Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Pěna festivalových dní

Ostrava má pověst divadelně nejryzejšího města u nás, rádi léta jezdíme na každoroční přehlídkou zdejších činoherních inscenací Ost-ra-var. Letos se nezúčastnilo Loutkové divadlo, až dosud reprezentované vždy jednou inscenací.

Ruská zavařenina

Dana Fialková, Michal Čapka a Alena Sasínová-Polarczyk v úspěšné inscenaci Ruská zavařenina FOTO ARCHIV KS ARÉNA

Obdiv se dlouho a zaslouženě vázal k produkci zdejší statutárně první scény, Národního divadla moravskoslezského. Všichni, kdo zdejší činohru sledovali, rádi zdůrazňovali, že vzhledem k tomu, na jak širokou vkusovou paletu musí mířit jako na cílovou diváckou skupinu (vždyť se podílí i na repertoáru „sjezdového“ sálu Divadla Jiřího Myrona), jsou její umělecká úroveň i dramaturgická volba repertoáru v drtivé většině nezpochybnitelné. Na letošním Ost-ra-varu byly inscenace Národního divadla moravskoslezského přesvědčivé méně. Umělecký šéf Peter Gábor, jemuž se v poslední době dařilo především na menších scénách (Zlomatka v pražské Řeznické či Blecha ve zdejší Aréně), představil čtyři inscenace: klasický Shakespearův Sen noci svatojánské, Anouilhovu šaramantní komedii Pozvání na zámek, závažný a těžkomyslný opus Martina Walsera s titulem Smrtihlav a již v minulém roce nastudovanou Baladu pro banditu. Shakespeara, kterým byl festival zahájen, jsem nestihl, všechny tři další inscenace ovšem neřadím k nejlepším režisérovým jevištním dílům. Anouilhově duchaplné konverzační komedii s rozostřenou identifikací hlavních postav (navlas stejná jednovaječná dvojčata, která se navíc identicky oblékají) chyběla lehkost a švih, zápletka navíc byla exponována nejasně. Překážela efektní a opulentní výtvarná složka i málo nápaditá hudba. Navíc – a nepíšu to při začátcích nového talentu v prvním angažmá rád – Aleš Bílík na dvojroli podobných, ale povahově rozdílných dvojčat nestačil. Walserův Smrtihlav, zpytující téma viny otců a z toho plynoucích traumat jejich dětí, ztratil v komplikovaných zákrutech fabule psychologickou věrohodnost a především divadelní záživnost, působil staticky deklamativně. Co se týče Balady pro banditu, ještě mám v paměti verzi, kterou Peter Gábor v Ostravě – na témže velkém jevišti – nastudoval v roce 2004 s Terezou Bebarovou a Pavlem Nečasem v hlavních rolích. Hudební složka i scénografie měly tehdy mnohem přirozenější, prostší ráz, nyní se jednalo o významově zatěžkanou, značně umělou show (např. podivně ornamentální výskyt záhadných žen včetně bizarně koketní Morany Veroniky Forejtové, jinak vždy výborné herečky). Ryzost Uhdeho a Štědroňovy předlohy splňovala beze zbytku jen Eržika Veroniky Lazorčákové, také Nikola Igora Orozoviče (ten byl při repríze ovšem hlasově indisponovaný) a Kubeš Františka Strnada.

Janusz Klimsza, v jehož režii jsem shodou okolností v předvečer festivalu viděl standardně kvalitního Mrzáka inishmaanského v provedení „Bezručů“, byl na přehlídce zastoupen dvěma inscenacemi z Národního, Rocheovou boxerskou tragikomedií Slož mě něžně a vlastní dramatizací Tristana a Isoldy podle Bédierova prozaického zpracování slavné legendy. „Boxeři“ představovali solidní, ne však zase příliš vzrušivý standard, v rámci přehlídky však byli nejpřesvědčivější položkou v nabídce souboru (hraje se ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka). „Velké plátno“ Tristan a Isolda je pro Klimszovy příznivce trochu překvapivým dílem, jde o výpravnou „pohádku“ (scénografie Davida Baziky za zmínku rozhodně stojí) s poněkud vyprázdněným, nepřesvědčivým příběhem o velké lásce – a že lze z tématu vytěžit mnoho, vědí nejenom obdivovatelé Richarda Wagnera.

