Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Petra Janů: Dneska už se tomu jen směju

Nakladatelství Supraphon právě vydává komplet 4CD Petra Janů: Petra & Petřina zachycující všechny dostupné studiové nahrávky zpěvačky Petry Janů se skladatelem a hudebníkem Otou Petřinou. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor, které nám firma Supraphon poskytla k volnému publikování.

Petra Janů: Dneska už se tomu jen směju

Legenda české pop music, držitelka tří Zlatých slavíků, se na domácí hudební scéně pohybuje již 45 let. Od roku 1972 vystupovala v divadle Semafor, svoje první album Motorest (se skupinou Pro rock) vydala v roce 1977. Mezi její největší hity patří: Motorest, Exploduj!, To máme mládež, Jedeme dál, Moje malá premiéra, Už nejsem volná, Není nám už sedmnáct, Říkej mi, Sláskou má svět naději. Od devadesátých let vystupuje také v muzikálech.

K rockové hudbě jste se – aspoň částečně – dostala až v rámci svého působení ve skupině C&K Vocal, nebo jste ji poslouchala už dříve?

Vůbec ne! Já jsem předtím žila v takové malé vesnici v Podkrkonoší a tam toho bigbítu moc nebylo… Takže jsem se s tím pomaličku seznamovala až po svém příchodu do Prahy. S C&K Vocalem jsem se poznala v divadle Semafor, kam jsme nastoupili v podstatě ve stejnou dobu. Do té doby jsem netušila vlastně skoro nic ani o téhle skupině, ani o rocku.

A kdy a kde jste se seznámila s kytaristou, skladatelem a producentem Otou Petřinou, který vaši hudební kariéru takříkajíc navždy poznamenal?

To bylo někdy v roce 1974 nebo 1975 a bylo to na popud textaře Zdeňka Rytíře a mého tehdejšího partnera – posléze manžela – Michala Zelenky. Oni si společně usmysleli, že tady vytvoří rockovou zpěvačku, a Michal přišel s tím, že bych to měla být já – že sedím doma a otravuju, že chci zpívat. Ota Petřina mně dovezl desky a já si je musela naposlouchat. Nazareth, Deep Purple, Suzi Quatro… Tím to celé začalo.

Kdo byl tenkrát vaší největší inspirací?

Úplně nejvíc mě ovlivnili Petřina s Rytířem. Navíc Ota naprosto přesně věděl, jak to má vypadat, takže to bylo jednoduché. Ale hodně se mi tenkrát líbila Suzi Quatro. Dokonce když byla v roce 1979 v Praze, komentovala jsem její koncert v televizi, což byla velká drzost! Ale tenkrát jsem se nebála ničeho.

Ota Petřina (vlevo) jako svědek na svatbe Petry Janů s Michalem Zelenkou (1978). FOTO archiv Petry Janů

Když jste odcházela z C&K Vocalu na sólovou dráhu, bylo hned od začátku jasné, že bude spojená jednoznačně s rockem?

Ano. Natočili jsme první věci a ty se okamžitě umístily v různých hitparádách. Ten nástup byl takřka triumfální. Na to konto vznikla dlouhohrající deska Motorest a stejnojmenný koncertní program. Mimochodem, deska ještě nebyla na světě a koncerty už byly vyprodané… Rytíř s Petřinou to vymysleli opravdu geniálně, když se rozhodli zaplnit díru, která na zdejším hudebním trhu byla.

Záhy jste se také stala rovnou druhou nejpopulárnější zpěvačkou v tomto státě podle výsledků ankety Zlatý slavík. Jak jste to prožívala?

Mně se to samozřejmě strašně líbilo. To byl můj sen, na sebe upozornit… Ale já vlastně ani neměla čas si to nějak uvědomovat. Měli jsme tenkrát 25 koncertů měsíčně, jelo to jako mašina.

Do celé této fungující spolupráce s Otou Petřinou zdánlivě příliš nepasuje fáze, kdy jste koncertovala s tehdy populární plzeňskou skupinou Bumerang a společně jste byli i jedni z hlavních aktérů filmu Koncert, ale nenatočili jste spolu jedinou písničku.

