Podrobný obsah « Divadelní noviny

Divadelní noviny

Ročník 2012

Archiv ročníků

Vyhledávání

English summary

Divadlo.cz
Programy divadel
Premiéry
Adresář

Čtenářský blog

Přidejte svůj názor

Partneři

kulturní čtrináctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Editorial

DN 17

Dnes jen stručně a věcně, bez obvyklých „kudrlinek“:

Jan Kolář Počet komentářů 0

Proti profláklému sloganu když nejde o život, jde o hovno, který je v našem komentáři Česká divadlo jako svorník národní hrdost, myslím, že neprávem, přisuzován Janu Werichovi, staví Petr Kofroň maximu Rudolfa Medka: Jde víc než o život. Jde o duši. A o naši čest. Zapomenuté hodnoty a „vyšší“ mravnost je zapotřebí občas připomínat. Vlastně vždy! Řekl bych, že „provokatér“ Petr Kofroň není jediná osobnost naší současné divadelní scény, která plave proti proudu. Lze je objevit – kupodivu – i mezi herci. Lukáš Hejlík z Městského divadla Brno je podobný samorost. Usuzuji tak z rozhovoru Jednou bych se chtěl živit chovem ovcí, který s ním vedla Lenka Suchá. Hejlík je až nekritickým obdivovatelem Otomara Krejči. Existuje mezi herci – čtyřicátníky ještě někdo takový?

Jan Kolář Počet komentářů 0

Podle mého však problém zahraniční dramaturgie plzeňského festivalu tkví ještě jinde a je naprosto pragmatický. Plzeňský festival se od počátku správně orientoval na země Viszegradu jako na prostor společného postsocialistického osudu, jenže dnes už je nám ten prostor jaksi těsný. Na základě plzeňského vzorku představení soudím, že ani Poláci, Maďaři a obyvatelé Pobaltí nevědí o moc lépe než my, o čem a jak v dnešním světě hrát divadlo, začínají se točit v kruhu a nimrat v estetičnu. Plzeňský festival by se podle mého už konečně potřeboval poohlédnout nejen za východní a jižní, ale také severní a hlavně západní humna. Jasně, z Viszegradu má festival peníze, a je vůbec dobře udržovat vědomí postsocialisticky společného prostoru, ale bez výhledu také jinam se myslím neobejdeme. Protože znalost kontextu není jen součástí výbavy kritika, ale života obyvatele Evropy – buď se chceme stát Evropany žijícími v Praze, v Brně, Kotěhůlkách, nebo zůstat Pražany, Brňany a Kotěhůlčany.

Josef Herman Počet komentářů 0

Nový cirkus = nová atrakce?

Jenomže jak dlouho se dá ještě prezentovat nový cirkus jako „nová atrakce“? Po sedmi ročnících Letní Letné, kdy posledním ročníkem prošlo (podle médií) neuvěřitelných 23.000 platících diváků, po dvaceti letech pravidelného navštěvování naší země špičkovými umělci tohoto žánru už není možné každoročně opakovat prakticky totožné zprávy o novém cirkusu, hledat jeho definice a poukazovat na to, že k nám z Francie, kolébky tohoto žánru, právě přijíždějí jeho špičkoví reprezentanti. Kromě toho, že takové zprávy začínají podezřele připomínat silničáře s kropicími vozy, tak v drtivé většině z nich chybí to nejpodstatnější. Snaha pochopit vývoj tohoto žánru a jeho celkový kontext.

redakce Počet komentářů 0

Dejvické divadlo Praha: Dealer’s Choice

redakce Počet komentářů 0

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava — Gottland aneb Kdo neskáče, není Čech!

Mariusz Szczygieł, Jan Mikulášek, Marek Pivovar: Gottland aneb Kdo neskáče, není Čech! Režie Jan Mikulášek, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

redakce Počet komentářů 0

Naši furianti — Divadlo v Dlouhé Praha

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti, režie Jan Borna, Divadlo v Dlouhé Praha

redakce Počet komentářů 0

Korespondence V+W

Voskovec + Werich, D. Viceníková: Korespondence V+W, režie Jan Mikulášek, Národní divadlo Brno – Reduta

redakce Počet komentářů 0

Nížina (Mahenovo divadlo Brno)

redakce Počet komentářů 2

Muž bez minulosti — Dejvické divadlo Praha

redakce Počet komentářů 0

Letní shakespearovské slavnosti — Jindřich IV..

redakce Počet komentářů 0

Frei Körper Kultur Praha: Wir tanzen konzentriert!

Jan Mocek, Jan Hofman: Wir tanzen konzentriert!, Frei Körper Kultur Praha.

redakce Počet komentářů 0

Moje strašidlo — Činoherní klub

Herectví zralých interpretů Blanky Bohdanové a Stanislava Zindulky zprostředkovává krutou a temnou sondu do většinou nepřiznávaných hlubin mezilidských vztahů. Uhrančivou atmosféru inscenace podporuje muzikantský vklad Petra Kofroně.

redakce Počet komentářů 0

Černé panny — Pražské komorní divadlo

redakce Počet komentářů 0

Národní divadlo Brno / Divadlo Reduta – Michel Houellebecq: Elementární částice

redakce Počet komentářů 0

Sukces měsíce

Slezské divadlo Ostrava – Paloma Pedrero: Anna 11. března.

redakce Počet komentářů 1

Sukces měsíce — Léda

Miroslav Krleža: Léda. Režie Ladislav Smoček, Činoherní klub Praha

redakce Počet komentářů 0

Národní divadlo Brno — Zaslíbení

Lenka Plachá, Marek Hladký: Zaslíbení. Režie Zdenek Plachý, Národní divadlo Brno

redakce Počet komentářů 0

Svatá Jana — Divadlo pod Palmovkou Praha

Georg Bernard Shaw: Svatá Jana, režie Petr Kracik, Divadlo pod Palmovkou Praha

redakce Počet komentářů 0

Jakobín

Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Antonín Dvořák: Jakobín, opera o třech jednáních. Režie Magdalena Švecová, dirigent Ivan Pařík, výprava Zuzana Přidalová, dramaturgie Zbyněk Brabec

redakce Počet komentářů 0

Kupec benátský — Divadlo Gézy Gárdonyiho Eger

redakce Počet komentářů 0

Rusalka 2010

redakce Počet komentářů 0

Moravské divadlo Olomouc: Muži ve zbrani

. Počet komentářů 0

Karel Steigerwald

autor hry Má vzdálená vlast,
uvedené činohrou Národního divadla
v režii Ivana Rajmonta

. Počet komentářů 0

režisér a spoluautor politického kabaretu Kristýnka aneb Blonďatá bestie

redakce Počet komentářů 0

redakce Počet komentářů 0

Daniel Gulko

Daniel Gulko – Kanaďan žijící ve Francii, autor, režisér a performer, bývalý žák Ctibora Turby, který s mladým souborem Cie Cahin Caha uvedl na festivalu Letní Letná českou premiéru své nejnovější produkce nazvané REV.

redakce Počet komentářů 0

Eva Salzmannová (Historický monolog)

Pozoruhodný, s historickými fakty volně manipulující a reálné hranice života „mnichovského prezidenta“ Emila Háchy překračující text ztvárňuje herečka v obdivuhodném nasazení. V Pitínského režijním pojetí se nestylizuje do role starého muže, ale uplatňuje naplno svůj ženský temperament. O to překvapivě účinněji vystupuje do popředí Háchův chvílemi i rozmarně prestižní „dialog“ s němým T. G. Masarykem, intelektuální bystrost právníka i bolest muže, který se ocitl v neřešitelné, pro český národ fatální situaci. Salzmannová na mimořádné úrovni zvládá i technické obtíže vyčerpávajícího monologu.

redakce Počet komentářů 0

Charlotta Öfverholm

Charlotta Öfverholm – švédská tanečnice, choreografka a performerka, jež na festivalu Divadelní Flora Olomouc uvedla světovou premiéru své inscenace Pas de Deux Sans Toi

redakce Počet komentářů 0

Miroslav Krobot

Miroslav Krobot, režisér a dramatizátor inscenace Muž bez minulosti v Dejvickém divadle podle filmu Aki Kaurismäkiho

redakce Počet komentářů 0

Vojtěch Dyk a Jakub Prachař

redakce Počet komentářů 2

Pavel Tesař

Představitel zubaře Follbragueta ve Feydeauově aktovce „Kašlu na to!“, řekla Hortensie (Divadlo v Dlouhé)

redakce Počet komentářů 0

Josef Somr

V inscenaci režisérky Lídy Engelové z Prévertových textů Jak namalovat podobiznu ptáka (Divadlo Viola).

redakce Počet komentářů 0

Jak já to vidím

Michal Dalecký

Vidím to tak, že se mi blíží třicítka a začínám mít rodinné tendence. Což znamená, že s mou slečnou Evou stavíme dům. (Spíše ho staví zedníci a my děláme jen rozhodnutí, co kde bude, a posíláme peníze.) Ale pravda je taková, že všechno vymyslí, zařídí a obtelefonuje Eva a já jsem jen konzultant a pracant se sbíječkou.

Michal Dalecký Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Markéta Haroková

Mám dojem, že moderní divadlo dneška se dostalo do fáze, kdy nejvýše ceněné jsou projekty novátorské, nevšední až lehce provokující, a to jak po stránce verbální, tak výtvarné. Divák a především pak kritik oceňuje vše, co je zvláštní, neotřelé, až „divné“. Kdy platí: to, co je vyřčeno, neznamená nutně to, co je myšleno. A to, co vidíme, není nutně to, co vidět máme.

Markéta Haroková Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Martin Bohadlo

Nedávno jsem viděl francouzsko-belgický The Artist, který jsem si už kvůli své profesi nenechal uniknout. Celý snímek je natočen černobíle a bez zvukové stopy, hudebně podkreslen a s titulky. Byl to pro mě důkaz, že i takto „na staro“ natočené dílo se zvukovým „handicapem“ může být vtipné, poutavé a srozumitelné.

Martin Bohadlo Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Jan Vondráček

Poslední dobou vidím nejčastěji naše vrátné v divadle, divadelní klub, kolegy, sebe v zrcadle v šatně, ve kterém ještě občas zahlédnu kus Matejky po levici a Tesaře po pravici a pak v sedm diváky pohledem z jeviště. Do toho monitory ve studiích, občas natáčení… Naštěstí žena a naše dospělé děti nechodí tak brzy spát, takže si naše celodenní zážitky sdělíme alespoň večer po představení.

Jan Vondráček Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Gabriela Mikulková

Tuto sezonu jsem se přestěhovala do Prahy, a tak po všem, co je zde pro mne nové, chňapám a nemůžu se toho nabažit. Přiznám se, že přes veškerou momentální euforii, kterou prožívám, mě zaručeně probere myšlenka na Národní divadlo v Brně… A teď měla následovat pasáž o tom, jak moc bych si přála, aby pan Zdenek Plachý odstoupil ze své funkce šéfa činohry.

Gabriela Mikulková Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Monika Maláčová

Divadlo Provázek. Při tom slově se mi vybaví brněnský Dům umění. Tam začala a trvala ta nejslavnější éra Provázku. Prakticky všechno souvisí s Domem umění. Aspoň v Brně a aspoň pro mě… Už jenom ten název! V něm je skryto všechno! Tak, a to by vlastně mohlo stačit. Ne? Tak dobrá, trochu to rozvinu.

Monika Maláčová Počet komentářů 1

Alena Sasínová-Polarczyk

Jak? Trpím! Neboť se mi i po odehrání druhé reprízy „Slánské“, hry Toma Vůjtka S nadějí, i bez ní nepodařilo říct text na 100 procent.

Alena Sasínová-Polarczyk Počet komentářů 0

Jan Horák

I když tato rubrika nemá být přednostně o divadle, díla, která se mi spontánně vybavila, pro mě samotného překvapivě spojují čitelný rozměr performativnosti.

Jan Horák Počet komentářů 0

Gabriela Vermelho

Patřím k té skupince muzikantů, kteří po svých koncertech a vystoupeních jsou jakoukoliv kulturou již tak přesycení, že si zalezou nejraději někam stranou do ticha a klidu. Uplynulý rok byl náročný, přesto nádherný a naplněný, takže bych se ráda zastavila jen u několika zážitků, které jsem do svého diáře a do sebe byla schopná nacpat a které mi razantně utkvěly v hlavě.

Gabriela Vermelho Počet komentářů 0

Ewan McLaren

Konečně jsem po dlouhé době našel příležitost zajít někam jinam než do divadla. Vše jsme s jedenáctiletým synem zrušili a vydali se spolu do Kina Lucerna na dokumentární film Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů.

Ewan McLaren Počet komentářů 0

Eva Salzmannová

Hrozně by mne zajímalo, jaké mají jiné profese úzkostné sny. Třeba vedoucí školní jídelny nebo předseda vlády. Nebo redaktor DN. A mají je vůbec? Moje úzkostné sny jsou pořád stejné a skoro každou noc se opakují. Málem to vypadá, jako bych byla člověkem bez fantazie. Někdy dokonce i během toho snu jaksi vím, aha, už je to tu zase, je to jen sen, ale musí proběhnout.

Eva Salzmannová Počet komentářů 0

Marek Němec

Chachá!, musím se smát, když začínám psát tento sloupek. Asi tak, jako se v mých představách smával Egon Bondy v Něžném barbarovi Bohumila Hrabala pokaždé, když se potřeboval o svůj zážitek podělit se Zbyňkem Fišerem. Zkrátka a dobře byl jsem požádán, abych se s vámi – čtenáři Divadelních novin (kolik vás asi tak je?) – podělil o svůj vkus. Po celou dobu, co jsem opustil učebny DAMU, jsem se snažil vnímat vše podstatné z kultury. Byl jsem „nadupaný“, jak se říká: výstavy, filmové festivaly všeho druhu, koncerty, knihy, politika a navrch spousta času pro klábosení, žvatlání a břitvení názorů s kumpány nad lahví dobrého čehokoliv. Nastaly letošní prázdniny a vedle mne se vyskytl nový člověk – takový prvok maličký, všechno, jak má být. Tabula rasa, člověk na startovní čáře čekající na můj výstřel. Ale: „Táto, pěkně poběž se mnou, jo?“. Nu a já se zastavil. Vážení čtenáři, přeji vám pěkné počteníčko! Chachá!

Marek Němec Počet komentářů 0

Lucie Málková

Jak já to vidím? Se vší skepsí a deziluzí, příznačnou pro rok 2011. A nejistotou, co se dalších let týče. Nemluvím o sobě, spíš o tom, co se děje kolem… Celá ta komedie, kterou s námi dennodenně hraje naše politická „reprezentace”, i Komedie s velkým „K“.

Lucie Málková Počet komentářů 0

Alena Štréblová

Letos jsem po několika letech urvala celé dva měsíce prázdnin. A pěkně jsem si to užila – chalupa, les, rybníky, kolo, houby, maliny, pes, kamarádi, děti, přítel, alkohol, oheň… Ale hlavně ani stopy po kultuře, médiích, tvorbě, rádoby intelektuálním klábosení o právě zhlédnutém – jaká úleva. Náhražkou za to – kvákání žab, bzučení včel; ptáci umí řvát, stejně jako sousedi u táboráku anebo kapela ve vedlejší vesnici.

Alena Štréblová Počet komentářů 0

Jak já to vidím

Jeden slavný režisér prý kdysi hercům, aby si vážili, že hrají v Národním divadle, nakázal nechodit na zkoušky vchodem pro zaměstnance, ale tím honosným hlavním. Vzal jsem tu metodu za svou, i když trochu v jiném smyslu, (nejen proto, že v Činoherním klubu máme vchod jen jeden) a na zkoušky i na představení chodím většinou pěšky. Nenechám se tedy vyplivnout z metra na Václavském náměstí v úplně jiné Praze, než jsem nastoupil, ale vystavuji se tomu kulturnímu šoku postupně.

Matěj Dadák Počet komentářů 0

Michael Tarant

Prázdniny, divadelní pauza, vzpomínky… Indiánské léto – přechod slunného září do raného října tkaného z dopoledních mlh nadýchnutých šikmým sluncem, žeň kozáků a ryzců ještě evokuje léto a nedá se smířit úplně s nástupem divadelní sezony. Zvláště, když naše města umějí být i špinavá a nehostinná…

Michael Tarant Počet komentářů 0

Jana Stryková

Vidím to všelijak. Atentát norského extremisty, kauza Prague Pride, úmrtí Amy Winehouse, zlomená ruka Otty Bubeníčka a dvaadevadesátiny mojí na lůžko připoutané babičky. A svatby, křtiny, pohřby, svatby a zase svatby. Tak to bylo veskrze moje léto.

Jana Stryková Počet komentářů 0

Michael Prostějovský

V dnešní záplavě všeho možného, co se divákovi předkládá a nabízí, nemohu opomenout film, který byl pro mne skutečným pohlazením na duši: Králova řeč.

Michael Prostějovský Počet komentářů 0

David Drábek

Psaní tohoto textu mě zastihuje v „odčervovacím období“. Předesílám, že jde o prázdninové odčervování hlavy. Svého druhu výplach mozkovny savem. Dopřávám si té starosvětské vymoženosti nechat hlavu o divadelních prázdninách ladem, strávit léto jako lenošivý prvok. Po workoholické sezoně jsem na konci srpna panic. Když mě provádějí divadlem, je mi občas něco povědomé, to ano, ale – Ne, ne, nevím… opona? Aha. Hele, kdo je to? Subreta? Hm, pěkné. Tohle vypadá na skvělou inscenaci, čípak je? Moje? Nádhera.

David Drábek Počet komentářů 0

Aleš Březina

Z období několika posledních měsíců mám mnoho nádherných operních a divadelních zážitků.

Aleš Březina Počet komentářů 0

Irena Dousková

Pokud náhodou píšu někam do novin o něčem, co se kulturního dění týká, většinou se držím zásady nepsat o lidech, se kterými se znám. Zvlášť ne o kamarádech, a už vůbec ne, když chci chválit. Nemám ráda, když to mnozí celkem bez zábran dělají. Je to trochu nefér. Tentokrát ale svou zásadu poruším hned na začátku a hned dvakrát.

Irena Dousková Počet komentářů 0

Hanuš Bor

iteratura Jako čtenář mám neustálé zpoždění. Ještě mě neuhranul hypnotizér ani jsem nekopl do vosího hnízda, ale jsa už dědečkem shledávám, že tahle země asi nebude pro starý – tak jsem si nedávno přečetl, jaké to bude, až nebude pro nikoho. Strhující Cestu Cormacka McCarthyho. A také (z pracovních důvodů, budeme to v ABC hrát) Marquézových Sto roků samoty.

Hanuš Bor Počet komentářů 1

Věra Herajtová

Nemám stálé angažmá, a tak cestuju neustále. Toulám se a koukám kolem sebe. Dříve jsem dokázala procestovat celé prázdniny – Řecko, Itálie, Francie, Norsko, Dánsko, Španělsko – vždy se to odvíjelo od toho, kterou hru, od kterého autora jsem právě připravovala. Čechy i Slovensko jsem taky procestovala. Cestuju i teď, píšu v autobuse – jedu z Karlových Varů…

Věra Herajtová Počet komentářů 0

Kamila Polívková

Četba Denní dávku aktuálních informací si pravidelně dopřávám čtením různých periodik, jsem doslova závislá na časopisu Respekt. Dlouho jsem kromě toho nečetla nic „jen tak“, bez souvislosti s tím, co právě dělám nebo co se připravuje v Divadle Komedie, kde pracuji. Zkouší se Krausovy Poslední chvíle lidstva, takže jsem se prokousala původní šestisetstránkovou verzí textu a byla nadšená z úpravy Viktorie Knotkové, přečetla jsem vynikající knižní esej o zobrazování násilí a bolesti Susan Sontagové S bolestí druhých před očima a těším se na knihu Aleny Wagnerové Sidonie Nádherná a konec Střední Evropy. Baví mě velice dílo Claudia Magrise, italského profesora germanistiky a velkého znalce dějin a kultury habsburské monarchie.

Kamila Polívková Počet komentářů 0

Miloslav Mejzlík

Rád čtu především historické romány. Historie je pro mě jakási jistota, v těch prózách se píše o tom, co se už stalo. Nepřihodí se v nich nic nestandardního, alespoň v tom smyslu, jak se děje dnes.

Miroslav Mejzlík Počet komentářů 0

Václav Burian

Knižní trh myslím se mnou může být docela spokojen, ale mezi ty pokrytce, kteří naříkají nad zánikem tradičních kin, sami však k tomu přispívají, protože do kina už skoro nechodí, patřím bohužel taky. Poslední olomoucké tradiční kino uvnitř hradeb se jmenuje Metropol; za mého dětství a mládí to bylo kino Pohraniční stráže – obludný název, ve vnitrozemí dvojnásob, ještě tak v Aši…

Václav Burian Počet komentářů 0

Milan Hein

Milan Hein Počet komentářů 0

Aleš Procházka

Ševče, drž se svého kopyta! To není divadelní titul, který by mě v poslední době zaujal, ale často mě toto rčení přijde na mysl, když procházím repertoáry divadel, nebo čtu jejich dramaturgické plány. Sleduji, jak každým rokem ubývá z jevišť kvalitních dramatiků a přibývá dramatizací románů, adaptací filmů apod. A když zapátrám po autorovi nikoliv předlohy, ale výsledného dramatického textu, dramatik to není. Autory bývají z valné části dramaturgové či režiséři. Byť ta slova jsou si velmi podobná, dramaturg není dramatik. A naopak. Tudíž – boty, které je nucen herec na jeviště obout, nedělal švec na svém kopytě.

Aleš Procházka Počet komentářů 0

Margareta Hrůza

V prosinci jsem ve spolupráci matkou a Irenou Wágnerovou a s několika výpůjčkami z Divadelního ústavu (děkujeme zvlášť panu Svobodovi) uspořádala v Horáckém divadle v Jihlavě vernisáž z díla svého otce Luboš Hrůza – Scénografie a malba 1958 – 2008. Jsou tam skicy a kostýmy, například k inscenaci Matka Kuráž, kterou připravovali s Janem Kačerem ještě v Bezručově divadle, nebo John Gabriel Boorkman, za kterého získal prestižní cenu v Norsku, až k jeho poslední inscenaci – opět s Janem Kačerem – z roku 2008, Gogolův Nos. Díky zapůjčení obrazů z Divadelního ústavu vznikla jedinečná možnost zhlédnout pohromadě scénu i kostýmy k slavnému Revizorovi z Činoheráku. Otec neměl jednoznačný styl, který by prosazoval bez ohledu na inscenaci, autora, režiséra nebo divadlo. Každá inscenace je jedinečná. Někdy je návrh naznačován pár čárkami, jindy s detailními kolážemi, uhlokresbou nebo akrylem. Ovládal a rád experimentoval v každé technice kresby. Tím je výstava pestřejší než jeho předchozí. Potrvá do 26. března…

Margareta Hrůza Počet komentářů 0

František Fröhlich

Divadlo Režisér Štěpán Pácl s přáteli podnikl odvážný pokus po bezmála sto letech znovu přivést na české jeviště nepřeložitelného a neinscenovatelého Ibsenova Branda. Je to drama filosofické, čitelné zejména ve Skandinávii s jejím silným dědictvím přísného, někdy až blouznivého pietismu, ale jelikož se točí kolem klíčového etického (kierkegaardovského) dilematu všechno – nebo nic, zásadovost – nebo kompromis, má i mnoho přesahů do současné, a vlastně kterékoli doby. Brand je extremistický blouznivec norských hor: jeho požadavky jsou absolutní a na klasickou výzvu k životnímu kompromisu, která v češtině má podobu slov: Měj rozum!, tenhle člověk neslyší. Brand je kněz, podle autora by však býval mohl být čímkoli jiným, například umělcem jako třeba Rubek v Když my mrtví procitneme, s tím má totiž společný stejný konec pod (symbolickou) lavinou.

František Fröhlich Počet komentářů 0

Viliam Klimáček

V+W Začnu Voskovcem a Werichem. Do jedné vysokoškolské auly v Bratislavě pravidelně zvou hosty, aby komentovali svůj oblíbený film. Když mě oslovili, řekl jsem si, nemá smysl vybírat něco současného, co studenti nedávno viděli v kině. Vyberu nějaké retro. Hlava se mi proměnila na přesýpací hodiny a přeskupovaly se v ní Buñuelovy, Felliniho, Tarkovského filmy, tekutý proud děl, která miluji, až zůstalo to poslední, to nejméně pravděpodobné – Hej rup! V aule se zhaslo a promítala se strašně šumící a potrhaná kopie a já jsem povídal dvacetiletým o Osvobozeném divadle, ve kterém jsem nikdy nebyl, ale jehož atmosféry si navzdory tomu vážím, protože vyzařuje i z poničené kopie, dávno vydaných scénářů nebo Ježkových písní. Film jsem vybral záměrně, protože dvojice V+W je už pro teatrology „demódé“ a mladým zase úplně neznámá, už není kulturní ikonou jako před dvaceti lety pro moji generaci. Nezapomínám, že ti dva riskovali, když v Československu nastoupili lokální fašisti a v hledišti Osvobozeného začaly nepokoje a bitky. Kdo dnes tak radiálně řekne z jeviště svůj názor jako oni, koho ještě dnes nějaké představení vyprovokuje k reakci kromě jedovaté recenze a výhrůžek v divadelním bufetu? Je ovšem pravda, že i na mě kouzlo Osvobozeného už před lety přestalo účinkovat, dokud nevyšly dopisy jeho protagonistů mezi Amerikou a Prahou. Ti, kteří četli tu třísvazkovou korespondenci, mi dají za pravdu. Blednoucí ikony se opět staly živými lidmi. Studenti v aule se bavili a tleskali a od toho večera už pro ně VW znamená i něco jiného než značku automobilu. A proč vlastně chci vyslovit poděkování? Protože před čtvrt stoletím jsme uprostřed zuřícího socialismu založili s kolegy divadlo GUnaGU právě díky okouzlení Voskovcem a Werichem, na jejichž počest jsme napsali parafrázi jejich prvotiny tak, jak by ji asi napsali oni, kdyby byli v roce 1985 mladí jako my. Všechno je od té doby jinak, píšu jinak než v počátcích, zestárnul jsem, ale naši diváci jsou stále o generaci mladší než já. Možná i proto, že si stále rád hraju jako kdysi dva nedostudovaní právníci.

Viliam Klimáček Počet komentářů 2

Andrej Krob

Za hranice běžného vnímání se čím dál víc dostávám díky již rok trvajícímu pokusu inscenovat Beckettovo Čekání na Godota v Divadle na tahu. Na nočním stolku jsou k občasnému nahlédnutí připraveny knihy Paula Fostera Beckett a zen a Praktická příručka k judaismu a zenu od Brendy Shosany. A pro změnu také na poličce nad hlavou, na kterou je možné dosáhnout vleže, jsou naskládány Van Gulikovy knížky s Příběhy soudce Ti. Téměř živé obrazy staré Číny s její krutou spravedlností a také o miskách s nudlemi, které jsou k dostání na tržištích, jemné vůni magnóliových květů v zahradách honosných domů, nebo o špinavých zákoutích a křivolakých uličkách měst chráněných hradbami před nájezdy korejských či jiných nepřátelských hord.

Andrej Krob Počet komentářů 0

Miloš Horanský

Historický monolog v Kolowratu. Text ostrovidný, inscenace podstatná, zadíravá Eva Salzmannová jako prezident Hácha… Nevadí mi rehabilitovat Háchu. Opačně by se mělo dít s prezidentem Benešem. Po Mnichovu měl zavelet do zbraně. Prý by byly oběti. Demobilizací zlomil národní páteř. Pak poslal parašutisty, a oběti při heydrichiádě byly masové, jateční. Stříleli národ bez boje, u zdi. Z Gottwaldovy parlamentní řeči r. 1929 věděl, co za zrůdu to je, a přece během války jede za Stalinem do Moskvy, ačkoli tam v jeho vražedné líhni Gottwald byl. Dal Stalinovi Podkarpatskou Rus. Osekal politický život na pouhé čtyři strany – tzv. Národní fronta. Zhanobil se i dalšími činy a postoji; např. k odsunu Němců, k Háchovi, k slovenskému prezidentu Tisovi. A v r. 1945 přivezl Košický vládní program. Socialistický. Za tři roky odevzdával zemi Gottwaldovým bolševikům. A nezastřelil se. Dramatici, vzhůru, toť dramatická perzóna. Státník – vlastmilující vlastizrádce.

Miloš Horanský Počet komentářů 0

Petr Váša

Dívám se z okna a vidím, že podzim je už opravdu v plném proudu. Svědčí o tom i rýma, která mě vítá hned po probuzení a jejíž následky na sobě vidím při letmém pohledu do zrcadla. Podívám se tedy raději do jedné ze svých nejoblíbenějších knih z poslední doby, Atlasu lidského těla Pierluigiho Diana, kapitola o imunitě, aby bylo jasné, co se ve mně děje. Kniha je tvořena téměř pouze fotografiemi. Jenom si ji prolistovat je životní zážitek! Všechny ty ohromně zvětšené části těla, orgánů… Makrofág pohlcující bakterii vypadá jako z nějaké opravdu vzdálené planety, o bakterii ani nemluvě, celá scéna pak jako dílo vrcholného abstraktního expresionismu. Přitom se něco podobného odehrává jen kousek pod povrchem toho, co jsem zvyklý považovat za své „já“, a pokud řeknu, že jsem to tedy taky já, makrofág by mohl protestovat, jaképak taky, raději tu argumentaci nebudu domýšlet. A abstrakce? Těžko si představit něco konkrétnějšího než fotografii řekněme chuťových pohárků na jazyku, patřičně zvětšenou. A ty neurony! Mí nejoddanější přátelé, co se jen nadřou, abych dopsal tuhle větu, a jak noblesně to přecházejí mlčením a nechají mě žít v iluzi o „já“, kterou v mé hlavě tak obratně sestavují, abych mohl žít v relativním klidu, tedy dokud neotevřu Atlas lidského těla.

Petr Váša Počet komentářů 0

Miloš Orson Štědroň

Už delší dobu mě fascinuje skutečnost, jak jisté druhy umění, dříve příbuzné a prostupné, žijí dnes jaksi samy pro sebe a příliš spolu – anebo vůbec – nekorespondují. I divácké obce se dělí na hudebníky, divadelníky, výtvarníky a filmaře. V duchu tohoto dělení navštěvují jen ty „své“ akce, zajímají se hlavně o dění v té „své“ oblasti a s tím si vystačí. Každý obor má navíc ještě svá vnitřní dělení: jazzman nepůjde na operu a filmový dokumentarista se nebude zahazovat s hranými filmy. Záměrně přeháním, ale u nás se prostě kreativní překračování hranic oborů a žánrů nenosí (vynechám-li „samospádový“ svět pražských muzikálových produkcí typu Kalich a Broadway, které sice ochotně jakoby kombinují obory a žánry, ale většinou jde jenom o překračování hranic vkusu bez valných estetických znalostí za účelem kasovní a PR show). Sám se o překračování těchto limitů už pár let snažím, a tak vím, že herci mohou zpívat skoro celé představení, hudba může být živá, žánry se mohou spojovat, všechny složky mohou a musí sloužit dramatu a spádu děje atd.

Marcel Sladkowski Počet komentářů 0

Vladimír Čech

Co čtu Už jako puberťák jsem se tu a tam snažil začíst do Bible, ale vždycky jsem ji odložil. Všechny ty překlady byly totiž archaické, podivně spletité a pro člověka prostého, jakým jsem, nesrozumitelné. Naděje mi svitla, když se objevil překlad pro 21. století, který používá zcela moderní jazyk. Řekl jsem si, že starej jsem na to dost a je tedy nejvyšší čas si tu magickou knížku, která je denně s námi, protože se z ní pořád cituje a kdekdo se na ni odvolává, přečíst. A taky jsem si řekl, že když přečíst, tak důkladně, slovo od slova, a začal jsem to realizovat. Už nad tím trávím odhadem tak rok a půl, což je ovšem taky způsobeno tím, že mám minimum volného času. Nicméně se mi už podařilo zvládnout celý Starý zákon a momentálně jsem u třetího evangelia Nového zákona.

