Petr Jeništa: Před pádem mě zachránil duch skály

Poprvé jsem si vás výrazně všiml na podzim roku 1999 v DFXŠ v Liberci. Hrál jste Raskolnikova v inscenaci Lídy Engelové. Byl jste pro mne opravdu tím uhrančivým, divým studentem posedlým životní vizí a pronásledovaný vlastním zločinem. Ta postava jako by pro vás byla osudová…

Do Liberce jsem nastoupil na podzim 1997 a okamžitě mne nadchl režisér Petr Palouš. Dělal tam takové hodně montypythonovsky laděné inscenace. A Monty Pythony já miluju. Každej jsme měli v jedné inscenaci – třeba v Candidovi nebo Miráklu – nejmíň šestnáct rolí, tisíc převleků a ani na vteřinu jsme se během hraní nezastavili. Nejlepší herecká škola, jaká může být. A většinou taky sranda. I když jsme hráli třeba Kafkovo brko Alana Bennetta. Palouš je viděl jako komedii s britským suchým humorem.

A najednou přišla Lída Engelová, která striktně vyžadovala, abychom po nocích nepili, abychom pokud možno nežili sexuálním životem a abychom se dvě hodiny před zkouškou rozhýbávali a rozmlouvali. Byla to pro mě dost ťafka. Ale protože je paní Lída moudrá sova a navíc dáma, neprotestoval jsem. Plnil jsem její úkoly a nelituju, i když mi najednou hraní přišlo mnohem těžší. Žádná volnost jako s Paloušem. Najednou jsem se cítil jako prkennej panák posunující se po jevišti a deklamující jemu nepochopitelný text. Naštěstí je v libereckém divadle vynikající herec Martin Polách, od kterého jsem odkoukal, jak to dělat, aby člověk nevypadal při takovém „velkém“ hraní jako mechanická loutka. Dodnes z toho těžím.

Nad vším musí být city

Ta inscenace byla výborná…

Byl to můj první opravdu velký herecký úkol. A protože jsem tenkrát neměl nejen z divadla, ale z ničeho žádný strach – vrhal jsem se do všech situací po hlavě. Jako když hodíš začínajícího plavce do hodně hluboké, ledově studené vody. Nepřemýšlí a plave, aby se neutopil. Ode mne to bylo spontánní, od Lídy přísné, do detailu promyšlené divadlo. Proto vás možná tak zaujalo. Když jsem ale nedávno viděl tu inscenaci ze záznamu České televize, zjistil jsem, že to ode mne nebylo žádné velké herectví. Jen takové nekoordinované holotropní dýchání. Přídechy, nádechy a výdechy, všechno patetické. A byl jsem rád, že mi Vladimír Morávek dal možnost udělat si v Brně opravu.

V čem vidíte Morávkův – či váš – posun ve stejné roli Raskolnikova?

Lída Engelová mě naučila plno věcí, dala mi soustu profesionálních návyků, které využívám dodnes. Ale teprve Morávek mě naučil, že nad tím vším – když už umím na jevišti stát, chodit a mluvit – musí být city. Jinak divadlo nemá smysl.

Co vás vůbec přivedlo k divadlu?

Za všechno může spolužačka Vladěnka Formánková, která chodila do dramatického kroužku. Bylo to ještě na základce, ve Vratislavicích nad Nisou, což je na samém kraji Liberce. A protože jsem chtěl být co nejdéle s ní, a ona byla sídlištní a já ne, tak jediná možnost, kde a jak se vidět, byl dramaťák. Tak jsem se tam taky přihlásil. Tam jsem se – především před ní a pro ni – předváděl a zjistil jsem, že to působí i na ostatní. A protože technické nadání mi není úplně vlastní a že bych studoval humanitní gympl, jsem si taky nedokázal úplně představit, byla logickým krokem po osmičce nějaká umělecká škola. Rodiče proti nebyli. Otec v 70. a 80. letech zpíval a hrál na basu v rock’n’rollové skupině Pyramida, což byl takovej libereckej underground, tak se v rodině chápalo, že bych mohl mít nějaké umělecké sklony.

Příšernej vrch

Vaše rodina pochází z Liberecka?

