Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2024

ročník 33
19. 3. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Paradoxy 21. století – Edinburgh Fringe 2015

    Přes 3000 produkcí z bezmála 50 zemí světa ve více než 300 lokacích takřka půlmilionového města na skotské vysočině. S těmito vstupními daty přestřihl začátkem srpna pomyslnou startovní pásku 68. ročník mezinárodního uměleckého maratonu, edinburský Fringe Festival. Trval tradičně tři týdny a počasí mu netradičně přálo.

    The Christians

    Hlavní postavou je pastor, který vede kázání a diskuse o víře… William Gaminara v inscenace The Christians FOTO MIHAELA BODLOVIC

    Bašta českého pohybového divadla

    Fringe se bez české účasti poslední léta neobejde. Letos popáté organizovalo České centrum v Londýně přehlídku tvorby našich předních souborů Czech Showcase. Ty tentokrát expandovaly ze svých stabilních pozic v ZOO Southside i do nových divadelních prostorů. A hle! Hned tři byly nominovány na nejvyšší edinburská ocenění – Total Theatre Award: Korekce – VerTeDance, Antiwords – Spitfire Company, Boys Who Like to Play With Dolls – Tereza Ondrová a Peter Šavel.

    Vítězka České taneční platformy 2013, inscenace Korekce (uskupení VerTeDance v režii Jiřího Havelky a v živém hudebním doprovodu Clarinet Factory), obdržela hned první týden festivalu prestižní cenu deníku The Herald (Herald Angel Award). Navázala tak na úspěch Spitfire Company a Lenky Vagnerové v uplynulých dvou letech. The List zařadil Korekci už předem na svůj seznam nejlepších tanečních vystoupení na Fringi. A s pětihvězdičkovými recenzemi se noviny přímo předháněly: V každém aspektu vskutku povznášející příklad tanečního divadla, které může změnit i váš pohled na svět… (Exeunt)

    Krátce po příjezdu vzbudil v rušných ulicích Edinburghu rozruch Cirk La Putyka. Dva jeho akrobaté, zavěšeni z mostu nad karoseriemi projíždějících aut a hlavami vyděšených kolemjdoucích, předvedli „tělocvik“ na trapéze. Ukázalo se, že i na Fringi mají riskantní podniky své meze. Incidentem se zabývala média i policie (chybělo povolení k veřejnému vystoupení). Soubor nicméně dál „poklidně“ provozoval svou produkci Dolls v jedné ze čtrnácti nových „venue“ – ve venkovním stanu Underbelly Circus Hub on the Meadows, speciálně vztyčeném pro novocirkusové produkce.

    O něco krotčeji se v edinburských ulicích zviditelňovala i Spitfire Company, když si na obchůzky městem nasazovala své černé gigantické masky. Jednohlasně pozitivní kritiky na její Antiwords žasly i nad nadměrnou konzumací alkoholu na jevišti. A navíc docílenou ženami! Autor Total Theatre Magazine shrnul svůj zážitek lakonicky: …pokaždé, když si vzpomenu na toto krásné, okouzlující představení, chci se napít s oběma dívkami a cítím se při tom osaměle a depresivně. České zastoupení se ale podle ohlasů na Fringi osaměle ani depresivně necítilo.

    Je v nebi i Hitler?

    Nespoutaná zábava protíná ve festivalovém Edinburghu srdce gotických svatostánků i každou ulici, každé nároží. Interiéry bývalých kostelů jsou samozřejmě patřičně odsvěceny pro divadelní produkci, ale často hostí tak nekřesťanskou podívanou, že by si ji na svá prkna pohříchu vpustilo jen málokteré kamenné divadlo. Drama The Christians se cele odehrává v kostele. Hlavní postavou je pastor, který vede kázání a diskuse o víře. V inscenaci ale vystupuje i početný zpívající chór a jen povšechně zbožné postavy. S takovým textem – a vážně míněnou inscenací – se však v edinburské chrámové lodi nesetkáte! K vidění je v odlehlé části města, exkomunikována na periferii rušného Fringe, na okraj centrálního „Okraje“. Fringe, alespoň jeho centrum, se stal mainstreamem a mainstream, tedy seriózní drama, fringem. Paradox 21. století…

    Nová hra nadějného amerického dramatika Lucase Hnatha byla uvedena v nekonvertovaném, „pravověrném“ sále Traverse Theatre kopírujícím viktoriánskou architekturu londýnských music hallů. Vhodné umístění! Text totiž řeší problematiku úpadku křesťanství a základní dilema, zda se držet svých jistot a konzervativního výkladu bible, nebo se nechat unést liberálnějším proudem. Pastor Paul nastolí kurz změny, podle nějž je ďábel jen mýtus a nebe otevírá náruč i nevěřícím. Svět je sarterovské peklo, které živíme vzájemnou odtažitostí, izolováni za zdmi, které jsme mezi sebou zbudovali. Katechismus šitý na míru postmoderní spiritualitě však implikuje řadu otázek: Pokud peklo neexistuje, kam patří a kde dlí – třeba – Hitler? A pokud i on je sjednocen s Bohem, nepřestává být Nebe oním symbolickým Nebem, za které je celá historie křesťanství považovala? Proč vůbec chodit do kostela, když spása čeká všude?

