Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Pěna festivalových dní

Ostrava má pověst divadelně nejryzejšího města u nás, rádi léta jezdíme na každoroční přehlídkou zdejších činoherních inscenací Ost-ra-var. Letos se nezúčastnilo Loutkové divadlo, až dosud reprezentované vždy jednou inscenací.

Ruská zavařenina

Dana Fialková, Michal Čapka a Alena Sasínová-Polarczyk v úspěšné inscenaci Ruská zavařenina FOTO ARCHIV KS ARÉNA

Obdiv se dlouho a zaslouženě vázal k produkci zdejší statutárně první scény, Národního divadla moravskoslezského. Všichni, kdo zdejší činohru sledovali, rádi zdůrazňovali, že vzhledem k tomu, na jak širokou vkusovou paletu musí mířit jako na cílovou diváckou skupinu (vždyť se podílí i na repertoáru „sjezdového“ sálu Divadla Jiřího Myrona), jsou její umělecká úroveň i dramaturgická volba repertoáru v drtivé většině nezpochybnitelné. Na letošním Ost-ra-varu byly inscenace Národního divadla moravskoslezského přesvědčivé méně. Umělecký šéf Peter Gábor, jemuž se v poslední době dařilo především na menších scénách (Zlomatka v pražské Řeznické či Blecha ve zdejší Aréně), představil čtyři inscenace: klasický Shakespearův Sen noci svatojánské, Anouilhovu šaramantní komedii Pozvání na zámek, závažný a těžkomyslný opus Martina Walsera s titulem Smrtihlav a již v minulém roce nastudovanou Baladu pro banditu. Shakespeara, kterým byl festival zahájen, jsem nestihl, všechny tři další inscenace ovšem neřadím k nejlepším režisérovým jevištním dílům. Anouilhově duchaplné konverzační komedii s rozostřenou identifikací hlavních postav (navlas stejná jednovaječná dvojčata, která se navíc identicky oblékají) chyběla lehkost a švih, zápletka navíc byla exponována nejasně. Překážela efektní a opulentní výtvarná složka i málo nápaditá hudba. Navíc – a nepíšu to při začátcích nového talentu v prvním angažmá rád – Aleš Bílík na dvojroli podobných, ale povahově rozdílných dvojčat nestačil. Walserův Smrtihlav, zpytující téma viny otců a z toho plynoucích traumat jejich dětí, ztratil v komplikovaných zákrutech fabule psychologickou věrohodnost a především divadelní záživnost, působil staticky deklamativně. Co se týče Balady pro banditu, ještě mám v paměti verzi, kterou Peter Gábor v Ostravě – na témže velkém jevišti – nastudoval v roce 2004 s Terezou Bebarovou a Pavlem Nečasem v hlavních rolích. Hudební složka i scénografie měly tehdy mnohem přirozenější, prostší ráz, nyní se jednalo o významově zatěžkanou, značně umělou show (např. podivně ornamentální výskyt záhadných žen včetně bizarně koketní Morany Veroniky Forejtové, jinak vždy výborné herečky). Ryzost Uhdeho a Štědroňovy předlohy splňovala beze zbytku jen Eržika Veroniky Lazorčákové, také Nikola Igora Orozoviče (ten byl při repríze ovšem hlasově indisponovaný) a Kubeš Františka Strnada.

Janusz Klimsza, v jehož režii jsem shodou okolností v předvečer festivalu viděl standardně kvalitního Mrzáka inishmaanského v provedení „Bezručů“, byl na přehlídce zastoupen dvěma inscenacemi z Národního, Rocheovou boxerskou tragikomedií Slož mě něžně a vlastní dramatizací Tristana a Isoldy podle Bédierova prozaického zpracování slavné legendy. „Boxeři“ představovali solidní, ne však zase příliš vzrušivý standard, v rámci přehlídky však byli nejpřesvědčivější položkou v nabídce souboru (hraje se ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka). „Velké plátno“ Tristan a Isolda je pro Klimszovy příznivce trochu překvapivým dílem, jde o výpravnou „pohádku“ (scénografie Davida Baziky za zmínku rozhodně stojí) s poněkud vyprázdněným, nepřesvědčivým příběhem o velké lásce – a že lze z tématu vytěžit mnoho, vědí nejenom obdivovatelé Richarda Wagnera.

