Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Polákům to jde nějak líp…

    Pražské nakladatelství Na Konári vydalo po předloňských scénářích Alfréda Radoka další divadelní titul: na první pohled nenápadnou publikaci jednoduše nazvanou Čtyři polské hry. Název to není úplně přesný: úvodní text Helmuta Kajzara Další díl (KaDeWe) je sice označen jako „operní libreto“, připomíná však spíše výsledek automatického psaní nebo volný proud vědomí a jeho souvislost s divadlem není příliš zřejmá (tedy kromě toho, že autor byl divadelník). Do souboru současných divadelních her nezapadá ani časově, vznikl již na začátku sedmdesátých let. Zbylá trojice však nabízí pozoruhodný vzorek nejaktuálnější polské dramatiky; hry Małgorzaty Sikorské-Misczuk, Doroty Masłowské a Michała Walczaka jsou datovány roky 2006–2009 a o jejich divadelním potenciálu není nejmenších pochyb.

    Všichni čtyři autoři krouží kolem motivů, spojených s morálním stavem společnosti. Nejotevřeněji politická je hra Małgorzaty Sikorské-Misczuk Smrt Člověka-Veverky, která se trochu paradoxně vrací k tématu terorismu RAF z poloviny sedmdesátých let. Přestože obsahuje i odraz skutečných událostí, není žádnou „historií“: autorka ve zběsile nepřehledném, ironicko-lyrickém víru předvádí dráždivé setkávání sebejistých a nepochybujících levičáckých fanatiků s obyčejnými Němci, zastoupenými především Člověkem-Veverkou nebo ad absurdum korektním policistou. Ani nemluvě o kuriózních verbálních úkrocích v podobě  „nepřípadných“ poznámek typu Poláci hodně pili, protože je soužil marxismus. Symbolická titulní postava odkazuje ke spořádanému německému pracantovi, který se vlichocuje do přízně teroristů a platonicky miluje Ulriku Meinhofovou, s níž se seznámí, když na něm ikona německého terorismu zaparkuje. Doslova. Meinhofové je nicméně nějaký chlap pod koly auta hluboce ukradený, obírá se totiž vznešenými myšlenkami na Svobodu z jiné planety.

    Na hře je sympatické a cenné to, že navzdory všem absurditám, kruté ironii a groteskní nadsázce zachovává jasný pohled; je morální, aniž by moralizovala. To, že je někdo směšný, trapný a hloupý, nemění nic na tom, kdo je oběť a kdo zločinec. Vznešené řeči a romantická zanícenost nejsou omluvou. Poněkud kuriózním úkazem je v tomto kontextu doslov, ve kterém se kromě spousty nabubřelých frází dočteme třeba i to, že není jasné, zda je autorka na straně Ulrike Meinhof a jejích druhů, anebo spíš proti nim. Jako by autoři studie Mateusz Borowski a Małgorzata Sugiera místo četby hry naladili anténu na módní vlnu morálního relativismu a uniklo jim, že sami předvádějí přesně to, čemu se autorka jedovatě posmívá.

    Pozoruhodné jsou i další dvě hry, které na rozdíl od Člověka-Veverky umisťují děj do současného Polska. Úspěšná prozaička Dorota Masłowská uplatňuje i v divadelním textu nevšední schopnost psát efektním, básnivým jazykem, který je do značné míry hodnotou sám o sobě. Mezi náma dobrý je jakási momentka ze společenského dna: zdánlivě málo ambiciózní a banálně popisná, skrývá však drtivou hořkost a beznaděj triviálního přežívání – bez perspektivy a beze smyslu, zato s nadbytkem nenávisti a kýčovitého sentimentu. Ve světě, jehož obzor je vymezený starým výtiskem ženského časopisu, novým vydáním bulvárního deníku a letákem se slevami z TESCA, ztrácí smysl minulost i přítomnost. Senilní babička, do omrzení opakující zážitky z války, je stejně směšná a nicotná jako Malá metalická dívenka, která své nehorázné sentence pronáší průrazným jazykem dnešních teenagerů.

    Nejtradičněji vystavěnou hrou z celé čtveřice je Amazonie Michała Walczaka. Vlastně je to docela lehká komedie z hereckého prostředí, v níž mladá herečka naskočí do kolotoče pitomého televizního seriálu a její zhrzený přítel se naopak vrhne do pokusu o neméně pitomou divadelní alternativu. Walczak je dobrý pozorovatel, ještě lepší ironik a evidentně zná prostředí, o kterém píše: nespokojuje se s vděčnou parodií televizní šmíry nebo přepjaté hlubokomyslnosti, ale spolehlivě nachází a zasahuje skutečně slabá místa (a opět: ve smyslu estetickém i etickém) obou zdánlivě protikladných postojů. A navíc osvědčuje téměř mcdonaghovskou schopnost pojímat příběh coby sled překvapivých zvratů; s každou další scénou se posunuje nejen děj, ale i pohled čtenáře na jeho protagonisty. Jestli se o tento titul nestrhne mezi českými dramaturgy rvačka, tak opravdu nevím, co by ještě chtěli.

    Celkově vzbuzují Čtyři polské hry dojem tak trochu rozporuplný: libé pocity ze setkání s kvalitními divadelními texty totiž kazí tichá závist, že se našim sousedům v této disciplíně daří o tolik lépe, než jak je poslední dobou zvykem v českých krajích.


    Komentáře k článku: Polákům to jde nějak líp…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,