Scény, které mají z hlediska plnění diváckého zájmu nepochybně snazší pozici, Komorní scéna Aréna a Divadlo Petra Bezruče, předvedly inscenace špičkové i poněkud problematičtější, jejich laťka patří stále k těm nejvyšším na našem území. Aréna zabodovala především v ruském repertoáru, a to hned dvakrát. O Gogolových Hráčích v režii Ivana Krejčího DN už informovaly, divadlo okouzlilo většinu festivalového publika také hrou Ludmily Ulické Ruská zavařenina v režii Ivana Rajmonta, jemuž spolupráce s Arénou mimořádně sluší (viz Kafkův Proces před třemi lety). Hra o rozpadu a zániku tradičních hodnot a neurvalém nástupu nové, pragmatické generace je aluzí na Višňový sad, fabule navíc vtipně koketuje s myšlenkou, že Lepechinovi jsou potomky dramatickým opusem proslaveného Lopachina, Anton Pavlovič tehdy jenom lehce obměnil příjmení. Rurální ruské hodnoty tu do jisté míry staromilsky vyznávají i někteří příslušníci mladší generace („tři sestry“ ztvárňují přesvědčivě Tereza Dočkalová, Petra Kocmanová a Zuzana Truplová, zatímco jejich bratr v podání Alberta Čuby je ten, který se diktátu tradic vymkl). V Rajmontově režii se jednotlivé postavy postupně výrazně „vybarvují“ a atmosféra graduje v působivé herecké souhře – kromě jmenovaných ji ještě spoluvytvářejí Tereza Cisovská, Dana Fialková, Alena Sasínová-Polarczyk, Marek Cisovský, Michal Čapka a Vladislav Georgiev. Považuji za důležité všechny zúčastněné aktéry vyjmenovat, protože jde o hereckou inscenaci v nejlepším slova smyslu – ostatně na základě dobře a duchaplně napsaného textu. Longenův Dezertér z Volšan v režii Ivana Krejčího představil herce opět ve vydařených kreacích, ke jmenovaným ze „Zavařeniny“ přidejme Josefa Kalužu (v titulní roli) a Reného Šmotka. Kompozice večera nebyla už tak svrchovaná, ale zábava s oživlým nebožtíkem splňovala vysoké komediální parametry. Spornější položkou z nabídky Arény byly tentokrát Ženy a panenky Arnošta Goldflama, nastudované až příliš energicky (tedy bez subtilnějších významových nuancí) režisérkou Viktorií Čermákovou s přispěním drastického výtvarného gesta Jany Prekové.

Divadlo Petra Bezruče, v době festivalu zkraje ještě „zaměstnané“ na zájezdu v Praze, se prezentovalo inscenací Anny Petrželkové Pěna dní podle kultovní prózy Borise Viana, Jacksonovou lehce krutou komedií Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara a Králem Learem, kterého nastudoval Jiří Pokorný. Vianovu snově surreálnou předlohu oživila Petrželková invenčně spolu s výtvarníci Lucií Labajovou a hereckému tandemu Tereza Vilišová – Ondřej Brett (Chloe a Colin) vytvořila, domnívám se, dobré tréninkové podloží pro další souhru v ještě vydařenější inscenaci, jakou je Můj romantický příběh. V něm jsou oba aktéři neodolatelní v kresbě náhodné známosti ze zaměstnání, která rychle přejde v problém se závazkem (otěhotnění). Komedie předestírá v první části v třaskavém tempu dva úhly pohledu na to, jak původně nezávazný poměr vznikl. Oba to vidí tak, že se jim do pokračování vztahu po prvním sexuálním kontaktu moc nechce a mají za to, že je vlastně „uhání“ ten druhý. Po přestávce se nálada hry i inscenace láme do křehčí reflexivní polohy při řešení problému: potrat ano či ne.

Král Lear v režii Jiřího Pokorného představuje rozporuplnou směsici invenčních i problematičtějších nápadů, také velmi kvalitních i spornějších hereckých kreací. Nevadí, že Lear Norberta Lichého nepůsobí tak, jako by se u zlých dcer nenajedl, jeho robustní herectví je naopak nejsilnější složkou inscenace, která v první části až nadmíru kouzlí se šerosvitem. Když výzvu živlům Lear pronáší do telefonu, jde o originální režijní nápad, který se ovšem logicky neváže k dalšímu dění na jevišti (molo mezi dvěma stranami publika). Za vrchol Lichého herecké soustředěnosti považuji krátký monolog nad mrtvou Kordélií, kde na malé ploše s maximálním účinkem posílá král svou bolest „přes rampu“. Na druhé straně o nesoustředěnosti jiného aktéra svědčí, když Gloster (Přemysl Bureš) se hned v první větě svého pobytu na jevišti přeřekne. Kvalitně je ztvárněna strana zla (perfidní sestry v interpretaci Markéty Harokové a Terezy Vilišové se svými manželi, které oba odstíněně vykreslil Tomáš Dastlík).

  • Autor: Jan Kerbr
  • Publikováno: 02. ledna 2014

Komentáře k článku: Pěna festivalových dní

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 12/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


13. 6.–26. 6. 2017

Číslo 12/2017 (13. 6.–26. 6. 2017)

Obsah čísla 12/2017

Slovo ...

O sochaři, jehož zabil...

Říkalo se mu „fronta na maso“....

Sukces měsíce

Divadelní Flora Olomouc

Divadelní festival v Olomouci již...

K věci

Rozdělování veřejných...

V Brně se po roce 1989 pomalu a s...

Fejeton

Povaha česká prokouřená

Blížila se půlnoc posledního...

Názor

„Kouříme? Nekouříme –...

Titulní citát z Havlovy Zahradní...

Glosa

Nedá mi to

Karla Hofmannová na vedlejší straně...

Přehlížená Afrika

Třináctý ročník festivalu Tvůrčí...

Kritika

Divadelní galerie

Na začátku Fragmentů milostných...

S Čechovem neradno režijně...

Racek, jedna z pětice „velkých...

Honibrku, ty jsi Káj?

Představení AnderSen začne jako...

To je směšné, cha, cha,...

David Drábek uvařil hradeckého...

Pěkná napodobenina

Plzeňská opera uvedla českou...

Nový pokus o Žítkovské...

Dodo Gombár se jako režisér a...

Tři muži v chalupě aneb...

Závěrečná část „angažované,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 12/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Jak se vaše divadlo vyrovná...

Rozhovor s řediteli o kouření v...

Kauza

Kontext

Burza

Zahraničí

Zemřeli

Obrazem

Akce / Action

Výpravnou publikaci Akce/Action...

Expert – obřad jako obraz

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 12/2017



Obsah,