Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Pěna festivalových dní

Ostrava má pověst divadelně nejryzejšího města u nás, rádi léta jezdíme na každoroční přehlídkou zdejších činoherních inscenací Ost-ra-var. Letos se nezúčastnilo Loutkové divadlo, až dosud reprezentované vždy jednou inscenací.

Ruská zavařenina

Dana Fialková, Michal Čapka a Alena Sasínová-Polarczyk v úspěšné inscenaci Ruská zavařenina FOTO ARCHIV KS ARÉNA

Obdiv se dlouho a zaslouženě vázal k produkci zdejší statutárně první scény, Národního divadla moravskoslezského. Všichni, kdo zdejší činohru sledovali, rádi zdůrazňovali, že vzhledem k tomu, na jak širokou vkusovou paletu musí mířit jako na cílovou diváckou skupinu (vždyť se podílí i na repertoáru „sjezdového“ sálu Divadla Jiřího Myrona), jsou její umělecká úroveň i dramaturgická volba repertoáru v drtivé většině nezpochybnitelné. Na letošním Ost-ra-varu byly inscenace Národního divadla moravskoslezského přesvědčivé méně. Umělecký šéf Peter Gábor, jemuž se v poslední době dařilo především na menších scénách (Zlomatka v pražské Řeznické či Blecha ve zdejší Aréně), představil čtyři inscenace: klasický Shakespearův Sen noci svatojánské, Anouilhovu šaramantní komedii Pozvání na zámek, závažný a těžkomyslný opus Martina Walsera s titulem Smrtihlav a již v minulém roce nastudovanou Baladu pro banditu. Shakespeara, kterým byl festival zahájen, jsem nestihl, všechny tři další inscenace ovšem neřadím k nejlepším režisérovým jevištním dílům. Anouilhově duchaplné konverzační komedii s rozostřenou identifikací hlavních postav (navlas stejná jednovaječná dvojčata, která se navíc identicky oblékají) chyběla lehkost a švih, zápletka navíc byla exponována nejasně. Překážela efektní a opulentní výtvarná složka i málo nápaditá hudba. Navíc – a nepíšu to při začátcích nového talentu v prvním angažmá rád – Aleš Bílík na dvojroli podobných, ale povahově rozdílných dvojčat nestačil. Walserův Smrtihlav, zpytující téma viny otců a z toho plynoucích traumat jejich dětí, ztratil v komplikovaných zákrutech fabule psychologickou věrohodnost a především divadelní záživnost, působil staticky deklamativně. Co se týče Balady pro banditu, ještě mám v paměti verzi, kterou Peter Gábor v Ostravě – na témže velkém jevišti – nastudoval v roce 2004 s Terezou Bebarovou a Pavlem Nečasem v hlavních rolích. Hudební složka i scénografie měly tehdy mnohem přirozenější, prostší ráz, nyní se jednalo o významově zatěžkanou, značně umělou show (např. podivně ornamentální výskyt záhadných žen včetně bizarně koketní Morany Veroniky Forejtové, jinak vždy výborné herečky). Ryzost Uhdeho a Štědroňovy předlohy splňovala beze zbytku jen Eržika Veroniky Lazorčákové, také Nikola Igora Orozoviče (ten byl při repríze ovšem hlasově indisponovaný) a Kubeš Františka Strnada.

Janusz Klimsza, v jehož režii jsem shodou okolností v předvečer festivalu viděl standardně kvalitního Mrzáka inishmaanského v provedení „Bezručů“, byl na přehlídce zastoupen dvěma inscenacemi z Národního, Rocheovou boxerskou tragikomedií Slož mě něžně a vlastní dramatizací Tristana a Isoldy podle Bédierova prozaického zpracování slavné legendy. „Boxeři“ představovali solidní, ne však zase příliš vzrušivý standard, v rámci přehlídky však byli nejpřesvědčivější položkou v nabídce souboru (hraje se ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka). „Velké plátno“ Tristan a Isolda je pro Klimszovy příznivce trochu překvapivým dílem, jde o výpravnou „pohádku“ (scénografie Davida Baziky za zmínku rozhodně stojí) s poněkud vyprázdněným, nepřesvědčivým příběhem o velké lásce – a že lze z tématu vytěžit mnoho, vědí nejenom obdivovatelé Richarda Wagnera.