Vladimír Čech Počet komentářů 0

Vladimír Marek

Vladimír Marek Počet komentářů 0

Danièle Monmarte

Když mi bylo dvanáct, provázely mě během letních prázdnin Pohřební řeči biskupa z Meaux Jacquese Bossueta, zpovědníka a důvěrníka Madame de Maintenon, poslední manželky Ludvíka XIV. Dodnes nevím, jak se tato kniha, stejně jako sádrový odlitek Bossuetovy hlavy doma objevily. Bossuetův složitý, vyumělkovaný jazyk mě ohromoval. Obdobně jsem objevovala a cenila romantické básníky, Victora Huga a de Lamartine. V období střední školy mě zaujaly Baudelairovy Květy zla, o nichž nám profesor francouzštiny Jean-Pierre Kaminker, bratr Simone Signoretové, vykládal, že čtyři části této sbírky mapují vztahy mezi našimi smysly a lidskými emocemi. Podle mě Baudelaire v celém svém díle hledá především ideální svět, což skrývá za svým tuláctvím. Právě on asi nejvíc ovlivnil mé vnímání umění.

Danièle Monmarte Počet komentářů 0

Zážitek čerstvý divadelní

Doznívají prázdniny, a tak jsem si je prodloužil. Tedy pocitově. Poprvé jsem zhlédl program skupiny Veselé skoky. Petr Skoumal mě na ně posílal už dávno, ale já si vybral pro jejich hudebně mimicko taneční show právě zářijové „indiánské léto“. A dobře jsem udělal. Nebyla tam tma a nasvícená scéna, ale štědré odpolední sluníčko, voněla tráva a brouci lezli i se svými siluetami na plachtě stanu. Nebyla to však jen tak ledajaká tráva ani ledajaké letité stromy, které v podvečerním vánku příjemně šuměly. Veselé skoky totiž právě hostovaly ve finále festivalu Paralelní zkušenosti na zahradě nejstarší psychiatrické léčebny v Praze. Tento bývalý klášter svaté Kateřiny se k dadaistické produkci hodil i svými historickými vibracemi. Vždyť na jedné straně klášterní zdi chodíval Švejk do hospody U Kalicha, právě v oněch letech, kdy na druhé straně zdi ve Viničné ulici na fakultě přírodních věd přednášel mladý Albert Einstein. A tak jsem se onoho pátečního odpoledne díky Veselým skokům, slunci, stromům, trávě a dějinným vibracím ocitl i já v paralelním světě. Oproti obvyklému divadelnímu zážitku bylo moje první setkání s tímto souborem ozvláštněno ještě přítomností těch nejmenších diváků ve věku od tří do pěti, kteří na klínech svých rodičů pokládali pěkně nahlas nejrůznější dotazy týkající se momentální situace na scéně, třeba proč se tam ti mladí pánové vzájemně fackují s mladými dámami v rytmu čardáše a jiné, podobně sympaticky konkrétní.

Jan Vodňanský Počet komentářů 0

Marek Pivovar

Když se nesvléká prádlo

Je vůbec na divadle něco horšího? A celé to prý nikam – kromě nějakých pseudofilosofických závěrů – nevede. Takové a jiné podobné soudy shazovaly v recenzích představení Spací vady Radky Denemarkové a režisérky Slobodanky Radun v Divadle Na zábradlí. Postavy, které se na scéně téměř nehýbou, jen tu a tam popojdou, zavzpomínají, zavzdychají, z levého boku se překulí na pravý. K uzoufání nudné by to sice být mohlo, jenže není. Statické dialogy Virginie Woolfové, Sylvie Plathové a Madam T. nedovolují povolit v pozornosti. I ono spílané jevištní zpracování tu má své odpodstatnění. Prý, že je vidět, že Slobodanka Radun nemá s divadlem moc zkušeností. Zkušeností možná ne (víc jich má s filmem), ale intuice jí správně napověděla, že pokora k textu je někdy klíčem nad jiné. Naháči jsou sice prima, ale ne každá postava musí k tomu, aby si dodala na důležitosti, zběsile pobíhat po jevišti, křičet, nechat se zaplavovat barevnými světly a hlasitou hudbou, čachrovat s rekvizitami a nakonec se svléknout. Proč se občas nezklidnit a nenechat představení jakoby ztišené? Často je za tím možná strach, aby na povrch nevyplavala smutná pravda, a sice, že bez oněch serepetiček je celé to divadlo tak trochu o ničem.

Petra Hůlová Počet komentářů 0

Nechci si hrát na nějakého Alchymistu, ale když už je člověk ten kanárek v dole, tedy mu bylo nařízeno mocnostmi vyššími, než je on sám, ať už to byl Pánbůh, anebo svědomí, ten zatracený vnitřní Zeus, aby se obrátil nožičkama vzhůru, lapal po dechu a reagoval na prohnilosti ve státě Dánském i hnus v sobě a pořád si zahrával s tím přeplněným kotlem psaní, tak člověk musí sledovat jistá andělská znamení, aby se nezadusil temnotou a špínou. A mně pár let vstupují do života signály, které mě jak Richarda Dreyfusse ve Spielbergově Blízkých setkáních třetího druhu nutí, abych se vydal na místo, které podvědomě znám, modeluju si ho z pěny při holení, z krupicové kaše, kterou vařím synovi, z bláta, sněhu i ze slov.

Pavel Brycz Počet komentářů 0

Anketa

Inscenace roku

Jak kdo hlasoval.

redakce Počet komentářů 3

Inscenace roku 2010: Muž bez minulosti

18. ročníku ankety Divadelních novin Inscenace roku, jejíž výsledky můžete číst na dalších stranách, se účastnilo 107 přispěvatelů. Každý účastník má 1 hlas. Uvede-li víc titulů, jeho hlas se jejich počtem dělí. Celkem vybrali hlasující 65 inscenací a inscenačních projektů. Nejvíce jich jmenovali z Prahy – 37, jimž dali 71 1/6 hlasu, z Brna – 8 inscenací s 10 1/6 hlasem a Ostravy – 7 titulů s 8 hlasy.

. Počet komentářů 0

Kritický žebříček

/

Kritika

V teplákách za šlechtictvím

Jedním z autorů, kterému činohra Národního divadla v Brně věnuje soustavnou pozornost, je Molière: nejnovější inscenace Měšťák šlechticem je na této scéně už pátým titulem francouzského komediografa během dvanácti let. Po originálně vyložených Lakomci (2009) a Scapinových šibalstvích (2011) měl být Měšťák šlechticem podle původních záměrů inscenován jako dobově autentické barokní divadlo.

Marcel Sladkowski Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Jak to bylo s básníky a jejich aférkami?

Arkádie Toma Stopparda patří k hravým textům jen na první pohled. Jde o náročnou, byť lehce komediální intelektuální detektivku, kde se operuje s poznatky literární historie, matematiky i přírodních věd. Hrou prostupují dvě dějové roviny, jedna z počátku devatenáctého století, druhá ze současnosti, a ta se právě zaobírá historickým výzkumem oné situace bezmála dvě století staré. Mnohé z toho, co se z minulosti předvádí, zůstává ovšem nedořečeno, což je zdrojem dráždivosti celého kusu. Vše v jednom prostředí, tedy ve stejných kulisách, ke konci se dokonce postavy z obou dob potkávají, byť komunikují navzájem jen se svými současníky.

Jan Kerbr Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Ušetřená opera

Opera Slezského divadla v Opavě najela na úsporný režim proměnou dramaturgického plánu zacíleného jednoznačně na kasovní kusy, neboť přízeň diváků považují opavští v těžké chvíli za zvlášť potřebnou. Připomíná to těsně polistopadovou situaci, kdy novými poměry vystrašené operní soubory přehrály v několika sezonách všechny hity – jenže co dál?

Josef Herman Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Na šikmé ploše

V pruhu rašeliny stojí téměř suchý ovocný keř. Na prázdné, mírné šikmě se Ivanov snaží poskládat na sebe hromádku rozházených knih. Po špičkách přichází Borkin s puškou v ruce, zamíří na hlavu Ivanova a čeká, až se Ivanov lekne. Tak začíná inscenace Čechovova Ivanova v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v režii Štěpána Pácla.

Ladislav Vrchovský Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Ostrovní thriller o temných vášních

Titul Černí býci současného norského dramatika Juliana Garnera poskytuje příležitost pro vyklenutí dramatu a výrazné herecké výkony. V inscenaci Městského divadla v Mostě (režíruje Věra Herajtová, která hru už nastudovala před lety ve Zlíně) nevidíme znásilnění a vraždu, které jsou pro příběh důležité. Začínáme ve vězení s mentálně postiženým Johannesem (Lukáš Rous), vrahem osmileté dívenky.

Lucie Bartoš Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Mluvící krávy v páternosteru

Premiérové uvedení dvou her polského dramatika Helmuta Kajzara (1941–1982) stihla v jednom večeru Komorní scéna Aréna. Kajzar není u nás příliš známý autor, pouze v pražské MeetFactory byla loni uvedena inscenace s názvem KaDeWe – režisérka Magda Stojowska adaptovala jeho text ze 70. let: Další díl (KaDeWe); Operní libreto.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Všichni za jednoho

Režisérka Hana Burešová (spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem) zpracovala jeden z nejpopulárnějších literárních výkonů francouzského espritu, Dumasovy Tři mušketýry, jako velmi osobní téma. V dětském věku byla zasažena dobrodružstvími okouzlujících kumpánů stejně jako písničkami jiné nesmrtelné čtveřice, britských Beatles.

Jan Kerbr Počet komentářů 0

Skutky a cesty České taneční platformy

Zdá se, že úroveň moderního tance v Čechách jde nahoru. Zejména je potěšitelné vystoupení z bludného kruhu monotematičnosti. Scéna se rozrůzňuje. Stále je zde ale neobsazené místo pro středně velké soubory, bez nichž je organismus tanečního života neúplný.

Nina Vangeli Počet komentářů 0

Operní omalovánka

Opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky se hraje často ve velkých i menších a malých operních domech. Není divu, je plná melodické hudby, obsahuje jeden tenorový šlágr, vyžaduje jen pět sólistů a menší sbor. Donizetti patřil mezi dokonalé operní praktiky.

Josef Herman Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Prozpěvování v Pardubicích

Současné nastudování muzikálu Zpívání v dešti ve Východočeském divadle v Pardubicích je v podstatě remake karlínské inscenace Petra Novotného z roku 2001, včetně pěkného překladu a úpravy textu. A včetně různých šikovných detailů, jimiž Novotný průběh muzikálového příběhu ozdobil. Ostatně i v jiných případech se Novotný vrací ke svým původním řešením, a proč ne, byla pro svou dobu vynikající a vlastně nezestárla. Je to poctivé divadlo, které mluví, zpívá a tančí, dnes tak trochu muzikálově starosvětské, příjemně konzervativní.

Josef Herman Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Krvavý příběh ze života

Nedostatek finančních prostředků vedl ústecké divadlo k provedení Leoncavallových Komediantů bez obvykle hrávané druhé opery. Zřejmě potřeba vyvolat u publika dojem naplněného večera vedla k dodržení přestávky mezi dvěma dějstvími – ačkoli bylo dílo tak komponováno (a zpočátku i hráváno), dnes vzniká dojem nepatřičného přerušení.

Jan Dehner Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Alcest je skutečně nesnesitelný

Ani moderní společnost se nedokáže vyhnout pokrytectví, falši a plytkosti. Molière tyto ne zrovna pěkné vlastnosti učinil částečně motivy svého Misantropa. Doprovázejí však a zvýrazňují ústřední téma, nesmiřitelný protiklad dvou názorů na to, jak žít. Bohužel renomovaný anglický dramatik Martin Crimp se právě tomuto tématu ve své verzi Misantropa vyhnul. Děj hry umístil do současného Londýna a zaměřil se na pseudouměleckou smetánku, která obklopuje mladého dramatika Alcesta, talentovaného a úspěšného, ale také ve všech směrech nekonformního.

Jana Paterová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Netečné divadlo bavlníkových polí

Zdá se, že s hrami klasika moderního francouzského dramatu Bernarda-Marii Koltèse má české divadlo i bezmála čtvrtstoletí po jeho smrti jistý problém. S jednou nebo dvěma výjimkami se s výraznějším ohlasem nesetkal žádný z desítky pokusů uvést některý z jeho textů na jevišti – a celovečerní dialog V samotě bavlníkových polí, jeho patrně nejznámější, ale také možná nejnáročnější text, zůstal českému divákovi dosud zatajen docela.

Michal Zahálka Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Sympatický intrikán srší energií

Molièrova Scapinova šibalství (1671) vznikla už po vrcholných mistrových komediích a nebyla vlastně v době svého vzniku příliš úspěšná. I dnes stojí ve stínu děl s komplexnější uměleckou výpovědí, jakými jsou Tartuffe, Don Juan, Misantrop či Lakomec.

Jan Kerbr Počet komentářů 0

Jen málo vášní

Režisér Pavel Khek před premiérou inscenace Želary prozradil: Silný milostný příběh z doby heydrichiády vytvořený podle předlohy výborné české spisovatelky je samozřejmě přitažlivé téma jak pro režiséra, tak pro diváky. Dodejme, že stejnou literární předlohu Květy Legátové – tedy novelu Jozova Hanule a povídkovou knihu Želary, už proslavil film Ondřeje Trojana, jenž byl v roce 2003 nominován na Oskara.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Na scéně v opačném gardu

Inscenací dramatizace románu Jules a Jim prodlužuje brněnská Reduta řadu scénických adaptací filmových či literárních děl, které zde měly v posledních letech premiéru – Valmont, Hvězda stříbrného plátna atd.

Josef Mlejnek Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Brněnský druhý velký pokus o Fausta

V poměrně krátké době po Morávkově jevištní adaptaci největšího ruského faustovského románu (Maestro a Markétka) sáhla Husa na provázku po tématu podruhé, a zamířila do pater nejvyšších: k nejvýznamnějšímu německému zpracování faustovského mýtu po Goethovi, jímž je bezesporu Doktor Faustus Thomase Manna. Výsledek, jakkoli rozporuplný, v detailech pozoruhodný až dech beroucí, v celkovém vyznění však spíše rozpačitý, by neměl překrýt to hlavní: tým Jana Mikuláška se tu pokusil o velké téma a na cestě za ním si nic neulehčil.

Vladimír Just Počet komentářů 0

Výstup na Čertovu stěnu

Jiří Janků s Petrem Svojtkou přenesli do Divadla ABC projekt realizovaný už v Městském divadle v Kladně (2004). Nevím, proč to MDP tají, nebo přinejmenším nezdůrazňují. Nápad to vůbec není špatný, skutečná láska ke klasikům se projevuje nikoli uctíváním, ale pokoušením jejich díla. Ivan Hlas a jeho kapela na jevišti inscenaci hodně prospěli, ale s klasikem mnoho nepořídili: až na výjimky ho jen jinak doprovázejí a rockový kabát mu v mých uších moc nepadne. Herci se ovšem nemusejí stydět za „činoherní“ zpívání, které jim nakonec jde lépe než jejich vlastní činoherní profese.

Josef Herman Počet komentářů 0

Princ dánský na pražské Broadwayi

Na součet českých původních muzikálů s úspěchem vyexportovaných do významných světových metropolí stačí prsty na rukou. Srdce tudíž zaplesá, pokud se některému z nich podaří udržet se na největších muzikálových trzích nastálo. Možná nejambicióznějším projektem je Hamlet Janka Ledeckého, procházející od prvního uvedení v Divadle Kalich (1999) zásadní transformací, která ho možná jednou dovede až na americkou Broadway. Po dobytí jihokorejského Soulu a japonského Tokia se na čas vrátil domů, překvapivě do Divadla Broadway. Současnou progresi „světové“ koncepce vytvořené americkým režisérem Robertem Johansonem však diváci mohli zhlédnout několikrát, naposledy v roce 2008 ještě v komorním prostředí Kalichu.

Ondřej Doubrava Počet komentářů 3

Já, François Villon, prokletý básník lásky a života

Divadelní společnost Jana Hrušínského slaví desátý rok své existence, z toho již osmým rokem hraje v Divadle Na Jezerce. Získala si věrné publikum, některé inscenace dosáhly přes 200 repríz. Získala si okruh stálých spolupracovníků, herců, režisérů, výtvarníků. A získala i autory: muzikál o francouzském básníkovi, rebelovi a vyhnanci nabídli principálovi scenárista Jiří Hubač a textař Pavel Vrba.

Lenka Šaldová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Důstojné odcházení

Šéf souboru činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Pavel Šimák si pro poslední režii před odchodem z divadla nemohl vybrat vhodnější titul, než je Shawův Pygmalion. Společně s dramaturgyní Klárou Špičkovou tento text v kvalitním Lukešově překladu upravil a vytvořil inscenaci, která může nadchnout a upoutat jak náročného, tak především zábavu očekávajícího diváka.

Pavla Bergmannová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Stalo se něco divného…

V úvodu představení Blonďatá bestie II aneb Blonďatá bestie vrací úder vystoupí před diváky v malém sklepním prostoru A studia Rubín Ondřej Pavelka a čte jim – jako by to byly děti – pohádku. Malý Kolibřík a nebojácný Mazánek se v ní vydá do lesa, kde na ně číhá strašlivý Babák a také Huml se svým pytlem. Naštěstí se tam objeví strýček Kmenta a oba naivy zachrání.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Byl jsem při inscenaci na rozloučenou

Mediální dusno, spojené s výměnami ve vedení Divadla na Vinohradech, není jistě vhodnou půdou pro recenzování poslední inscenace Martina Stropnického se zdejším souborem. Ale kousněme do kyselého jablka. Jakkoliv se domnívám, že ne zcela důsledná snaha uměleckého šéfa o proměnu zdejšího diváckého klimatu nesla znaky sympatického odhodlání i „mírného pokroku v mezích zákona“, nad adaptací prózy Jerzyho Kosinského (a také filmové verze Hala Ashbyho s Peterem Sellersem) Byl jsem při tom mnoho k obdivu není.

Jan Kerbr Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Dědictví minulosti

V divadle U Valšů se objevila na repertoáru Past Roberta Thomase v režii Ladislava Vymětala. Hra pojednává o novomanželovi Danielu Corbanovi (Pavel Batěk), jehož žena se záhadně ztratila po příjezdu do pronajaté horské chaty nedaleko Chamonix. Příběh plný zvratů je uchopen ve stylu „divadla na divadle“, kde si diváci až do konce nejsou úplně jisti, zda-li postavy jako abbé Maximin (Zdeněk Košata), Florence (Jana Pidrmanová nebo Kristýna Podzimková) i další figury jsou opravdu těmi, za které se vydávají, anebo se jedná o dohodnutou hru.

Marko Milanovič Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Pokažená svatba v penzionu

Divadlo vévody meiningenského proslulo koncem 19. století dříve nevídanou režií davových scén, kompozicemi, které dokázaly zaplnit věrohodnými figurami statistů i velké jeviště. Zalidněnou scénu moderního divadla už nenaplňuje jednolitá realistická masa ani stylizovaný chór; předpokládají se postavy individualizované.

Petr Pavlovský Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Ty bláho, já tuhle zemi miluju!

Po nevyvedeném „extempore“ Spálená země se brněnský Buranteatr nastudováním hry Listopad od amerického dramatika Davida Mameta, mimo jiné také autora scénáře k filmu Vrtěti psem, vrátil do vlastní stopy tím nejlepším způsobem.

Josef Mlejnek Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Juanovo bloudění

Drama Ödöna von Horvátha Don Juan se vrací z války nepatří k titulům často uváděným na českých jevištích. Moravské divadlo Olomouc je po Západočeském divadle Cheb (1995) a Divadle Labyrint v Praze (1997) teprve třetí scénou, která hru nabízí. K hostování přizvalo zkušeného ostravského režiséra Janusze Klimszu.

Pavla Bergmannová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Zjitřené city s francouzskou příchutí

ovou dramatizaci Dumasovy Dámy s kaméliemi pořídil René de Ceccatty pro pařížské divadlo Marigny a jejího uměleckého šéfa Roberta Hosseina. Premiéra se konala v roce 2000 a dvanáct let poté ji uvádí Divadlo Antonína Dvořáka Příbram v nastudování Milana Schejbala.

Jan Kerbr Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Neumřete mi

Hrubínova Romance pro křídlovku je po celé půlstoletí, které uplynulo od jejího vzniku, trvalým předmětem čtenářského, ale také divadelnického zájmu. Napomáhá tomu dramatický potenciál lyrickoepické skladby, již autor komponoval po svých pozdních divadelních hrách (Srpnová neděle, Křišťálová noc). Podstatnější však je tvůrčí vyzrálost básníka, jehož dávný mámivý lyrismus protkala v posledním desetiletí života potřeba ohledávat zádumčivou i palčivou nit uplynulého času.

Marcel Sladkowski Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Tak žluklý růže by za Grossmana letěly oknem

Vyšetřuje se zde vražda, nehledá se však pouze pachatel a motiv, ale i tělo… Takto zapeklitý případ se pokouší vyšetřit mordparta Aneňák v inscenaci Denně (Poníci slabosti) Jana Nebeského a Egona Tobiáše v Divadle Na zábradlí. Je to ale inscenace jiných skutečností, ve které je vše a zároveň nic „pravda“, a tak o nějakou mrtvolu vlastně ani nejde.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Muzikály podle Štědroně a Uhdeho aneb Od Balady k baladě

Milan Uhde s Milošem Štědroněm napsali a uvedli už pátý muzikál, tentokrát podle novely Boženy Němcové Divá Bára. První vznikly z iniciativy režiséra Zdeňka Pospíšila pro Divadlo na provázku, s nímž Miloš Štědroň pravidelně spolupracoval: Balada pro banditu (1975) a Na Pohádku máje (1976), přepracovaná do prvního skutečného muzikálu autorské dvojice pod názvem Hra na Pohádku máje (1991) pro Hudební divadlo v Karlíně, kde se stal Pospíšil porevolučním ředitelem – krátce nato se pod názvem Pohádka máje její „činoherní“ verze hrály v Mostě, Českém Těšíně a v činohře ND Brno. Poslední tři muzikály vznikly se značným odstupem pro Městské divadlo v Brně a vykazují společné rysy: Nana (2005), Červený a černý (2007), Divá Bára (2012).

Josef Herman Počet komentářů 0

Muzikálově taneční tragédie rodu Borgiů

Údělem divácky úspěšných titulů je vrátit se dříve nebo později ve zbrusu nové či upravené podobě. V případě pražských muzikálů móda a železné pravidlo v jednom. Primárně taneční projekt Lucrezia Borgia si vydobyl slušné renomé už při prvním uvedení v Národním divadle (2003). Letos se dílo v prostoru Divadla Hybernia dočkalo muzikálovějšího kabátku, ušitého dopsáním pěveckých partů pro jednotlivé postavy.

Ondřej Doubrava Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Podvodníci a podvodnice

Na souboru muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni si nejvíc cením dramaturgického hledání. Snad jen muzikálových transkripcí filmů je příliš. Leč po Evitě tu v české premiéře uvedli broadwayský muzikál Prodavači snů aneb Prolhaní, prolhaní lumpové.

Josef Herman Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Královský operní rituál

Premiéra opery Benjamina Brittena Gloriana je poslední šéfovský projekt Jiřího Heřmana, přestože funkci šéfa opery Národního divadla opustil už s koncem loňského roku. Inscenace je logickým a názorným zakončením Heřmanova úsilí jak ve vedení souboru, tak v jevištní estetice, kterou začal objevovat už prvními režiemi v Plzni.

Josef Herman Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Šmyk, šmyk!

Zrůdy jsou v centru naší pozornosti, jejich výskyt člení naše dějiny, zrůdy sedí na výspách naší kultury a udílejí jí rytmus, spád a dramatický spár. Zabývat se zrůdami je v evropské kultuře úctyhodná, vznešená činnost. Vyvolávat děs a iniciovat prožitek tragédie je kulturní meta. Tragédie jsou opusy vysokého stylu. Dnes přebírá od dramatu (které už s námi ani nehne) vysoko zdvižený prapor děsu současný tanec.

Nina Vangeli Počet komentářů 0

Neví, čí je

Komediální moralita dánského autora Ludwiga Holberga z 18. století Jeppe z vršku se hrávala v Národním divadle (premiéra 1965) v režii Jaromíra Pleskota a s Rudolfem Hrušínským v titulní roli. Mistrův syn Jan ji nyní uvádí ve svém Divadle Na Jezerce a oběma zmíněným velkým českým divadelníkům inscenaci dedikuje. Ve slavné produkci ztvárnil Hrušínský postavu hédonistického, alkoholu holdujícího prosťáčka, který se díky zpupné panské kratochvíli ocitne na jeden den v šatstvu a „roli“ urozeného pána. Svou neopakovatelnou uměřeností, ale zároveň přesností hereckého projevu vytvořil jevištního hrdinu sice jednoduchého, zprostředkovávajícího ovšem autentickou životní moudrost.

Jan Kerbr Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Může se august stát ředitelem?

O hře Pavla Kohouta August August, august jsem psal už při její premiéře v Divadle na Vinohradech roku 1967. Přiznal jsem autorovi výborný výchozí nápad s velkými divadelními možnostmi, které se naplňují, dokud zůstává dramatické dění věrno předznamenání cirkusové představení s jednou přestávkou. V cirkusových souřadnicích figuruje osm bílých lipicánů jako konkrétní cirkusová realita, krásní koně a Augustova životní touha je drezírovat pak jako dětsky naivní, a proto krásný cirkusový sen.

Zdeněk Hořínek Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Bizarní přehlídka nesplněných přání

Příběhy o podivínských individuích s nejroztodivnějšími absurdními úchylkami či velice neobvyklými projevy a zálibami zapustily v českém divadle a filmu skutečně pevné kořeny.

Ester Žantovská Počet komentářů 0

Léčka na stárnoucího mládence

Režisér Jan Antonín Pitínský má v oblibě českou klasickou literaturu, tu přímo pro jeviště nenapsanou s oblibou zdivadelňuje. Souborem, s nímž se mu tyto „výlety do minulosti“ daří, je nepochybně Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Po mimořádné Lišce Bystroušce podle Rudolfa Těsnohlídka, múzickém zpracování tří povídek Boženy Němcové v jednom večeru (Divá Bára) a expresivní variaci na Máchovy Cikány se nyní zrodil divadelní tvar inspirovaný prózou Karla Václava Raise Kalibův zločin. Raisova stěžejní díla pocházejí z devadesátých let devatenáctého století, v širším povědomí jsou ovšem spíš jeho idylky Zapadlí vlastenci či Pantáta Bezoušek (ten i díky filmové verzi s Jaroslavem Vojtou).

Jan Kerbr Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Smích chrání před ucpaným systémem

Skotský prozaik Irvine Welsh, známý u nás především jako autor předlohy kultovního filmu Trainspotting (1996), napsal jako svou druhou knihu sbírku povídek Acid House (1994) ze života zoufale všedních i nebezpečně podivných týpků na okraji společnosti, prodchnutou drsnou realitou, která je odlehčena vypointovaným humorem a fantaskními prvky. Podle tří povídek vznikl roku 1998 celovečerní film. Divadelní adaptace Daniela Majlinga, inscenovaná pod názvem Ucpanej systém režisérem Michalem Vajdičkou (spolupráce obou je kontinuální) v pražském Dejvickém divadle, vychází jak z literárního předobrazu, tak ze scénáře k filmu, jehož autorem je rovněž Welsh.

Marie Zdeňková Počet komentářů 0

Rozhovor

Aleš Procházka: O roli jsme se rvali jako o kost

Viděl jsem jej snad ve všech rolích v Divadle pod Palmovkou, kde mi dříve neunikla žádná premiéra. Pokaždé spolehlivé, technicky přesné výkony, nad kterými Aleš jakoby nikdy neztrácel kontrolu. Avšak jednou v klubu, po své negativní recenzi na Jakuba a jeho pána, jsem se ocitl v epicentru jeho emotivního výbuchu: Co jim mám co radit, když jejich inscenaci chválil sám Kundera! V Městských divadlech pražských jsem zhlédl toliko Hráče, zato jsem díky rubrice Jak já to vidím seznal, jak moc je sečtělý. Na interview jsme se dohodli snadno, jenomže Aleš se na poslední chvíli omluvil…

Richard Erml Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Josef Kaluža: Jsem spíš Ježíš než Josef K.

Titulek tohoto rozhovoru je potřeba chápat s nadsázkou. Možná vypovídá něco málo o smyslu pro humor i ironii Josefa Kaluži. Jeho upřímnost a ohleduplnost se v něm ovšem neodráží. Navíc mírumilovný pohled jeho modrých očí je slovně nepřenositelný. Před rozhovorem mi nabídl zevrubnou prohlídku Komorní scény Aréna. S nelíčeným potěšením mě provází zázemím a lze vypozorovat, jak je na své domovské divadlo hrdý. Zdá se, že našel místo, kde se cítí být opravdu šťastný.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 1 Zamčený obsah

Marek Bečka: Z loutek se stává underground

Herec, režisér a pedagog je nepřehlédnutelná osobnost českého loutkového divadla. Soubor Buchty a loutky, který v roce 1991 založil se svými spolužáky, pomáhal zbourat mnoho loutkářských konvencí, vnesl do divadelní inscenační praxe filmové postupy, nová témata a svým neustálým experimentováním se stal synonymem loutkářské postmoderny. Navíc silně ovlivnil řadu nově vznikajících souborů, které se k odkazu Buchet a loutek otevřeně hlásí. Dvacet let existence jednoho souboru je jistě dobrou příležitostí k bilancování, protože se ale Marek Bečka navíc, jako jeden z mála našich divadelníků, hrdě pokládá za loutkáře, týká se řada otázek i jeho pohledu na současné české loutkářství.

Kateřina Lešková-Dolenská Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Václav Neužil: Herce baví hrát si na lidi

Sympatický, vtipný, přemýšlivý – takový je herec Dejvického divadla Václav Neužil během našeho rozhovoru. Na otázky reaguje pohotově a většinou mě svými formulacemi mile překvapuje. Přeci jen jsem asi čekala kluka, jenž nebude v úplně nejlepší intelektuální kondici, jak sám označil své dvě poslední role – Mugsyho v Dealer’s Choice a Boaba v Ucpaném systému. Kondici má slušnou, a navíc pořád zůstává klukem z vesnice, který člověka umí odzbrojit svou upřímností. Je dobře, že právě on obdržel letošní Thálii za roli Mugsyho. Jsem si totiž jistá, že nezpychne…

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Petr Kolečko: Nechci se životem protrápit jako umělec

Nepotkali jsme se v nejklidnějších chvílích našich životů. Jeho milovaná Sparta zrovna prohrála s Plzní a ani „má“ Slavie zrovna nezáří. I v divadelním oboru to kolem nás vřelo. Jak mi řekl při autorizaci, právě dal výpověď z místa dramaturga Městského divadla Kladno, kde byl – či je? – součástí týmu Tomáše Svobody, s nímž dlouhodobě spolupracuje jako autor a dramaturg i v A studiu Rubín, své pražské domovské scéně.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Jiří Zapletal: Spokojený herec – mrtvý herec

Je to vlastně paradoxní: je členem souboru jednoho z nejuznávanějších divadel v republice, hradeckého Klicperova divadla, pravidelně spolupracuje s velkými osobnostmi postmoderní režie – a ze všeho nejvíc by si rád po čase opět zahrál v nějaké tradiční, psychologicky vystavěné inscenaci. Herec Jiří Zapletal je i v lecčem jiném mužem paradoxů. Rozhovor jsme natáčeli nadvakrát: po prvním setkání jsem až nad přepisem z diktafonu zjistil, jak málo mi řekl o sobě. Mnohem víc se rozpovídal o divadle a problémech, které v dnešním divadle spatřuje. Umí být velice kritickým, zapáleným řečníkem – v těch chvílích se nejvíc podobá svým typickým jevištním kreacím.

