Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Pěna festivalových dní

Ostrava má pověst divadelně nejryzejšího města u nás, rádi léta jezdíme na každoroční přehlídkou zdejších činoherních inscenací Ost-ra-var. Letos se nezúčastnilo Loutkové divadlo, až dosud reprezentované vždy jednou inscenací.

Ruská zavařenina

Dana Fialková, Michal Čapka a Alena Sasínová-Polarczyk v úspěšné inscenaci Ruská zavařenina FOTO ARCHIV KS ARÉNA

Obdiv se dlouho a zaslouženě vázal k produkci zdejší statutárně první scény, Národního divadla moravskoslezského. Všichni, kdo zdejší činohru sledovali, rádi zdůrazňovali, že vzhledem k tomu, na jak širokou vkusovou paletu musí mířit jako na cílovou diváckou skupinu (vždyť se podílí i na repertoáru „sjezdového“ sálu Divadla Jiřího Myrona), jsou její umělecká úroveň i dramaturgická volba repertoáru v drtivé většině nezpochybnitelné. Na letošním Ost-ra-varu byly inscenace Národního divadla moravskoslezského přesvědčivé méně. Umělecký šéf Peter Gábor, jemuž se v poslední době dařilo především na menších scénách (Zlomatka v pražské Řeznické či Blecha ve zdejší Aréně), představil čtyři inscenace: klasický Shakespearův Sen noci svatojánské, Anouilhovu šaramantní komedii Pozvání na zámek, závažný a těžkomyslný opus Martina Walsera s titulem Smrtihlav a již v minulém roce nastudovanou Baladu pro banditu. Shakespeara, kterým byl festival zahájen, jsem nestihl, všechny tři další inscenace ovšem neřadím k nejlepším režisérovým jevištním dílům. Anouilhově duchaplné konverzační komedii s rozostřenou identifikací hlavních postav (navlas stejná jednovaječná dvojčata, která se navíc identicky oblékají) chyběla lehkost a švih, zápletka navíc byla exponována nejasně. Překážela efektní a opulentní výtvarná složka i málo nápaditá hudba. Navíc – a nepíšu to při začátcích nového talentu v prvním angažmá rád – Aleš Bílík na dvojroli podobných, ale povahově rozdílných dvojčat nestačil. Walserův Smrtihlav, zpytující téma viny otců a z toho plynoucích traumat jejich dětí, ztratil v komplikovaných zákrutech fabule psychologickou věrohodnost a především divadelní záživnost, působil staticky deklamativně. Co se týče Balady pro banditu, ještě mám v paměti verzi, kterou Peter Gábor v Ostravě – na témže velkém jevišti – nastudoval v roce 2004 s Terezou Bebarovou a Pavlem Nečasem v hlavních rolích. Hudební složka i scénografie měly tehdy mnohem přirozenější, prostší ráz, nyní se jednalo o významově zatěžkanou, značně umělou show (např. podivně ornamentální výskyt záhadných žen včetně bizarně koketní Morany Veroniky Forejtové, jinak vždy výborné herečky). Ryzost Uhdeho a Štědroňovy předlohy splňovala beze zbytku jen Eržika Veroniky Lazorčákové, také Nikola Igora Orozoviče (ten byl při repríze ovšem hlasově indisponovaný) a Kubeš Františka Strnada.

Janusz Klimsza, v jehož režii jsem shodou okolností v předvečer festivalu viděl standardně kvalitního Mrzáka inishmaanského v provedení „Bezručů“, byl na přehlídce zastoupen dvěma inscenacemi z Národního, Rocheovou boxerskou tragikomedií Slož mě něžně a vlastní dramatizací Tristana a Isoldy podle Bédierova prozaického zpracování slavné legendy. „Boxeři“ představovali solidní, ne však zase příliš vzrušivý standard, v rámci přehlídky však byli nejpřesvědčivější položkou v nabídce souboru (hraje se ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka). „Velké plátno“ Tristan a Isolda je pro Klimszovy příznivce trochu překvapivým dílem, jde o výpravnou „pohádku“ (scénografie Davida Baziky za zmínku rozhodně stojí) s poněkud vyprázdněným, nepřesvědčivým příběhem o velké lásce – a že lze z tématu vytěžit mnoho, vědí nejenom obdivovatelé Richarda Wagnera.

Scény, které mají z hlediska plnění diváckého zájmu nepochybně snazší pozici, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, předvedly inscenace špičkové i poněkud problematičtější, jejich laťka patří stále k těm nejvyšším na našem území. Aréna zabodovala především v ruském repertoáru, a to hned dvakrát. O Gogolových Hráčích v režii Ivana Krejčího DN už informovaly, divadlo okouzlilo většinu festivalového publika také hrou Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta, jemuž spolupráce s Arénou mimořádně sluší (viz Kafkův Proces před třemi lety). Hra o rozpadu a zániku tradičních hodnot a neurvalém nástupu nové, pragmatické generace je aluzí na Višňový sad, fabule navíc vtipně koketuje s myšlenkou, že Lepechinovi jsou potomky dramatickým opusem proslaveného Lopachina, Anton Pavlovič tehdy jenom lehce obměnil příjmení. Rurální ruské hodnoty tu do jisté míry staromilsky vyznávají i někteří příslušníci mladší generace („tři sestry“ ztvárňují přesvědčivě Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová a Zuzana Truplová, zatímco jejich bratr v podání Alberta Čuby je ten, který se diktátu tradic vymkl). V Rajmontově režii se jednotlivé postavy postupně výrazně „vybarvují“ a atmosféra graduje v působivé herecké souhře – kromě jmenovaných ji ještě spoluvytvářejí Tereza Cisovská, Dana Fialková, Alena Sasínová-Polarczyk, Marek Cisovský, Michal Čapka a Vladislav Georgiev. Považuji za důležité všechny zúčastněné aktéry vyjmenovat, protože jde o hereckou inscenaci v nejlepším slova smyslu – ostatně na základě dobře a duchaplně napsaného textu. Longenův Dezertér z Volšan v režii Ivana Krejčího představil herce opět ve vydařených kreacích, ke jmenovaným ze „Zavařeniny“ přidejme Josefa Kalužu (v titulní roli) a Reného Šmotka. Kompozice večera nebyla už tak svrchovaná, ale zábava s oživlým nebožtíkem splňovala vysoké komediální parametry. Spornější položkou z nabídky Arény byly tentokrát Ženy a panenky Arnošta Goldflama, nastudované až příliš energicky (tedy bez subtilnějších významových nuancí) režisérkou Viktorií Čermákovou s přispěním drastického výtvarného gesta Jany Prekové.