Scény, které mají z hlediska plnění diváckého zájmu nepochybně snazší pozici, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, předvedly inscenace špičkové i poněkud problematičtější, jejich laťka patří stále k těm nejvyšším na našem území. Aréna zabodovala především v ruském repertoáru, a to hned dvakrát. O Gogolových Hráčích v režii Ivana Krejčího DN už informovaly, divadlo okouzlilo většinu festivalového publika také hrou Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta, jemuž spolupráce s Arénou mimořádně sluší (viz Kafkův Proces před třemi lety). Hra o rozpadu a zániku tradičních hodnot a neurvalém nástupu nové, pragmatické generace je aluzí na Višňový sad, fabule navíc vtipně koketuje s myšlenkou, že Lepechinovi jsou potomky dramatickým opusem proslaveného Lopachina, Anton Pavlovič tehdy jenom lehce obměnil příjmení. Rurální ruské hodnoty tu do jisté míry staromilsky vyznávají i někteří příslušníci mladší generace („tři sestry“ ztvárňují přesvědčivě Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová a Zuzana Truplová, zatímco jejich bratr v podání Alberta Čuby je ten, který se diktátu tradic vymkl). V Rajmontově režii se jednotlivé postavy postupně výrazně „vybarvují“ a atmosféra graduje v působivé herecké souhře – kromě jmenovaných ji ještě spoluvytvářejí Tereza Cisovská, Dana Fialková, Alena Sasínová-Polarczyk, Marek Cisovský, Michal Čapka a Vladislav Georgiev. Považuji za důležité všechny zúčastněné aktéry vyjmenovat, protože jde o hereckou inscenaci v nejlepším slova smyslu – ostatně na základě dobře a duchaplně napsaného textu. Longenův Dezertér z Volšan v režii Ivana Krejčího představil herce opět ve vydařených kreacích, ke jmenovaným ze „Zavařeniny“ přidejme Josefa Kalužu (v titulní roli) a Reného Šmotka. Kompozice večera nebyla už tak svrchovaná, ale zábava s oživlým nebožtíkem splňovala vysoké komediální parametry. Spornější položkou z nabídky Arény byly tentokrát Ženy a panenky Arnošta Goldflama, nastudované až příliš energicky (tedy bez subtilnějších významových nuancí) režisérkou Viktorií Čermákovou s přispěním drastického výtvarného gesta Jany Prekové.

Divadlo Petra Bezruče, v době festivalu zkraje ještě „zaměstnané“ na zájezdu v Praze, se prezentovalo inscenací Anny Petrželkové Pěna dní podle kultovní prózy Borise Viana, Jacksonovou lehce krutou komedií Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara a Králem Learem, kterého nastudoval Jiří Pokorný. Vianovu snově surreálnou předlohu oživila Petrželková invenčně spolu s výtvarníci Lucií Labajovou a hereckému tandemu Tereza Vilišová – Ondřej Brett (Chloe a Colin) vytvořila, domnívám se, dobré tréninkové podloží pro další souhru v ještě vydařenější inscenaci, jakou je Můj romantický příběh. V něm jsou oba aktéři neodolatelní v kresbě náhodné známosti ze zaměstnání, která rychle přejde v problém se závazkem (otěhotnění). Komedie předestírá v první části v třaskavém tempu dva úhly pohledu na to, jak původně nezávazný poměr vznikl. Oba to vidí tak, že se jim do pokračování vztahu po prvním sexuálním kontaktu moc nechce a mají za to, že je vlastně „uhání“ ten druhý. Po přestávce se nálada hry i inscenace láme do křehčí reflexivní polohy při řešení problému: potrat ano či ne.

