Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – Jak přeříznout noviny

    W. Burroughs kdesi na útěku před trestem v sev. Africe vzal noviny o dekádu rozdílný, ale tištěný, i formátem stejný. Přeříznul je v půlce a složil. Ginsberg ho za to pochválil. Byly to skoro básně. Řádky navazovaly.

    Burroughs utekl z USA, protože chtěl sestřelit jablko revolverem z hlavy svý ženy. No. Strefil se jí do čela.

    Někde jsem četl, že už v tý době ho Allen nazýval – Ty starej, zvadlej…

    Takže: Přeřezávat noviny z různýho času a skládat dohromady je dobrý. Pokoušet se sestřelit jablko z hlavy svý milý je pozdní vilémtelovština. Tedy – blbost.

    Starej W. Burroughs, když se vrátil do USA, maloval. Krávy. Bez jablek na hlavě. Taky zpíval a nahrával to. Třeba nahrávka Spare Ass Annie je skvělá. Do studia si vzal mladý, neuznaný rockery; co si s nima povídal, nebo co s nima vyváděl, není nikde zaznamenaný. Jirka Popel o tom možná ví víc.

    Dělat v umění – kterýmkoli – výtržnosti je zbytečný. I špatně vyučený kritik má právo říct, že už to bylo.

    Byl jsem zavřený po koncertě, kde jsem vůbec nepil. V kuchyni jsem si dal jen sklenku mléka a poctivě to vyblil. Po jiným hraní v deliriu se mi nic nestalo. Nejlepší je – a to není rada do života – nehrát. Nehrát si na něco, co není, co nejste. Nebo hrát jen to, co je teď…

    Všechno už bylo. Rituály jsou přebytečný.

    Jsou to jen berličky k zapomnění.

    Klímova Matěje Poctivýho zakázal sám Masaryk a kaktusy – léčivý nechal Edvard Beneš zmrznout v Podmoklech na celnici. Že by se Beneš bál, že by národ úplně sjetej lofoforou procit’? Bych se divil. Lysohlávka to umí taky.

    Úplná střízlivost a vyprázdnění jsou – koneckonců – to samý. Nemoci jsou jen varování, výkřiky z mešity, zvony a zvonce krav, co se vracej’, aby je někdo podojil, pochoval, sežral, obětoval…

    Miloval jsem naši druhou kobylu Tafy. Žena Marie se mě ptala, co s ní uděláme, až zhebne. Měl jsem jasnou odpověď: sežerem’ ji, protože ji mám rád. Aby, kurva, se mnou dál žila. Marii to připadalo špatný. Mně se zase zdálo, že ji jen tak zakopat… Tolik masa. Z předního uděláme guláš a zadní použiju na koňskou svíčkovou. Tolik lásky v tom bylo.

    Lidojedi taky věděli svý. Když se k nim dostal misionář vybavenej jejich jazykem, tak ho sežrali. Protože si ho vážili. Předtím mu občas nabídli i pěkný holky, aby u nich nechal něco ze svý moudrosti. Věřili, že když ho sežerou, kus toho jeho vzdělání jim už zůstane. Dost slabý, ale má to svý… něco.

    Teď třeba nevím, koho bych sežral.

    Sama sebe vykouřit a pak se sežrat.

    To už je popsaný a prej se to i stalo.


    Komentáře k článku: Podoby – Jak přeříznout noviny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,