    Autor nikomu nestraní – charaktery jsou plastické, integrované a mají své pádné důvody následovat to které přesvědčení. Dramatik se s nimi snaží hledat cesty ze slepých uliček. I když kněze zatíží hříchem vypočítavosti, uvědomuje si spolu s ním zkostnatělost církevních dogmat, neochotu církve přizpůsobit se dnešnímu životu, být jeho součástí a oslovit širší okruh lidí. Zároveň ale ukazuje, že transformace, jakkoli vítaná, nemůže být bezbolestná, beze ztrát a že vyhlídky přežití konzervativních hodnot jsou přinejmenším nejisté.

    Inscenace postrádá jakoukoli dynamickou jevištní akci. Spoléhá na cha­ris­ma­tické řečnické projevy všech herců, kteří stojí u dvou mikrofonů a před diváky/kongregací tlumočí – jako by v teologické disputaci – postoje svých postav. I soukromé manželské rozepře, jejichž projevy jsou ve svém důsledku projevem věroučného schizmatu, si tak drží ráz veřejné diskuse. Všudypřítomné téma „nepřekonatelné vzdálenosti“ mezi lidmi (a mezi lidmi a Bohem) je tak o to konkrétnější, hmatatelnější. Produkci do Edinburghu přivezl již v minulosti úspěšně se zde prezentující tým londýnského Gate Theatre a do­sáhl za ni na prestižní Scotsman Fringe First Award.

    La Putyka - bridgedance

    Dva akrobaté Cirku La Putyka zavěšeni z mostu nad karoseriemi projíždějících aut a hlavami vyděšených kolemjdoucích… FOTO GARRY PLATT

    Dostojevskij na dávkách

    Adaptacemi všeho druhu, seriózními, ale častěji volnými parafrázemi a perzifláží významných osobností i jejich přínosu se to na Fringi jen hemží. Stojí za to, nenechat si alespoň několik produkcí tohoto směru ujít. Jen tak získáte přehled, co dnes v oblasti komedie v Británii „letí“. Riskujete pouze, že se spolu s Carrollovou Alenkou ocitnete v říši divů psychiatrické léčebny, místo Spielbergových dinosaurů v Jurském parku vás pozře terapeutické rodinné drama, s Edgarem Allanem Poem se podrobíte psychoanalýze, nebo (v lepším případě) jen politujete Desdemonu, již zardousila jiná žena.

    Například soubor Caligula’s Alibi. Ten se ve své hříčce o čtyřech postavách nazvané Idiots výslovně brání používat termín dramatizace. Shledávaje Dostojevského – podle svých slov – veskrze podceňovaným experimentálním, avantgardním spisovatelem (na takové se soubor specia­lizuje), soustředí se na jeho osobnost optikou jeho známého opusu. Z něj extrahuje motiv pokřiveného milostného trojúhelníku knížete Myškina, Nastasji Filippovny a Rogožina. Vytažené fragmenty dodržují – alespoň ve zlomcích – autentické Dostojevského dialogy. Jsou vybrány tak, aby podaly svědectví o „bláznivé“ lásce – mučící, zmučené i mučednické. Makabrózně nalíčené tváře interpretů zasazují ale samo dění do tenat tragikomického očistce, v němž – podle Caligula’s Alibi – uvízl i autor. Podobně jako jeho epilepsií stižené alter ego (na scéně zpřítomněné týmž hercem) je i Dostojevskij drcen bezcitným okolím, jenže nikoli v 19. století, nýbrž současným – s telefonním záznamníkem místo Boha. V kafkovsky laděném procesu se pak musí zodpovídat ze svého života i běsů, jimiž zahltil literaturu, aby obhájil svůj nárok na zdravotní příspěvky pro invalidy. Poslední soud je ironickou metaforou, jíž tvůrci přesně definují současné byrokraty, schopné bez mrknutí oka zavrhnout cokoli či kohokoli. Zvláště pak „idioty“, kteří se vymykají čítankové četbě. Úvodním poloimprovizovaným dialogem s publikem si herec s plnovousem na gumičce připraví půdu pro rozverně anarchistický kabaret. Proti očekávání se však nezávazná komedie nekoná a inscenace si pod poťouchlou grimasou lehkovážnosti po celý čas drží pochmurný škleb. Po zhlédnutí tohoto představení jsem velmi zvědavá, kam Caligulovo programové směřování k modernímu absurdnímu divadlu povede příště…

    Fringe se letos zase překonal. Nejen počtem produkcí a diváků, ale i ostrý­mi lokty. V boji o diváka přitvrdil i „Dostojevskij“: Jestli se vám představení líbilo, řekněte o něm ostatním na twitteru a dalších sociálních médiích… Pokud ne, mlčte, prosím, a už sem víckrát nechoďte.


    Komentáře k článku: Paradoxy 21. století – Edinburgh Fringe 2015

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,