Král Lear v režii Jiřího Pokorného představuje rozporuplnou směsici invenčních i problematičtějších nápadů, také velmi kvalitních i spornějších hereckých kreací. Nevadí, že Lear Norberta Lichého nepůsobí tak, jako by se u zlých dcer nenajedl, jeho robustní herectví je naopak nejsilnější složkou inscenace, která v první části až nadmíru kouzlí se šerosvitem. Když výzvu živlům Lear pronáší do telefonu, jde o originální režijní nápad, který se ovšem logicky neváže k dalšímu dění na jevišti (molo mezi dvěma stranami publika). Za vrchol Lichého herecké soustředěnosti považuji krátký monolog nad mrtvou Kordélií, kde na malé ploše s maximálním účinkem posílá král svou bolest „přes rampu“. Na druhé straně o nesoustředěnosti jiného aktéra svědčí, když Gloster (Přemysl Bureš) se hned v první větě svého pobytu na jevišti přeřekne. Kvalitně je ztvárněna strana zla (perfidní sestry v interpretaci Markéty Harokové a Terezy Vilišové se svými manželi, které oba odstíněně vykreslil Tomáš Dastlík).

  • Autor: Jan Kerbr
  • Publikováno: 02. ledna 2014

Komentáře k článku: Pěna festivalových dní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 6/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 3.–3. 4. 2017

Číslo 6/2017 (21. 3.–3. 4. 2017)

Obsah čísla 6/2017

Slovo ...

Téma?

Jako čtenář českých divadelních...

Sukces měsíce

M. Kunze, S. Levay: Rebecca

Národní divadlo moravskoslezské...

Dotazník

Marka Míková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Komedie aneb Zpět do vlídné...

Rada hlavního města Prahy rozhodla,...

Fejeton

Homo ludens aneb Člověk bez...

Po nějaké době se vracím na stránky...

Názor

Manipulace a neznalost Jana...

V úvodním textu DN č. 5 nazvaném O...

Kronika

Jednou větou

Muzikál Srdcový král pražského...

Kritika

Faustovo prokletí

Faustovo prokletí Hectora Berlioze je v...

Ideál ženy v zrcadle

Letošní sezona v Městském divadle v...

Činohra v cizí kůži

Mají-li návštěvníci HaDivadla před...

Podzemní proces

V legendárním pražském kině v...

Klasika pro mládež?

Jako třetí díl volné trilogie...

Tam, kde včera znamená...

Bolek Polívka (dále pro přehlednost...

Nečitelná láska paní...

Jen několik měsíců po vydání...

Lidové divadlo podle Martinů

Měl jsem v poslední době štěstí...

Smějící se bestie Tomáš...

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle...

Modernismus a avantgardismus ...

Když jsem vstoupil do provázkovského...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 6/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Šimon Dominik: Nezačínám...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Je čas uvést věci do pohybu

Rozhovor s novými šéfy činohry a...

Kontext

Akademie v mantinelech...

Poslední únorovou neděli se v Los...

Kulatý stůl Divadelních...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Výstavy – výstavy –...

Národní muzeum informuje

Nejlepší herec nemusí...

Herecká asociace informuje

Podoby: Nevyžádaný dopis...

Píšu ti milá, jaks správně poznala,...

Divadlo Antonína Dvořáka...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Maxim Didenko: Divadlo je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Vladimíre, děkuju

Vladimír Vašut byl taneční kritik a...

Zemřeli

Vladimír Vašut (26. 3. 1931 Dolní...

Výročí

Výročí 1.−15. dubna

Riedlbauch Václav, skladatel (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Prokletí

Osmnáctého února měla ve...

Expert – manifest

Příloha

Události z historie školy

1945 d dekretem prezidenta republiky...

Doctores honoris causa JAMU

Janáčkova akademie múzických umění...

Devět „nej“ brněnské...

Janáčkova akademie múzických umění...

Anketa s výraznými...

1. Jak vzpomínáte na studia, co jste...

Kalendář akcí k oslavám /...

24. března / Divadlo na Orlí...

Moderní vysoká škola s...

Vládním zákonem z 12. září 1947...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 6/2017



Obsah,