Kdepak. Jen jedna babička. Na současné Liberecko se snad všichni přistěhovali až po válce. Ostatní prarodiče jsou ze Šumavy, z Polska, z Ústí nad Orlicí, od Chocně. Jeden můj děda byl voják Wehrmachtu. Bojoval někde v Rusku, odkud se prý – se střepinou v boku – doplazil až na Šumavu. Takový příběh obyčejného člověka, který bojoval na špatné straně. Já už ho nezažil. Zemřel, když mi byly tři měsíce. Ale jsme si prý hodně podobní. Jeho žena, má polská babička, zas byla na konci války vezena německým důstojníkem autem přes celé Polsko jako rukojmí, aby se dostal bezpečně pryč. Druhá babička je z velmi „hóch famílie“, její muž zakládal v Liberci těsně po válce frizérský salon s mágem vlasové kosmetiky Matuschkou.

Když vám bylo čtrnáct, nastoupil jste v Praze na hereckou konzervatoř.

Mě konzervatoř bavila. Dokonce jsem asi tři roky byl jedinej, kdo neutíkal z hodin. Psal se rok 1991, bylo záhy po revoluci, ještě dost divoká doba. Bydlel jsem na internátě na Třebešíně v Praze-Malešicích. Příšernej vrch, kde mě vítali jenom havrani a krkavci. Bylo to tam děsně depresivní. Vídrholec, kde je pořád zima a okolí je neutěšené. Když jsem z domova do Prahy odjížděl, kladla mi babička na srdce: Hlavně nikde nic nepodepisuj! A tak první, co jsem v Praze hledal, byla jakákoli petice, kterou bych podepsal, abych se vymanil z babičkovského vlivu.

Co pro vás divadlo tehdy znamenalo?

Začalo to tím vytahováním na základce před spolužačkou Vladěnkou a hrával jsem pak i během vyučování. Rozebíral jsem třeba v češtině větu tak, že se učitelka smála a celá třída se smála, a nikdo nepoznal, že nic nevím. To bylo pro mě divadlo. Bavit lidi. Na konzervatoři jsem si opravdu myslel, že to stačí. Teprve později jsem přišel na to, že divadlo je především tajemství a herci jsou tak trochu čarodějové. Jsme tu proto, aby se magie z tohoto světa zcela nevytratila.

Takže v divadle hledáte neznámé světy?

Miluju první čtené. Objevujeme spolu s režisérem a dramaturgem témata, která by mne samotného ani nenapadla. Herci – většinou ti nejlepší – čtou nový text, naslouchám jim, jako by to byla nedělní rozhlasová pohádka, a pak o něm diskutujeme. A já později ta témata, úhly pohledu, nové souvislosti herecky zpracovávám. Nemyslím, že jsem úplně skvělej herec, ale mám sebevědomí a vím, že lidi potřebují někoho, kdo jim řekne, jak to je. Proto chodí do divadla. Bláhově věří, že jim někdo vysvětlí, jak je to s tou smrtí a Bohem a rackem a narozením a zločinem a trestem. A já mám v sobě vybudovaný – anebo od přírody daný a možná stejně bláhový – pocit, že vím, jak jim to sdělit. Jsem reprodukční umělec. Hraju cizí texty, ale hraju je, jak říká Nina Zarečná, s rozkoší.

Dům plný Beethovenů

Vaše herecká kariéra začala pozoruhodně – na prknech Zlaté kapličky.

Byl jsem na konzervatoři a Miroslav Krobot sháněl do své inscenace Rok na vsi malé kluky. V Národním vyhlásili konkurs, jako konzervatoristi jsme se přihlásili a vybrali nás. Mě, Jirku Ployhara a Romana Říčaře. Oni byli o rok starší, tak hráli starší chlapce, já měl hrát Františka Psotu. Režisér Krobot se však asi bál, že mu rychle vyrostu, a obsadil do té role syna Johany Tesařové, ještě mladšího Honzíka Dvořáka. Tím to pro mě – zdálo se – skončilo. Jednou ale mému otci v práci zazvonil telefon. Člověk, co ho vzal, zakřičel na tátu: Pepo, volá tě Kemr! Táta si myslel, že je to blbej vtip: Dělejte si prdel z někoho jinýho. Jeništa. A na druhém konci drátu se ozvalo: Dobrý den, zde Kemr. Mluvím s panem Jeništou? – Ano, to jsem já. – Otec Petra Jeništy? ujišťoval se pan Kemr. Ano. – Váš syn má zítra zkoušku v Národním divadle. Od deseti hodin. To vám mám vyřídit. Vyřídil jsem. Na shledanou. Cvak. Otec má z toho do dneška největší životní zážitek.