Michal Zahálka Počet komentářů 0

Michal Dočekal: Klasik přežije i pád z prvního patra

S uměleckým šéfem činohry Národního divadla režisérem Michalem Dočekalem se mluví dobře. Je sympaticky přímočarý a nadupaný. Sebevědomí pochopitelné. Přítomnost a budoucnost činohry mu leží na srdci natolik, že nebyl čas se ohlížet. Proto jen stručně: začátky v A studiu v Rubínu, DAMU, Divadelní spolek Kašpar, poté umělecký šéf Divadla Komedie, od roku 2002 činohry naší první scény. Jenom zde na dvě desítky režií, kdy střídá klasiku se současnými texty (Cyrano z Bergeracu, Lakomec, Pygmalión, Malá hudba moci, Richard III., Revizor, Mikve, Srpen v zemi indiánů ad. Naposledy Enron). Za necelou hodinku jsem opustil jeho kancelář s pocitem, že činohra je ve správných rukou.

Richard Erml Počet komentářů 0

Petr Mikeska: Herectví není pro slabé povahy

Na jevišti v Mladé Boleslavi i v jeho pražských hostováních jste ho mohli vidět v rolích dekadentních šlechticů (Othelo), agresivních alkoholiků (Tramvaj do stanice Touha), promiskuitních kariéristů (Miláček) či romantických rozervanců (Evžen Oněgin). Na fotografiích z inscenací výrazná tvář v kouři cigaret s alkoholem, často arogantní výraz a přezíravý pohled. Trochu s obavami čekám, jak se z jevištních postav vyloupne konkrétní člověk – Petr Mikeska, v současné době herec a režisér Městského divadla Mladá Boleslav, zároveň dramaturg a člen uměleckého vedení. Místo herce vypjatých emocí, který na jevišti srší energií, přichází analytický intelektuál, vyznavač zdravé výživy, abstinent a nekuřák. Střet divadelní iluze a reality.

Renata Jiříková Počet komentářů 0

Zuzana Onufráková: Promiňte, já se dnes nechci líbat

Zuzana Onufráková je mladá, temperamentní, velmi vitální herečka. Slovenka, která přišla před jedenácti lety do Prahy studovat herectví, protože pro ni rozdělení Československa neznamenalo, že by se najednou stala cizinkou. Pravděpodobně nemá důvod cítit se tak ani dnes, po pětiletém období v Činoherním studiu v Ústí nad Labem zakotvila v pražském Švandově divadle. Zdravé sebevědomí jí nechybí, ale z rozhovoru měla trochu obavy. Podle vlastních slov se necítí byt dostatečně zralá, aby mohla rozdávat „životní moudra“, o svém povolání nerada filosofuje, a pokud by to přeci jen dopustila, rozhodně neumí být stručná. Kdybychom si prý povídaly například o tenise, který závodně hrála sedm let, bylo by to jednodušší, protože sport má jasná pravidla a přemýšlí se u něj takticky.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0

Martin Havelka: Narodil jsem se jako frajer

Herec Martin Havelka exceluje v titulní roli inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Nový opus z autorské dílny dvojice Milan Uhde a Miloš Štědroň v režii Vladimíra Morávka si u brněnských „Provázků“ všímá génia Leoše Janáčka. A právě Martin Havelka hraje starého Mistra a tvoří těžiště Morávkova složitě komponovaného kusu.

Luboš Mareček Počet komentářů 0

Veronika Kubařová: Julie jako křehké holoubátko mi je cizí

Ve čtyřiadvaceti letech má za sebou už pěknou řádku filmů a televizních inscenací kritikou vesměs chválených. Také si užila své s bulvárem, který ji nijak nešetřil, když pracovní vztah s režisérem Karlem Janákem proměnila v osobní. Na novináře Veronika Kubařová přesto nezanevřela. Hovoří otevřeně, živě a rychle. Má smysl pro humor, a i když se sama označuje za intuitivní herečku, hodně nad věcmi přemýšlí. Uznání divadelní veřejnosti si teď vysloužila rolí Catherine v dramatu Davida Auburna Důkaz, kde hraje geniální mladou matematičku.

Jana Paterová Počet komentářů 0

Ondřej Pavelka: Ta věčná žvanírna mě nebaví

Herce Národního divadla Ondřeje Pavelku můžete zastihnout v divadelních prostorách, které vyvažují operní budovu Zlaté kapličky ve smyslu chytáku: co je těžší – kilo peří, nebo kilo železa? Poletuje mezi NoDem v Dlouhé, Rock Café na Národní, Novou scénou ND, holešovickou La Fabrikou, Diskem v Karlovce, Kladnem a Rubínem na Malostranském náměstí.

Richard Erml Počet komentářů 0

Alice Nellis: Muži svým mužům rozumějí

Nemohla bych tvrdit, že jsem vášnivou divačkou filmů Alice Nellis, stejně jako těžko souhlasím s jejími názory na psychicky nemocné pacienty, o kterých je i opera Příšerné děti – za režii této inscenace dostala Cenu Divadelních novin. Přesto jsme si povídaly srdečně, Alice Nellis mi na úvod dokonce poděkovala za ohleduplnost, zrušila jsem naši první schůzku, když jsem byla nemocná, abych případně nenakazila ji a její rodinu. Rodina je ostatně jejím životním tématem a když mluví o svých dětech, příjemně se jí změní hlas.

Beata Parkanová Počet komentářů 0

MARTIN MEJZLÍK: Nemám potřebu se odhalovat

Martin Mejzlík patří k nejvýraznějším osobnostem Východočeského divadla v Pardubicích. Není příbuzný s hercem Divadla Na zábradlí Miloslavem Mejzlíkem. Při rozhovoru v klubu divadla jsme se poprvé setkali tváří v tvář, jde o neokázalého a v podstatě dost plachého umělce, který si vnitřní energii – mám ten dojem – nechává pro své jevištní kreace. Jeho herectví je poctivé, vnitřně opravdové, nejvýrazněji zazářil v komorní jevištní verzi Gogolových Bláznových zápisků.

Jan Kerbr Počet komentářů 0

Lucie Žáčková: Myslela jsem, že budu jíst kaviár a chobotnice

Její Nastasju Filipovnu ve Fedotově dramatizaci Idiota v Divadle Petra Bezruče jsem bohužel neviděl. Získala však za ni štempl mimořádného mladého talentu jak v Cenách Thálie, tak i Cenu Alfréda Radoka, a to už je něco. Dlouho se však zdálo, že v Národním divadle, kam Lucie přestoupila z Ostravy v roce 2006, nějak zapomněli její talent využít. Ne že by nehrála, ale její mimořádnost jako by pohltil nenasytný moloch naší první scény. Pražským objevem – alespon pro mě – se tak stala až při hostování v Činoherním klubu. Nejprve v Kunderově Ptákovině a nyní jako Blanche v Tramvaji do stanice Touha – obé v režii Ladislava Smočka. Její Blanche je zjevením, jaké je nutno vidět, nikoli popisovat. Sešli jsme se v klubu Kolowrat na necelou hodinku, při autorizaci jenom vyškrtala pár „kudrlinek“ a ponoukala mě, abych se neostýchal uvést přesný počet panáků, jaký zvládala ve svém ostravském období.

Richard Erml Počet komentářů 0

Jiří Vyorálek: Ledovce tají, za chvíli tu máme moře

Hamlet v Huse na provázku, Elementární částice, Korespondence V+W a Europeana v Redutě. Za poslední rok jsem Jiřího Vyorálka viděl v těchto inscenacích v režii Jana Mikuláška a každá z nich by stála za rozhovor. Ten ale nevznikal snadno. Prvně jsme se sešli v klubu Divadla v Dlouhé po hostování Reduty, kde jsme překonávali kravál a Jiřího únavu po představení. Podruhé jsme se viděli po projekci posledního filmu Roberta Sedláčka a dali si sraz v hospodě U památníku. Rámus zanedbatelný, spíše popolední klid, a mě jako z udělání zradila nahrávací technika. Přesto rozhovor vznikl, i zásluhou Jiřího Vyorálka, který při autorizaci doplnil, co můj vysloužilý diktafon nezachytil.

Richard Erml Počet komentářů 0

Tomáš Dastlík: Zatím jsem to vždy ubrzdil

Tomáš Dastlík je v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče již sedm let. K jeho nejvýraznějším rolím patří především ty „klasické“ – Macbeth, Cyrano a Evžen Oněgin. Pro mnohé diváky (i pro mne) bylo překvapením, když si ho před čtyřmi lety režisér Jan Mikulášek vybral právě do role Puškinova tragického milovníka. Nevypadá totiž jako správný dandy. Je menší, svalnatý, s vyholenou hlavou. Což potvrzují i jeho menší role ve filmu – téměř vždy hrál zločince nebo skinheady. Jako Oněgin obstál ale na výbornou a inscenace je dnes již kultovní. Hercem se však málem nestal. Nejprve vystudoval Ekonomicko-správní fakultu v Pardubicích. Na JAMU pak nastoupil až v pětadvaceti letech. Nyní je tedy inženýrem ekonomie i magistrem umění. A při osobním setkání působí kultivovaně, mile a otevřeně.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0

Jan Hřebejk: Jako já může divadlo režírovat skoro každý

Jan Hřebejk patří mezi režiséry obojživelníky. Doma je ve filmu, ale není mu cizí ani svět divadla. Upozornil na sebe inscenacemi v Divadle pod Palmovkou (Výstřely na Broadwayi, Nebezpečné vztahy), dnes patří ke stálým hostům Divadla Na Jezerce, kde například režíroval podle svého filmu protektorátní tragikomedii Musíme si pomáhat, Marberův hit Na dotek anebo v české premiéře hru Manželské vraždění. Zajímalo mě, čím divadlo úspěšného filmového tvůrce přitahuje, podle čeho si vybírá herce do svých snímků, jak hodnotí jejich herecký přínos. Během rozhovoru se projevilo, proč má režisér Hřebejk mezi herci tak dobrou pověst. Je milý, řečný, nekonfliktní, to potvrdil i svou autorizací, kterou, jen skromně opravenou, mi poslal zpět v ten samý den, kdy jsem mu ji posílala.

Beata Parkanová Počet komentářů 0

Dušan Pařízek:
Malá mysl je nadnárodní jev

Na jaře tohoto roku oznámil definitivní konec „svého“ Divadla Komedie. Po této sezoně odejde z divadla tým, který tam nastoupil 1. srpna 2002. Už to by bylo téma pro rozhovor. Mě však Dušan David Pařízek, kterému 10. srpna bylo čtyřicet let, zajímá déle a hlouběji. Sleduju jeho práci od doby, kdy v Divadle Na zábradlí uvedl Schwabovy Prezidentky, které jsou – pro mne – iniciační inscenací nejen pro něj, ale celého českého divadla přelomu tisíciletí. Jí končí léblovská a Pitínského postmoderna a do českého prostoru vchází úplně jiná – chladně odosobněná – estetika.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Martin Stropnický: Mám rád příběh

Před vchodem do kanceláře ve třetím patře Divadla na Vinohradech visí v rámu dopis Karla Čapka. Smutně si v něm stýská, že mu nehrají Loupežníka a místo toho se zaměřují na komerční tituly. Vcházím. V místnosti, kde prý Čapek skutečně úřadoval, visí na zdi za starým psacím stolem fotografie Václava Vosky. Je to můj hodně vzdálený příbuzný. Babička jeho ženy a moje babička z maminčiny strany byly sestry, říká Martin Stropnický a vyzve mne, ať si sednu ke konferenčnímu stolu u okna. Nechává udělat kávu, přináší minerálku, přisedá naproti a dodává: Připravoval mě na zkoušky na DAMU. Je vidět, že si Čapka i Vosky velmi váží. Bavíme se dlouho. Zajímá mě, co jej názorově formovalo a proč se po diplomatické a politické kariéře vrátil k divadlu. A co si vůbec od života a umění slibuje.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Pavla Beretová: Někdy mám diváků dost, že bych křičela

Pavla Beretová, herečka pražského Národního divadla a A studia Rubín, pochází z Ostravy a je to na ní poznat. Je milá, vstřícná a také neuvěřitelně přímá. Ve svých odpovědích neuhýbá. Trochu jsem se obávala, aby při autorizaci nevypustila mnoho odpovědí, ale nebylo tomu tak. Jen přeformulovala pár vět. Prý by čtenáři nemuseli pochopit, že se jednalo o ironii.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0

Svatopluk Sem: Vyšel jsem z vinného sklípku

Urostlý mladý muž, který naposledy překvapil rolí Klingsora v pražském provedení opery Richarda Wagnera Parsifal. Vystudoval operní zpěv na konzervatoři v Českých Budějovicích, kde zůstal v angažmá Jihočeského divadla a nastudoval několik desítek zprvu menších a poté klíčových barytonových rolí.

Josef Herman Počet komentářů 0

Ondřej malý: Nepatřím mezi šťastlivce s posláním

Ondřej Malý z Klicperova divadla v Hradci Králové vstoupil v posledních týdnech do širšího povědomí hlavní rolí zakomplexovaného estébáka ve filmu Radima Špačka Pouta. „Proměnil“ totiž nominaci Českého lva v kategorii „mužský herecký výkon“. Hned se na něho vrhli kolegové novináři a když jsem mu zavolal a požádal o rozhovor, zaváhal: Jsem teď trochu vyšťavenej.

Jan Kerbr Počet komentářů 0

Jan Přeučil: Herec má umřít v botách

Jan Přeučil, muž nepřeslechnutelného hlasu a nepřehlédnutelného výrazu, šarmér, maskující svým „světáctvím“ vnitřní citlivost, se na českých jevištích pohybuje víc jak půlstoletí. Jeho herecká kariéra je spjata především s Divadlem Na zábradlí a s hraním pro děti, nejprve se svou první ženou Štěpánkou Haničincovou a dnes s Evou Hruškovou. Neopominutelné jsou i jeho herecké odskoky, např. do Violy v jejích nejlepších letech a dneska třeba do pražské Ypsilonky. Ač sedmdesátník, do penze odejít nehodlá. A divadlo prý mu bylo předurčeno už od útlého věku.

Jan Kolář Počet komentářů 0

Petr Gazdík: Nehrajte, vyprávějte příběh!

Na jevišti Městského divadla v Brně stojí už čtrnáct sezon. A vlastně je od počátku spolustrůjce zdejšího muzikálového zázraku. V posledních letech už zdaleka nejen coby interpret. Herec Petr Gazdík se jako mladíček blýsknul v roli Tonyho ve slavné West Side Story. K řadě muzikálových i činoherních rolí přibyla už před sedmi lety funkce šéfa muzikálové sekce na mateřské scéně. Léta Gazdík také koketuje s režií hudebních titulů a navrch všeho jezdí se svým šéfem Stanislavem Mošou do Londýna nakupovat muzikály. Nevracejí se s prázdnou, ale importovali do Brna řadu pozoruhodných titulů. Stačí vzpomenout muzikály jako Čarodějky z Eastwicku, Probuzení jara či rodinný titul Mary Poppins, který Gazdík i režíroval. A že jako divadelník muzikálu rozumí, stvrdil Gazdík třeba vloni, kdy se stal držitelem Ceny Thálie 2009 za svůj mimořádný herecký a především znamenitý pěvecký výkon v muzikálu Bídníci. Hlavní postavu galejníka Jeana Valjeana hraje dodnes.

Luboš Mareček Počet komentářů 0

Jiří Dvořák: Herecká inteligence je podceňovaná

Při telefonickém domlouvání rozhovoru byl stručný až příkrý. Na naše první setkání poté zapomněl, z druhého se omluvil, byl nemocný. Když jsem na Jiřího Dvořáka čekala potřetí v klubu Divadla na Vinohradech, trochu jsem se obávala, jaký bude. Neprávem. Přišel včas a navrhnul, abychom se přesunuli do divadelní šatny a měli tak větší klid na povídání. Vzal mi konvičku s čajem i hrnek, pouštěl mě do dveří, počkal, až si první sednu. Posléze jsem pochopila, že ke galantnosti Jiřího Dvořáka stejně samozřejmě patří i jeho názory na divadlo, které se mohou jevit jako staromilské, ale proč ne. Výrazy jako řemeslo či bardi totiž používá s upřímností, která vám nedovolí pousmání. Nejnověji na Vinohradech hraje v Shakespearově Ceasarovi Octaviana a ztvárnění této postavy patří k nejsilnějším zážitkům z celé inscenace, obdobně jako například Kafkův Zámek ožívá díky Dvořákově zeměměřiči K.

Beata Parkanová Počet komentářů 0

Kdyby mne v tu chvíli zabil blesk, přišel by v pravý čas

Je z Rýmařova. To je mezi Hrubým a Nízkým Jeseníkem, kousek od Pradědu, říká na úvod. Sedíme v kavárně. Je odpoledne, kolem nás prázdno. Dává si čaj se zázvorem. Téměř jí nemusím dávat otázky. Mluví překotně, jako by byla plná obrazů, vizí a emocí, které nelze od sebe odtrhnout. Neuhýbá před žádným tématem, ale slova nestačí. Jako když hraje. Je třeba vnímat i její oči, tváře, rty. Energii hlasu, cit prstů, pohyby rukou. Je jako dítě, které je plné své existence. Je ale také silnou ženou, která před osudem neuhýbá. Připomíná mi – během rozhovoru i na jevišti – dívku z písně Boba Dylana Just Like a Woman: She takes just like a woman / She makes love just like a woman / And she aches just like a woman / But she breaks just like a little girl…

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Nejsem inventář

Přestože Hynek Čermák na divadle ztvárnil mnoho rozličných postav, filmoví režiséři mu přisoudili kategorii bezduchých lupičů, gangsterů a vrahů, kteří se příběhem vždy jen mihli. Ve filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Nevinnost však dostal příležitost ukázat se mimo svůj typ, a to jako Láďa – citlivý otec a profesionální policista. Krok drží i se svými kolegy v Dejvickém divadle v Marberově hře Dealer’s Choice v režii Jiřího Pokorného. Hynek Čermák působí jako člověk, který se nijak složitě nehledal: brzy se naučil říkat ne, stejně jako se naučil nespoléhat na příležitosti přicházející pouze z okolí. Režíruje, chystá hraný film. Při osobním setkání se vyjadřuje stručně, jasně a bez vzletných příměrů. Klidně řekne, že herec či režisér musí mít „koule“ na to, aby mohl dělat svoji profesi, a dál to nerozebírá.

Beata Parkanová Počet komentářů 1

Miroslav Hanuš: Jsem staromilec, mám rád operetu, poslouchám country

Když před už téměř dvaceti lety nastoupil na scénu Labyrintu jakýsi mně neznámý modrooký krasavec s dynamitem energie coby Lazebník sevillský, patřil jsem mezi ty okouzlené Pražany, o nichž píše režisérka Hana Burešová. Naposledy mě Miroslav Hanuš dostal jako první radní Bušek na domovské scéně Divadla v Dlouhé ve Stroupežnického Našich furiantech, na kterých se Mirek podílel i režijně. Zeptal jsem se po premiéře Jana Borny, ke komu mám směřovat své nepatrné kritické výhrady. Mně jenom chválu, připomínky Mirkovi, pravil Borna. Miroslav Hanuš kupodivu odpověděl stejně.

Richard Erml Počet komentářů 1

Alena Antalová: Mary mi převrtala život

Znám herečku Alenu Antalovou od jejích hereckých začátků. Absolventku vůbec prvního ročníku kdysi nového oboru muzikálového herectví na brněnské JAMU jsem viděl ve všech jejích rolích, které odehrála na jevišti Městského divadla Brno. Říkám to proto, že mohu srovnávat, a hlavně dosvědčit, jak se z půvabné blondýnky se strašlivým slovenským přízvukem stala sebevědomá okouzlující žena, a hlavně interpretka, jejíž hraní je dnes požitkem. Antalové minulý kalendářní rok nadělil dvě hlavní role: Dolly Leviovou a Mary Poppins. Obě hrdinky mohu jenom doporučit.

Luboš Mareček Počet komentářů 0

Matěj Dadák: Herec má být tlustý, nebo štíhlý, nic mezi

Matěj Dadák dlouhá léta klamal tělem. Z inscenací Činoherního klubu jsem si jej uložil do paměti jako typ dobrosrdečného, maličko zpomaleného medvěda, možného ideálního představitele Švejka. Jenomže Matěj se vysvlékl ze staré podoby jako had z kůže. Ve zkušebně divadla seděl proti mně energický mladý muž, kterému jsem málem nestačil pokládat otázky. Stejně bezproblémově proběhla i autorizace; Matějovy zkušenosti s psaným slovem se i do rozhovoru promítly více než pozitivně.

Richard Erml Počet komentářů 0

Petr Jeništa: Před pádem mě zachránil duch skály

Je mu třiatřicet. Kristovy roky jej, zdá se, zklidnily. Kdysi divoký piják života i divadla, neukočírovatelný rebel dnes hledá nové životní cesty. Po Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Klicperově divadle v Hradci Králové a brněnských Huse na provázku, HaDivadle a hostování v Národním divadle Brno je nyní na volné noze. Dlouhodoběji spolupracoval s bratry Paloušovými, Vladimírem Morávkem a Lubošem Balákem… Byl Kafkou v Kafkově brku, Raskolnikovem ve Zločinu a trestu, Narcissem v Já, Claudius, Prokopem Matrace ve Špatně placené procházce, Treplevem v Rackovi, Karlem Gottem v Písku, Ivanem Karamazovem v Karamazovcích, Archandělem v Pitínského Betlému, Havlem v Cirkusu Havel, Hitlerem v Goldflamově Doma u Hitlerů a dokonce i Václavem Klausem, Milošem Zemanem a Jiřím Paroubkem v Balákových politických skečích nebo nedávno Chicem z bratrů Marxů v grotesce Anny Petrželkové. V lednu bude mít svou první pražskou premiéru – ve Strašnickém divadle v inscenaci Vojtěcha Štěpánka Testosteron.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Soňa Červená: Největší umění je mlčet

Za zpěvačkou, herečkou a především noblesní dámou Soňou Červenou (9. 9. 1925, Praha) jsme přišli do jejího pražského bytu na Rašínově nábřeží několik dnů po premiéře Wilsonovy Věci Makropulos, kde hraje hlavní postavu – Emílii Marty. Kabáty jsme odložili na modernistický Kotěrův věšák a vešli do prostorného pokoje, jemuž vévodil klavír a portrét jejího otce, zakladatele Červené sedmy Jiřího Červeného. Usadila nás, nalila červené víno, nabídla černé a zelené olivy a přinesla žlutý list s několika poznámkami k připravovanému rozhovoru.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Igor Chmela: Netrápím se otázkou, zda je Bůh

Igor Chmela patří k hereckým oporám Divadla Na zábradlí. K jeho nejvýraznějším divadelním rolím patří ty, které on sám nazývá zádumčivými čumily – Čechovův Platonov v inscenaci Jiřího Pokorného Platonov je darebák!, Dušan v Uhdeho Zázraku v černém domě a K. v Radokově inscenaci Popis jednoho zápasu – podle Franze Kafky. Zprvu je při rozhovoru ostýchavý. Postupem času začíná vtipkovat.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 1

Lucie Černíková: Žiju svou přítomností

Osm let už hraje v českých muzikálech, nejčerstvěji v ambiciózním projektu Karla Šípa a Petra Jandy Ať žije rokenrol! Alternuje s Lucií Vondráčkovou ve velké roli naivky Yvetty, jejíž vztah s bigbíťákem Ronnym tvoří osu Šípova libreta. A osm let je nepřehlédnutelnou členkou Semaforu. Její zatím poslední úlohou je revuální zpěvačka Corina v Suchého autorské adaptaci Mam’zelle Nitouche.

Jan Kolář Počet komentářů 0

Petr Štěpánek: Národní divadlo tu bude pořád

Nést jméno slavného otce není v případě, že se rozhodnete pokračovat v jeho profesi, žádnou výhrou. Když se vám daří, přičte se zásluha na vrub rodinné tradice, v opačném případě se snadno stanete prznitelem rodinného stříbra. Petr Štěpánek se v jedenadvaceti letech ocitl na jevišti Národního divadla, kde jeho otec patřil k legendám, a po sourozencích Janě a Martinovi se stal třetím pokračovatelem slavného hereckého jména. O tom, co to pro něho znamenalo, i o jeho vztahu k Národnímu divadlu jsme si s Petrem povídali v kavárně DAMU.

Radmila Hrdinová Počet komentářů 1

Kamila Sedlárová: Nic ze svého žití neprodám

Dostává role osudových žen, silných osobností, které zápasí se životem, životním údělem, láskou, sexem, bojují o své vlastní místo a prostor na zemi, o svoji nezávislost, identitu, svobodu a procházejí přitom dramatickým vývojem. Takové jsou Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích, Baronesa v Maškarádě, Emilia Marty ve Věci Makropulos či Ymma v Král je panna. Čtyři femmes fatales a každá jiná v interpretaci Kamily Sedlárové, herečky, která je Hradci Králové a jeho Klicperovu divadlu věrná již šestnáctou sezonu. Nyní zažívá komediální comeback v Drábkově úpravě Sherlocka Holmese a na oblastní divadlo nedá dopustit. Proč taky? Od začátku ji potkává role za rolí, jedna atraktivnější než druhá. Byla – krom zmíněných – Esmeraldou ve Zvoníku u Matky boží, Julií v Goldoniho Tchánech, Pepi v Chuti medu, Markétkou v Mistrovi a Markétce, Rosalindou v Jak se vám líbí, Hamanovou v Paní Urbanové, Turandot, vášnivou čtenářkou ženských románů v Goldflamově monodramatu Červená knihovna… Její vlastní život se prý však všem osudům těch vypjatých divadelních postav nepodobá. Hra o mém vlastním životě? To by byla nuda. Mám rodinu, žiju spokojeně s dcerou a manželem. Nic vážného se mi neděje, řekla mi na úvod.

Lucie Němečková Počet komentářů 0

Petr Kofroň: Evropská hudba končí smrtí Richarda Strausse

Za to odpoledne vykouřil krabičku cigaret. Když jsem mu naslouchal, vzpomněl jsem si na jednu větu Jana Wericha: Na světě je zavedeno, že mnoho blbců si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jenom ti nejchytřejší si hrají na hloupé.

Ivan Žáček Počet komentářů 4

Stanislav Zindulka: Byly to opravdové peřeje

Stanislav Zindulka je herec, o němž by se s trochou nadsázky dalo prohlásit, že sjednocuje český národ divácký. Josef Pumplmě z Kachyňova Vlaku dětství a naděje se stal téměř jeho druhou identitou, Eda z Michálkova Babího léta mu vybojoval Českého lva a děti, které vyrostly na Kouzelné školce, ho oslovují „dědo Stando“. Když po dvou letech odešel z Ulice, oplakali to vyznavači nekonečného seriálu a bulvární média spekulovala o tom, jakým způsobem jeho postava zemře. Ti, co spíš než u televize sedávají v divadelním hledišti, pro změnu od dubna shánějí lístky na Zindulku a Bohdanovou v Činoherním klubu v Praze, kde oba herci excelují v inscenaci Moje strašidlo současného rakouského dramatika Felixe Mitterera v režii Martina Čičváka. A kritika nešetří slovy chvály. Inscenace byla dokonce v květnovém čísle tohoto listu prohlášena Sukcesem měsíce! A kdo myslíte, že hraje to strašidlo?

Lucie Němečková Počet komentářů 0

Eva Novotná: Zdají se mi hadi

Byla nejlepší Gazdinou robou, jakou jsem na jevišti viděl. Drsná, emocionální děvčica, která od života požaduje to, na co si myslí, že má nárok. Sebevědomí nechybí Evě Novotné ani v civilu. Setkali jsme se v době konání festivalu Divadelní svět Brno v klubu Husy na provázku. Mluvila otevřeně, ale současný stav brněnského Národního divadla, kde je v angažmá, rozebírat nechtěla. Musím to tedy říci místo ní: jako divák jsem rád, že vedle projektů typu Zlatého Draka anebo Con amore mohu zajít i na inscenace jako Gazdina roba anebo Elementární částice.

Richard Erml Počet komentářů 0

Kontext

Ladronka 518

Dva skladatelé, dva Magoři

Vladimir 518 Počet komentářů 0

Kudy jsme se ubírali

Kdybych sbíral knihy, jejichž obálky se mě snaží navnadit na známé tváře herců, zpěváků, hvězd a hvězdiček šoubyznysu, zabraly by mezi knihami dost místa. Někdy se mi zdá, jako by herci byli pro průměrné žurnalisty lovná zvěř: odchytit ty nejznámější, někdy lhostejné, že odchyt už předtím mnohokrát vykonán, jenom když tvář známá z filmu, televize; mnohdy však stačí, když tvář je často vidět na stránkách lakovaných i nelakovaných bulvárních tiskovin.

Vladimír Karfík Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Vysněné bestsellery

Přečetli jsme v Literárních novinách

Literární Noviny Počet komentářů 0

Dokument, hodný toho jména

Dnešní dokumenty můžeme rozdělit zhruba na dva neostře oddělené typy. První je standardní dokument, jemuž dominuje předmět zobrazení – téma. Druhý se oklikou vrací k posílení autorova subjektu: nad dokumentovaným tématem dominuje dokumentární zobrazení cesty, způsobu a okolností, jak se tvůrci ke svému předmětu a jeho objasnění dostali.

Stella Fialová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Groteskní humor, »obnažená« absurdita

Jiří Suchý je muž mnoha řemesel a povídky patří spíš na okraj jeho tvorby. Příležitostně je však píše už od počátku své umělecké kariéry v pražské Redutě koncem 50. let – snad inspirován Ivanem Vyskočilem, svým druhem z legendárních text-appealů, které vzešly právě z Reduty.

Jan Kolář Počet komentářů 0

Jak je důležité míti Filipa

úvahy posttelevizní

Vladimír Just Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Sen o uskutečněném Setkání 2012

Ve dnech 10.–14. dubna se v Brně konal 22. ročník Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání / Encounter. Poslední večer byl tradičně věnován předávání cen.

Kristýna Kounková Počet komentářů 0

František Venclovský – patron české opery

Dva skladatelé, dva Magoři

Petr Kofroň Počet komentářů 0

3MIS3

Politiky prozrazuje jazyk. Jak jazyk prozrazuje divadelníky a novináře?

. Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Pavel Štoll: Poslední portrét Václava Zítka

Příběh fotografie

Pavel Štoll Počet komentářů 0

Španělská vesnice

Přečetli jsme v Literárních novinách

Literární Noviny Počet komentářů 0

Kličky a kouzla bezelstného buranství

Bylo to trochu překvapení. Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka není ještě blbější, než jsme čekali. Ba právě naopak. Komedie Jana Prušinovského, která vychází z populárního seriálu TV Nova, v kinech překvapila. Byť – fotbalovou terminologií řečeno – skóruje jen v rámci provinční ligy české kinematografie.

Michal Procházka Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Duch krajiny odjede posledním vlakem

Fragmenty rozhlasu

Petr Pavlovský Počet komentářů 0

Jak vytvořit portrét režiséra

Publikace vydaná Nakladatelstvím Pražská scéna pod názvem Eva Tálská aneb Se mnou smrt a kůň v edici Režie připomíná v podtitulu jednu z inscenací této výrazné a významné osobnosti českého divadla, jde o inscenaci z roku 1999.