To je pravda. Oni pracovali na svých věcech, Bumerang vydával svoje singly… Bylo to tenkrát složité. Plzeňáci mi nemohli zapomenout, že jsem jim „ukradla“ Bumerang. Na koncertech v Přešticích a Klatovech jsem si vyslechla svoje! Poměrně hodně mě tam ti lidé nenáviděli.

Ale abych to aspoň zpětně vysvětlila: rozešla jsem se tenkrát se skupinou Pro-rock, která mě do té doby doprovázela. A někdo nám dal tip, že v Žebráku bude hrát bezvadná kapela, abychom se na ni šli podívat. Tak jsme si tam se Zelenkou, Petřinou a Rytířem udělali výlet a viděli muzikanty, co bezvadně vypadali, bezvadně hráli a byli bezvadně sezpívaní. Říkali jsme si, že to bude skvělé, když to dáme dohromady, a tak se i stalo. Vypadalo to tak, že jsme hráli vlastně dvojkoncerty – první půlku oni sami, druhou já s jejich doprovodem. Hráli jsme v podstatě celou moji druhou desku Exploduj! Ale pak jsme se rozešli, protože oni, jak už jsem říkala, spíš pracovali na tom svém… a pak se z nich stalo Turbo, které je tu dodnes.

Zatímco desky Motorest a Exploduj! kompletně napsala autorská dvojice Ota Petřina – Zdeněk Rytíř, na dalším albu Já & my už se Rytíř nepodílel a o texty se postaralo šest různých textařů. Co se tenkrát přihodilo?

Zdenda Rytíř byl geniální textař, ale „vyšťouchat“ z něj ty texty nebyla žádná legrace. Častokrát jsem šla do studia a ještě od něj nic neměla… Bylo to poměrně vysilující, proto jsme s Otou rozšířili okruh spolupracovníků a jsem za to dodnes ráda. Protože třeba Jámy, které napsal Pavel Vrba, jsou úžasné. Nebo Pavel Kopta tam taky napsal krásné věci.

Petra Janů s Otou Petřinou na koncertě v 80. letech. FOTO archiv

Jak se vám s Otou Petřinou spolupracovalo? Měla jste třeba časem tendenci mu jeho skladatelskou a aranžerskou činnost pro vás nějak usměrňovat a prosadit víc svůj „pohled na věc“?

Ota si do ničeho kecat nenechal! Říkali jsme mu svéhlavička, protože on byl opravdu svéhlavý. Ale na druhou stranu: co dělal, vždycky mělo hlavu a patu, takže nemluvit mu do toho nebylo zase až tak složité.

A netlačil naopak někdy on vás do něčeho, co vám třeba úplně nesedělo?

Myslím, že v tomto směru to nikdy nebylo nějak akutní. Vždycky mně všechno vysvětlil tak, že to dávalo smysl. Například jsem nechtěla „kňourat“ v Blues ženských domovů č. 609 na Motorestu, ale když si tu desku poslechnu jako celek, vidím, že tam tahle píseň prostě má opodstatnění a svoje místo. A Ota to všechno viděl a slyšel už dopředu.

Lze poslední plod vaší spolupráce, tedy album Ročník 50, brát jako vaši společnou generační výpověď?

Určitě. Tak to bylo zamýšleno. Dneska už se ty velké plochy sice moc nenosí, ale upřímně se těším, až si titulní píseň po letech znovu poslechnu. Jsem zvědavá, co tomu budu říkat, jak to na mě dnes bude působit, protože v mezidobí se nejen v mém životě odehrála strašná spousta věcí.

Nebála jste se tenkrát zařadit jako celou jednu stranu desky téměř dvacetiminutovou kompozici? Přece jen, psal se rok 1984 a zlaté časy rozmáchlého art rocku už byly pryč.

O tom jsem tehdy nepřemýšlela. Kdo chtěl „normální“ písničky, měl je na druhé straně… Beru to tak, že Ročník 50 byl uzavřením naší spolupráce s Otou Petřinou a prostě to tak mělo být. Že to bude poslední naše společná deska, jsme víceméně tušili už předem. Já si chtěla vyzkoušet něco jiného, on měl taky svoje plány, zkrátka čas se naplnil a šlo se dál.