Honzík onemocněl, a já proto, že jsem roli uměl, jsem za něj zaskočil. Pak Honzík vyrostl, já ne, a tak jsem asi čtyři roky hrál Františka Psotu já. To bylo neuvěřitelné. V roce 1995 jsem tak byl s Národním divadlem i v Moskvě. Pánové Rösner, Poloczek, Vinklář… to byly bohatýrské jízdy!

Oni vás vtahovali do svých pitek?!

Ne, ježišmarja. My je neotravovali. Ale i my – osmnáctiletí konzervatoristi – se snažili žít tak, jak jsme viděli u nich, akorát že v naší partě. Byli jsme stejně bohémští. Měli jsme ohromné peníze, které jsme utráceli za Davidoffky, jedli kaviár a pili šampaňské.

Jak jste jako mladý konzervatorista vnímal legendy Národního divadla?

Pro mne to byli nepřístupní zadumaní pánové. Národní divadlo – dům plnej Beethovenů. Pak jsme už jen stáli u jejich rakví. Konzervatoristi mají tradičně takovou povinnost… Já stál u pana Hrušínského, Kemra…

Jejich herectví vás nijak nezaujalo?

Poučil jsem se. Jako když na vás dýchne prach ze staré knihovny. Například legendární pauzy pana Lukavského si dnes už nemůže nikdo dovolit.

Nechceš to zkusit k nám?!

Po konzervatoři jste nastoupil rovnou do Liberce?

Nejdřív to vypadalo, že půjdu do Mladé Boleslavi. Hrál jsem tam ještě při škole Guildensterna v Hamletovi, kterého režíroval Jiří Pleskot s – tenkrát – nejmladším Hamletem u nás, Radkem Valentou. Ale ve stejnou dobu za mnou přišel ředitel DFXŠ Liberec Pavel Harvánek, jestli bych nešel k nim. A protože to bylo v podstatě doma, tak jsem to vzal. Školu jsem ukončil jen maturitou a začal jsem si rozjíždět dráhu regionální hvězdičky. Po asi čtyřech letech za mnou přišel kamarád David Steigerwald, který hrál v Hradci u Vladimíra Morávka, a říká: Nechceš to zkusit k nám?! Mohli bysme hrát spolu. Morávek je celkem sympatickej a právě vyhlásil hereckej konkurs… Tenkrát byl Vladimír opravdu velmi sympatickej i hovornej. Skoro jako parťák z mokré čtvrti. Já sice ani náhodou nechtěl jít na konkurs k „nějakýmu Morávkovi“, kterého jsem v životě neviděl – v té době jsem se už téměř nepodíval na zem, jak jsem byl pyšnej – ale Lada Jelínková, se kterou jsem v tu dobu chodil, na mě vyjela: Ty seš úplně pitomej, ne?! Ty ses zbláznil. Morávek je největší režisér u nás! Zavolali jsme si a sešli se v Praze. Já mu nedokázal říct, že tam jedu jenom kvůli přítelkyni, aby měla klid. A on mi nedokázal říct, že v Hradci už volno nemá. A tak jsme se spolu poprvé setkali jenom proto, že jsme si nedokázali říct, že se nepotřebujeme. No a v Praze – bylo to někdy na jaře – mi slíbil, že se mám po prázdninách u něj v Hradci hlásit, že pro mě místo sežene. A já tak skutečně – vlastně úplnou náhodou – do Klicperova divadla v září 2001 nastoupil.

To byla radikální změna.

Kolegové v Liberci se divili. I já. Že jsem tak drzej a odvážnej. Ale chtěl jsem si vyzkoušet jiné divadlo a taky život mimo domov. Přece jen mi bylo dvacet čtyři, a to je doba mušketýrská, plná energie a rozletu. Říkal jsem si: Do roka a do dne budu zpátky. A uběhlo deset let a já za tu dobu šel z Hradce na Provázek, z Provázku do HaDivadla, hrál jsem v Mahence a teď budu hostovat ve Strašnicích. Kdybych zůstal tenkrát v Liberci, tak si život ani divadlo asi tak neužiju.