Václav Cejpek Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Dopis z Curychu

Přečetli jsme v Literárních novinách

Literární Noviny Počet komentářů 0

Britská distinguovanost a český herecký šarm

Nakladatelství Radioservis pokračuje ve vydávání úspěšných rozhlasových realizací literárních textů. Po detektivkách Agathy Christie se nedávno objevil další klasik žánru: v elegantním designu vychází pěticédéčko s názvem 5× Sherlock Holmes.

Jan Kerbr Počet komentářů 0

Jasně a spolehlivě?

úvahy posttelevizní

Vladimír Just Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Filmový „mor“ na jevištích

Repertoárová pandemie scénických předělávek (remaků) populárních filmů je dalším symptomem povážlivého stavu oboru umělecké práce, který byl po desetiletí označován jako „dramatická umění“. Pojem „činohra“ je českým ekvivalentem pro dramatické divadlo, tedy divadlo, jež předvádí drama. K takovému předvádění divadlo potřebuje soubor.

Jan Vedral Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Životy na odvrácené straně Slunce

Je to úspěch, na jaký nejsme moc zvyklí. Film Čtyři slunce byl zařazen do soutěže mezinárodního festivalu Sundance v americkém Park City a Bohdan Sláma je v zahraničí skloňován jako příklad samorostlého režiséra vymykajícího se českému provincialismu.

Michal Procházka Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Dopis ze Švédska

Co na Švédsku rozhodně obdivuji, je demokratický systém se vším všudy. Platí v každé oblasti a v každé rovině. Všichni jsou si skutečně rovni. Zní to téměř jako utopie nebo snad i pohádka, ale je tomu tak. Existují samozřejmě výjimky potvrzující pravidla a někteří občané jsou si rovnější než ti druzí, ale abych použila slavná slova dávných dob, v globále je tomu vskutku tak. Nebo se o to aspoň snaží.

Literární Noviny Počet komentářů 0

Jen pouhá jména zbývají

Fragmenty rozhlasu - Český rozhlas 3, Vltava – Umberto Eco: Jméno růže (2002)

Petr Pavlovský Počet komentářů 0

Poválečný E. F. Burian bez uniformy

Aniž by ji vědomě načasoval, knížku o svém otci Nežádoucí návraty E. F. Buriana (nakladatelství Galén) si písničkář a publicista Jan Burian nakonec nadělil takřka ke svým březnovým šedesátinám. Reportážní mozaika recenzí, dopisů, deníků, úředních listin, knižních i osobních výpovědí aj. má tempo i napětí a jen autorovi blízcí vědí, jak těžce vznikala; více než čtyřicet roků. Protože nejméně tak dlouho se její autor prodíral k poznání, kdo vlastně byl muž, který sedmiletému synovi umřel.

Jiří Černý Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Unavené pozdravy

Přečetli jsme v Literárních novinách

Literární Noviny Počet komentářů 0

Krejčík a ti druzí

Úvahy posttelevizní

Vladimír Just Počet komentářů 0

Patří archiv do centra či na periferii?

Asi by bylo podivné, kdyby Národní divadlo stálo třeba v takových Stodůlkách. Nebo kdyby Národní galerie měla hlavní výstavní prostory kdesi za Prahou. To, co je v centru města, je zkrátka i v centru pozornosti (veřejnosti, politiků i médií). A naopak. Je zvláštní, že ministerstvo kultury či pražský magistrát necítí podobnou potřebu v případě Národního filmového archivu (NFA), jehož sídlo se má přesunout na okraj Prahy, do Nových Butovic.

Literární Noviny Počet komentářů 0

Studijní materiál vpravdě impozantní

„Pod křídly“ pražské DAMU připravila Kateřina Miholová spolu s dalšími autory dva česko-anglické DVD-ROMy obsahující rekonstrukce dvou inscenací – jako součást projektu České divadlo 1900 – 1950, po němž bude následovat České divadlo 1950 – 2000. Z každého padesátiletí je vybráno po pěti inscenacích.

Marie Zdeňková Počet komentářů 0

Fragmenty rozhlasu

Pravda kontra „politická korektnost“ aneb Nevyjasněné úmrtí!

Petr Pavlovský Počet komentářů 0

Svět bez lásky je předurčen ke zkáze

Na téma s Andrejem Krobem

Richard Erml Počet komentářů 0

Most přes Různé břehy aneb Splátka na dluh Kyliánovu géniu

Divadelní ústav v Praze vydal na sklonku minulého roku publikaci Různé břehy s podtitulem Choreograf Jiří Kylián mezi Haagem a Prahou. Jejími editory jsou Dorota Gremlicová, naše přední badatelka v oblasti historie tance, a Roman Vašek. Jde o reprezentativní, četnými fotografiemi vybavený svazek na křídovém papíře, který má napravit absenci kyliánovské monografie v češtině.

Nina Vangeli Počet komentářů 0

Vize

Přečetli jsme v Literárních novinách

Literární Noviny Počet komentářů 0

Deset zlatých let

Už 53. sezonu existuje pražský Semafor, zpočátku jako divadlo tzv. malých forem, posléze pak scéna moderního kabaretu a hudební komedie, které se v různých autorských obměnách věnuje dodnes. V paměti a zájmu širší veřejnosti však zůstává především jeho prvních deset let spjatých s hudbou Jiřího Šlitra. Ponechme stranou, je-li to spravedlivé – nejsilnější divadelní texty např. uvedl Jiří Suchý podle mého názoru paradoxně až v následující „normalizaci“ (Kytice, Smutek bláznivých panen a Dr. Johan Faust…) – a konstatujme jen, že vnímání Semaforu 60. let jako jedinečného kulturního fenoménu, který se rodí jednou dvakrát za století, je vlastně oprávněné. Písničky Suchého a Šlitra byly hlasem té doby a přesáhly ji až do dnešních dnů.

Jan Kolář Počet komentářů 2

Úvahy posttelevizní

Místo potlesku smrt

Vladimír Just Počet komentářů 0

Jaké divadlo si v Praze koupím za dvě stovky?

V Praze je skoro nekonečná množina divadel, nebudeme-li počítat všechny nezávislé skupiny, které hostují v nejrůznějších kulturácích, bývalých sokolovnách a hospodách (a poštěstí-li se dokonce i v divadelních domech), zůstane nám několik desítek budov, které nabízejí repertoárové divadlo. Jak se však v nich vyznat? A na kolik nás taková kulturní návštěva přijde?

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0

Dopis z Curychu

Vánoční svátky jsou za námi a s nimi doznělo i volání po více duchovnosti a méně konzumu. Novoroční předsevzetí vzala za své ve shonu prvních týdnů nového roku. S čím novým tedy přijít v dalším roce, který by podle stále všude omílaného mayského kalendáře měl 21. 12. končit koncem světa? Třeba s trochou mystiky?

Literární Noviny Počet komentářů 0

Podíl Jeleny Mašínové na polidštění Pavla Kohouta

V dějinách českého filmu 60. let se film Pavla Kohouta 7 zabitých (1965) bere buď jen do počtu, anebo se o něm mluví s lehkým despektem jako o pouhém odlitku tehdejší nové vlny. Málokdo ho ale vůbec viděl, navíc je to jen jeden z tehdejších dvou režijních pokusů „toho“ Kohouta, takže co…? Kdo film spatří, je pak svébytností snímku příjemně překvapen a možná si i všimne jména autorky námětu a režisérovy spoluscenáristky Jeleny Mašínové.

Jan Lukeš Počet komentářů 0

Fragmenty rozhlasu

Utajený interbrigadista aneb Nevyjasněné úmrtí!

Petr Pavlovský Počet komentářů 0

Na téma s Vladimírem Michálkem: Nejsem zahořklý, jen vnímám tu marnost

Vladimír Michálek mě v dopoledních hodinách slunného zimního dopoledne přivítal v kavárně velmi pevným stiskem ruky. Přestože jsme na téma filmového herectví chvíli hledali správná slova, není pochyb, že režisér filmů Amerika, Je třeba zabít Sekala, Zapomenuté světlo či O rodičích a dětech má jasnou představu, co od herců chtít. Krom již zmíněného podání ruky se mi také po celou dobu díval přímo do očí. A to je jednání, na které se hned tak nezapomíná. Autorizaci nevyžadoval.

Beata Parkanová Počet komentářů 0

Brněnská potěmkiáda

Loňský podzim v Brně probíhaly bouřlivé protesty proti škrtům v kulturních a sociálních organizacích zřizovaných městem. Pokyny připravit finanční plány na roky 2012 a 2013 s provozním příspěvkem sníženým o pětinu přišly ředitelům příspěvkovek nečekaně až na začátku září 2011. Kulturní instituce musely hledat úspory až po uzavření uměleckých plánů a jen několik měsíců před novým rozpočtovým obdobím. Veřejná prohlášení (mj. Divadla Husa na provázku, HaDivadla, studentů JAMU) vyvolala silný odpor proti rozpočtovým změnám. Situaci vyhrotil ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák svými návrhy uspořit dočasným rozpuštěním souboru opery během případné sedmiměsíční rekonstrukce Janáčkova divadla a rozsáhlým propouštěním dalších zaměstanců.

Martin Bernátek Počet komentářů 1

Kouzlo intuice

„Jedu se podívat na bouřku od horních skal,“ říká v beletristické miniatuře Jana Híska (1965) postava Noční jezdec, podle níž se jmenuje autorova výstava v pražské Galerii Rudolfinum. „Mám to místo rád.“

Literární Noviny Počet komentářů 0

Pečujme o národní divadlo

Každému je jasné, že většina občanů naší země nežije v Praze. Většina tedy ani nenakupuje, neléčí se, nestaví domy, nenavštěvuje školy, kina, zimní nebo fotbalové stadiony a samozřejmě i divadla v hlavním městě. Ani většina poslanců a ministrů nejsou Pražáci. Víme to všichni, až na tvůrce státního rozpočtu a rozpočtu ministerstva kultury.

Jan Burian Počet komentářů 0

Publicistika

Klasika, soudobá komedie, muzikál i béčkový horor

Grand Festival smíchu ve Východočeském divadle sleduji od jeho skromných počátků v roce 2000 a tuším, že už před dvěma lety jsem mohl konstatovat, že každoroční přehlídka divadelní komedie dorostla do věku dospělosti. Tedy, že je to festival reprezentativní: všechny proudy a tendence inscenování nejrůznějších komediálních žánrů na českých jevištích – od klasické komedie přes komediální muzikál po autorské pokusy – jsou na něm předvedeny alespoň v malém „sedmidenním“ vzorku. Letos tomu nebylo jinak.

Jan Kolář Počet komentářů 0

Brněnské schizma I

Sotva by se dnes našel jiný divadelník, který by tak rozděloval kulturní veřejnost jako umělecký šéf Mahenovy činohry brněnského Národního divadla (od října 2007) – Zdenek Plachý. Kdybych neznal kolegy z kritické obce osobně, nevěřil bych, že mluví a píší o jednom a tom samém člověku. Zprofanovaným slovem kontroverzní si ale pomáhat nebudeme. Zkusme se podívat, jestli se nám podaří z protikladných hledisek složit celistvější portrét brněnského hudebníka, organizátora, režiséra a autora Zdenka Plachého.

Richard Erml Počet komentářů 0

Švandův maratón unavil, ale příjemně

Švandův maratón proběhl 18. prosince, kdy divadlo uvedlo dvaceti čtyř hodinový projekt, jehož součástí, i pomyslným vrcholem, bylo premiérové uvedení obou dílů inscenace Merlin – Zrození a Grál – v jednom dni. Napadá mě srovnání s celodenními cykly v brněnském Divadle Husa na provázku. To byly ovšem životní umělecké zážitky: Dostojevský – Morávek – boršč – Budař u klavíru. Nebude jednoduché je překonat.

Lenka Dombrovská Počet komentářů 0

Ostravské ceny Divadelních novin

Vypadalo to na příjemný výlet. Prvně v životě Pendolinem – do Ostravy za pouhé tři hodinky! Redakční tajemnice Tereza nám po internetu vybrala sezení se stolkem pro dvě osoby. Kultura cestování 21. století, sice citelně dražší než obyčejným rychlíkem, ale vem to čert. Pendolino se rozjíždí potichu jako duch: když zavřete oči, rázem si můžete připadat, že sedíte v obřím boeingu, který rotuje na rozjezdové dráze. Na rytmické drncání kolejnic a pražců, které jste léta letoucí vnímali celým tělem i v polospánku, smíte zapomenout. Zrychlujete do budoucnosti. Ale co to, tenhle hybrid vlaku a letadla se odmítá odlepit od země. Řekl bych, že každý, kdo nelétá letadlem každý den do práce, ten vteřinově pomíjivý pocit zná: nejasná úzkost, než stroj přemůže s trhnutím zemskou přitažlivost a začne stoupat. Vyhlédnu z okna: moderní koridory pod žižkovským Krejcárkem opravdu nepřipomínají letištní dráhu, avšak pocit úzkosti nemizí, byť se proměnil v nenápadnou trému. V trému, jak poslední červnový sobotní večer dopadne 10. ročník předávání Cen Divadelních novin, v tolika ohledech jiný než všechny předchoz.

Richard Erml Počet komentářů 0

Divadelní zápolení ve městě hokeje

Na levém křídle se objevuje zkušený herec, rozehrává krátký dialog se spoluhráči, načež posílá trefnou repliku doprostřed jeviště. Jeho o generaci mladší kolegyně ji vtipně zpracovává a posouvá děj na forbínu. Čerstvý absolvent DAMU, jemuž je přihrávka adresována, se však bohužel ocitá v postavení mimo hru, raději tedy mizí na střídačce v zákulisí. Zkušený herec se ve hře naštěstí skvěle orientuje a pohotově reaguje. Po krátkém improvizovaném monologu vrací přihrávku rychlou narážkou mladé kolegyni, ta s ní startuje zpět na forbínu, uhrančivým pohledem míří do hlediště a nakonec pálí ostrou pointu přímo na diváka. Fanoušci na tribunách tleskají, jejich mužstvo opět podalo výborný výkon, který ho posouvá do dalších bojů o pohár Thálie.

Jiří Homola Počet komentářů 0

Trapná kauza aneb Janusovské tváře Vlasty Smolákové

Následující čtení nepotěší nikoho, zejména všechny zúčastněné.

Dějiny českého divadla vykreslují venkovské, zvláště kočovné divadlo v romantickém oparu národního obrození. Pojďme ten idylický obrázek konfrontovat s poznámkami divadelních praktiků...

Josef Herman Počet komentářů 0

Zahraničí

Vězení, kůň a divočák aneb Třikrát z operního Berlína

Do operního Berlína mě přilákalo nové nastudování Jenůfy (Její pastorkyně) Leoše Janáčka v Německé opeře. Nenadchlo.

Josef Herman Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Racek za polárním kruhem

David Drábek inscenoval Racka ve Slovenském národním divadle. Na rozdíl od velkolepého „tradičního“ psychologicko-realistického Racka režiséra Luca Bondyho a extrémně stylizovaného, ironického a parodického Racka „homo ludens“ Petra Lébla je David Drábek jen konstruktérem zdánlivě efektních a plytkých výstupů, situovaných až kamsi za polární kruh na daleký sibiřský sever Ruska.

Martin Porubjak Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Deník Michala Dočekala

Dů jů hef kokain? aneb Národní divadlo v Bogotě

Michal Dočekal Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Nina Mitrović: Kdo neumře, není člověk

Mladá chorvatská dramatička Nina Mitrović (1978) přijela do Prahy na českou premiéru své hry Tahle postel je krátká, kterou uvedli v Činoherním klubu. Při její návštěvě jsme si povídaly nejen o této hře a inscenaci, ale i tom, může-li být člověk šťastný.

Jana Soprová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Londýn tleská pantomimě

Druhá půle ledna patří v londýnském kulturním životě každoročně Mezinárodnímu festivalu mimu, jak organizátoři nazvali tuto celosvětovou přehlídku současného fyzického divadla. Již po pětatřicáté se na prknech osmi scén protly impulzy akrobatických kreací s klauniádou, divadlem masek a jevištní animace.

Šárka Švábová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Louise Lecavalier: Tanec je hledání rovnováhy

Louise Lecavalier je kanadská tanečnice, která osmnáct let byla hlavní osobností proslulého tanečního souboru La La La Human Steps. V průběhu své taneční kariéry se věnovala pedagogické činnosti, spolupracovala s mnohými hudebníky i filmaři a byla oceněna několika tanečními cenami. Bylo jí také uděleno nejvyšší kanadské civilní vyznamenání – Důstojník Řádu Kanady. Loni rok jí bylo 53 let. Svou taneční energii však neztrácí, což potvrdilo i její vystoupení v rámci festivalu Tanec Praha 2011. Ač její štíhlé androgynní tělo na jevišti doslova srší výbušnou energií, je – jak se ukázalo – ve skutečnosti křehká bytost.

Lenka Eidlpesová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Slzy, neštěstí a bolesti života

Necelý rok má bratislavská Astorka Korzo ’90 na repertoáru hru Ondreje Šulaje Pánova krev (Gazdova krv), jejíž text se významnou měrou opírá o život a dílo originálního slovenského spisovatele Rudolfa Slobody (1938–1995), jehož hry Macocha (Macecha) a Armagedon na Grbe byly napsány přímo pro Astorku.

Jan Kerbr Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Rozruch a běsnění divadelního Madridu

Stran většího mediálního zájmu Španělského království se na přelomu ledna a února konala v Madridu dvanáctá přehlídka současného jevištního umění Escena Contemporánea (EC). Ve třech týdnech trvání (26. 1.–17. 2. 2012) nabídla rozsáhlou produkci zaměřenou zejména na okrajové divadelní formy a aktivity.

Magdalena Pantáková Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Carol Rocamora: V každém z nás je kus Čechova

V polovině března zažili tvůrci i diváci inscenace komorní hry Tvá ruka v mé dlani… ve zkušebně Divadla na Vinohradech slavnostní okamžik. V první řadě totiž seděla autorka Carol Rocamora, která se přijela na představení podívat z New Yorku. Tato starší dáma, kterou s Čechami spojuje zaujetí pro dramatiku Václava Havla, je doslova živel. Zaplavila mě spoustou informací nejen o Čechovovi, o jehož vztahu s Olgou Knipperovou je tato hra, ale také o své rozsáhlé práci a přidala i recept na spokojené manželství.

Jana Soprová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Cirkus zvaný Lulu

Českým tiskem proběhla poplašná zpráva, jak v Londýně zprznili Dvořákovu Rusalku. Sledovat takové inscenace soustavně, mnozí z novinářů by byli po infarktu – že jich je! Nejdivočejší Rusalku, co znám, zrežíroval norský režisér Stefan Herheim (1970) – v Divadelních novinách jsme o drážďanském uvedení inscenace psali (DN 2011, č. 3). Prostě jen neumíme pochopit, že ze zdejšího pohledu extravagance jen vycházejí z přesvědčení, že inscenace je dílem inscenátorů a partitura operního díla je jen jedním, i když nejdůležitějším vstupním prvkem. V činohře se to ví a praktikuje skoro sto let.

Josef Herman Počet komentářů 0

Dennis Kelly: O pravdě se nejlépe vypovídá prostřednictvím lži

Dramatik Dennis Kelly (1970) je i v britském kontextu fenomén. Zvláštní jsou nejen jeho hry, ale i životní příběh – z chudého kluka, který do puberty netušil, co je to divadlo, se krátce po třicítce stal dramatik uznávaný po celém světě.

Jana Soprová Počet komentářů 0 Zamčený obsah

Deset dnů, které otřásly Portlandem

Fertile Ground Festival je portlandská divadelní přehlídka nové dramatické tvorby všeho druhu v podání místních divadel. Čtvrtý ročník, který se konal 19.–29. ledna 2012, nabídl více než sto představení a provětral skoro všechna portlandská divadla i městské nedivadelní prostory. Za pouhých $50 si každý milovník divadla užil, co hrdlo ráčí a co se do těch deseti dnů vešlo. „Úrodná půda“ festivalu pomohla nejrůznějším plodům činoherního, alternativního, experimentálního, hudebního i tanečního divadla, aby se zasazené semínko uchytilo. Někdy se to povedlo, někdy ne. Řada současných portlandských dramatiků zasela nové hry, které se dočkaly premiér v podobě scénických čtení. A protože v jednom kuse pršelo, vyrostly sem tam moc pěkné rostlinky.

Kateřina Bohadlová Počet komentářů 0

Zapeklitá cesta putujícího světla

Londýnské Národní divadlo (The Royal National Theatre – RNT) dává rádo šanci novým hrám nadějných britských autorů. Nicholas Wright přispěl do jeho repertoáru svou dramatickou poctou zrodu americké kinematografie a židovské komunitě, která se pod úspěchy hollywoodské zlaté éry nemalým dílem podepsala. Inscenace se jmenuje Travelling Light (Putující světlo / Světlo v pohybu), režíroval ji Nicholas Hytner a jedno z únorových představení bylo živě přenášeno v rámci programu NT Live do světových kin. U nás je bylo možné navštívit v Biu Oko v Praze.

Vladimír Hulec Počet komentářů 0

Andrzej Wirth: Chraň bůh, abych zestárl v křesle recenzenta

Profesor Andrzej Wirth (1921) je sympatický muž mnoha tváří, experimentálních počinů a kultur. V rodném Polsku se věnoval Witkiewiczovi, Grotowskému či Kantorovi, o jejichž práci napsal řadu článků a studií. V Berlíně asistoval Brechtovi v Berliner Ensemble, překládal, byl členem literární skupiny Gruppe 47 a jako messenger mezi německou a polskou kulturou redigoval hry polských spisovatelů a dramatiků.

Kateřina Bohadlová    Počet komentářů 0

Nouzové vchody do Evropy aneb Takové divadlo má smysl

Prvotním impulsem byla novinová zpráva uprostřed léta v roce 2010. Viděla jsem dramatické obrázky afrických uprchlíků a četla holá fakta. Živě odhalovaly, jak lidé umírají v přeplněných lodích ve Středozemním moři, protože žádná země je nechtěla přijmout – Evropa, zastánce a ochránce lidských práv, jak se zdá, selhala na svých vlastních hranicích. Scény působily jak z antických tragédií – mučivé, ale současně jako by velice vzdálené. Jak si evropské divadlo poradí s touto Evropou, ve které skutečné, ale často neviditelné hranice ostře rozlišují občany od ne-občanů? Položili jsme si tuto otázku a iniciovali projekt pro Unii evropských divadel, píše o důvodech vzniku projektu Emergency Entrance / Nouzový vchod jeho iniciátorka Anna Badora, umělecká ředitelka a manažerka Schauspielhaus Graz.

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Daniel Hoevels: Nemám rád samolibé herectví

Na loňském PDFNJ jsme jej mohli vidět v inscenaci berlínského Deutsches Theater Zloději dramatičky Dey Loher. Před rokem v Kellyho Zlodějích. Herec Daniel Hoevels se narodil 10. března 1978 ve Švédsku, většinu života však strávil v Německu. V Hamburku vystudoval herectví a stal se stálým členem tamního divadla Thalia. Od sezony 2009/2010 je stálým členem berlínského Deutsches Theater, kde hraje především – ale nejen – v inscenacích Andrease Kriegenburga. Sešla jsem se s ním začátkem tohoto roku přímo v jeho domovském divadle v Berlíně.

Michaela Pňačeková    Počet komentářů 0

Senzace: Zaříkání se neztratilo!

Literární svět má novou senzaci. Jak odhalilo nedávné vydání New York Magazine, podařilo se objevit jedno z prvních děl nejslavnějšího amerického dramatika Eugena O’Neilla, mnoho desetiletí považované za ztracené (resp. zničené).

Jana Soprová    Počet komentářů 0

Máme právo vychovávat děti ve strachu?

Pařížský zápisník A. J. Liehma

A. J. Liehm    Počet komentářů 0

Alla Děmidová: Dnes je doba samotářů

Ruská herečka Alla Děmidová (*29. 9. 1936 v Moskvě) je známá svou noblesou a intelektuálním vnímáním divadla. Je absolventkou Ščukinské konzervatoře. V době studia působila ve Studentském divadle Moskevské university, kde jako svou první roli v roce 1958 ztvárnila Lídu Petrusovou ve hře Pavla Kohouta Taková láska.

Kataryna Kolcová-Tlustá    Počet komentářů 0

Své divadlo si vozím s sebou…

Slavná britská kočující společnost Paines Plough se pod vedením nových šéfů Jamese Grieava a George Perrina (jsou ve funkci od února 2010) odhodlala ke skutečně historickému kroku. Vytvořit si „přenosnou“ divadelní budovu.

.    Počet komentářů 0

Komická opera v Berlíně není pro legraci

Psát o inscenacích berlínské Komické opery je vzrušující, ale pro Čecha obtížné. Za deset let, co divadlo vede Andreas Homoki (sedm let jako intendant) se tu hraje o německých a specificky berlínských událostech a problémech, které sotva můžeme z Čech plně pochopit a prožít. Berlínské publikum se však do Komické opery hrne. Homoki od nové sezony povede operu v Curychu a s Berlínem se jako režisér loučí inscenací opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky.

Josef Herman    Počet komentářů 0

Glyn Maxwell: Jsem excentrik z periferie

Glyn Maxwell (1962) je renomovaný britský básník a dramatik. Počínaje 90. lety minulého století obdržel za svou poezii řadu ocenění. Poněkud méně je v obecném povědomí zapsán jako dramatický autor, byť má na svém kontě zhruba dvacet her. Poetická veršovaná forma jeho dramatu nenachází přes nesporné literární přednosti diváckou obec v londýnské metropoli snadno. Nedávno uvedlo divadlo Shaw jeho hru After Troy (Po pádu Tróje) a nakladatelství Picador vydalo soubor jeho básní One Thousand Nights and Counting: Selected Poems (Tisíc nocí a víc: Vybrané básně).

Šárka Švábová    Počet komentářů 0

Odcházení po anglicku

Královská shakespearovská společnost hledá nové šéfy

Jana Soprová    Počet komentářů 0

Jen pro tebe tady dneska tančím

L’amour d’écrire en direct neboli Láska k psaní před vašima očima. Co si je možno představit pod názvem tohoto představení, které slaví již čtyři roky divácký úspěch v divadle MC11 Montreuil v Paříži? Nechejme se překvapit. Lístek stojí pouhých deset euro, ale k tomu je třeba přinést jednu malou věc, která nebude vrácena. Vysoké kudrnaté faktótum nastavuje pytel a potutelně se usmívá, když se ptám, na co to bude: Kdo neví, ten se doví.

Hana Zavadilová    Počet komentářů 0

Paul Claudel: Náboženství a poezie

Cítím se hluboce poctěn tím, že se mi dostalo pozvání, abych k vám dnes promluvil nedaleko hrobu Edgara Allana Poea v tomto krásném městě, které je metropolí víry a katolických tradic v Americe, v zemi posvěcené jménem naší Svaté Matky, kam dvě lodi lorda Baltimora, Ark (Archa) a Dove (Holubice), nepřivezly v roce 1634 semena svobody a pravdy zbytečně.

.    Počet komentářů 0

Allen Yu: Jedno je jisté, jsem především tanečník

Ostravské publikum mělo v posledních dnech příležitost seznámit se s tvorbou světově uznávaného tanečníka a choreografa tchajwanského původu Allena Yu. Scéna Národního divadla moravskoslezského uvedla jeho zpracování klasického baletního díla Dáma s kaméliemi, vyznačujícího se osobitou režií a výrazným choreografickým pojetím. Allen Yu působí již více než dvacet let na evropských baletních scénách – v současné době na pozici baletního mistra a choreografa v operním domě rakouského Grazu. Neztrácí však ani kontakt s rodným Tchaj-wanem, kde od roku 2006 vede baletní soubor Chamber Ballet Taipei.

Jana Heczková    Počet komentářů 0

Londýn v spásu nevěří

Zatímco londýnský podzim se pochlubil lenivě teplým a slunečným počasím (Praha má jednoznačně co závidět!), divadelní sezona se rozjela na plné obrátky.

Šárka Švábová    Počet komentářů 0

Anton Adasinski: Styl Děreva je Děrevo

Avantgardní, alternativní, performanční – či jakkoli chcete nazvat – fyzické divadlo přelomu tisíciletí má mnoho podob a projevů. Jednou z nejvýraznějších osobností, jež má permanentní vliv i na české nezávislé divadlo, je vedoucí souboru Děrevo Anton Adasinski. Soubor, který dnes sídlí v nedalekých Drážďanech, má své kořeny v ruském – přesněji petrohradském – undergroundu konce osmdesátých let minulého století. V jeho stylu se mísí prvky japonského tance butó se šamanskými rituály, vysoce estetizované formy (mj. i commedia dell’arte) se syrovými, vážné, existenciální roviny s laškovnými a komickými, jednorázové performance hrané venku a připravené pro konkrétní místo a čas s náročnými produkcemi pro uzavřené sály. Tělo, hudba, tanec, výtvarný účinek jsou v produkcích Děreva rovnocenné.

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Robert Fulghum: Pořád je mi pětatřicet

Spisovatel Robert Fulghum se v Česku stal doslova fenoménem. Tento vysoký, šedovlasý muž důstojného vzhledu má u nás obrovskou popularitu, jak ukázaly dlouhé fronty při autogramiádách v Praze, Brně a Havlíčkově Brodě, ale také plná hlediště při pořadech Listování, kterých se společně se svou ženou Willow Baderovou účastnil při své letošní říjnové návštěvě Česka. V posledních letech se Fulghum doslova nadchl pro tango, které nejen aktivně provozuje, ale navíc tento fenomén zpracoval ve své nejnovější knize Drž mě pevně, miluj mě zlehka (Příběhy z tančírny Century). Kniha vyšla ve světové premiéře v nakladatelství Argo a autor při jejím uvedení Českem doslova protančil. Setkali jsme se na počátku jeho pobytu, kdy povídal a tančil pražským Unitářům (je totiž bývalý unitářský pastor).

Jana Soprová    Počet komentářů 0

Starý klaun může být dobrý, ale starý mim je vzácnost

aneb Pierre Byland bilancuje

Ctibor Turba    Počet komentářů 0

Analýza pádu

Po zhlédnutí inscenace divadla Astorka Korzo’90, které v rámci festivalu Slovenské divadlo v Praze hrálo v Divadle Bez zábradlí O’Neillovo drama Cesta dlouhého dne do noci, mě zaskočila protichůdnost dvou dojmů z právě viděného. Tím příjemnějším bylo ujištění, že slovenští herci dokážou vstoupit do role s emocionálnějším pochopením, než tomu bývá u mnoha našich aktérů, a také s nekomplikovanou samozřejmostí. Druhá, již méně pozitivní složka zážitku se týkala tak časté jevištní interpretace realisticko-symbolistické dramatiky. Jakkoli vášnivé a bolestné analýzy rodinných vztahů i obnažování jejich příčin budou aktuální i za sto let, v lecčem jako by toto drama v provedení Astorky zestárlo.

Jiří Erml    Počet komentářů 0

Astrid Saalbachová: Ptám se, ale odpovědi nedávám

Dánská dramatička Astrid Saalbachová hovořila na Kodaňské univerzitě s kritikem Perem Theilem o své poslední hře Červená a zelená (Rødt og grønt, 2010). V Čechách je známá její hra Taneční hodina (Danse timen, 1986), která měla tento měsíc premiéru v novém nastudování režiséra Alexandra Minajeva v Divadle v Celetné a od roku 2008 ji pod pozměněným názvem Baletky v radikální úpravě uvádí brněnské divadlo Husa na provázku. Zatím nejnovější přeložená hra Astrid Saalbachové – Konec světa (Verdens ende, 2003) se do nedávna hrála pod názvem Transit ve zkušebně Divadla na Vinohradech.