Ke které z těch čtyř dlouhohrajících desek máte nejsilnější vztah?

Samozřejmě mám moc ráda Motorest, protože byl první. To album pro mne znamenalo obrovský boom, protože nikdo tu nic podobného do té doby neudělal. A pak se mi dodnes hrozně líbí deska Já & my. Přijde mi, že oproti těm ostatním – aniž bych je jakkoliv shazovala! – má v sobě celkově ještě něco navíc.

Beatová síň slávy 2010 (první zprava Ota Petřina, s mikrofonem Petra Janů). FOTO archiv

Asi dva nebo tři roky jste vystupovala s německou skupinou Express, ale studiovým výsledkem této spolupráce byly pouze dva singly. Proč toho nevzniklo víc?

Celé to bylo produkčně složité. Oni sem vždycky přijeli na červen, odehráli jsme 30 až 35 koncertů a pak jsem za nimi jezdila já do Německa. Tam byla daleko větší konkurence, skupin jako Express v tehdejší NDR hrála spousta a uplatnit tam nějaký singl v podstatě nešlo. A tady jsem měla za zády Otu a on nějakou německou kapelu ke své práci pro mě nepotřeboval. Ale je pravda, že lidi do dneška na moje šňůry s Expressem vzpomínají. Myslím, že ty koncerty byly opravdu dobré!

Po Ročníku 50 vyšla veleúspěšná deska Jedeme dál, kterou jste udělala s Petrem Jandou z Olympiku, a to byl nadlouho váš poslední kontakt se světem rocku, přerušený jen chvilkově, v roce 2000, další vaší společnou nahrávkou Jedeme dál II. Co se u vás tehdy změnilo, že jste od bigbítu na tolik let odešla?

Mezitím byly nějaké středněproudé festivaly, muzikály a tak dále. Myslím, že to byl přirozený vývoj. Ale teď jsem se k rockové muzice zase tak nějak v kruhu vrátila. A moje publikum, které stárne se mnou, to vzalo naprosto úžasně a užíváme si to spolu. Vyměnila jsem kapelu, obrátila svůj život vzhůru nohama a zjišťuju, že jsem udělala strašně dobře. Neskutečně mě to baví! Mohla jsem to už doklepat se skupinou Golem, se kterou jsem vystupovala 35 let. Jednou ráno jsem se ale vzbudila a uvědomila si, že to takhle dál nechci a potřebuju razantní změnu. „Kdo ví, jak dlouho ještě budu zpívat, tak si to těch pár let užiju!“ Přesně v té době se mi – což neberu jako náhodu, ale osud – ozval Roman Štefl s tím, že dal znovu dohromady skupinu Amsterdam, že si mě vybrali a chtějí dělat bigbít. A já si řekla: Proč ne? Vrátila jsem se na koncertech k věcem jako Motorest, Jámy, Exploduj!, …a víc mě nečekej, Nelituj, Jedeme dál a dalším. Navíc i moje letošní nové album Blázni je podle mě docela rockové.

Na závěr jedna odlehčující otázka. Je pravda, že „spořádaní občané“ Kutné Hory někdy začátkem 80. let po vašem koncertu v tomto městě poslali oficiální písemnou stížnost, že jste u nich vystupovala bez podprsenky?

Ano! Projednávali to dva měsíce na závodním výboru a pak napsali na agenturu Pragokoncert, pod kterou jsem spadala, toto: „Zpěvačka vystoupila bez podprsenky (pod tílkem), což mezi mládeží vyvolalo zmatek a chaos.“ To byla úžasná formulace! Anebo v jiném dopise podepsaném „ženy z Ivančic“ stálo: Hvízdání, které se u této zpěvačky objevilo, bylo nehezké a neženské, stejně jako házení stojánkem na mikrofon ze strany na stranu. V táborském deníku Palcát pro změnu po mém koncertu v Táboře vyšel článek nazvaný Nepodporujme pakulturu. Ale ať už byl Pragokoncert jaký chtěl, nechali mě koncertovat i v době, kdy jsem měla zákaz natáčení, protože jsem údajně nová vlna a tady zrovna vypuklo tažení proti ní. Trvalo mi rok, než jsem vysvětlila, že žádná nová vlna nejsem… Dneska už se tomu jen směju.