Divadlo Petra Bezruče, v době festivalu zkraje ještě „zaměstnané“ na zájezdu v Praze, se prezentovalo inscenací Anny Petrželkové Pěna dní podle kultovní prózy Borise Viana, Jacksonovou lehce krutou komedií Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara a Králem Learem, kterého nastudoval Jiří Pokorný. Vianovu snově surreálnou předlohu oživila Petrželková invenčně spolu s výtvarníci Lucií Labajovou a hereckému tandemu Tereza Vilišová – Ondřej Brett (Chloe a Colin) vytvořila, domnívám se, dobré tréninkové podloží pro další souhru v ještě vydařenější inscenaci, jakou je Můj romantický příběh. V něm jsou oba aktéři neodolatelní v kresbě náhodné známosti ze zaměstnání, která rychle přejde v problém se závazkem (otěhotnění). Komedie předestírá v první části v třaskavém tempu dva úhly pohledu na to, jak původně nezávazný poměr vznikl. Oba to vidí tak, že se jim do pokračování vztahu po prvním sexuálním kontaktu moc nechce a mají za to, že je vlastně „uhání“ ten druhý. Po přestávce se nálada hry i inscenace láme do křehčí reflexivní polohy při řešení problému: potrat ano či ne.

Král Lear v režii Jiřího Pokorného představuje rozporuplnou směsici invenčních i problematičtějších nápadů, také velmi kvalitních i spornějších hereckých kreací. Nevadí, že Lear Norberta Lichého nepůsobí tak, jako by se u zlých dcer nenajedl, jeho robustní herectví je naopak nejsilnější složkou inscenace, která v první části až nadmíru kouzlí se šerosvitem. Když výzvu živlům Lear pronáší do telefonu, jde o originální režijní nápad, který se ovšem logicky neváže k dalšímu dění na jevišti (molo mezi dvěma stranami publika). Za vrchol Lichého herecké soustředěnosti považuji krátký monolog nad mrtvou Kordélií, kde na malé ploše s maximálním účinkem posílá král svou bolest „přes rampu“. Na druhé straně o nesoustředěnosti jiného aktéra svědčí, když Gloster (Přemysl Bureš) se hned v první větě svého pobytu na jevišti přeřekne. Kvalitně je ztvárněna strana zla (perfidní sestry v interpretaci Markéty Harokové a Terezy Vilišové se svými manželi, které oba odstíněně vykreslil Tomáš Dastlík).

  • Autor: Jan Kerbr
  • Publikováno: 02. ledna 2014

Komentáře k článku: Pěna festivalových dní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 20/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


29. 11.-12. 12. 2016

Číslo 20/2016 (29. 11.-12. 12. 2016)

Obsah čísla 20/2016

Sukces měsíce

Herman Broch, Ivan Buraj: ...

Trilogie rakouského modernisty Hermanna...

Dotazník

Lukáš Melník

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Koťátko přišel, viděl a...

Příběh „krachujícího“ Divadla...

Glosa

Hovory o hranicích

robíhá Pražský divadelní festival...

Kronika

Jednou větou

Ministerstvo kultury oznámilo, že by...

Kritika

Prodloužená ruka...

První premiérou Jihočeského divadla...

Příliš racionální...

Král Lear v Mladé Boleslavi...

Elegantní bulvár

Martin Čičvák, režisér a kmenový...

Těžká příležitost pro...

Odvážný je úmysl režiséra a šéfa...

Eklekticky zakletý vrch

Národní divadlo Brno uvedlo scénickou...

Levínského dramatické...

Běžný počítačový pokyn „Press...

Ovčáčkova hradní slavnost

To je lež jako věž, nebyla to vička...

Alžbětinec Pavel Kohout

Únorový puč 1948 je dodnes českým...

Apollinský choreograf Petr...

Brněnské Národní divadlo uvedlo v...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 20/2016...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Rozhovor

Pavlína Kafková: K roli...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miroslav Bambušek: Pálí mě...

Dramatik a režisér Miroslav Bambušek...

Burešová/Otčenášek:...

Rozhovor s uměleckým vedením Divadla...

Kontext

„České“ a...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sláva a bída seriálů

Stručný obsah příspěvku zde není...

Těšínská jablůňka

Festival divadel Moravy a Slezska se v...

Loutky v hlubinách moře i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Nenechme kulturu umírat!

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak dál (k...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moving Station / Hemžící se...

Místa pro „nová“ divadla

Došlo do redakce

Helena Albertová, Markéta...

Zahraničí

Nikolaj Chalezin: Politické...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filmy o německých traumatech

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Leonard Cohen (21. 9. 1934 Montreal,...

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Daňhelová Milada, tanečnice (3. 12....

Paměti, záznamy, deníky

Příběhy ze zámečku se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Komiks 20/2016

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 20/2016



Obsah,