Lada Halounová    Počet komentářů 0

Bartolomějská noc v bruselské opeře

Meyerbeerova opera Les Huguenots (Hugenoti) je vystavěna na archetypu zmařené slavnosti, jemuž historie poskytla optimální možnost realizace: snaha královské moci o smíření nepřátelských náboženských stran prostřednictvím sňatku mezi katoličkou a protestantem ztroskotá, a naopak skončí jedním z největších masakrů ve francouzských dějinách. Inscenovat velkou operu nikoli ve zmrzačující seškrtané podobě (otřesně to dokládají například noty z posledního uvedení Hugenotů v pařížské opeře ke 100. výročí premiéry v roce 1936) není nijak snadné ani levné. Především donedávna chyběl spolehlivý provozovací „materiál“.

Milan Pospíšil    Počet komentářů 0

Ivan Vyrypajev: Nejsem reinkarnace Čechova…

Naše první setkání s dramatikem Ivanem Vyrypajevem mělo proběhnout v Mejercholdově centru v Moskvě na večírku po veřejných klauzurách mladých režisérů. Byl to ale vášnivý večírek plný moldavského vína a přes počáteční snahu jsme se úspěšně minuli. Podruhé už jsme se domluvili do stejného prostoru, ale ve střízlivější čas. Místo vína se podával čaj a k jídlu banány s jablky. Jedno zůstalo společné, hlavním tématem bylo divadlo.

Marcela Magdová    Počet komentářů 0

Věc Salzburger Festspiele 2011

redakce    Počet komentářů 0

Mnohotvárný Eros podle Clause Gutha

Významný německý režisér Claus Guth (47) inscenoval pro Salzburg hned tři Mozartovy opery na libreta Lorenza da Ponteho: Figarovu svatbu (2006), Dona Giovanniho (2008) a Così fan tutte (2009) – letos je poprvé uvedli souborně.

Jan Dehner    Počet komentářů 0

Marthaler má s Janáčkem problém

Christoph Marthaler (60) sice poměrně pravidelně inscenuje opery, nicméně vždy je znát, jak těžce se pere s tím, že mu skladatel předurčuje temporytmus – a to i když je hudba jevištně inspirativnější nežli ta Furrerova v jeho poslední operní inscenaci Wüstenbuch. K Marthalerovu jevištnímu jazyku prostě patří návraty akcí, scén, zastavování situací. A i takový Janáček ho nemilosrdně žene dál svým tempem.

Lenka Šaldová    Počet komentářů 1

Enrico Frattaroli: Věřím v kriminální rozměr umění

Enrico Frattaroli (1951) je kontroverzní, svými projekty i samotnou povahou své osobnosti vysoce provokativní, pro mnohé nepřijatelný italský dramatik a režisér. Několik let jsem se snažila dovézt do Prahy jeho inscenaci SADE – Opus contra naturam. Měla hostovat na festivalu …příští vlna/next wave… Festival v pátek začíná opět bez tohoto titulu. Nepodařilo se sehnat u nás ani v Itálii dostatek financí pro tohoto nezávislého tvůrce a jeho projekt. Nabízím s ním tedy aspoň rozhovor, který jsem během našeho setkávání připravila. Nakolik je jeho způsob myšlení nebezpečný, posuďte sami.

Hana Součková    Počet komentářů 0

Avignon 2011: Dost bylo postdramatismu!

Vilarovi se prý posmívali, když se rozhodl založit festival v provincii. Posměváčkům po čase smích přešel. I Vilar sám by se asi nestačil divit. A to nejen počtu produkcí – letos přes čtyřicet v rámci Festivalu In, z toho dvacet dva světových premiér, z nichž patnáct vzniklo na místě, jak zdůrazňuje Vincent Baudriller, jeden ze dvou ředitelů festivalu (a doplňme: 1143 představení festivalu Off, ta na Villeneuve-en-scène, kde loni hrál i brněnský Provázek, nepočítaje) – ale i řadě dalších akcí.

Petr Feyfar    Počet komentářů 0

Tak tklivá, tak univerzální, tak krásná…

Příprava účasti Dejvického divadla na Mezinárodním divadelním festivalu ve finském Tampere trvala asi rok. Umělecké a technické podrobnosti se domluvily během několika dní, ale otázka peněz – jak je v kulturním světě běžné – se ukázala jako skutečný problém. Podle ředitelky festivalu Hanny Rosendahl byl Muž bez minulosti největší festivalovou produkcí (víc než 30 osob + pes) za jeho čtyřicet tři let existence.

Kari Senius    Počet komentářů 1

Mladí a neklidní

Varyš píše Adéle Kajn a naopak

V závěru našeho psaní dovol, abych skončil pozitivně. Na rozdíl od Nory, již jsem haněl mnohokrát nejen na tomto místě, nebo nemastných neslaných Spasených, pokládám Dočekalovu inscenaci Čekání na Godota na Nové scéně za výtečnou.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Absurdní podoby současné doby

Divadelní skupina Spitfire Company vznikla v roce 2007, kdy se při práci na projektu Hlas Anne Frankové setkala tanečnice, choreografka a mimka Miřenka Čechová s režisérem a dramaturgem Petrem Boháčem. Od té doby soubor vytvořil dalších pět inscenací, letos v říjnu navíc jednorázový projekt v prostorách Vrchního soudu v Praze věnovaný Miladě Horákové Procesy 10/48/7830, a od roku 2008 pořádá také mezinárodní festival Nultý bod.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 1

Varyš píše Adéle Kajn a naopak

Podstatné je, že stane-li se někdo nezpochybnitelnou modlou, končí kritika, a dokonce i sebereflexe. Následuje často zmrtvění, jakož i nesoudnost včas odejít do penze nebo zkusit něco jiného. Pro divadla jedné poetiky – ať už jde o Cimrmany, Ypsilonku nebo Semafor – to pak znamená stádium klinické smrti…

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Místo elektrárny divadlo!

Jsem Kraftwerk! je parafrází Čechovova Racka. A to jak tematicky (divadlo na divadle, věčně nenaplněná láska), tak samotnou výstavbou textu. Podobnost se objevuje mezi postavami, situacemi, někdy i dílčími promluvami. Všechno se děje ale mnohem intenzivněji. Miluje se s větší vášní, stejně jako se s větším odporem bojuje proti tradičním divadelním hodnotám. Jak by ne, vždyť se nacházíme na prahu jedenadvacátého století. Jsme svědky demonstrativního protestu mladých absolventů herecké školy, kteří živelně obsazují budovu bývalé elektrárny, aby z ní následně vybudovali divadlo nových forem. Ano, jsou to ty nové formy, po kterých zoufale volal Treplev coby mladý nepochopený autor a které nyní prosazuje energicky odhodlaný režisér elektrárenské skupiny Viktor Anděl (Jan Grundman). U jeho přítelkyně, přední herečky souboru Nely Lenské (Erika Stárková), zůstala jen nekonečná touha hrát, není v ní nic z jemnosti a nezkušenosti Niny Zarečné. Nela je příliš ambiciózní a dravá, než aby nepodlehla slavnému dramatikovi Petru Hakrovi alias novému Trigorinovi (Martin Siničák), který jí prostřednictvím svého jména otevírá svět showbusinessu. V novém čechovovském milostném mnohoúhelníku neschází ani zhrzená Máša, zde produkční Marie Králová (Petra Bučková), a vysloužilá herecká hvězda Arkadinová, zde populární celebrita Hana Mayerová (Simona Peková). Tím, že se původní téma Čechovova Racka posunulo do současnosti, posunuly se oproti předloze i charaktery postav – směrem k větší pokřivenosti až zvrácenosti. Hra však přináší i témata ryze aktuální – fenomén bulváru, komerce a politického lobbingu.

Marcela Magdová    Počet komentářů 0

Varyš píše Adéle Kajn a naopak

Milá Adélo, tak máme po té slavné premiéře Roberta Wilsona v Národním...

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Bezruči bez ručení

Představte si divadlo, které má dlouhodobě vyprodané každé představení. V něm ovšem drtivou většinu diváků a předplatitelů tvoří teenageři mezi 15 a 19 lety. A jak ti nejstarší postupně odcházejí na vysoké školy a mimo město, nahrazují je stále nové a nové ročníky. Někteří z diváků jsou fanoušky s razancí sportovních týmů. A to přitom v takovém divadle nehrají podbízivý repertoár. Naopak. Jsou ceněni kritikou a zváni na prestižní festivaly. Řeč je o ostravském Divadle Petra Bezruče.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Varyš píše Adéle Kajn a naopak

Milá Adélo, z nějakého důvodu se obklopuji lidmi daleko kritičtějšími, než jsem já sám, takže si nakonec připadám spíš jako změkčilý píárista než jako kritik, pokud někoho z přátel s sebou vezmu do divadla.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Varyš píše Adéle Kajn (a naopak)

Milá Adélo, zdravím tě do Berlína, přizval jsem Tě, abychom to tady vyšperkovali zahraničními pohledy... Zdejší intelektuální svět to má pochopitelně naopak a kdo nevolí zelené nebo postkomunisty, je skoro fašista.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Varyš píše Kyselovej (a naopak)

Milá Evo, občas se zasním nad pohledem do repertoáru oblastních divadel... Drahý Vojtěch, už dávno si zo zásady „nemaľujem“, aké by bolo fajn, fajn, fajn, fajnový, keby sa hrali aj iní autori alebo autorky, nielen ruskí lekári alebo nevýrazní alžbetínski herci...

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 1

Když to nevím, tak se sakra zeptám

Občanské sdružení Mezery uvedlo 10. září v Památníku Vojna v Lešeticích u Příbrami premiéru a zároveň derniéru scénického dokumentu Československý uran jako daň za osvobození. Pro mnohé návštěvníky bývalého zajateckého tábora (1947 – 1949), poté tábora nucených prací (1949 – 1951) a následně vězeňského zařízení pro politické vězně komunistického režimu (1951 – 1961) zůstalo do poslední chvíle překvapením, co že se vlastně skrývá pod označením „scénický dokument“. Někteří znalejší však už s tímto druhem setkání měli zkušenost, protože Miroslav Bambušek a Ewan McLaren obdobná setkání s historiky a pamětníky iniciovali i ve svých předchozích projektech. V Lešeticích se jednalo o komponovaný večer složený ze tří částí – prohlídky areálu Vojny (nyní nově opraveného a od roku 2005 veřejnosti zpřístupněného), scénického čtení nejrůznějších historických dokumentů a materiálů a debaty s pamětníkem a odborníky. Ewan McLaren na začátku osvětlil, co je k těmto setkáním vede: Vnímám to jako jistotu pokory nás, umělců, k tématu a zároveň jako otevření pole pro diskusi a přemýšlení o událostech, které jsou velmi vrstevnaté a komplexní.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Rozhněvaní blogeři a blogerky spílají divadlu No. 11

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Pro herectví bych neumřel

Že je Ondřej Bauer (1984) herec hoden pozornosti, jsem si uvědomila, když jsem ho viděla v loutkové pohádce DlouŠiBy (Dlouhý, Široký, Bystrozraký) nezávislého divadla Mimotaurus. Pohádku jsem viděla již podruhé. Napoprvé mě nezaujala. Loutkovou princeznu tehdy vodila nejmenovaná slečna herečka a ta místy vzbuzovala dojem, že nyní je na programu pohádka o spící panně. Ondra však ve své alternaci našel správný kompromis – byl bezprostřední, milý, energický, ale nic nepřeháněl. Jeho pojetí bylo naprosto přesné a přirozené. Doteď si pamatuji jeho pohyb rukou, když princezně uhlazoval sukni. Pojala jsem tedy podezření, že ženskou bytost zahraje nejlépe Bauer.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Varyš píše Kyselovej a naopak

Milá Evo, zaujala mě slova šéfredaktora Jana Koláře v editorialu k poslednímu číslu o „zvlčilé mládeži, která se nás štítí, protože pro ni jsou tištěné Divadelky vousatý svět“. Ano, ale vousatý svět přeci nejsou kvůli tomu, že jsou tištěné. Což tak trochu souvisí s tím, že ses mi svěřila, že píšeš pozitivní (!) dizertačku o šedesátých letech.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Rozhněvaní česko-slovenští blogeři a blogerky spílají divadlu (No. 9)

Milá Evo, píšu Ti zejména proto, že věřím, že ženský, slovenský a speciálně Tvůj pohled (ne nezbytně v tomto pořadí) může obohatit a třeba i rozčeřit vody této údajně neklidné stránky.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Je to komedie? Je to tragédie?

Těžko bychom v Praze – co v Praze, v celé naší vlasti! – hledali jednoznačnější, vyhraněnější divadlo, než je současné Divadlo Komedie. Počínaje dramaturgií, pokračuje inscenační metodou a specifickým herectvím a zdaleka nekonče jednotným vizuálním stylem prezentace, který přesně koresponduje s tím, co se děje na jevišti. Zároveň je Komedie divadlo velmi úspěšné, měříme-li úspěch chválou kritiky a obdrženými cenami – nebo třeba skupinou militantních fanoušků. Každopádně rozhodnutí vyvázat Komedii ze svazku MDP a svěřit ji roku 2002 dvojici Dušan D. Pařízek – David Jařab patří k těm nejšťastnějším v české kulturní politice od roku 1989 vůbec.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Rozhněvaní blogeři spílají divadlu No. 7

U pražského ND mě poněkud rozčiluje, že svou muzeálnost, která je v jistém základu logická, rozšiřuje a roztahuje. --- Halekat „Dejte nám divadlo!“ na Národní třídě nemá smysl, to bychom si rovnou mohli stoupnout do fronty při ministerstvu kultury s cedulkami „Dejte nám prachy“

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Nebo se jít dotýkat

Via Negativa: Casablanca Therapy. Režie Bojan Jablanovec, scénář kolektiv, produkce Nová síť. Světová premiéra 6. května 2010 v Budapešti. Česká premiéra 18. května 2010 v Divadle Alfred ve dvoře v Praze.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Zklidněná energetická bomba

Z Petry Bučkové vyzařuje na jevišti nezkrotná energie. Při osobním setkání, které jsme pojaly jako pozdně dopolední snídani v kavárně, však působí tato jednatřicetiletá herečka spíš nesměle. Neomylně vybírá osamocený stůl v rohu místnosti a objednává si kávu a croissant. Její živelnou vnitřní energii prozrazují navenek jenom jiskrné oči a občasné výbuchy nakažlivého smíchu. Je pravda, že se poslední dobou snažím nebýt taková energetická bomba a trochu se zklidnit. Dřív se mě všichni spíš báli, protože jsem navenek působila až moc suverénně. Teď se učím dávat najevo svoje slabosti a vůbec působit víc žensky.

Lenka Suchá    Počet komentářů 0

Jak jsem se naučil mít rád MDP

Městská divadla pražská nemají mezi kritiky příliš dobrou pověst. Zčásti si za to mohou sama. Charakterizují se coby mainstreamové divadlo pro nenáročného diváka, jako buržoazní kultura, a ve svých tištěných materiálech se navíc prezentují v příšerné zelinkavé barvě a odpuzujícím fontu. Z těchto důvodů jsem tam několik let nechodil.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Rozhněvaní blogeři spílají divadlu No. 6

VV: Přiznám se, že sama existence Národního divadla Brno mi přijde notně bizarní a vlastně pro nejrůznější obskurno jako stvořená. A tohle mě vždycky těšilo na Plachém a Střeženém parnassu, že mají smysl pro podivno. ---- MB: Přesněji: vadí mi stud a neodpovědnost vůči velkým „pojmům“. Máme sice Státní operu, ale copak se někdo pozastavuje nad tím, s jakou státností se tam obcuje? A které divadlo se dnes prohlásí za státní, aniž musí být nutně státem vlastněno?

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Chci něco sdělovat, ne se předvádět

Z Karla Kratochvíla (1986) vyzařuje na jevišti stoicismus, který dokáže v pravou chvíli okořenit úsměvem. Jako Sekáč (nebo-li Smrťák v Marnotratném synovi, režie: Jan Jirků, Disk), Karel Kopfrkingl (Spalovač mrtvol, režie: Jakub Vašíček, Disk) a Vrchní StBák (Hon na Jednorožce, režie: Jan Jirků, Minor) s klidem rozhodoval o smrti. Poprvé však v jistých situacích používal úsměv číslo jedna – vševědoucí, ve druhém případě převládaly úsměvy – falešný a úlisný, v třetí roli pak disponoval úsměškem lstivým.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Mezilidi jsou všude a pozorují nás

D.I.S.HARMONIE: Mezilidi. Dramaturgická a režijní spolupráce Michal Hába, Dora Bouzková, performeři a spolutvůrci Josef Rosen, Lukáš Bouzek, Martin Sedláček, Markéta Dvořáková a Marie Švestková, hudba Kryštof Koenigsmark, scéna Martin Šárovec, kostýmy Kristýna Záveská, pohybová spolupráce Rostislav Novák jr. Premiéra 21. dubna 2010 v Divadle Alfred ve dvoře, Praha.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Rozhněvaní blogeři spílají divadlu (No. 5)

Milej Martine, přizval jsem Tě, abychom tu konzervativně nezakrněli a nezaschli, jak se to stává jinde – vítej tedy na místě, kde nejvíc fouká, při psaní na vidrholci. Trochu sis sám naběhl, neboť na veřejné diskusi o kritice pravils, že máme určovat nová témata k diskusi, a neděláme to.... Milý Vojto, s šustěním stránky v novinách jsem prohledával a od všech stran strašný puch sem ostře zavál… Vladimíru Justovi křivdíš, na poetiku Zdenka Plachého nezanevřel. Proto Ti posílám úryvky rozluštěné z poznámek připsaných na okraj letáčku ND Brno, který kdosi v nestřeženém okamžiku vytrousil na Zelném trhu v Brně, kde jsem jej objevil.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Takový kýčovitý kecy

Ztroskotáním soukromé výletní lodi s mytickým názvem Calypso začíná stejnojmenná hra současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga uváděná v české premiéře ve Strašnickém divadle.

Kateřina Veselovská    Počet komentářů 0

Nahněvaní blogeři spílají divadlu No. 4

Milej Klarine, z prvních dojmů z inspekční cesty po Městských divadlech pražských skutečně vysvítá, že jsem žil v předsudku.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 1

Říkali mi, že v Čechách budou lidé smutní

A nejsou to jen čeští umělci, na které je možno zajít. Stále ve větší míře přivážejí organizátoři do českých vod divadelníky z Evropy, Asie nebo – díky festivalu Všichni jsme Afričani – Afriky. A letos již po druhé se obohatily naše vody o Iberoameriku. Mezi 9.–13. dubnem totiž proběhl na několika místech v Praze druhý ročník festivalu TRANSTEATRAL zaměřeného právě na iberoamerickou kulturu. A jelikož cílem bylo představit tuto kulturu z více úhlů, byla jeho součástí i hudba a film, byť divadelní produkce nad ostatními dominovaly.

Marcela Magdová    Počet komentářů 1

Dobře vytuněný večer

A-Studio Rubín Praha – Tomáš Dianiška, Petr Kolečko: House of Love 2 – Návrat hezkých hochů.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Obviňovali nás z nihilismu

Kabaret Caligula se ke svému neprofesionalismu hrdě hlásí a navzdory úspěchu na něm nechtějí nic měnit.

Marcela Magdová    Počet komentářů 0

Miluj svého imigranta

Archa Praha - Pakosti a Drabanti.

Eva Kyselová    Počet komentářů 0

Nahněvaní blogeři spílají divadlu No. 3

Varyš píše Klarinovi (a naopak)

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Na cestě z baru do Bohnic

Jan Grundman

Lenka Suchá    Počet komentářů 0

Sólo měli asistenti

WEGO (Dánsko) – Sólo s asistencí #3 / An assisted solo #3.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Nahněvaní blogeři spílají divadlu No. 2

Zavítal jsem do Ypsilonky a nestačil jsem se divit vlastní očím, neb Babičkou (Dichtung und Wahrheit) mi připravili ten nejhorší divadelní zážitek za posledních …hodně let

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Nahněvaní blogeři spílají divadlu No. 1

Varyš píše Klarinovi (a naopak)

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Festival nefestival, maso nemaso

Letošní Malá inventura (24. února – 2. března) byla silné sado, ale skoro žádné maso.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Nutíme lidi, aby se během vraždy smáli

Říkají si Depresivní děti touží po penězích a ve skutečnosti jsou vtipní a pozitivní...

Marcela Magdová    Počet komentářů 0

Co se týče politiky, mám nejblíž k terorismu

Divadlo Nablízko – Monstrkabaret Freda Brunolda: Rozhovory z rezidence Schlechtfreund – Jožkalipnikjebožíčlověkneumílhát, No. 10.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

O EKG a jeho povzbudivých účincích

Na tomto místě měl být hezký nudný odstavec o literárním kardiogramu EKG v divadle Archa.

Milan Dedera    Počet komentářů 0

Michal Isteník: D’Artagnan jako outsider

Už druhým rokem tak Michal Isteník úspěšně kloubí práci v domovském Městském divadle s hraním v BURANTEATRu.

Lenka Suchá    Počet komentářů 0

Příšerně natočený

Na filmu Zemský ráj to na pohled je pozoruhodná zejména skutečnost, že je dobrý, ačkoli je zcela příšerně natočený.

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Dopisy bez hranic

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Sáhl jste mi do svědomí – s tím Magorem. Však jsem napsal, že jsem nevěděl, kdo on je. Teď každý večer, když jdu spát, ho odprošuju a počítám s tím, že on to cítí. Jenže v platnosti zůstává, že okolní svět člověka vnímá podle jeho provokativních vnějších znaků; když ty vnitřní nezná.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Ten náš zvěčnělý Ivan Martin Jirous zvaný Magor byl možná jeden z nejjemnějších lidí, jaké jsem v životě poznal. Myslím, že to dosvědčí každý, komu dal skrz rabiátskou masku nahlédnout do své odřené duše, i když jen na krajíček. S těmi jeho rodinnými vztahy Vám to někdy vysvětlím, není to na stránky novin.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Napsal jste důkladnou obranu divadla! Proti čemu ale? Já vám tu dávám zapravdu, protože moje kritika byla trochu zvláštní. Můj názor se opíral o rentabilitu nepeněžní: že práce a náklady mají přinést přiměřený výsledek estetický, kulturní, mravní. Kdo chce dělat divadlo, musí uvážit úroveň očekávaného diváka, tedy přijetí. Když se v odhadu zmýlí, nemůže čekat, že mu to někdo automaticky zaplatí. To předně. Za druhé, záleží na tom, zda se najde člověk, jenž ucítí význam díla a možnost zastat se ho. Prostě není všecko vždycky tak dobré nebo zajímavé, jak si pachatelé myslí.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nazdar, milý Břeťo! K jedné kulturní otázce, kterou se v dopise zabýváte, mám už dlouho v úmyslu něco napsat. Tedy mi k tomu dáváte příležitost.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Původně jsem Vám hodlal napsat, že starosti Vašeho Jana a paní Vaculíkové o Vaše zdraví sdílím, ani nevíte jak. Mám s tím podobné zkušenosti a vím, že problém možná nebude v nemoci, jako v takovém typu tvrdých a umíněných povah, jak je reprezentujete Vy či náš tata. Ten před pár lety zmodral, dusil se a na nesmělý návrh mé maminky, že by zavolala pohotovost, ji, leža na podlaze, chroptíc seřval, ať se ani neopováží, že si tam dojede na kole! Naštěstí se mu nepodařilo na ten jeho strašidelný vehikl nasednout a matka mezitím přivolala záchranku. V poslední chvíli, doslova

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Na Váš tak pěkný dopis nemám přiměřenou odpověď. Já su trochu omezený i tím, že týdně píšu do Lidových novin a musím volit: co tam, co sem. Paní Vaculíková hlídá, abych sem nepsal, jak sekám dřevo, které je tam.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

máme tady měsíc, který neumí Jiří Peňás vyslovit a říká záfí. Doporučil jsem mu horňácké žárí. Tu zářijovou pranostiku paní Vaculíkové (Už zase jsou Vánoce…) jsem poprvé slyšel v modifikovaném podání Jiřího Pechy (Pecy). To jsme ještě byli s HaDivadlem a Divadlem (Husa) na provázku součástí uměleckého kolchozu zvaného Státní divadlo v Brně, nositele Řádu práce. V poslední třetině srpna nás všechny nahnali do Janáčkova divadla, kam podle nebožtíka režiséra Petera Scherhaufera, když vlezla uklízečka, už ji nikdo nikdy neviděl. Nahnaná byla tam opera, opereta, činohra, balet a naše dvě malá divadla. První den nové divadelní sezony. V bufetu už čekal s nalitým fernetem Peca a chrchlavým hlasem lakonicky procedil: Ta sezona se ale vleče!

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

V září se paní Vaculíková dívá do kalendáře a vždycky praví: Už zase jsou Vánoce… Máme za sebou rušné týdny a Vy jste na tom měl podíl. Vaším zásahem se naše rodinné setkání na Královci změnilo v hudební slavnost, jež pořád zvučí ve vzpomínkách a slovech účastníků. Já jsem ten svátek měl ilustrovaný navíc tím, že mi dámy z Atlantisu přivezly Rušný dům: který poprvé vyšel před osmačtyřiceti lety.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Píšete v souvislosti s mým přemýšlením o korupci, že se Vám zdá neuvěřitelné, že už nejsou žádní normálně poctiví lidé a člověk musí být odolný vůči špatným příkladům. Skutečně, ve světě zapřeného či pohrdavě přehlíženého onoho „božího prstu“ nad námi, ve světě rozvrácených hodnot, kde zdrojem naprosté demoralizace jsou právě mnozí politici, je to těžké.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 1

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

opis Vašeho úrazu a léčení nemám čím vyvážit, mně se nic neděje. Měl jsem někdy stavy vážné, ale nebyly tak bolestivé.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Tu Vaši historku s profesorem Černým a zatměním slunce znám s jistým Jebavým a letadlem. Tedy s básníkem Otokarem Březinou. Mistře, letadlo, upozorňoval prý kdosi poetu v časech, kdy letadla byla vzácností, jako dnes koňský povoz. Březina prý hlavu nezvedl a opáčil to Vaše: Dovedu si představit.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nazdar, Breťo Břetislave!

Píšete o svých Anonymech. Já už je skoro nemívám. Zbyl jeden, který mě v adrese označuje jako bývalého komunistu. To ani neotvírám. Měli jsme před dvaceti lety telefonistu, jmenoval se Vlček. Volával několikrát denně, chtěl se bavit. Někdy i v noci. Domlouval jsem mu, pak ho i trestal: volal jsem mu uprostřed noci a když to zvedl, řekl jsem Vlček a zavěsil. Už umřel. Však Vy o něm víte, protože když jsme si začali telefonovat, uváděl jste se slovy: Já nejsu Vlček… Někdy ještě, když usínám, čekám, jestli někdo nezavolá, a jsem rád, když nic. Telefonuju si se svým andělem strážným.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Každému člověku někdy vstoupí na trať vůl. Setkání s kozou může mít své krátkodobé nechtěné půvaby, setkání s volem je otravné, zvlášť, když má pořád nutkání do oblbnutí bučet. Dílem do Vás, dílem do světa.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Milý Břeťo!
Kdoví, kde jste! Obdivujeme Vaši energii a pohyblivost. Jsou však přirozené a u Vaší práce nutné. My se už neradi hýbáme z místa. Ve Vašem věku se všeobecně nesmělo, my nesměli zvlášť.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Píšete mi, že Hrubá Vrbka je spjatá s velikým šohajem. To byl Luboš Holý, chlap velký, jak košatý strom, i hlas měl takový. A život též. Dokončil jsem pro Folkloriku jeho půlhodinový portrét, procházel hodiny archivů, kde Luboš zpívá, hraje na husle, tančí, ošetřuje krávy na Kubě, v Mexiku, Brazílii, bude to film „suzama kropený“. Když v létě předslavoval na Horňáckých slavnostech svoje osmdesátiny, pozval do sklepa jenom rodinu a pár přátel. Měl ke každému krásnou řeč, kde pravil, proč ho pozval a co v jeho srdci znamená. I když to říkal svojským, drsným slovníkem veterináře, „dochtora němých tvárí“ (Já jsem dnes ošetrił dvacet kráv, cos udělał ty… filozofe, dobíral si často svého mladšího bratra, profesora etnomuzikologie Dušana).