Scény, které mají z hlediska plnění diváckého zájmu nepochybně snazší pozici, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, předvedly inscenace špičkové i poněkud problematičtější, jejich laťka patří stále k těm nejvyšším na našem území. Aréna zabodovala především v ruském repertoáru, a to hned dvakrát. O Gogolových Hráčích v režii Ivana Krejčího DN už informovaly, divadlo okouzlilo většinu festivalového publika také hrou Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta, jemuž spolupráce s Arénou mimořádně sluší (viz Kafkův Proces před třemi lety). Hra o rozpadu a zániku tradičních hodnot a neurvalém nástupu nové, pragmatické generace je aluzí na Višňový sad, fabule navíc vtipně koketuje s myšlenkou, že Lepechinovi jsou potomky dramatickým opusem proslaveného Lopachina, Anton Pavlovič tehdy jenom lehce obměnil příjmení. Rurální ruské hodnoty tu do jisté míry staromilsky vyznávají i někteří příslušníci mladší generace („tři sestry“ ztvárňují přesvědčivě Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová a Zuzana Truplová, zatímco jejich bratr v podání Alberta Čuby je ten, který se diktátu tradic vymkl). V Rajmontově režii se jednotlivé postavy postupně výrazně „vybarvují“ a atmosféra graduje v působivé herecké souhře – kromě jmenovaných ji ještě spoluvytvářejí Tereza Cisovská, Dana Fialková, Alena Sasínová-Polarczyk, Marek Cisovský, Michal Čapka a Vladislav Georgiev. Považuji za důležité všechny zúčastněné aktéry vyjmenovat, protože jde o hereckou inscenaci v nejlepším slova smyslu – ostatně na základě dobře a duchaplně napsaného textu. Longenův Dezertér z Volšan v režii Ivana Krejčího představil herce opět ve vydařených kreacích, ke jmenovaným ze „Zavařeniny“ přidejme Josefa Kalužu (v titulní roli) a Reného Šmotka. Kompozice večera nebyla už tak svrchovaná, ale zábava s oživlým nebožtíkem splňovala vysoké komediální parametry. Spornější položkou z nabídky Arény byly tentokrát Ženy a panenky Arnošta Goldflama, nastudované až příliš energicky (tedy bez subtilnějších významových nuancí) režisérkou Viktorií Čermákovou s přispěním drastického výtvarného gesta Jany Prekové.

Divadlo Petra Bezruče, v době festivalu zkraje ještě „zaměstnané“ na zájezdu v Praze, se prezentovalo inscenací Anny Petrželkové Pěna dní podle kultovní prózy Borise Viana, Jacksonovou lehce krutou komedií Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara a Králem Learem, kterého nastudoval Jiří Pokorný. Vianovu snově surreálnou předlohu oživila Petrželková invenčně spolu s výtvarníci Lucií Labajovou a hereckému tandemu Tereza Vilišová – Ondřej Brett (Chloe a Colin) vytvořila, domnívám se, dobré tréninkové podloží pro další souhru v ještě vydařenější inscenaci, jakou je Můj romantický příběh. V něm jsou oba aktéři neodolatelní v kresbě náhodné známosti ze zaměstnání, která rychle přejde v problém se závazkem (otěhotnění). Komedie předestírá v první části v třaskavém tempu dva úhly pohledu na to, jak původně nezávazný poměr vznikl. Oba to vidí tak, že se jim do pokračování vztahu po prvním sexuálním kontaktu moc nechce a mají za to, že je vlastně „uhání“ ten druhý. Po přestávce se nálada hry i inscenace láme do křehčí reflexivní polohy při řešení problému: potrat ano či ne.

Král Lear v režii Jiřího Pokorného představuje rozporuplnou směsici invenčních i problematičtějších nápadů, také velmi kvalitních i spornějších hereckých kreací. Nevadí, že Lear Norberta Lichého nepůsobí tak, jako by se u zlých dcer nenajedl, jeho robustní herectví je naopak nejsilnější složkou inscenace, která v první části až nadmíru kouzlí se šerosvitem. Když výzvu živlům Lear pronáší do telefonu, jde o originální režijní nápad, který se ovšem logicky neváže k dalšímu dění na jevišti (molo mezi dvěma stranami publika). Za vrchol Lichého herecké soustředěnosti považuji krátký monolog nad mrtvou Kordélií, kde na malé ploše s maximálním účinkem posílá král svou bolest „přes rampu“. Na druhé straně o nesoustředěnosti jiného aktéra svědčí, když Gloster (Přemysl Bureš) se hned v první větě svého pobytu na jevišti přeřekne. Kvalitně je ztvárněna strana zla (perfidní sestry v interpretaci Markéty Harokové a Terezy Vilišové se svými manželi, které oba odstíněně vykreslil Tomáš Dastlík).

  • Autor: Jan Kerbr
  • Publikováno: 02. ledna 2014

Komentáře k článku: Pěna festivalových dní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Jiří Havelka koncem loňského roku...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,