///

Pokud byl Jiří Schelinger v době tuhé normalizace utajený rockový trumf, pak Petra Janů držela podobně vysoko elektrickou pochodeň v kategorii dam. Je až s podivem, kolik naostřených kytar se tehdy podařilo natočit (a vydat), jak výborní muzikanti se mohli ukrýt pod značku Pro-rock a jakou vokální energií Petra ty songy ozdobila. Roky 1978 až 1984 byly společnou jízdou na rokenrolové, poprockové, hardrockové, diskorockové a nakonec také zčásti synthrockové vlně. Od hitových písniček na Motorestu přes místy vskutku hard/heavy motivy na Exploduj! a textařské osvěžení na Já & my až po monolitní autorský kus Ročník 50. Alba jsou doplněna bonusy, biografickým textem a fotografiemi z archivu Alana Pajera, který stál za všemi LP obaly. Nový remastering z pásů. Papírová krabička s replikami původních titulek. Polovina alb poprvé ve formátu CD.

  • Autor: DN
  • Publikováno: 02. prosince 2017

Komentáře k článku: Petra Janů: Dneska už se tomu jen směju

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 11.–11. 12. 2017

Číslo 20/2017 (28. 11.–11. 12. 2017)

Obsah čísla 20/2017

Slovo ...

Senioři jsou top!

Napsat úvodník pro Divadelní noviny...

Sukces měsíce

Husa na provázku – Dobru,...

Husa na provázku – Dokumentární...

Dotazník

Bohdana Pavlíková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Katalog uměleckých prací

Nový Katalog prací začne platit od 1....

Fejeton

Když hrají PH pro PP

Když hrají perfektní herci pro...

Názor

Operou obchází strašidlo

Strašidlo režisérismu. Píše Rudolf...

Glosa

Pamětní Rusalka v Národním

Večerní představení Dvořákovy...

Anketa

Video: Ceny Divadelních novin...

Podívejte se na celý záznam z...

Ceny DN 2016/2017: Ve znamení...

Divadelní noviny udělily včera ve...

Kronika

Jednou větou

Tým učitelů Jazykového gymnázia...

Kritika

Slepý výstřel

Divadlo LETÍ představilo v české...

Podnikatelka na dně

Před pár lety Petr Zelenka napsal hru...

Nejde o život, ale o...

Národní divadlo představilo na...

Břit bez ostří

Inscenace Tajný deník Adriana Molea ve...

Ministerstvo máklých kroků

Přední pražská skupina současného...

Tváří v tvář teroru

Terorista unese dopravní letadlo se 164...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2017...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Opera 2017 – hudební...

Letošní 13. ročník festivalu...

Rozhovor

Rostislav Novák ml.: Chci v...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Katharina Schmitt: Přízraky...

Rozhovor s libretistkou a režisérkou...

Kontext

Kulturní populismus Hradu

ÚVAHY VÝTVARNÉ

Sněhulák, čtverec a...

Ve filmovém přepisu románové krimi...

Moderní operní režie jako...

Hlavní sdělení této knihy je...

Burza

OPERA 2017 – ceny Libušky

Cena kritiků za nejlepší inscenaci...

Nominace na Ceny Thálie v...

Herecká asociace informuje

Podoby – Návrat

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

Londýnské doteky

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vilmos Vajdai: Útlak divadlu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Karin Dor (22. 2. 1938 Wiesbaden,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Boudová Nela, herečka (1. 12. 1967)...

Paměti, záznamy, deníky

Divadlo v kostce

Myslíte si, že lze za jeden den a...

Knihovnička

Došlo do redakce

Iva Němcová: Osobnosti české...

Obrazem

Fagi a divadlo

Iva Němcová

V Galerii Českých center v Rytířské...

Pan Papírek… (VI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2017



Obsah,