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Já už i na folklor v televizi hledím rozeklaně. Jevištní provedení považuju za kýč. Uznávám dokumentární nebo reportážní uvedení folkloru. A také mě už víc zajímají jiné oblasti než ta naše profláknutá Morava. Já, abyste věděl, si často sám zpívám. Zpívá se mi samo, co chce. Často i německé lidové písně. Teď mi nějak zkysly písně o lásce: když si uvědomím, že je to vlastně o tom věčném páření. Co sem sa k vám nachodíl za tebú cérečko, a eščes mi nedala… za klobúk pérečko! Ale to jenom někdy, v záchvatu životní skepse. Jindy žasnu nad půvabem takového jinotaje. A pořád nějakou písničku „uvádím na pravou míru“. Například tu, jak v tych Nových Zámkoch zabili šohajka, keď muzika hrála. A on kamarády prosí, aby ho tam nenechali, ale pohřbili ho na vrbecký cintér blízko samých dverí, že až tama půjde jeho milá, srdce ju zabolí… Ne, synku! Připsal jsem, co mu jeho milá řekne: Šohajku můj milý, čert ťa tam býl dlužen… (Hrubá Vrbka dnes je ovšem spjatá s jiným, velikým Šohajem…)

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Časopis pro ochotnické divadlo, o kterém byste rád četl v tomto listě, existuje. Jmenuje se Amatérská scéna, vycházel už za mého tzv. mládí, teď to je snad čtvrtletník. Ale vím, kam směřujete, aby tento list měl zpětnou vazbu, přesah, jiné publikum. Které? Zrovna včera mi při naší pravidelné úterní sešlosti v hospodě Husy na provázku citoval kamarád, psycholog a jungián Luděk Běťák (výborný primáš muziky z Osvětiman) z knihy Jamese Hollise: Je zřejmé, že žijeme v duchovně velmi zbídačelé kultuře: návykový materialismus z nás činí otroky povrchnosti; volání fundamentalistů nás činí bázlivými a úzkostlivými; a rozptylující banální ideologie putování duše spíše bagatelizují, než obohacují.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Váš dopis je jako zpráva z vymyšleného, lepšího světa. Společnost, jakou popisujete, se může sejít náhodou, je to čísi dílo, a my víme čí. Uvažuju nad tím, jak je kníže pán populární, když první republika vznikla roku 1918 v odporu proti šlechtě, církvi… Což byl výraz ideové nouze: demokracie neměla dost materiálu, jímž by se mohla příznivě prokázat. A dneska co vidíme? Jestli ona ta demokracie nedává moc materiálu proti sobě? Čímž vynikají staré hodnoty a ctnosti. Vždyť ono, Břeťo, se čím dál tím víc jeví, že tu chybí nějaký ušlechtilý klon demokratů. Pořád se buduje dozor, policie, hledají se způsoby k potírání korupce, podvodů, zlodějen… Jelikož prostě není normálně poctivých lidí, jež by držela jejich vlastní, vychovaná a pěstěná ctnost. Měla by se vyvinout nová šlechta.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

ten Váš poslední dopis byl velice smutný, a já Vás i docela chápu. Někdy na mne sedne takový smutek a zmar, že se sám sebe leknu. Do ničeho se mi nechce pouštět ( …prestaň začínat, začni prestávat, citoval jste mi kdysi Ivana Kadlečíka). Co bude, až budu starý muž, dožiju-li? Stařenka Maryša, matka mého dědy Františka Pavlíka, v osmdesáti letech seděla u pece, přebírala růženec a občas sáhla do misky s křížalami. Když s ní moje matka šla do humna, sedla ztěžka na lavku pod hruškou, pozorovala spadlé ovoce a pak pravila: Mařenko, aj to jabko, dyž dozraje, spadne. A já už su dozrátá…Těch osmdesát let, to byl tehdy nezvykle vysoký věk, při stavu lékařské péče a velice tvrdém životě, který lidé měli. Tak jsem si říkal, že Vás nesmím připravit o citát, který mi na Silvestra dal jeden slovenský kamarád. Citát roka od nositele Nobelovéj ceny za lekárstvo Drauzii Varellyho, onkologa z Brazílie: V dnešnom svete sa investuje päťkrát viac do liekov na mužskú potenciu a do silikónu pre ženy, než do liečenia pacientov trpiacich na Alzenheimerovu chorobu. Preto budeme mať za pár rokov stareny s veľkými prsiamy a starcov s tvrdým penisom, ale nikto z nich si nebude pamätať, na čo to je…. To jako příspěvek k Vašemu úmyslu nevstoupit do senility.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Je poledne. Za oknem do dvora krásně padá, vznáší sníh. Na holém stromě uprostřed dvora sedí na vrcholu černý pták. Paní Vaculíková ho zná: je to jedna s padesáti strak, které v našem dvoře vyhubily všecky menší ptáčky. Už ani nevím, kdy jsme naposledy viděli kdekoliv obyčejného vrabce. Také naše dvě kočky zabíjejí ptáčky. Ty ale musíme mít proti myším a hryzcům. Ani nevím, Břeto, proč Vám to píšu.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

co teď s chutí čítávám? Čtu nárazově. Dostal jsem od Minaříka Petra z Větrných mlýnů obří knihu, souhrnné dílo přítele Zdeňka Petrželky, slavného pod jménem Jan Antonín Pitínský. Jmenuje se to Všecko napsané ( Hry, prózy, básně a hrůzy), stran to má 909, hrůza. Jak jsem byl v noci doma sám, což těžce nesu, přečetl jsem to běsně i úděsně do rána celé, vysílením za svítání usnul a ve spánku mne strašil jakýsi Dohnal. Znával jsem totiž kdysi v Brně osobu tohoto jména, nevím, kam se poděla, bývala šíleným excentrickým duchem, až téměř Odjinudem z Lidské tragikomedie Ladislava Klímy. Zem se po tomto Dohnalovi slehla, naposledy byl viděn, jak dvojitou porci řízku z bagouna s bramborovým salátem zajídá dukátovými buchtičkami se šodó v jakémsi omšelém, prošlapaným linoleem vykládaném divadelním bufetu a dožaduje se nášupu.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Já už nechodím moc do divadel. I kvůli tomu shánění lístků a kvůli večernímu oblékání. A protože paní Vaculíková se bojí, že bude špatně slyšet. Ostatně já už také. Například v tom posledním divadle, které bylo dost hlasité, jsem chvilkami neslyšel, a byl jsem ve třetí řadě. Totiž ti hercové, když mají šeptat, oni šeptají! Oni by přeci měli ten šepot jenom hrát. Ale dá se šepot hrát? Výborně se hraje křik: to se křičí. A bylo to ukřičené divadlo! Bylo tam skoro i násilí. Ale ubližovali jenom jeden druhému, na nás byli slušní.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Chtěl jsem Vám původně popsat svůj pozoruhodný etymologický objev z Maďarska, a sice, že naše oblíbená klobása čabajkového typu, kterou vždycky nezdravě konzumujeme, když přijedete do Javorníku (kdy přijedete?), má jazykový základ z pomaďarštěného slovenského slova žaba. Tedy, že čabajka je vlastně žabajka. Byl jsem na lidovém festivalu čabajky u rumunských hranic v městě Békescsaba, odkud čabajka vyrazila do světa. To je kraj osídlený po vyhnání Turků od 18. století Slováky, kteří tam vynález klobásy dovezli ze své Horní země, Maďaři dodali svůj vynález mleté papriky. Místopisný název Csaba (čti Čaba) je maďarským huhňáním deformovaná žaba. Žabami zdejší bažinatý a vodními toky protkaný kraj přímo oplývá. To mi tvrdil výbornou slovenštinou potomek těch praslováků, pan Zsiros Pál, člen klobásového klubu v Bekešské Csabe. Dokonce mi žaby přesvědčivě zaimitoval. Musí se v klobásové historii vyznat, když překlad jeho jména je Pavel Masný.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Pravil mi pan šéfredaktor tohoto listu, že by stáli o to, abych v tomto psaní pokračoval i příští rok. Když já jsem se už těšil, že nebudu muset. Odpověděl jsem, že se zařídím podle Vás, protože jsem to začal dělat z Vašeho podnětu. Tak nevím, co mu odpovíte Vy. Máme to oba zapotřebí? Asi ne, ale zároveň jsme stiženi nadáním k odpovědnosti za celkovou společenskou atmosféru, a tu je dobře, když do ní působí tak hodní lidé, jako jsme my. Takže Břeťo, má-li to být, dělejme to.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

A teď jedu do Hradišča, jak se u nás doma říkalo Uherskému Hradišti, kde režíruju večer ke stotřicátému výročí narození primáše Samka Dudíka z Myjavy. Samko obrovsky ovlivnil moravskou lidovou muziku. Janáček ho zbožňoval, doporučil na Světový hudební festival ve Franfurktu nad Mohanem, odkud si Dudík odvezl hlavní cenu – Zlatou medaili. Já miluju jeho výrok: Na svetě sú tri mestá: Kyjov a Myjava.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Svévolnějším tématem k úvahám jsou ti Romové, o nichž píšete. Já si v poslední době myslím, že všecko, co se dělalo pro jejich zařazení do naší společnosti, byl omyl. My jim totiž bereme jejich cikánství. Oni možná musejí projít jakýmsi vývojem ve svém kolektivu: od sebevědomí k programu. Ne tedy rozplynutí, ale krystalizace ve svéprávný celek. K tomu jim ovšem chybí všecko: výchova, vzdělání, vlastní inteligence, jež by je obrozovala. Jenže oni na rozdíl od jiných evropských skupin vlastně nemají ani pojem domova. Kočováním se domov nevyvine. Cikány je třeba udržet na místě a tam jim pomáhat k vytvoření struktury, organizací, vztahů. Oni přece snad měli nějaké svoje instituce, zákony, náčelníky… a kázeň. To nemusí mít formu naší politické stavby, může to být cosi kmenového, třeba nedemokratického. Cikánů bychom se tedy měli ptát nebo je k tomu pobízet, aby si sami sebe uvědomili: svá nadání, kvalitu, čest… Kdyby nic, pak jsou odsouzeni… k čemu? Co by se jim určitě mělo dát: možnost práce a vzdělávání; nebo povinnost!

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Milý Ludvíku, Vaše série nesprávných názorů na jazyk a národ je zcela správná. Zajímal by mne Váš názor na naše Dómy. Jak se pro český sluch jeví jejich exotická zakonzervovaná novoindština (šak máte za sebou první lekci hindštiny), a co se z toho dá vyvodit o Dómech – Romech jako o národě. Postřeh, že ruština je pro nás, květnatostí jazyka českého obdařené citlivky, jazykem neobratným, zaostalým, nesdílím, ale chápu. Svatý Pavel praví: I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon. Jazyk komunistické ruštiny byl přece stejně obludný jako naší, komunistické češtiny a slovenštiny. Byl to jazyk třídní nenávisti a teroru. To přece nemá se sociální myšlenkou, jejíž nutnost a úkol budou v politice, pokud bude lidstvo lidstvem, nic společného. Komunistický jazyk povstal od počátku jako jazyk masových vrahů. První Leninovy depeše po revoluci určovaly počty a skladbu obyvatel v městech a na venkově, které je nutno dát pozabíjet, aby bylo obyvatelstvo zastrašeno.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Co my tu vedeme, není korespondence: my si vyměňujeme příhody. Ty Vaše poslední nemám Vám zrovna čím oplatit. Proto použiju názory. Když se toto psaní objevilo, napadlo mi, že bych tu mohl zveřejňovat některé své tajné nesprávné názory. Kam s nimi jináč? Do Lidovek je nechci dávat: moji čtenáři by se divili a mohli by mi začít psát. Ale tu jsem jen na chvilku, tak ať si čtenáři řeknou, že jsem hloupý, já za půl roku odtud zmizím. Ale také mi napadlo, že by mohli mít divadlem vypěstovaný smysl pro přetvářku, gesta, grimasy…

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Milý Ludvíku, četl jsem v Lidových novinách Vaše teologické Poslední slovo o posmrtném životě, na který nevěříte v tom náboženském slova smyslu, kdy se máme i se svými těly dostavit k soudu. Vzpomněl jsem si, jak kdysi mluvil v televizi o posmrtném životě s Terezou Brdečkovou stařičký profesor Machovec, již takřka bezzubý, těla scvrklého, ale ducha mocného. Představa obláčku, na kterém dřepí jedna dušička, je vážně pitomost, rozčiloval se, ale jedním dechem dodával, že na posmrtný život lidské duše věří. Já o posmrtném životě přemýšlím vždycky na Velikonoce a když mi umře někdo, koho jsem měl rád. To je poslední dobou snad každý týden. Na pohřbu Ladislava Smoljaka jsem ocitoval výrok Milana Lasici, který pronesl, když krátce po smrti Julia Satinského umřel náš kamarád, hudební skladatel a originální figura Radošínského naivného divadla Janko Melkovič: Chlapci, kam sa tak všetci ponáhlatě….

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Když jsem vstupoval do tohoto dopisování s Vámi, pravil jsem, jak málo toho bude o divadle. A vidíte, minulý měsíc jsme viděli divadla tři: o jakých se ale moc vysoko nepíše. Nejprve to bylo Krytové divadlo Orfeus, které dávalo senzační hříčku Ondřeje Vaculíka „Ovčín“, v níž vedle autora hrál jeho bratr Jan, a s nimi Lucie Vašinková. Byla to historická vzpomínka: náš Ondráš hru napsal v roce 1972, jako absolvent zednické průmyslovky. Nevím už, jak se kluci k Vašinkovi dostali, ale hráli tam. Státní bezpečnost tehdy Vašinku oslovila, zda ví, že tam má dva Vaculíky. Řekl, že to ví, a jestli je nějaká námitka, chce to písemně. Námitka nepřišla, ale vypověděli ho ze sálu. To se opakovalo po celou normalizaci. Obnovenou premiéru s herci o pětadvacet let staršími odůvodňuje principál Vašinka takto: Hra demonstrovala sourozeneckou dvojici, žijící mimo realitu, která si v pudu sebeobrany vytvoří vlastní svět. Soužití naruší vpád okolojdoucí dívky… Viděl jsem to teď, a byla to pohyblivá báseň, poetická starožitnost vzniklá z důvodů už neexistujících. Představení se bude hrát ještě po prázdninách, obstarejte si vstupenky včas.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Britský matematik a vesmírný badatel…

britský matematik a vesmírný badatel Stephen Hawking nás podobně jako Vy varuje před mimozemšťany. Budou prý s největší pravděpodobností velmi nebezpeční a snažit se s nimi navázat kontakt může být pro člověka velmi riskantní. Podle Hawkinga by příchod mimozemšťanů mohl být pro lidstvo stejně osudný, jako bylo pro původní obyvatele amerického kontinentu připlutí Kryštofa Kolumba a evropských osadníků. Mám dojem, že v tomto smyslu už jsou mimozemšťané mezi námi dávno. U nás mají i vlastní politické strany a jejich působení připomíná všechno jiné, jen ne budování demokracie. Dělení kořisti a kolonizaci veřejného prostoru, spíše. Trest si zasloužíme, bez ohledu na to, jak dopadly letošní volby. Kdo má vinu nebo dohlédne akorát do dna dnešního talířku, ať trpí!

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Zahlédl jsem v Respektu článek o mimozemšťanech: proč se přes naši snahu neozývají. Nemám mimozemšťany rád, proto jsem to nečetl. Zeptal jsem se našeho Jana: Věříš na mimozemšťany a chtěl bys, aby byli? Já ne. – Pokusím se to zařídit, odpověděl Jan. A náš Jan je muž činu.

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Srážku s asteroidem vnímám jako možný Boží plán, který může mít dvě varianty. Buďto Pán Bůh nechá lidstvo ušlechtile vyvinout takové vynálezy, že se zachráníme, nebo ta srážka bude, abychom se nad sebou zamysleli… jestli vůbec přežijeme. Třetí možnost napíšu na závěr.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Nevím: není toto naše psaní trochu do prázdna?

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

…a že každá nás zná, proto ráda nám dá pěkné vajíčko, nebo co každá tu má.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Ludvík Vaculík    Počet komentářů 0

Břetislav Rychlík píše Ludvíku Vaculíkovi

Milý Ludvíku, fašanek, který v Čechách nazývají masopust a jinde mjasapust či karneval, jsem letos zase šťastně přežil.

Břetislav Rychlík    Počet komentářů 0

Na oáze s Magorem

Tečka za Magorem

Zemřel Ivan Martin Jirous řečený Magor (23. 9. 1944 Humpolec – 10. 11. 2011 Praha). Kdo se tuto zprávu dozvěděl, nehledě na to, kde zrovna byl či co dělal, zatrnulo mu. Aspoň každému z mé generace a každému z občanské a kulturní společnosti.

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Na Oáze s Magorem

Tak tohle je definitivně konec. Nikoli všeho, ale mého psaní do Divadelních novin. Chtěl jsem přestat už vícekrát, vždycky mne Vladimír Hulec ještě přesvědčil, tentokrát už je bez šance. Když nejsem schopen napsat nic než blbosti, jak bych mohl doufat, že je někdo bude číst? A ostatně, proč by to dělal?

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 1

Na Oáze s Magorem

Tak tentokrát bych teoreticky měl o čem psát, strávil jsem nějaký čas v nemocnici, nicméně sdělovací prostředky o tom napsaly tolik blbostí, že mne ani nebaví uvádět to na pravou míru. Ale princip reklamy podle Salvadora Dalí je: Ať se mluví o Salvadoru Dalí, i kdyby se o něm mluvilo dobře.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Na Oáze s Magorem

Byl jsem teď týden na Vysočině, mimo jiné jsem se stavoval v knihkupectví u Ladina Hejlů. A on mi předal ukolébavku, kterou jsem před lety napsal pro dcerušku přátel Forbelských. Já jsem ji ztratil, oni ji zachovali a mně se teď hodí, mám už taky řadu let dohodnuto s Jiřím Fiedorem, že moje ukolébavky vydá.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Na Oáze s Magorem

Jak mě pronásleduje redaktor Vladimír Hulec stran nedodaných příspěvků, ve mně začíná vzbuzovat paranoiu. Posuďte sami: Každý den zahajuji tím, že vyluštím křížovku v Blesku. A včera tam bylo v legendě: divadelní noviny na dvě písmena – DN. Že by Vladimír podplatil nebo přesvědčil kolegy z Blesku, aby se mi existence jeho periodika takto vtíravě připomínala?

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Ivan Jirous má deprese a nic nenapsal.

Mohl bych napsat jedinou větu, ale tu píše Vaculík každý rok: Jaro je tady. A tak došlo na šachovou partii, kterou jsem zapsal při našem nedávném setkání.

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Nikdy jsem Jima nepraštil

Do baru, v němž jsem seděl, přišli a mluvili o tom, jak jsem kdysi v jakémsi klubu dal pěstí Jimovi Čertovi za to, že byl udavačem.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Telefonovali mi zoufale dva lidé z Humpolce…

Pár dní po Josefu Sztachovi mi volala Jarmila Neomytková, jíž leží na srdci česká, především humpolecká kultura (my Humpoláci jsme těžcí patrioti), totéž: V Humpolci chtějí zrušit gymnásium. Naléhavě se mne ptala, zda bych mohl nějak pomoci. Mimochodem, studovala zdravotku, nikoli SVVŠ, takže by jí to mohlo být u prdele – nicméně jak jsem předeslal, my Humpoláci jsme lokálpatrioti.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Před nějakými lety…

Před nějakými lety – to byly naše dcery ještě malé – jsem byl hrubý na jejich matku a svoji ženu Julianu – samozřejmě opilý. Holčičky mě okřikly a já jsem jim říkal: Neštvěte mne, nebo vás vydědím. Zachichotaly se a opáčily: Jak nás chceš vydědit, vždyť nic nemáš! – A co autorský práva? – Než bychom od tebe něco chtěly, radši si knížky napíšeme samy.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Zase už ve Vídni…

Četl jsem Čekání na Godota někdy v raných šedesátých letech (minulého století), nevím už, zda v překladu Kolářově či Kaušitzově, na československé premiéře, taktéž v Divadle Na zábradlí, v roce 1965, jsem nebyl. V Krobově režii se scénou dvakrát nebo třikrát mihne akordeonistka či harmonikářka. Andrejova a Andulčina dcera Sylvie. Pak jsem se ptal Andreje: tos tam přidal, ne? Potvrdil mi to. Hra tím získala, myslím, další rozměr, mám za to, že by se Samuel nezlobil.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Jest povánoční čas…

Jest povánoční čas, až tento sloupek vyjde, bude již polovina ledna. Leč trocha vánoční sentimentality neuškodí. Jel jsem na Vánoce za Dášou Vokatou do Vídně. Imperialistický kufr na kolečkách, který jsem zakoupil ve Státech, narvaný jídlem. Dostáváme od knížete Karla kapry – byli tři, zhruba tříkiloví, dvě kýty zvěřiny, nejspíš dančí, stromek – to vše jsem vezl, ještě nějaké knihy. Musel jsem si na Oáze dát na cestu nějaká piva a panáky. Pak jsem vyrazil na vlak ze Smíchova – na Wilsoňáku přestup do Gustava Klimta (jak krásná jména vlaky dnes mají – Gustava Klimta miluju).

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

O oslnivém zájezdu do Spojených států a Kanady…

V Americe i v Kanadě jsem navštěvoval především irské hospody – vždyť se považuju za Kelta. Nedaleko Bohemia National Hall, kde jsme bydleli, je úžasná hospoda Finnegan’s Wake, vzdělanější z vás čtenářů pochopí narážku na dílo Jamese Joyce. A vskutku – nad barem visel olejem malovaný Joyceův portrét. Naproti byla nástěnka s fotografiemi dvanácti irských spisovatelů – zmíním ty, které miluju – Synge, Swift, Beckett, Yeats, Wilde, Joyce – G. B. Shawa bytostně nesnáším – a pět dalších neznám (O’Brien, Goldsmith, Behan, Kavanagh, O’Casey) – budu si muset doplnit vzdělání.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Tentokrát píšu výjimečně v předstihu…

Tentokrát píšu výjimečně v předstihu, zítra letíme s Váňou Bierhanzlem do New Yorku. Už jsem sice na cestování starý – když mi bylo třicet, nemohl jsem ani do Bulharska, dneska mne to nijak neoslňuje. Nicméně do New Yorku se těším, mám tam řadu přátel, především přítele nejdražšího mému srdci, Karla Vojáka. Důkazem, že poesie nemusí mít vždycky prorocký charakter, je toto čtyřverší z Labutích písní:

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Krásný vzhled je na ten Boží svět

Z putování po Moravě jsem byl nejšťastnější v Boskovicích. Už jsem v nich byl jednou, asi před třemi lety s Dášou. Napsal jsem tam tehdy básničku – a tentokrát další.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Teď už umřela i Viola Fischerová…

Tento text jsem napsal v pátek 5. listopadu v Polné, kde se konal koncert k výročí listopadových událostí před dvaceti lety. To jsem se z Lidových novin, z článku Jiřího Peňáse, dozvěděl o Violině smrti. Plastic People jí věnovali svoje tamější vystoupení. Violu jsem znal jenom málo, párkrát jsme se setkali při nějakém čtení. O to víc jsem si jí a její poezie vážil.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Byl jsem v Pelhřimově…

Byl jsem v Pelhřimově v městské knihovně, na dvou besedách se studenty. Téměř vždy se ptají, jak jsem přišel k přezdívce Magor. Popravdě odpovídám, že autorem, je Eugen Brikcius, který při mnoha mých kouscích vždy zvolal: To je magor! Mně se to zalíbilo, jak pro libozvučnost, tak zjevnou pravdivost, že jsem z toho učinil svůj pseudonym, začal jsem své výtvory tak podepisovat.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Náhoda – či co…

Náhoda – či co – mne poslední dobou třikrát zavála do blízkosti Libeňského mostu. Na sv. Václava tam v hospůdce u Budyho Petr Placák pořádal ochutnávku svatováclavského vína. Nastal už vlhký podzim, vegetace temně zelená, v ní bílé praskáče (tak jsme, děti, říkaly plodům pámelníku), tu a tam fialové svlačce a žlutý zlatobýl kanadský. Seděli jsme před hospůdkou – v podstatě boudou či chatrčí, za ní pokračovaly podobné boudy zahrádkářů, něco takového se už v Praze jen tak neuvidí. Jak se stmívalo, tmavá zeleň se snoubila s černými kmínky keřů, barevná kombinace, kterou miluju.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Opět je mi za zády můj úhlavní přítel…

Jel jsem před časem s Vítem Zavadilem do Duchcova. V muzeu, což byl kdysi měšťanský dům sochaře Jana Ignáce Poppela (též vytvořil kašnu sv. Floriana na duchcovském náměstí), se setkali batrachologové. Jsou to ti, kteří se věnují obojživelníkům.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Zhruba před rokem jsem sliboval…

To, co Bůh viděl jako dobré, zřejmě nevidí jako dobré ti, kteří se vydávají za jeho následovníky (přes apoštoly, jimi vysvěcené biskupy, kteří skrze své následovníky jmenují zrůdy, jež údajně pokračují v jejich díle; i když i polovzdělaný historik ví, že tato kontinuita byla přerušena). Když karmelitánští preláti před několika lety nechali v Kostelním Vydří ořezat lípy obklopující kostel Panny Marie Karmelské – zdravé, asi osmdesátileté lípy osekali, ořezali způsobem, jímž se tvarují městské akáty – bylo nám řečeno, že lípy stínily pohled na kostel. Rozzuřil jsem se, několik let jsem tam do chrámu nevešel.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Nějaký čas před prázdninami…

Nějaký čas před prázdninami jsme byli s Dášou Vokatou ve Zlíně. Zlínský básník Pavel Petr tam pořádal čtyři týdny po sobě setkání s básníky – po nás tam byl Jaroslav Erik Frič, Jiří Kuběna a Pavel Zajíček. Měl jsem dost času obdivovat Zlín, jak ho krásně nechal vybudovat Tomáš Baťa. Město plné vynikající architektury a zeleně. Ostatně i Dům umění, kde jsme vystupovali, je funkcionalistická stavba z Baťovy doby, s kulatými sloupy v sále – klobouk dolů před zvukařem, který prostor dokonale ozvučil.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Tak ještě ke Kyjevu…

Tak ještě ke Kyjevu. Nádherné město protkané množstvím parků a zeleně. Neubránil jsem se srovnání s Moskvou, v níž jsem byl dvakrát. Pochmurné město, přítomnost KGB a nyní Putina vyzařuje z každého bulváru. Samozřejmě tam máme přátele, literáty a hudebníky, jejich kluby jsou ostrůvky v moři ztrnulosti a imperialistické rigidity.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 2

Právě jsem vyhrál šachovou partii…

Právě jsem vyhrál šachovou partii s Jiřím Lebedou (řečeným Dlouhé Bidlo – nejen pro jeho vzrůst, leč i zákeřnou povahu). Je členem šachového týmu Oáza, jehož jsem kapitánem. V týmu je ostatně i Vladimír Hulec (u nás řečený Běžec, neboť je ustavičně v pohybu). Jediný z nás při turnajích vyhrává, neboť téměř nepije. Už nějaký čas Běžec slibuje, že zapíše některou moji šachovou partii z Oázy, abych se nemusel trápit tímto pravidelným sloupkem.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

V minulých týdnech odešli tři přátelé z nejbližších

Po ránu 23. dubna mi volal ostravský básník Petr Hruška, slzy v hlase. Nezlob se, že tě budím. Před pár hodinami umřel Honza Balabán. Rozplakal jsem se taky a Petr mi říká: Dávej na sebe prosím tě pozor, už moc přátel nezbývá.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Jel jsem koncem dubna do Brna…

Jel jsem koncem dubna do Brna na Koncert proti chudobě, nevím sice, proč se tak jmenoval (prý kdosi vyhlásil rok proti chudobě, to je výborné, to s chudobou zatočí), ale budiž. Nejlepší z toho koncertu byl violoncellista Pepa Klíč, hrál nádhernou skladbu s obsáhlými citáty z Knihy Job. Věnoval ji nedávno zesnulému spisovateli Janu Balabánovi, jednomu z nejušlechtilejších lidí, které jsem poznal. Budiž mu země lehká.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Co chvíli někdo mluví o svobodě…

Co chvíli někdo mluví o svobodě, jak jsme teď, po Velkém listopadu, svobodní. Seděl jsem nedávno pozdě večer v non-stop baru na Smíchově. Přišli tam čtyři policisté, mohlo jim být mezi dvaceti a třiceti lety, takže jako dospělí minulý režim zažít nemohli. Kontrolovali občanské průkazy všech hostů. Když přišli ke mně, zeptal jsem se jich na důvod. Běžná kontrola, odpověděli mi. Řekl jsem jim, že nic takového neexistuje, a odmítl občanku ukázat. Zkontrolovali asi dvacet lidí kromě mne. Zůstali stát ve vedlejší místnosti. Mezitím jsem uspořádal pro osazenstvo přednášku o tom, že kontrolovat můžou, kdyby hledali nějakého pachatele – a já bych mu byl podobný.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 1

Jsem nepochybně staromilec…

Pendolinem jsem jel dvakrát a nikdy mne do té zrůdy již nikdo nedostane.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Zvláštní, jak se v současné politické situaci…

Zvláštní, jak se v současné politické situaci rozšířil povzdech: a co s tím chceš dělat.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Umřela Annetta Fárová…

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Na Oáze s Magorem

Tentokrát jsem to bez tvrdého alkoholu vydržel týden – co panáků od kamarádů jsem k jejich údivu odmítl!

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Na Oáze s Magorem

Byl jsem členem společnosti Nový Brak, kterou založila Olga Havlová blahé paměti spolu s Olinkou Stankovičovou, Vlastou Třešňákem, Jarmilkou Bělíkovou atd.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Nu, je to především moje chyba…

Minulé číslo jsem kupodivu dodal text delší, takže ho museli ukončit předčasně – a poslední čtyři řádky nedávají smysl bez souvislosti s následujícím (čímž ovšem nechci tvrdit, že moje texty nějaký smysl dávají).

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Přiházejí se události…

Přiházejí se události smutné i veselé. Opustil nás Ivan Medek, výstavu svých obrazů měl nad kavárnou Montmartre Jiří Kuběna. A naposled – naproti Montmartru v Literární kavárně Zdeňka Cibulky slavil sedmdesátiny Jaroslav Kořán.

Ivan Martin Jirous    Počet komentářů 0

Polemika

Ohlasy / DN 1

Ad: Ohrožený talent dramatika

.    Počet komentářů 0

Jak se v divadelních Čechách očerňujeme

Ústecký Deník 11. května otiskl článek Jitky Hadašové HLASUJTE: Divadelní umělci z potíží obviňují Šimerdu. Za umělce však hovořil dlouholetý Ústečan Jan Vrba, který s nimi pravidelně komunikuje a který předeslal, že jejich nespokojenost je velká. Tlumočil jejich mínění, že se ředitel divadla Tomáš Šimerda vůbec nesnaží o prezentaci jejich umění, takže čím dál méně vyjíždějí hostovat mimo Ústí, a do zahraničí už vůbec ne.

Josef Herman    Počet komentářů 0

Redakci Divadelních novin v Praze

Myslím, kolegové, že je Vám sdostatek znám můj věcný vztah ke kritice. Ani tentokrát se necítím uražen, jen se mi jeví Vaše glosa o sborníku PRAHRY silně nefér.

Pavel Kohout    Počet komentářů 0

Mladoboleslavský Miláček 2008

Radostný pocit z výborné inscenace kalí autorskoprávní kaňka. Panu Zdeňku Kaločovi jsem se již osobně omluvil, teď tak činím veřejně. Omlouvám se za sebe, oba autory i za Městské divadlo Mladá Boleslav, že jsme neoprávněně užili část díla Zdeňka Kaloče v naší dramatizaci Maupassantova Miláčka. Opomněli jsme ve chvíli, kdy došlo k prvním úpravám jeho textu, získat k těmto krokům autorův souhlas.

František Skřípek    Počet komentářů 0

Jak nepomlouvat (normalizační) Národní divadlo

Petr Štěpánek se v rozhovoru s Radkou Hrdinovou dušuje: Národní divadlo já nikdy pomlouvat nebudu. Vzápětí říká, přičemž mu objektivním kritériem úpadku umění na ND jsou blíže neuvedené uvaděčky a jediným argumentem fakt, že filharmonie nemá hrát rock: To, co se s Národním divadlem stalo (rozuměj: po Mistrově odchodu k bulváru v devadesátých letech), je ztráta dobré profese. A s tím souvisí i vztah k té nádherné budově a jejímu géniu loci. Když něčemu nevěřím nebo když to neumím (doufám, že tady má Mistr snad na mysli současné vedení ND, nikoli sebe, pozn. VJ), tak se na to začnu koukat křivě. A když to neumíš, tak tam nechoď. A když k tomu nemáš vztah, tak už vůbec ne (…). Lituju toho, co se s Národním divadlem stalo. (Opět Mistr zřejmě míní období po svém odchodu). Namísto jediného důkazu, jediné inscenace a jediného dokladu „ztráty profese“ znalec ND jen tak mimochodem utrousí, že přijde doba (a třeba už přichází, protože já to teď tak nesleduju), kdy se tam zase začne dělat dobré divadlo.

Vladimír Just    Počet komentářů 0

ad Vojtěch Varyš: Tanec v larválním stádiu

Vážený kolego, ani já si nemyslím, že slovenský tanec je v larválním stádiu. Taneční zónu, kterou si berete pro tento obrat na mušku, však zajímaly i názory zevnitř současné slovenské taneční komunity, a tento názor odsud zazněl a není důvod ho cenzurovat. Patří k rozporuplnějšímu obrazu slovenské taneční reality, než jak byste ji rád viděl Vy.

Nina Vangeli    Počet komentářů 0

Políček salámové emigraci

Inscenace Putin lyžuje se prezentovala ve velkém vojenském stanu, postaveném v kabaretním (a divadelním) prostoru paláce Casa Gelmi na pražských Vinohradech. Uprostřed otevřeného jeviště stál obrovský účetnický stůl se zásuvkami. Z nich vytahovali herci Divadla Líšeň své loutky a rekvizity pro svoji hru. Říkala jsem si: opravdu bych nechtěla být jednou z loutek z tohoto byrokratického stolu. To by totiž znamenalo jedno: moje osobní svoboda je jen mou iluzí, kterou se chlácholím při svých pražských starostech o chléb svůj vezdejší a pokusech o nadhled nad událostmi v Rusku.

Nasťa Astašina    Počet komentářů 0

Lehce opožděná reakce na dva příspěvky v DN č. 11

Když toto číslo vyšlo, byla jsem v Londýně. Pražský kulturní přehled vychází měsíčně, londýnský TIME OUT týdně. Divadlu je v něm věnováno od deseti do patnácti stran formátu A5 a kromě krátkých recenzí nebo upozornění na příští premiéry je spolehlivým průvodcem londýnským West Endem, Off a Off off scénami i prostory, kde se konají pokusy experimentálního či alternativního divadla. Kromě toho o nových premiérách referují všechny velké deníky v kulturních přílohách. Zkušenější divák se pak může orientovat podle vkusu jednotlivých, velmi fundovaných kritiků. Jiným šikovným průvodcem po londýnských divadlech je čtrnáctidenně vydávaný Theatre Guide – jakási mapa toho, co se děje především ve West Endu. Tituly jsou pečlivě rozděleny pod hlavičky: KOMEDIE, DRAMA, ZÁBAVA, MUZIKÁL, OPERA, repertoár Národního divadla, divadla Globe a Off West Endu a je zdarma k dispozici u pokladny každého divadla.