V Hradci jste lokal život a divadlo plnými doušky…

V Hradci se v divadle nejen hrálo, ale i bydlelo. To jsem v Liberci neměl. Tam jsem bydlel doma, takže z hospody jsem vždycky musel dojít k rodičům. V Hradci jsem bydlel v podstatě nad divadlem a nad hospodou. Prožil jsem tam ta nejdivočejší, nejsvobodnější léta. Nádhera. Sranda. S Eliškou Bouškovou, Honzinem Sklenářem, s Filípkem Rajmontem jsme věčně hráli flašku, chodili se svlíkat před kamery blízké policejní stranice a sázeli se, koho dřív zabásnou. Člověk zmizel rodičům z dosahu a zjišťoval, co je život. Samozřejmě z dnešního pohledu pitomě a hloupě, ale v tom věku na to má právo.

A co Morávek? Jak vás učil citu na jevišti?

Každý herec v jeho inscenacích vyzařoval nějakou zvláštní, jedinečnou energii. Dnes už to myslím chybí. Ale třeba se mýlím. Pokud se tenkrát v Morávkových postavách někdo necítil, přišlo mi, že jen nepřistoupil na Vladimírovu koncepci. A že je to chyba, protože na jevišti to vycházelo. Filípek Rajmont třeba měl jako Andrej mluvit ke svým třem sestrám a Vladimír mu říká: Celý to řvi! Nejvíc jak můžeš. Stál jsem dva metry od něj a ještě dnes se mi z toho ježí chlupy. To byl takovej nářez, jako když na někoho vyleješ hovězí polívku, a navíc vařící.

Vylil jste někdy hovězí polévku vy?

Takový byl pro mne můj monolog v Karamazovcích, kdy se jako Ivan přu s Bohem a říkám mu: Vracím vstupenku! Vracím vstupenku! Ten jsem si jednou na zkoušce zažil, jako už nikdy jindy. Vladimír dokáže do herce rejpat a rejpat, až jej úplně rozhodí. Vyprovokoval mě tak, že jsem v tu chvíli řídil jen své tělo a na nic jiného nemyslel. Jako když na plný pecky jedeš autem klikatou kamenitou cestou a jen se snažíš, abys někde nenarazil a nezabil se. Byl jsem pak asi dvacet minut psychicky vedle. Na představení jsem musel přece jen trochu „víc řídit“, ale myslím, že ten podstatný pocit se mi zachovat podařilo.

Hitlerem z vlastní vůle

Po Raskolnikovi a Ivanovi Karamazovi jste v řadě obdobně démonických figur pokračoval v HaDivadle Hitlerem v inscenaci Goldflamovy hry U Hitlerů v kuchyni…

Do HaDivadla mě pozval Luboš Balák, se kterým jsem se pár let předtím ve zlém rozešel. Ještě na Provázku jsem mu odešel z rozezkoušené inscenace, protože vůbec nevěděl, co vlastně od nás-herců chce. On však najednou přišel, uznal svou chybu a omluvil se. To mne tak vzalo – ještě nikdy se mi nic takového nestalo – že jsme se dohodli na další spolupráci. Vyklubal se z toho Hitler. Můj dědeček byl darován svým německým otcem Říši a její armádě, tak jsem se těšil, jak se za dědečka pomstím. Nadchnul jsem se pro tu inscenaci, a i když ani to pak nebyla úplně bezproblémová práce, měnil se režisér a podobně, nakonec dopadla výborně a do HaDivadla se zase začalo v Brně chodit. Luboš mi později napsal i tři krátké skeče na tělo, takové politické satiry. Obyčejný den Václava Klause, Poslední omyl Miloše Zemana a Paroubkovo UHO, za které nám z brněnské ČSSD dokonce vyhrožovali, na což jsme byli náležitě hrdí.

Ale co ten Hitler?

Snažím se jej hrát přesně takového, jaký byl. Jako záludnou bestii. Výbušnou, trochu chaplinovsky komickou, ale bestii. Říkal jsem si: Hitler byl vrah, to každej ví, ale ať se mu konečně jednou taky vysmějeme. Když kolem něj budeme jen ťapat po špičkách, tak to furt bude ikona, které se budeme děsit.

