Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2018

ročník 25
2. 10.–15. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – Ráno

    Už rum po ránu, kterej vám lékař po léta nedoporučuje, dovede svý.

    Teď právě úplně jasně slyším, jak o mně svazácký soud v roce 1960 napsal, že jsem asociál. Nerozuměl jsem, co tím chtěli sdělit. Kdyby napsali asocialistický, bylo by to možná výstižnější.

    Už v šestnácti letech chodil jsem sám do hospody a pokoušel se psát nesmyslnou poezii. Jednou, asi po roce, přečetl jsem to Sv. Karáskovi a ten se mi vysmál. Právem. Sám psal věci poetický plný humoru ve stylu J. Suchýho…

    Táhne se to se mnou doteď. Někdy v sedmnácti jsem četl Šibeniční písně od Morgensterna a tak jsem se potěšil, že nejsem sám. Zabalil jsem tu knížečku, asi vtipně, do notovýho papíru a strčil to do zimníku jedný krasavici, nenápadně. Stejně mi zdrhla s nějakým sportovcem. Po letech jsem ji náhodou potkal. Asi po dvaceti. Byla furt krásná, ale tak blbá, že jsem si skoro tleskal, že mě nechtěla.

    Ale k tomu asociálství.

    Někteří lidé předstírají samotu a chlubí se poustevnickými zkazkami. Vzpomněl jsem si na vyprávění (snad psaný) o Kuksu, kde v lesích měl Špork pár placenejch poustevníků. Makali přes den a večer šli do hospody a pak domů se prospat, aby za kuropění předváděli poutníkům strasti, co vedou k vykoupení a věčnýmu poznání a moudrosti.

    Taky předvádím ve společnosti, jak jsem rád, že někoho vidím, třeba i po padesáti letech – – –

    Někde uvnitř cítím, jak to bude skvělý vypnout telefon a jen ležet sám a – – –

    A nic. Vynechám několik schůzek s omluvou – vylhanou nemocí – zraněním – – –

    Zase jsme u toho poustevníka, co večer jde na pivo, žíněný roucho pověsí na věšák a je rád, že má šichtu za sebou.

    Spousta kluků, co jsou na kluky, se ožení, aby se neřeklo. I děti udělaj. A dál trpěj. Chtěj trpět. Asi nejlíp to popsal zřejmě zbytečně pomlouvanej J. P. Sartre v Cestách ke svobodě. Těžkej buzík doprovází těhotnou ženskou někde na jihu Francie. Ta se potí a skuhrá a on o ni pečuje a trpí.

    Teď zrovna netrpím, protože mám druhý kafe „s“, a snad proto mám tu drzost psát.


    Komentáře k článku: Podoby – Ráno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,