Lída Engelová    Počet komentářů 0

Chraňte se expertů

Dáma, pod níž byla popiska „divadelní kritička“, se zjevným uspokojením konstatovala, že je jen dobře, že Národní musí šetřit neb Národní divadlo bylo vždy zvyklé „mít své jisté“!

Bohumil Nekolný    Počet komentářů 0

Rusové „v obraze“

Vážená redakce, reaguji tímto dopisem na článek Richarda Ermla Trapná kauza. S jeho autorem souhlasím v jediném – bylo to čtení, které nepotěšilo mne a zřejmě ani nikoho jiného, ať už by se jeho sympatie klonily k jakékoli ze zúčastněných stran.

Kamila Černá    Počet komentářů 0

Otevřený dopis p. Varyšovi prostřednictvím DN…

A proč zrovna Vy jste ten, kdo je nám partnerem a posuzovatelem, navíc takto přiblblým způsobem a formou, to tedy opravdu nevím.

Arnošt Goldflam    Počet komentářů 0

Dramatici kontra scenáristé?

Psát divadelní hry a psát televizní scénáře je totiž jen zdánlivě podobné. Ve skutečnosti jde o zcela odlišné disciplíny.

Bedřich Ludvík    Počet komentářů 0

Ke „Sčítání Netopýrů“ a operetě vůbec…

Operetní diváci nevymřeli, ti za to nemohou!

František Zacharník    Počet komentářů 0

Jak jsem vyhrál sázku

Polemika s Janou Machalickou.

Pavel Kohout    Počet komentářů 0

Život je jinde

Reakce Vojtěcha Varyše na polemiku Michala Háby Divadlo mezi dobrem a zlem z DN 2/2010 (nekrácená verze).

Vojtěch Varyš    Počet komentářů 0

Jak nepsat recenzi

Polemika s recenzí Vojtěcha Varyše na Bambuškův „hornický“ projekt Zdař Bůh! (DN 19, 2009).

Vladimír Just    Počet komentářů 0

Zemřeli

Zemřeli

.    Počet komentářů 0

Rubriku od letošního ročníku přesouváme na i-DN

.    Počet komentářů 0

Zemřeli

Jaroslav Choc, Jaroslav Dufek, Jan Jílek, Bedřich Zelenka, Oleg Reif, Jiří Gruša

redakce    Počet komentářů 0

Jan Fišer, Jiří Hubač

redakce    Počet komentářů 0

Radka Dulíková, Elena Paclová, Blanka Vikusová, Zuzana Dřízhalová

.    Počet komentářů 0

Zemřeli

.    Počet komentářů 0

Zemřeli

redakce    Počet komentářů 0

Zemřeli

Karel Janský, Ladislav Lakomý, Stanislav Stolbenko, Erik Pardus, Jan Trnka

redakce    Počet komentářů 0

Blažena Holišová, Růžena Brychtová

.    Počet komentářů 0

Únor, březen

.    Počet komentářů 0

Otakar Prajzner, Pavel Vondruška

.    Počet komentářů 0

Únor 2011

Stanislav Štícha, Jiří Kárnet, Otakar Prajzner, Pavel Vondruška, Prokop Voskovec, Antonín Švorc

.    Počet komentářů 0

Alois Tománek

Významný loutkářský scénograf, technolog, autor, divadelní ředitel a dlouholetý pedagog KALD DAMU. Celý jeho život byl svázaný s českým loutkářstvím. V letech 1961–1965 studoval u prof. Richarda Landera scénografii, poté nastoupil jako technolog a výtvarník do Divadla loutek v Ostravě. V letech 1968–1976 působil ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně jako technolog a výtvarník, později i šéf výpravy. Odtud odešel do Divadla dětí Alfa v Plzni, kde jako scénograf a ředitel působil v letech 1976–1985. Šéfem výpravy byl v letech 1991–1993 i v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. Pak se vrátil do kladenského loutkového divadla, nyní již přejmenovaného na Lampion, kde v letech 1993–2006 působil jako výtvarník a manažer.

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Viktor Maurer

.    Počet komentářů 0

prosinec 2010

Rudolf Palec, Alena Ambrová, Viktor Maurer, Viktor Maurer

.    Počet komentářů 0

Oton Kovařík, Miriam Hynková

Oton Kovařík, Miriam Hynková

.    Počet komentářů 2

listopad 2010

Alexandr Pohribný, Drahomíra Fialková, Jan Pleticha

.    Počet komentářů 0

doc. Miloš Hynšt

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

srpen-říjen 2010

Evžen Turnovský, Alexej Gsöllhofer, Jan Cziviš, Jiří Sekanina.

.    Počet komentářů 0

září-říjen

Rudolf Pellar, Martin Štěpánek, Alexej Gsöllhofer, Jan Cziviš, Jiří Sekanina

.    Počet komentářů 0

Září 2010

Rudolf Pellar, Mirko Matoušek, Martin Štěpánek, Evžen Turnovský

.    Počet komentářů 0

září 2010

.    Počet komentářů 0

květen — září 2010

.    Počet komentářů 0

Ich dien (Sloužím)

Psát vzpomínku na člověka, který odešel na věčnost, je z mnoha důvodů vždycky ošidné. Třeba jen proto, že nikdy nebude úplná. Ještě složitější je to ve čtrnáctideníku, protože deníky vás pochopitelně předběhnou, a jestliže ten čtrnáctideník poprvé znovu vychází po dvouměsíční pauze od smutné události, je to málem marnost – vše podstatné už bylo dávno řečeno. Vladimír Justl zemřel 18. června 2010 – bylo mu necelých jednaosmdesát – a jeho lidskou osobnost vzápětí nejvýstižněji charakterizoval Jiří Peňás v Lidových novinách, když napsal, že byla symbiózou gentlemana a dandyho. Chtělo si mi tenkrát dodat, že jeho gentlemanství mělo meze, a když byl svědkem nějakého svinstva, neváhal jednat nemilosrdně. Jako praktikující katolík ale znal i „institut“ odpuštění a žádného hříšníka nezatratil navždy. Jenže to už poslední předprázdninové Divadelky dlely v tiskárně.

Jan Kolář    Počet komentářů 0

Ladislav Smoljak

9. 12. 1931 Praha – 6. 6. 2010 Kladno

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Marie Preislerová, Zdeněk Jarolímek

luc    Počet komentářů 0

Rudolf Karhánek, Josef Koníček, Marie Preislerová

.    Počet komentářů 0

Zemřeli

Zora Rozsypalová, Bohumil Pastorek, Pavel Malhocký

.    Počet komentářů 0

Zemřeli

leden

luc    Počet komentářů 0

Zemřeli

Vilém Dobrý, Jaroslav Moučka, Jiří Koutný

luc    Počet komentářů 0

Milena, nejen Maruška

V době, kdy se Milena Dvorská hlásila ke zkouškám na divadelní fakultu AMU, byla už filmovou „hvězdou“, chtěla se však stát skutečnou herečkou.

Jana Patočková    Počet komentářů 0

Výročí

Výročí – červen

.    Počet komentářů 0

Výročí – květen

.    Počet komentářů 0

Výročí – březen

.    Počet komentářů 0

Výročí – únor

.    Počet komentářů 0

Výročí – prosinec

redakce    Počet komentářů 0

Výročí – listopad

.    Počet komentářů 0

Výročí – říjen

.    Počet komentářů 0

Výročí – září

.    Počet komentářů 0

Výročí – červenec

redakce    Počet komentářů 0

Výročí – červen

.    Počet komentářů 0

Březen

redakce    Počet komentářů 0

únor

redakce    Počet komentářů 0

Leden

redakce    Počet komentářů 0

prosinec

redakce    Počet komentářů 0

listopad

redakce    Počet komentářů 0

říjen 2010

redakce    Počet komentářů 1

Výročí – září

redakce    Počet komentářů 0

červenec a srpen

redakce    Počet komentářů 0

Červen

.    Počet komentářů 0

Duben

.    Počet komentářů 0

Výročí

Březen

redakce    Počet komentářů 0

Výročí – únor

Výročí – únor

redakce    Počet komentářů 0

Paměti, záznamy, deníky

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Co na sebe vím IV

Přesné datum toho setkání si už nepamatuji. Vím jen, že k němu došlo na chalupě Jiřího Gruši poblíž Jičína někdy v podletí roku 1980. Kromě loučení s hostitelem, který odjížděl do zahraničí, jsme se zabývali peticí, aby byla Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena. Velký básník představoval mezi chartisty jednu z nejvýznamnějších osobností, nikdo proto s podpisem neváhal. Nedělal jsem si ostatně velké iluze, že by mé slovo mohlo mít účin.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Poděbradské dny poezie

.    Počet komentářů 0

3MIS3

Skoro všichni herci si přivydělávají účinkováním v reklamách a nekonečných televizních seriálech. Zpochybňuje tato existenční nutnost jejich existenci na jevišti?

.    Počet komentářů 0

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Co na sebe vím III

Jak jsem musel být statečný

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Co na sebe vím II Zač bylo lidských práv loket

Také s Chartou 77 je pro mě spjato jméno Pavla Kohouta. V roce 1976 při prosincovém posezení s Erikem Spiessem v jedné pražské restauraci mi Pavel stačil venku spiklenecky pošeptat, že se chystá podpisová akce; má připomenout, že vedoucí československá politická garnitura přistoupila na pojetí zákonů o lidských, občanských a politických právech do domácího právního systému a uveřejnila je ve Sbírce zákonů a nařízení. Vyplývá z toho závazek uplatňovat tyto zákony ve všech oblastech, v nichž doposud nebyly dodržovány. Jde o průlom, který se mocenským orgánům zatím daří utajit před veřejností. Pavel mě uvědomil, že o podpis požádají i mě.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Moji učitelé

Dva skladatelé, dva Magoři

Vladimir 518    Počet komentářů 0

3MIS3

Na letošních Tháliích si jejich laureát Luděk Munzar postěžoval, že dneska se fedruje jenom divadlo alternativní. Je tzv. alternativní divadlo jen dobová móda, nebo je výrazem současné civilizační krize, anebo je to přirozený trend?

.    Počet komentářů 0

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Co na sebe vím I

V roce 2010 jsme pod titulem Co na sebe vím publikovali sérii vzpomínek Milana Uhdeho na jeho cestu životem, divadlem a literaturuou. Měla velký čtenářský ohlas – ze všech memoárových seriálů, jež jsme za dvaadvacet let v Divadelních novinách uveřejnili možná nejintenzivnější. A tak jsme Milana Uhdeho přemlouvali, aby po roční odmlce u nás ve vzpomínání pokračoval.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Ceny Thálie ve znamení nealternativního potlesku

V sobotu 24. 3. byly v Národním divadle již podevatenácté uděleny Ceny Thálie a již posedmé se stal moderátorem slavnostního večera herec, dramatik a režisér Antonín Procházka. Ten si na úvod (ústy všech) postěžoval: Platy nejsou růžové; naštěstí je tady ještě jedna odměna – potlesk, takzvaná druhá hercova gáže, hřejivá, i když těžko směnitelná valuta.

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

O statečném estébákovi – synopse divadelní hry

Dva skladatelé, dva Magoři

Petr Kofroň    Počet komentářů 0

3MIS3

Po blonďaté bestii (o kauze Kristiny Kočí) připravuje režisér Tomáš Svoboda divadelní rekonstrukci procesu s Vítem Bártou. Znamená to renesanci divadelní politické satiry, nebo konjunkturální „plavbu“ po pěně dní?

.    Počet komentářů 0

Martin Špelda: Zázrak v černém domě

Příběh fotografie

.    Počet komentářů 0

Ikarské lety VI

Rád bych vyprávěl na konec dva příběhy. Jeden veselý a druhý tragický, jak už ten náš život je, byl a bude. V Kohoutově komedii Nápady svaté Kláry hrála strakatá kočička. Nechal jsem si podle svých zkušeností s filmem Až přijde kocour předvést kočky i s jejich majiteli, abych si mohl ověřit, jak a do jaké míry jsou schopni (pán či panička) ovládat svou kočičku. Na drezéra bylo pozdě.

Vojtěch Jasný    Počet komentářů 0

Výročí — duben

.    Počet komentářů 0

O futuristické plísni ulic

Dva skladatelé, dva Magoři

Vladimir 518    Počet komentářů 0

3MIS3

Je divadlo firma jako každá jiná – čili může se nastávající ředitel Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer chovat jako krizový manažer? Anebo by měl ctít nepsaná pravidla etiky a respektovat práci druhých?

.    Počet komentářů 0

Zavřete oči, odchází!

Když jsem četl „profilový rozhovor“ s Petrem Kratochvílem (Já odcházím, Pátek LN 17. 2.) a následně i jeho „ohlasy“ (Pátek LN 2. 3.), jimiž redaktorka „vyváženě“ téma doplnila, nevěřil jsem vlastním očím. U tak inteligentní redaktorky, jakou Veronika Bednářová bezesporu je, bych předpokládal aspoň minimální přípravu na rozhovor s člověkem, který jí tak nepokrytě věší bulíky na nos.

Vladimír Just    Počet komentářů 0

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Jsme mistry reforem, začínají mi připomínat proslulý Soubor opatření, vypracovaný k látání děr, opravám sítě, pod níž jsme se sice neudusili, ale nemohli ven. Po základním zvratu poměrů míří dnešní reformy k „rozpočtové odpovědnosti“, což je eufemismus vzácného přiznání, že si doposud počínáme špatně.

Vladimír Karfík    Počet komentářů 0

Ikarské lety V

Zagreb Film, koprodukční firma [filmu Nápady svaté Kláry, 1980] mě s rodinou pozvala na dovolenou na divadelní festival do Dubrovníku.

Vojtěch Jasný    Počet komentářů 0

Zůstalo to v Dlouhé

Jubilejní, dvacáté Ceny Alfréda Radoka byly vyhlášeny 25. února v Divadle v Dlouhé.

Jan Kerbr    Počet komentářů 0

Dva skladatelé, dva Magoři

Třinácterák moderního dramatika

Petr Kofroň    Počet komentářů 0

3MIS3

Je stahování uměleckých děl z internetu pro osobní potřebu krádež? Jsou tzv. piráti, kteří to technicky umožňují, novodobí komunisté?

.    Počet komentářů 0

Zasláno: Koncert muzikálního herectví

Ať byly důvody jakékoliv, recenzím Divadelních novin unikla premiéra My Fair Lady v Divadle Na Fidlovačce (24. listopadu 2011), kterou opomenout nelze. Už proto, že hlavní mužský představitel získal nominaci na Cenu Thálie a obě alternující představitelky role titulní se probojovaly do nominace širší. Pravda, na první pohled by se mohlo zdát, že divadlo, tak jako řada jiných činoherních souborů, uvízlo v repertoárové pasti titulů, které divák vídá desítky let. Jenže! Někdy je všechno jinak, a proto vznikly následující řádky.

Michael Prostějovský    Počet komentářů 0

Jaroslav Prokop: Pouť k Milosrdným

Příběh fotografie

Jaroslav Prokop    Počet komentářů 0

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Ikarské lety IV

Já filmař, který vždy od malička vymýšlel jen filmy, proč divadlo? Ono to divadlo také ve mně bylo od malička. Jako dítě jsem hrával na ochotnické scéně v Sokolovně a velice rád. Pak za války, na zákopech jsem napsal Hru na slamině pro zákopníky a proti Němcům. Hudbu mi složil Jožin Šiška ze Vsetína a sám hrál na kytaru a zpíval ty písně.

Vojtěch Jasný    Počet komentářů 0

Dva skladatelé, dva Magoři

Překrásný život na periferii

Vladimir 518    Počet komentářů 0

3MIS3

Korupce je v Česku téma dne. Nekorumpují české divadelní kritiky jejich osobní vazby na tvůrce? V Čechách se přece zná každý s každým…

.    Počet komentářů 0

Fagi a divadlo

jsem Fagi    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Nerad se pletu do řemesla, jež není moje. Ale přece: ta pražská komedie na pokračování, dějství nemají pointu, závěr marně čeká na katarzi! Divadla jsou se stavem dramatiky tak úzce svázána, že citlivější ucho musí zaslechnout umíráček. Nejsou silná dramata. Viděl však někdy někdo, že by vznikala za psacím stolem? Neprozíravé rozhodování o pražských divadlech nedolehne jenom na budovy, soubory a diváky, ale na pomíjený jejich obsah: na drama.

Vladimír Karfík    Počet komentářů 0

Ikarské lety III

Hlavní konflikt a nejen s Angermeyerem, ale i s přítelem daleko bližším, Maximilianem Schellem, kolem Klaunových názorů se blížil, a to hned na začátku natáčení. To mohlo otřást vším. Otřáslo, ale nerozstřáslo.

Vojtěch Jasný    Počet komentářů 0

Dva skladatelé, dva Magoři

Každý umělec to někam dotáhne

Petr Kofroň    Počet komentářů 0

3MIS3

Mladá divadelní generace se cítí být na okraji, protože už od devadesátých let sedí na místech divadelních ředitelů, manažerů kulturních projektů a šéfredaktorů divadelních časopisů ti samí lidé. Nakolik je jejich pocit oprávněný?

.    Počet komentářů 0

Příběh fotografie

Viktor Kronbauer: Písně o mrtvých dětech

.    Počet komentářů 0

Kultura potřebuje čisté primitivy

Kombinace mojí osoby a Divadelních novin může pravděpodobně na první pohled působit dost bláznivě a nikomu nebudu zazlívat, když následující řádky přeskočí bez povšimnutí s tím, že si po cestě ještě nechá hlavou proběhnout něco o nepatřičnosti a primitivech. Totiž o primitivovi, který se vyjímá na stránkách DN nepatřičně. Odpovídám: primitiv – kéž by, nepatřičně – naštěstí ne.

Vladimir 518    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Dědova mísa

Dnes se chci podělit o nápad na nový musical, snad ho s Milanem Uhdem dovedeme k cíli. Zatím má název MAGDALENA-AMADEUS.

Miloš Štědroň    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Koho by nezaujala myšlenka (spíše jenom účelová slova – zaujmout, a zapadnout) omezit počet ministerstev. Někde jsem se dočetl, jak se za poslední dvacetiletí pod neoliberálním heslem: méně státu (s trpkostí se mu vysmál Václav Havel v Odcházení) zdvojnásobil státní aparát (možná více, ale kdo by to počítal). Hleděno jako na kladný jev, pomáhá to řešit problém zaměstnanosti, a to mimořádně účinně, neboť čím více úředníků nahoře, tím násobně třeba úředníků dole: vždyť smyslem práce úředníků je vytvářet novou, začasté zbytečnou agendu, jež je hrozí zahltit a dále pak reprodukovat jejich zbytnělé stavy.

Vladimír Karfík    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Miloš Štědroň    Počet komentářů 1

Dědova mísa

Jsem vyběračný, Milan Jungmann v tom měl před léty pravdu, a nebude to lepší. Opakuji se, a není to přednost: určitě jsem už psal, jak mě na divadle popuzuje předvádivý režisérismus, cítí se být vysoko nad autorem, viditelně, že ho bez zábran na scéně neváhá postavit hlavou dolů, anebo rozporcovat na materiál pro svou kreaci.

Vladimír Karfík    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Rusalku miluji od dětských let a viděl jsem ji mnohokrát. Znám poměrně dobře několik zahraničních inscenací opery z DVD. Už dlouho jsem neviděl pohádkově inscenovanou Rusalku. Až teď v nové brněnské inscenaci režiséra Vladimíra Morávka, scénografa Daniela Dvořáka, dirigenta Jaroslava Kyzlinka a kostýmní výtvarnice Sylvy Zimuly Hanákové.

Miloš Štědroň    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Slavení, vytváření kultu a s ním spojených rituálů, podkuřování vládcům – to všechno jsou jevy staré jako lidstvo samo. Jen proměňují svou podobu. Po tridentském koncilu se změnila církevní devocionalita, začala směřovat obrazně řečeno od Boha k vládcům a mezi nové oslavné rituály, jak jsem minule připomněl, se zařadila opera.

Miloš Štědroň    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Chtěl bych si v počátečních úvahách této rubriky několikrát po sobě položit otázku, zda a proč je opera naší doby téměř výhradně doménou režisérů. Jaké to má důsledky pro operu samotnou, jak se mění obsah, význam i poslání tohoto důležitého a velkého rituálu novověké Evropy od konce 16. století. Abych jen neteoretizoval, nabídnu antologii situací, které jsou úplně nové a v dějinách opery se nikdy dříve v případě oněch starších oper, o nichž bude řeč, nevyskytovaly…

Miloš Štědroň    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Už v Deklaraci závislosti, již v Literárních novinách otiskla skupina autorů, vedená Josefem Šmausem, mě zaujalo, s jakou slepotou chápeme povahu kultury a přehlížíme, že je to vývoj lidské kultury, který se vymkl evolučnímu principu přírody.

Vladimír Karfík    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Naši ctění autoři Jan Císař a Milan Uhde se v tomto čísle Divadelních novin loučí s rubrikou Dědova mísa; požádali jsme je tedy, aby v ní naposledy – zrcadlově – vystoupili společně. Se sloupkem Dva skladatelé… se proto znovu setkáte po Novém roce. Pokračovat bude i Dědova mísa, kterou budou v příštím ročníku autorsky spravovat Vladimír Karfík a Miloš Štědroň.

.    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Už dlouho jsem chtěl na to téma psát, ale stále jsem jen sbíral odvahu. Až jsem v neděli 13. listopadu viděl inscenaci Ibsenovy Nory aneb Domečku pro panenky divadla z Oberhausenu.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Z časového hlediska je to náhoda, že sborník z konference konané na brněnské JAMU na začátku prosince 2008 Tendence v současném myšlení o divadle vyšel teprve teď; v době, kdy se mně JEHO čtení denně prolíná se zprávami o událostech v divadlech, které se mohou shrnout titulkem, jejž dal Vladimír Hulec svému článku v Reflexu 43: V divadlech to vře.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Diváci a divadlo Setkal jsem se poslední dobou s výroky divadelních tvůrců, kteří se vyslovili ne příliš uznale na adresu diváků. Někteří říkali, že je diváci unavují, jiní otevřeně prohlásili, že divadlo dělají tak, jak jim vyhovuje, jak to činí potěšení jim a že divák je pro ně druhořadý. Vstoupil jsem do divadelní praxe před více než padesáti lety, stal jsem se dramaturgem Vesnického divadla, kde se mně od starých a zkušených divadelních borců dostalo prvního zásadního poučení: hlavní je představení, hrát se musí stůj co stůj, divák nesmí být zklamán. Později jsem to zažil v jiných divadlech; viděl jsem třeba ředitele divadla, který půl hodiny před začátkem premiéry prosil všechny přítomné herečky, aby některá z nich vzala hlavní ženskou roli se spoustou textu a zpívání za kolegyni, kterou odvezli do nemocnice. Protože prostě odložit premiéru bylo něco nepředstavitelného.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Z jakýchsi důvodů jsem se v létě dostal k divadelní dramaturgii. Učil jsem ji řadu let – a dnes děkuji bohu, že už tomu tak není, neboť věru nevím, jakou metodiku bych zvolil, abych dosáhl cílů, jež jsem si při tomto konání předsevzal: naučit studenty číst text divadelní hry, aby se orientovali v tom, jak je uspořádán, a případně jej potom interpretovali. V poslední fázi svého působení jsem se už interpretace vzdal a soustředil se jen na čtení, neboť čím dále tím více stoupala postmodernistická – nebo chcete-li dekonstruktivistická – tendence rozlučující slovo (jazyk) jako fundament textu a světa, skutečnosti.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Kontexty, časopis o kultuře a společnosti, přináší ve svém letošním čísle 3 mimo jiné závěrečnou část eseje Alaina de Benoista Komunismus a nacismus. 25 zamyšlení nad totalitarismem ve 20. století.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Režisér Jiří Adámek konstatoval mimo jiné v televizním pořadu Zrcadlení, že scénické výsledky alternativního divadla je možné posuzovat jenom individuálně a konkrétně; nelze formulovat nějaké obecné principy, jež by definovaly souhrnně poetiku alternativy. Tendence vymezit divadelní alternativu a postihnout nějaké její fundamentální znaky ovšem existují.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Michal Bauer v Hospodářských novinách 9. května 2011 recenzoval soubor dokumentů, který vydalo nakladatelství Akropolis pod názvem II. sjezd Svazu československých spisovatelů 22.–29. 4. 1956. Vzpomínám na vyprávění přímých účastníků. Za vrchol sjezdu považovali projev Hrubínův a Seifertův.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Společenský týdeník Reflex (18/2011) uveřejnil bleskový výzkum agentury Approximate Truth, proč diváci nechodí na film Odcházení. Některé odpovědi jsou tak kuriózní, že by se daly klidně chápat jako recese.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

V Magazínu Hospodářských novin z 22. dubna 2011 vyzpovídal Leoš Kyša Dominika Duku, arcibiskupa pražského, metropolitu a primase českého. Soudobá katolická církev má podle arcibiskupa obdobnou povinnost jako raní misionáři, kteří dokazovali antickým současníkům, že křesťanská víra je lepší než ta jejich.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Dědova mísa

V neděli ráno jsem při snídaní četl v jedněch novinách rozhovor s Radkem Johnem, kde prohlásil, že čeká, až si některá skvělá herečka vezme monolog Kristýny Kočí a po vzoru Ivánku, kamaráde z něj udělá novou divadelní hru; po obědě jsem se dočetl v jiných novinách, že už na tom pracují v Rubínu a v neděli se to bude předvádět.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Václava Bělohradského čtu rád od doby, kdy vydal před lety v zahraničí svou Eschatologii neosobnosti. Jeho dnešní společenská kritika vypadá ovšem jinak, ale přitahuje mě stále. V programu HaDivadla ke Gieselmannově komedii Holubi jsem našel úryvek z rozhovoru, který měl filosof s Danielou Drtinovou v České televizi 19. února 2009 a který mi unikl.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Dědova mísa

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Nemá idea národního divadla smysl?

Leží přede mnou dva sborníky příspěvků ze dvou konferencí. Obě se konaly v minulém roce na Slovensku a se zahraniční účastí. První byla svolána z iniciativy Združenia slovenských divadelných kritikov a teoretikov a Ústavu divadelnej a filmovej vedy SAV 3. až 5. června s tématem Idea národného divadla v 21. storočí, druhou uspořádala 3.–4. prosince Fakulta dramatických umení Akadémie umení v Banské Bystrici nad otázkou Má (mať) divadlo zmysel?

Jan Císař    Počet komentářů 0

Arnošt Lustig poskytl Magazínu Mladé fronty…

Arnošt Lustig poskytl Magazínu Mladé fronty z 26. ledna 2011 rozhovor za těžké situace. Už léta bojuje se zákeřnou nemocí – a teď zeslábl natolik, že neopouští lůžko. Tomáši Poláčkovi, který využil jeho bezprostřednosti a zajímal se, jak spisovatel pomýšlí na smrt, vyložil naději v příznivý obrat a vyznal se z harmonických pocitů: život stále pokládá za krásný a sebe za šťastného. Dal se při tom fotografovat. Je jedno, zda podal výkon stylizovaný, nebo autentický. Uvědomil jsem si jen, jak se změnil náš vztah k soukromí. F. X. Šalda se už kdysi domníval, že by lidé dali přednost pohledu na koitus Tolstého před četbou autorova nového díla. Lze se nadít televizních přenosů manželského nebo mileneckého obcování anebo posledních chvil celebrit mimořádně sdílných vůči veřejnosti?

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Ta útlá knížka Alberta Pražáka…

Ta útlá knížka Alberta Pražáka se jmenuje Mezi a je to stručná interpretace meziprostoru. Nikoliv náhodou z ní cituje Denisa Vostrá ve své studii Prostor a čas v japonském konceptu ma (časopis DISK, prosinec 2010, číslo 34). Neboť ma znamená v základním japonském čtení aida rovněž mezi. Koncept ma by se tedy možná dal charakterizovat také jako ‚uvědomění si prostoru‘ – nikoliv však ve smyslu třírozměrného celku, ale spíše jako souběžné vědomí tvaru a ne-tvaru vycházející z intenfizikace určité vize.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Redaktor Filip Tomáš z nakladatelství Akropolis…

Biolog a filosof Stanislav Komárek si 4. ledna v Hospodářských novinách položil otázku, zda nenadešel čas pro nový disent. Podmínky pro jeho vznik nastanou, je-li veřejný prostor natolik nezajímavý, že neláká k zapojení, na druhé straně musejí být represe jen mírné. Za Stalina, v Kongu nebo v Severní Koreji nebyl a není disent myslitelný. Někteří disidenti ostatně nebyli vyhozeni z míst, programovali nebo seděli v málo exponovaných ústavech akademie nauk. – Stejně jako Jan Kolář čtu se zájmem, když mi někdo na základě informací z druhé ruky líčí havárii autobusu, ve kterém jsem seděl. Vedle disidentů, kteří se pro disent rozhodli, byli totiž mnozí, ba přemnozí, kdo byli proti vlastní vůli do disentu vehnáni. Ne že bych chtěl jejich osud přehnaně patetizovat, ale dumky nad dobrovolným odchodem „ze struktur“ ve svobodné společnosti mi připadají jednak koketní, jednak nezasvěcené.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Ta kniha je krásným milým dárkem…

Ta kniha je krásným milým dárkem před Vánocemi. Malované opony divadel českých zemí – sbírka dokumentace opon vzniklá v letech 2005–2010 – jsou už při prvním letmém pohledu díky designu Martina Tallera knížka sličná a půvabná. A což teprve poté, když listujete stránku za stránkou množstvím fotografií opon vytvořených známými a slavnými českými malíři i místními „samouky“, jejichž malba se často pohybuje na hranici – ne-li za ní – insitnosti. Pro milovníky a příznivce divadla, stejně jako pro jeho zasvěcené znalce jde však toto výtvarné jádro knížky zrozené v souvislosti s dlouhodobým projektem Dějiny ochotnického divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a při zpracovávání Databáze českého amatérského divadla ještě mnohem, mnohem dál. Neboť editoru Jiřímu Valentovi, jenž sbírku opon shromáždil a knížku připravil k vydání, se totiž povedl mistrovský kousek. Už skutečnost, že shromáždil tento materiál – často téměř ztracený, zcela zapomenutý a nacházející se na neuvěřitelných místech, a přitom naprosto unikátní i v mezinárodním srovnání – si zaslouží velké uznání a ocenění.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Václav Havel blahopřál čínskému vězni Liou Siao-povi…

Václav Havel blahopřál čínskému vězni Liou Siao-povi k udělení letošní Nobelovy ceny míru a vyslovil ve svém dopise přesvědčení, že vytrvá-li celosvětový zájem o Vás osud, Vaše vláda ustoupí a propustí Vás. Vyjádřil také naději na změnu čínského režimu, protože tržní ekonomika je s autoritativním způsobem vlády ze samé podstaty věci natrvalo neslučitelná. Změna může přijít brzy, ale může to trvat i dlouho. Čínská vláda totiž nejen ví, že jakýkoli ústupek týkající se lidských práv znamená nebezpečí, že budou žádány další ústupky, a že vylomení jediného zubu ohrožuje celý chrup. Čína má navíc i dost ekonomických sil, aby mezinárodnímu tlaku vzdorovala. Desítky států včetně Srbska odmítly účast svých reprezentantů na nobelovském předávacím ceremoniálu a postavily se za hněvnou čínskou reakci na disidentovo ocenění. Pamatuji se na varování některých českých ekonomických ministrů z roku 1995, abych neprovokoval vietnamské hostitele příliš horlivými zmínkami o politických vězních. Čína je daleko mocnější než Vietnam. Který mocný státník si ji troufne účinně kritizovat?