Představení si jednou koupila pražská židovská obec. Hrálo se pro potomky obětí Hitlerových hrůz. A smálo se celé divadlo. To představení pro ně bylo až neskutečně očistné. Arnošt Goldflam je jedním z mála, kdo si takový text mohl dovolit napsat. Brečeli a řechtali se. V poslední scéně, kdy se Hitler v Argentině, kam uprchl, ocitne na karnevalu, můžu klidně dělat Arnoštem předepsané argentinské „juchuchu“, ale než odejdu z jeviště, řeknu do hlediště Auf wiedersehen tak, že si už nikdo nepřeje tohohle pána ještě někdy potkat.

S ženskými se hádat neumím

Léta jste byl členem profesionálních divadelních souborů. Nyní jste na volné noze. Proč? Bylo angažmá pro vás svěrací kazajkou?

Svěrací kazajka snad ne, jenom mám pocit, že jistota angažmá herce málo motivuje. Je v souboru často jenom proto, že ví, že si zahraje. Jenomže ono nemít jistotu je občas setsakra důležité. Přinejmenším proto, že se víc snažíš a nezahníváš.

Ale dá se uživit?

To je právě ono. Dá. Jsem sám sobě zatím docela dobrým produkčním. Neříkám, že jsem sám sobě dobrým dramaturgem…

Přestěhoval jste se do Prahy…

Prožívám období klidu. Procházím se městem a dívám se na ně jako turista. V lednu budu mít v Praze svou první premiéru – v inscenaci Vojty Štěpánka Testosteron ve Strašnickém divadle. U Morávka jsem ke konci nevěděl, jestli – jak on vždycky po nás chce – mám hrát květinový orgasmus vůní, nebo jeho orgasmus, nebo svůj… A proč vůbec orgasmus. Teď zase chodím do divadla s radostí. Na zkouškách víc hrajeme, než se režíruje, což mě baví.

A co váš soukromý život?

Většinu života jsem se od odchodu ze základky vrhal do divadla, a tak jsem své soukromí řešit nepotřeboval. Žil jsem bouřlivě a divoce. Zprvu s dívkami, ale začala se u mne probouzet touha i po některých mých kamarádech, až jsem se zamiloval do kluka. A začal jsem řešit s tím spojené – vnější i soukromé – problémy. Pořád jsem přemýšlel: Rodiče… Babičky… Nebude dědic, rozlomí se erb. No teď vím, že to byly ptákoviny. Jenomže jsem začal zadrhávat v řeči a na jevišti jsem byl rozhozenej. A tak jsem si jednou řekl: Tak už si to přiznej a všem to přiznej, nebo ve čtyřiceti skončíš jako rozklepanej hysterik utápějící se v alkoholu. Naše profese je natolik vyčerpávající, že být u toho ještě věčně ožralej nebo na práškách, je cesta nebýt. Jistou dobu jsem si dokonce myslel, že budu solitér, kterej bude žít sám a sem tam bude mít nějaké ty bisexuální úlety. Ale na solitéra nejsem dost silnej, potřebuju někoho, s kým se můžu pohádat, ke komu se schoulit a kdo mne vzrušuje. A zjistil jsem, že s ženskými se hádat neumím. Srovnal jsem si to a jsem šťastnej.

Pojďme si dát na závěr jointa…

Tráva, houby, kokain mne jistou dobu učily barvám, zvukům, hudbě… Skrze trávu nebo houbičky si uvědomíš svoje sepětí s přírodou. Cítíš, že nejsi pán tvorstva, že jsi jedním z kaktusů. Uvidíš spoustu barev, zbavíš se strachu. Pro mě je marihuana cesta, klíč ke klidu v duši. K promýšlení věcí z jiných úhlů. Jednou mě na tripu před pádem zachránil duch skály. Přitáhl mě rukou. Jindy jsem na sebe hleděl z výšky, když jsem zvracel u smrčku a ohromně jsem se za sebe styděl. A právě ten stud už bych nerad zažil. Ani na jevišti. Drogy dokážou člověka inspirovat, ale i ta realita má svoje krásy. Nebo ne?