individuality. Po většinu hry je individualita postav pro diváka nedosažitelná.

    Tvůrci zřejmě chtěli abstraktními obrazy vytěsnit všechno nepodstatné – tedy jen pocitově vyjádřit dávné ponorné řeky, nad nimiž se lidská civilizace hemží jako mravenci v mraveništi, možná diváky podprahově přivést k zamyšlení o marnostech našich životů, pootevřít průhled do mystických tajemných sil – každý za sebe může doplnit cokoli, tvůrci, pokud vůbec, chtěli své diváky nanejvýš k úvahám nasměrovat. Jeden z ústředních problémů, ale i výzev jejich díla: je samozřejmě namístě pochybovat, zda je něco takového vůbec na jevišti možné, na druhé straně je takový cíl operní inscenace sympatický a vizionářský. Mimochodem, Richard Wagner ve své době na tom nebyl s vizionářstvím jinak. Vůbec mám nejraději takovou operní hudbu, která řečené ozvláštní, zobecní, dovede z racionální roviny do pocitů, dohadů, emocí. A to i v případě, kdy je vlastně nadmíru přesná v charakteristice událostí a v konstrukci promluv – třeba v Prodané nevěstě nebo v Tosce, abych použil nejsilnější kalibr. I tam jsou konkréta zobecněná, vyjadřují tresť reálného, vyjadřují se obrazně – ovšem mají čím se s diváky dohodnout, kdežto Ponava teprve hledá způsob, jak se s diváky vůbec bude dohadovat.

    Klíčová pro to je samozřejmě vlastní hudba, tedy ryze hudebně vedený dialog s diváky. Ondřej Kyas neopouští hranice tematické tonální hudby, stylově zjevně dobrý pokračovatel brněnských avantgardistů a modernistů počínaje Josefem Bergem. Komponuje průzračnou hudbu, nezneužívá orchestr k laciným zvukovým efektům, zbavuje se romantických postupů a nehodlá psát efektní árie. V orchestrálním partu také příliš nepomáhá významové konstrukci opery, zůstává u pro něho typického zvukového základu složeného z drobných motivků, úzkostlivě se vyhýbá evokovat racionální i emocionální mimohudební významy. Přece jen však v zásadách v Ponavě správně polevil, třeba v opakované árii Krále pomáhá navodit slavnostní královský projev a trochu cituje prvky romantických oper – lze to místo myslím pochopit i jako mírnou perzifláž či jako připomínku tradice. A třeba typickou árii Ponavy vyjadřující rozpoložení postavy zkomponoval velmi lyricky, melodicky, aniž by kopíroval laciné obraty a idiomy. Vůbec deklamační základ partů dovedl do melodičtější polohy. To jsou v mých očích nejpůsobivější a nejpodstatnější ryze hudební místa. Je ovšem otázkou, jestli se v Ponavě Kyas neměl na významovém domlouvání s diváky podílet ještě víc.

    Avantgarda nemůže ochotničit

    Premiéru mohli „diversanti“ nastudovat ve spolupráci s brněnským Národním divadlem v Redutě. Skvělé!! Například v Moravském divadle v Olomouci zatím nikoho ani nenapadlo spolupracovat s Ensemble Damian. Přitom stejný případ profesionálních mladých umělců, kteří své vize neprotlačí do kamenných domů a musí je uskutečňovat v improvizovaných, produkčně nevyhovujících podmínkách. Koncem 20. let minulého století oficiální divadla ráda sáhla po Frejkovi, E. F. Burianovi a Honzlovi, dnešní mladí experimentátoři ve velkých divadlech překážejí. Jeden z důvodů zdejšího nedobrého operního stavu. Připomínám to i proto, že na Ponavě by bylo žádoucí dále pracovat, a to ve všech směrech, což bez odpovídajícího zázemí nejde. Téma k zamyšlení o funkci dnešních městských divadel.

    Ve srovnání s předchozími operami se „diversanti“ pokusili vlastně poprvé o rozlehlejší formu ve vlastním stylu: opera Pickelhering 1607 (2007) byla novodobou variantou barokní opery, Společnou smrt milenců v Šinigawě (2009) svírá japonská předloha, Dýňový démon ve vegetariánské restauraci (2010) je happening. Až Ponava vyžaduje všechno definovat za sebe, stanovit specifický styl a jeho výrazové prostředky – ostatně můj článek není ničím jiným než snahou vyrovnat se s neobvyklým operním tématem i tvarem.

    Ensemble Opera Diversa – Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Ponava (Zmizelé řeky). Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený, scénografie Sylva Marková, video Tomáš Hrůza. Poprvé v divadle Reduta v Brně 2. prosince 2013.


    Komentáře k článku: Diversanti v brněnském operním podsvětí

    1. Tomáš Studený

      Dobrý den,
      prosím je-li možno o malou korekci. Zřejmě došlo k drobnému omylu při identifikaci fotek nebo záměně popisek… Na druhé (dolní) fotografii je zachycena Pavla Radostová a nikoli Lucie Kašpárková – ta je na první fotografii v předu (třetí zleva). Velice děkuji.
      T. Studený (režisér inscenace)

      24.01.2014 (11.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Popisky opraveny.
        Snad jsou nyní dobře. Autorům inscenace a především oběma herečkám se omlouváme.

        24.01.2014 (14.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Pavel Drábek

          Pane Vladimíre,
          díky za opravu. Ještě prosím o druhou fotku, na které je Pavla Radostová. V textu je také mylně název opery: správně „Společná smrt milenců v Šinagawě“.
          Díky. Jsem s pozdravem
          PD

          24.01.2014 (17.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Tomáš Studený

          Pod tou druhou fotkou
          je to pořád špatně. Je na ní Pavla Radostová, doufám, že se vyjadřuji srozumitelně. Díky. T.S.

          26.01.2014 (2.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Hana Drábková

      Dobrý den,
      děkujeme za moc zajímavé čtení, dovolím si také jednu poznámku. Správný název opery z roku 2009 je „Smrt milenců v Šinagawě“… odvozený z názvu jedné z mnoha čtvrtí Tokia.
      S pozdravem, Hana Drábková

      24.01.2014 (12.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Paní Drábková
        děkujeme za upozornění. Opraveno.

        Pro přesnější informace viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ensemble_Opera_Diversa:

        Společná smrt milenců v Šinagawě
        je polovečerní komorní opera autorské dvojice Ondřej Kyas | Pavel Drábek pro 5 zpěváků, tanečnici a 10 muzikantů. Koncertní premiéra proběhla 24. listopadu 2008, scénická 17. února 2009. Poetický příběh o stárnoucí kurtizáně Hanako, která se ze dne na den rozhodla skoncovat se starým životem. Než starý život odžije, dobíhají vžité návyky. Největšími překážkami jsou její nejbližší; ti vědí, co v Hanako mají a dovolávají se starých způsobů i nadále. Dramatický příběh se odehrává na pozadí jarního dne v rozkvetlém pobřežním městě Šinagawa.

        03.02.2014 (1.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,