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Existuje divadelní festival…

Existuje divadelní festival, jestli tím pojmenováním budeme rozumět periodicky konanou, veřejnou a trochu slavnostní událost, kde se amatéři a profesionálové prolínají naprosto ústrojně; jejich představení tvoří nedílně složky účelně uspořádaného systému. Ten festival se jmenuje Popelka a je to národní přehlídka amatérského divadla pro děti, jež se letos konala už po devětadvacáté. V Rakovníku se tak děje ku prospěchu celé záležitosti od roku 1991. Neboť v místě je divácké zázemí, vzorná organizace a skvělá atmosféra, na nichž má zásluhu pořádající Kulturní centrum Rakovník a Divadelní spolek Tyl, jenž se v Baru U Tyláků stará o pití a jídlo. To by ovšem nebylo nic platné, kdyby tu neexistovalo ono zmíněné propojení dané společným zájmem: Co a jak hrát pro děti. Mezi postavením amatérů a profesionálů je v Rakovníku jistě rozdíl; první tu předvádějí porotou hodnocená soutěžní představení, druzí hrají tzv. představení inspirativní, která jsou rovněž pečlivě probírána, pokaždé se hledá odpověď na tu klíčovou otázku.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Nekrology po zásluze uctily…

Nekrology po zásluze uctily literární dílo a životní osud básnířky Violy Fischerové. Já navíc své někdejší gymnazijní spolužákyni navždy dlužím vyznání, čím pro mě byla od roku 1951, kdy jsme se poznali: ztělesněním vlastní cesty uprostřed cest vnucených, přijatých pod nátlakem, a tedy autentických omezeně nebo vůbec ne. Na rozdíl od mnohých – mě nevyjímaje – kteří do vlaku, jenž v roce 1948 přijel do naší stanice, usedali ze strachu, že zůstanou vězet mimo trať, věděla Viola Fischerová spolu s ostatními „šestatřicátníky“, že ten vlak není její, a zachovala se podle toho. Po okupaci nesmlouvavě odešla, ale po převratu se vrátila a odevzdala dílo, které tu podle mě zůstane. To teď vědí všichni, i „realisté a pragmatici“ z onoho vlaku.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném…

Toto není, nechce a ani nemůže být nekrolog. Na to bych si ani v nejmenším netroufnul. Neboť psát nekrolog paní Ubersfeldové by znamenalo vzít v úvahu řadu dalších záležitostí, které by teprve složily definitivně její osobnost i rozsah její činnosti. Např. by sem nutně patřila její pedagogická práce spolu se seznamem jejích vynikajících žáků. Mimochodem: zažil jsem ji jako oponentku doktorské práce a musím říci, že tak podrobný rozbor, který si všímal každého detailu a slovo od slova, řádek od řádku prošel celým textem, kdy jejímu kritickému oku nic neušlo, jsem nikdy před tím a zatím nikdy potom nezažil. Při vší úctě a obdivu: přísná a taky dost nepříjemná oponentka.

Jan Císař    Počet komentářů 0

První polovina dvacátého století…

Mají se omlouvat vážná občanská selhání a provinění, dopustil-li se jich vynikající umělec? Mary de Rachewiltz ve svých vzpomínkách nazvaných Diskrétnosti. Ezra Pound, otec a učitel, které právě v překladu Petra Mikeše vyšly v nakladatelství H&H, do značné míry obhajuje velkého básníka, tvůrce epochálních Cantos, jež zásluhou překladatelky Anny Kareninové může dnes číst a ocenit i český čtenář. Pound už před válkou pojal hluboké sympatie k Mussolinimu a za války z Itálie ve svých rozhlasových relacích štval proti jeho a Hitlerovým nepřátelům a proti Židům, ve kterých spatřoval příčinu válečného zla. Byl po válce zatčen, před soudem ho zachránilo prohlášení za duševně nemocného. Autorka memoárů jako básníkova dcera má zajisté právo na zaujetí a logické úhyby. Objektivní odstup však dovoluje ctít Poundovo literární dílo, a nelítostně vidět jeho občanský blud.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Za ta léta, co jezdím po festivalech a přehlídkách…

Za ta léta, co jezdím po festivalech a přehlídkách amatérského divadla, jsem pochopil, že jejich největší význam není v jednotlivých inscenacích, ale v kontextu, který na takové akci vzniká. Což platí i pro festivaly a přehlídky divadla profesionálního. Jakmile vybrané a předváděné inscenace vytvoří festivalový repertoár, vzniká jedinečný „vnitřní“ kontext dané akce. A nastupuje automaticky, přirozeně srovnávání, které ledacos mění, posunuje, upřesňuje. Před časem byla na příklad na festivalu v Plzni uvedena inscenace vinohradského divadla Jakobowski a plukovník, která před tím došla velkého uznání. Ovšem jako součást plzeňského repertoáru byla ostře kritizována; s nevyslovenou otázkou: proboha, proč je to tady? Kdyby však diskuse šla dál, dostala by se k tomu, že v plzeňském kontextu tato inscenace otevírá jisté aspekty současného stavu české činohry, o vinohradském divadle nemluvě.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Při pořádání knihovny…

Vladimír Karfík 18. září ve víkendové příloze Mladé fronty DNES záslužně připomněl sté výročí narození Františka Hrubína. Po zákonu jubilejních článků vyzvedl rysy básníkovy velikosti, jeho sbírek Nesmírný krásný život a Hirošima, za něž sklidil nevlídné reakce oficiální komunistické kritiky. Komunisté se Hrubína něco nasužovali i po jeho statečném vystoupení na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956. K Hrubínovu osobnímu dramatu však patří i povědomí toho, že byl synem své doby, také pokud jde o její iluze a bloudění. Zdeněk Urbánek už v roce 1945 poukázal na konfúznost Hrubínova obrazu Joba, básníka „staré země“. Také Morák ze hry Srpnová neděle byl nejen životní srab, ale i odporný protirežimní intelektuál. Téma tvůrcova bloudění je stejně naléhavé jako připomínka jeho velikosti.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Začnu tam, kde jsem skončil…

Začnu tam, kde jsem skončil před prázdninami: amatéry a jejich vztahem k postmodernismu. Jestliže jsem v poslední předprázdninové Dědově míse psal o „žitém postmodernismu“ jako projevu sociologických, sociálně kulturních a antropologických kořenů amatérského divadla, tentokrát – po srpnovém jubilejním 80. Jiráskově Hronovu – lze mluvit o trendech a tendencích, jež to postmodernistické cítění a vidění usilují posunout do roviny divadelní kvality s důrazem na estetickou funkci. Tento proud se zhruba deset let na JH prezentuje výrazněji a výrazněji, takže JH 2010 sice nepřinesl žádný mimořádný scénický tvar, jenž by jednoznačně strhl diváky hronovské Scénické žatvy – což znamená, že se v jejím repertoáru objevují všechny druhy a poddruhy amatérského divadla vybrané z nejrůznějších soutěžních přehlídek, ale podle mého názoru prokázal trvalost a sílu probíhající proměny vrcholného amatérského divadla. Svůj velký podíl na tom mají samozřejmě soubory mladých divadelníků, kteří se skrývají pod různými označeními; jako třeba dramatická výchova nebo divadlo poezie.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Jana Machalická se v Lidových novinách pustila…

Jana Machalická se 9. června v Lidových novinách pustila do režiséra Jiřího Adamce, který podle ní v rozhovoru pro Mladou frontu DNES překonal císaře domácích oportunistů Otakara Vávru. Připomněla Adamcovy konformní práce z dob totality, její hněv bych však rád trochu zmírnil. Jiří Adamec je muž provozu. Chleba je pro něj vždy o dvou kůrkách. Komunistický režim byl ideologický jako ten dnešní. Oba jsou tudíž stejné. Muž provozu slouží neideologicky jako například řidič, modelka nebo zpěvák popmusic: profesionálně koná, co se mu uloží. Někdo jezdil u zločinců, někdo jim předváděl toalety nebo zpíval. Teď pracuje pro nové zaměstnavatele. Vyčítat mu to je nelogické jako mít člověku za zlé, že postrádá tělesné orgány, které mu nenarostly. Mravní cit je boží dar.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Krátce poté, co jsem se před padesáti lety…

Krátce poté, co jsem se před padesáti lety začal systematicky věnovat amatérskému divadlu, jsem dospěl k přesvědčení, že je to fenomén, jejž nelze reflektovat jenom v rovině estetické, umělecké. Má četné jiné funkce stejně důležité a vyjevuje často ve zcela mimodivadelních polohách nejrůznější souvislosti divadelních aktivit. Rozloha těchto souvislostí je široká a dotýká se řady záležitostí – mimo jiné i postavení jazyka divadla jako součásti a výrazu života nějaké pospolitosti. Opakoval-li nejlepší znalec našeho amatérského divadelnictví, bohužel už před delší dobou zemřelý Jiří Beneš, že ochotníci konzervují ve své tradiční větvi postupy divadla profesionálního, upozorňoval tím nejen na souvislosti, jež trvale utvářejí nejen jeden široký proud divadelního amatérismu. Ale i na nepřekročitelné hranice chápání smyslu a možností divadla, jež vycházejí ze zkušeností zakořeněných nikoliv v divadle, ale v životém způsobu a stylu části divácké obce jako konkrétního společenství. Možná by se dalo také mluvit o prožitku doby skrze divadlo.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Arnošt Goldflam se dočetl…

Arnošt Goldflam se dočetl, že se jeho inscenace Babičky v Ypsilonce nelíbila Vojtěchu Varyšovi, a tak mu prostřednictvím 9. čísla Divadelních novin poslal otevřený dopis. Postrádal totiž v jeho odsudku důkaz, rozbor, analýzu nebo alespoň impuls, z něhož by vyvodil pro sebe poučení. – Hněv na autora negativního hodnocení je jev obvyklý a alespoň zčásti pochopitelný. Nemohu však smlčet nesouhlas s požadavky, kterými přítel Goldflam svého kritika zahrnul. Kdo se vyjadřuje k divadelnímu představení, není přece povinen nic dokazovat. Je sice dobré, když se o to pokusí, ale estetický soud je záležitost subjektivní a vkusová neméně než věc odborného poznání. Vojtěch Varyš má divácké právo říci veřejně, že se mu jevištní dílo nezamlouvá. Má na to právo jako F. X. Šalda, i když Varyšův výrok nemá pro Goldflama stejnou váhu jako Šaldův. To neznamená, že Varyš nepřípustně kecá.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

V Amaterské scéně…

V Amaterské scéně (1/2010) uveřejnil Roman Sikora úvahu, která vznikla – jak říká – proto, že měl potřebu „doslovit“ to, co napsal o inscenaci Čekání na Godota na Nové scéně Národního divadla. Tato jeho recenze vzbudila ohlas; zmínil jsem se o ní už v jedné Dědově míse. Tentokrát se Sikora rozběhl do větší šíře, jak dosvědčuje název jeho úvahy: O bavičské pakultuře, Godotovi a Pornohvězdách, a poskytl tak podněty k přemýšlení o současném divadle, které mohou bez potíží překročit jenom jeho úhel pohledu. Pro mne je nejzajímavější Sikorův vstup do problematiky herecké. Už delší čas jsem přesvědčen o tom, že klíčovou otázkou stavu a podoby – a zřejmě i budoucího osudu – té zatím ne zcela přehlédnutelné a zanedbatelné části našeho divadla, jež je činohrou a souvisí i s těmi proudy, které se rozhodly být její „alternativou“, je otázka herectví. Ta „alternativa“ se zásadně rozchází s postupy a principy, na níž činohra zbudovala svou existenci; především s jejím osvícenským projektem, na němž rozvinula svou programově vytýčenou a teoreticky rozpracovanou realistickou epistemologií spočívající ve schopnosti předvést postavy hrané herci jako skutečné živé lidi; nebo alespoň jako čitelný odkaz na ně. Na této bázi herectví v činohře také plnilo a plní svou rozhodující funkci při zrodu divadelní situace, kdy rozmístěním a pohybem takto hrajícího herce v divadelním prostoru konstituuje divadlo jako druh umění.

Jan Císař    Počet komentářů 1

Už jsem si zvykl…

Už jsem si zvykl: před začátkem každého divadelního představení zazní z reproduktoru úřední hlas a upozorní, že máme vypnout mobilní telefony. Zpravidla k tomu připojí zmínku o zákazu pořizovat v průběhu večera obrazové záznamy, tj. fotografovat nebo snímat záběry videokamerou. Nakonec nám poněkud zjihlým hlasem popřeje krásný kulturní zážitek. Trvá mi vždy několik sekund, než se vymaním z dojmu, že jsem i v divadelním hledišti pod erárním dohledem. Jediné divadlo v republice, které si počíná jinak, je brněnský Buranteatr. V krátké scénce, která předchází vlastní hru, vypráví herec v monologu nebo herecká dvojice v autenticky znějícím dialogu například odstrašující historku o tom, jak se hrdina ztrapnil tím, že mobilní telefon nevypnul a zvonění narušilo atmosféru. Je to milé, vtipné, účinné. Hostitel se zkrátka umí chovat.

Milan Uhde    Počet komentářů 0

Otevřel jsem televizi a nevěřil vlastním očím…

Jestli ovšem existuje v českém divadle někdo, na němž lze přímo názorně demonstrovat názor, že postmodernismus ovládá ontologická problematika, která se zcela jinak táže na to, co je divadlo a otevírá maximálně ludický prostor, v němž lze překračovat a likvidovat všechna ontologická vymezení a omezení, pak je to Ivan Vyskočil.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Příloha

Městská divadla pražská se na divadelní mapě Prahy neztrácejí

Městská divadla pražská mají za sebou šedesát let existence, pět posledních let pod vedením ředitele Ondřeje Zajíce a uměleckého šéfa Petra Svojtky. Oba jsou režiséři, a tak je logické, že si při svém nástupu přivedli spřízněné dramaturgy.

Jana Soprová    Počet komentářů 0

Anketa

Co mě těší v MDP

.    Počet komentářů 0

Kalendárium

Sezona 2006/2007—2011/2012

.    Počet komentářů 0

Nemáme ambice dělat avantgardu, nezaměřujeme se ani na komerci

Rozhovor s ředitelem MDP Ondřejem Zajícem

Lenka Dombrovská    Počet komentářů 0

Zajímá nás tragikomedie, češství i velké literární příběhy

Rozhovor s uměleckým šéfem MDP Petrem Svojtkou

Jan Kolář    Počet komentářů 0

Nápady jsou jen vrchol ledovce

Rozhovor se správní ředitelkou MDP Evou Römerovou

Richard Erml    Počet komentářů 0

Království vzdušné akrobacie

aneb Příběh proměny divadla

Dagmar Roubalová    Počet komentářů 2

Cirkus Mlejn

Soubor Cirkus Mlejn vznikl v roce 2009 v Klubu Mlejn v Praze 13 jako divadelní skupina se zaměřením na nový cirkus. V roce vzniku začala skupina tvořit první inscenaci s názvem Postav na čaj!, která byla poprvé uvedena 20. 2. 2010 v divadle DISK. V té době probíhala v Klubu Mlejn generální rekonstrukce, která přinesla významné změny a umožnila práci akrobatům. Byl to především zvýšený strop, atestované závěsné body a pojízdná lávka. Tato první inscenace byla nejprve uváděna především na zájezdech a po uvedení nové budovy do provozu v říjnu 2010 začal soubor pravidelně hrát v Klubu Mlejn. Postav na čaj! Je jednoduchá klauniáda beze slov s akrobacií na zemi i ve vzduchu – na šále a trapéze, zábavná pro děti i dospělé. Nyní má na svém kontě přes 50 repríz doma i v zahraničí.

Dagmar Roubalová    Počet komentářů 2

Co je to nový cirkus?

Nový cirkus je v současné době především velmi diskutovaným uměleckým žánrem.

Eliška Brtnická    Počet komentářů 3

Nový cirkus v Čechách a na Moravě

Současný stav aktivit v Čechách by se dal shrnout do zatím velmi stručného přehledu. Mohli bychom si je rozdělit například na oblast vytváření teoretického zázemí, oblast vlastní umělecké tvorby a její praktické podpory, festivaly a sítě spolupracovníků.

.    Počet komentářů 0

Fun Fatale

Stereotypy ve vnímání mužské a ženské role fungují ve všech oblastech života, ale v cirkusovém umění měly ženy vždy výraznou a uznávanou pozici a byly vždy rovnoprávnými partnerkami svých mužských kolegů.

.    Počet komentářů 1

Obsah ročníku 2011

redakce    Počet komentářů 0

Velký rozhovor s Josefem Kroftou

Jste-li obklopen láskou, je snadné být úspěšný

.    Počet komentářů 0

Z provincie do světa aneb Příběh proměny divadla

Jiří Šesták je ředitelem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích osmým rokem (od roku 2004). Původem a stále herec, významný člen jihočeské činohry, od posledních komunálních voleb také radní města České Budějovice. Počítám ho mezi několik málo zdejších ředitelů, kteří nejen uvažují, co s divadlem v kontextu dnešní společnosti, ale nebojí se pro to činit i riskantní kroky. Včetně osobních. Třeba na starší kolena na DAMU absolvovat doktorandské studium, jmenovat do vedení souborů zahraniční odborníky a vyjednávat spolupráci v regionu, který přirozeně přesahuje státní hranice, v Rakousku a Německu.

Josef Herman    Počet komentářů 0

Kam vedete svůj soubor?

redakce    Počet komentářů 0

Příběh opery

Českobudějovický operní soubor patří k těm nejmenším u nás a od roku 1919, kdy Jihočeské divadlo vzniklo na místě původního německého divadla, nejednou bojoval o přežití. V nových společenských podmínkách po roce 1989 se mu podařilo obstát i díky tomu, že mu šéf Josef Průdek s dirigentem a dramaturgem Václavem Noskem dali jasný a originální profil: základ repertoáru tvořily hravé inscenace komediálních děl, divadlo založené na herecké nadsázce, přesně stylizované akci a souhře.

Lenka Šaldová    Počet komentářů 0

Příběh loutkohry

Loutkohra Jihočeského divadla vznikla 1. července 2004 jako nástupce do té doby samostatného Malého divadla, jehož repertoár byl zaměřen na tvorbu pro děti. Prvním uměleckým šéfem Loutkohry se stal dramaturg, režisér a dramatik Zdeněk Jecelín, který se snažil vytýčit nově vzniklému souboru jeho budoucí směřování a vtisknout mu specifickou podobu. Soubor prodělal fázi více či méně úspěšných pokusů, personálních změn i změn dramaturgických plánů.

vojikova    Počet komentářů 0

Příběh činohry

V lednu 2006 nastoupil na pozici uměleckého šéfa činohry Jihočeského divadla režisér Martin Glaser. Hned v první sezoně 2006/07 se zaměřil na uvádění výhradně současné dramatické tvorby, a tím naznačil směřování souboru. Vedle diváckých hitů, mezi něž patřily komedie Tlustý prase (režie M. Glaser) a Testosteron (režie D. Czesany), došlo i na hru Tadeusze Slodobzianka Prorok Ilja. Ačkoli se jednalo o mimořádně silnou a působivou inscenaci, nedočkala se mnoha repríz. Konzervativní budějovické publikum totiž ještě stále vzdychalo po prostoduchých komediálních řachandách režiséra a překladatele Jaromíra Janečka.

Jiří Landa    Počet komentářů 0

Příběh baletu

Českobudějovický balet patří k nejmenším i nejmladším v republice. Stálý soubor zde vznikl až po roce 1945 především pro operu, až v padesátých letech začal pravidelně uvádět baletní premiéry, zpravidla jednu nebo dvě za sezonu. Do roku 1989 se dramaturgií a interpretační kvalitou pohyboval na okraji českého baletního kontextu. Bylo tu kolem dvaadvaceti tanečníků, ještě v roce 1980 měla odpovídající odborné vzdělání pouhá třetina z nich a věkový průměr dosahoval 36 let.

Roman Vašek    Počet komentářů 0

Příběh otáčivého hlediště

První „točnou“, jak se otáčivému hledišti v zahradě českokrumlovského zámku říká, otáčeli v roce 1958 vojáci místní posádky. Byla pro 60 diváků, rok na to už pro 400 diváků a za další rok hlediště pro 550 diváků už poháněl elektromotor.

Josef Herman    Počet komentářů 0

Jak Vás inspirovalo otáčivé hlediště?

redakce    Počet komentářů 0

Ošemetné sousloví: Kulturní politika

Když se docinkalo klíči, nikdo by dobrovolně slovo politika nevzal do úst.
Natož sousloví kulturní politika. Jenže politika je obsažena v každém rozhodnutí,
které společnost učiní, jde pouze o to, zda si samotné rozhodování předem upravit
a veřejně deklarovat zdůvodněnými pravidly. V případě kulturní politiky tedy
deklarovat vztah ke kultuře a umění a způsob, jak kulturu organizovat a financovat.

Josef Herman    Počet komentářů 0

Bohuslav Svoboda: Netroufám si být pražským kulturním arbitrem

Bohuslav Svoboda je Pražan rodem a k naší metropoli ho váže silný citový vztah. Jako každé velké centrum společenského života má i Praha dvě tváře – vysoce kulturní i poklesle komerční. A právě o obou těchto podobách našeho hlavního města bude řeč v následujícím rozhovoru.

Jan Kolář    Počet komentářů 0

Reprezentativní funkce a plné hlediště

V encyklopedické publikaci Česká divadla, vydané Divadelním ústavem v roce 2000, je Divadlo na Vinohradech charakterizováno tak, že orientuje svůj repertoár na konzervativnější středostavovské publikum. Tento „výměr“ odpovídá do značné míry realitě a souvisí s historickým vývojem proslulé měšťanské scény. Vinohradské publikum z hlavního města i z aktivní zájezdové základny se vzdává nerado jistoty, že uvidí oblíbené a také mediálně známé herce v plus minus odhadnutelném repertoáru.

Jan Kerbr    Počet komentářů 0

Magistrátní muzikály

Budova Hudebního divadla Karlín Praha byla otevřena v roce 1881, stejně jako budova Národního divadla před požárem. Byla určena cirkusu a varieté, bývalý ředitel Ladislav Županič rád říkával, že hraje na jevišti pro slony. Byla také největším pražským divadelním sálem, při rekonstrukci budovy, vyplavené v roce 2002 velkou povodní, se však původní kapacita hlediště (1244 sedadla) snížila. Velkoryse provedená oprava za 630 milionů korun je také jedním ze dvou hlavních důvodů, proč magistrát zatím odkládá transformaci divadla – jsou tu obavy ze znehodnocení tak vysoké investice. Druhým důvodem je značný počet zaměstnanců a dotace kolem 70 milionů korun, kterou těžko v takové výši realizovat formou grantové podpory.

Josef Herman    Počet komentářů 0

O Divadle Minor

Na svých stránkách Divadlo Minor o sobě píše toto: Divadlo Minor je živoucí, věčně rostoucí a tepající organismus. Jeho krví jsou herci, srdcem jeviště a potravou diváci bez rozdílu věku a pohlaví, proto nepohrdne ani návštěvou celé rodiny s babičkou a dědečkem.

Vladimír Hulec    Počet komentářů 0

Odolat tlaku lobbistických skupin je povinnost

Rozhovor s pražským radním pro kulturu Lukášem Kauckým

Richard Erml    Počet komentářů 0

Jak si představuji pražskou kulturní politiku

Jan Burian, Jan Dvořák, Milan Hein, Jan Horák, Jan Hrušínský, Vlastimil Ježek, Michal Kocourek, Ewan McLaren, Petr Macháček, Eva MěřičkováKejkrtová, Václav Postránecký, Eva Salzmannová, Jan Schmid, Tomáš Svoboda, Jan Vedral

.    Počet komentářů 0

Inspirace ze zahraničí

Psát hry a chodit do divadla je v Británii normální. Divadlo, které nepracuje s novými hrami, je mrtvé. Současné zahraniční hry dodávají německému divadlu nové impulzy. Uvádění nových her je vzrušující, i když člověk vlastně kupuje zajíce v pytli.

.    Počet komentářů 0

Labyrint světa a ráj biče

Před jistou dobu jsem měl v tomto časopise – v Dědově míse – příležitost napsat, že vrcholem politického divadla jsou pro mne Shakespearovy „královské historické hry“, neboť předvádějí chování a jednání lidí jako aktivních účastníků zápasu o konkrétní uspořádání společnosti, státu; zachycují cestu Anglie ke sjednocenému království, jak říká Martin Hilský. Jinak řečeno: jsou spolutvůrci dějin.

Jan Císař    Počet komentářů 0

Zpověď masochisty: jen úchyl může být v současném světě šťastný

Realistická tragédie, drzá fantasmagorie, nejapná politická satira? Do všech těchto škatulek může alespoň trochu přemýšlivý divák vměstnat inscenaci hry Romana Sikory Zpověď masochisty.

Vít Pokorný    Počet komentářů 0

Letí na letišti aneb Nebe nepřijímá

Projekt Nebe nepřijímá se pro mě stal jakýmsi symbolickým vyvrcholením tvůrčího procesu Divadla Letí, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé se tu podařilo demonstrovat (úspěšnou) snahu Letí stát se součástí globálního divadelního světa tím, že se podařilo získat originální hry na téma „letiště“ nejen od českého a slovenského dramatika, ale i uznávaných zahraničních autorů – Davida Gieselmanna, Joe Penhalla a Falka Richtera (byť v posledním případě šlo jen o úpravu textu pro konkrétní účel). Za druhé tento projekt prezentoval sympaticky umanutou touhu spojit nespojitelné, necouvnout před umělecky riskantním experimentem. Tím mám na mysli dvojí provedení kusu – jednak jako site-specific přímo v letištní hale, ale také v regulérních divadelních prostorách Divadla Na zábradlí. Pokud jde o diváky, myslím, že nebylo mnoho těch, kteří zhlédli obě provedení. A je to škoda. Každé z nich totiž mělo něco do sebe, a čehosi se mu nedostávalo.

Jana Soprová    Počet komentářů 0

Několik sezon s Divadlem Letí

Fascinuje mě pozorovat ptáčata, jak se klubou z nešikovných holátek v suverénní dospělé ptáky, kroužící ladně oblohou. Stejně tak je pro mě zajímavé sledovat mladé divadelní soubory, které s odvahou, energií a kolektivním nadšením vstupují do projektů, jejichž budoucnost je nejistá. A podaří se jim uspět. Divadlo Letí k takovým uskupením patří. V průběhu pěti let, kdy jsem měla možnost je sledovat, prošli skutečně zajímavou cestu. Nevyhnulo se jim nic – od počátečního nadšení, pochybností, tvůrčího hledání, odchodu některých a příchodu jiných. Ověřili si svou fyzickou a psychickou výdrž v proudu finančních problémů a neexistence „domácí scény“, zažili úspěchy i prohry.

Jana Soprová    Počet komentářů 0

10 let: málo, nebo moc?

Několik poznámek o Ceně Marka Ravenhilla
za inscenaci nového textu

Martina Černá    Počet komentářů 0

8@8 aneb Text musí být uveden

Projekt scénických skic nových českých a zahraničních her, které od sezony 2005/2006 organizuje Divadlo Letí, má v současné době za sebou více než 40 titulů. Za úctyhodným počinem oficialitami nezatíženého progresivního pražského souboru stojí snaha o zboření „mýtu o krizi textů“. Přestože dramaturgická koncepce tohoto divadla spočívá právě v uvádění současné dramatiky, jejich projekt 8@8 není určen pouze pro vlastní potřeby. Záměrem je povzbudit dramaturgy a umělecké šéfy divadel k uvádění soudobých textů, což je v českých poměrech stále opomíjeno.

Hana Hložková    Počet komentářů 0

Živé divadlo potřebuje současné texty

17. září se v Berlíně konalo čtení současných evropských her pod názvem Nová dramatika z Evropy. Bylo koncipováno jako pendant k německojazyčnému Theatertreffen a zároveň součástí prestižního Literárního festivalu. Všem šesti pozvaným hrám bylo společné jedno: groteskní a společensko-kritický pohled na realitu, nad níž ztrácí postavy her kontrolu. Všechny hry bylo možno číst jako kruté analýzy ekonomické krize a rozpadu solidárních a sociálních hodnot.

Barbora Schnelle    Počet komentářů 0

Anketa: Letí s námi aneb SDÍLÍTE VÁŠEŇ PRO NOVÉ HRY?

Jak hodnotíte dosavadní činnost Centra současné dramatiky, s nímž se pravidelně setkáváte jako člen jeho poradního orgánu, Dramaturgické rady?

.    Počet komentářů 0

Důležité je pro nás téma

S režisérkou a uměleckou vedoucí Divadla Letí Martinou Schlegelovou o nových hrách, Centru současné dramatiky i plánech na příští sezonu hovořila Ester Žantovská.

Ester Žantovská    Počet komentářů 0

Mezinárodní festivalové dění v Plzni

S divadelním životem města Plzeň je od roku 1993 spjat mezinárodní festival Divadlo, takže letos se od 13. do 22. září uskuteční už jeho 19. ročník. U zrodu této přehlídky stála redakce časopisu Svět a divadlo a jeho šéfredaktor Karel Král byl několik let ředitelem festivalu i jeho dramaturgem. Na jeden rok ho střídala (v roce 1995) Jitka Sloupová.

Jan Kerbr    Počet komentářů 0

Muzikál a opereta – soubor s tradicí i vizí

Opereta patří k českému měšťanskému divadlu v Plzni od samých počátků. Už za ředitelování Pavla Švandy ze Semčic jí v roce 1868 cestu na zdejší jeviště proklestili jako první F. von Suppé a J. Offenbach. Samostatný operetní soubor byl ustaven až v roce 1954, v 60. letech za vedení Miroslava Doutlíka se pak výsledky práce souboru nepřehlédnutelně zapsaly do celorepublikového kontextu.

Vítězslav Sladký    Počet komentářů 0

Zpět na hlavní stranu Na začátek stránky

Číslo 10 (ročník 21, 15. 5. 2012)

Obsah čísla 10/2012

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).
Komentář Proč stavět nová divadla?
Jiří Sulženko Sukces měsíce Aischylos: Oresteia
Propadák měsíce Jakub Folvarčný: V pasti těla
Jak já to vidím Michal Dalecký
Michal Dalecký Inspirace divadlem Blonďatá bestie vysílá na chalupu
Petra Hůlová Kronika 18. dubna—1. května
Reportáž V zoologické zahradě byl každý
Richard Erml Kritický žebříček 10/2012 Kritika V teplákách za šlechtictvím
Marcel Sladkowski Jak to bylo s básníky a jejich aférkami?
Jan Kerbr Ušetřená opera
Josef Herman Na šikmé ploše
Ladislav Vrchovský Ostrovní thriller o temných vášních
Lucie Bartoš Mluvící krávy v páternosteru
Lenka Dombrovská Všichni za jednoho
Jan Kerbr Skutky a cesty České taneční platformy
Nina Vangeli Rozhovor Aleš Procházka: O roli jsme se rvali jako o kost
Richard Erml Kontext Ladronka 518
Vladimir 518 Kudy jsme se ubírali
Vladimír Karfík Vysněné bestsellery
Literární Noviny Dokument, hodný toho jména
Stella Fialová Groteskní humor, »obnažená« absurdita
Jan Kolář Jak je důležité míti Filipa
Vladimír Just Zahraničí Vězení, kůň a divočák aneb Třikrát z operního Berlína
Josef Herman Racek za polárním kruhem
Martin Porubjak Výročí Výročí – červen
Paměti, záznamy, deníky Fagi a divadlo
jsem Fagi Co na sebe vím IV
Milan Uhde Poděbradské dny poezie
3MIS3
Dědova mísa Dědova mísa
Miloš Štědroň
Obsah čísla 10/2012

Divadelní noviny, Celetná 17, 110 00 Praha 1, ČR, divadelni.noviny@divadlo.cz
Mapa webu. Grafika Designiq a implementace v2.cz.