Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2018

ročník 25
2. 10.–15. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chození v přírodě je na hovno

    V Experimentálním prostoru NoD si Janek Lesák s Natálií Preslovou vtipně pohráli s formou dokumentárního divadla. Nezapomněli na to upozornit umělým, trochu polopatickým rámcem, kdy na začátku a na konci Osamělosti komiksových hrdinů promítli na stěnu záběry, v nichž Helena Třeštíková obvolává a utěšuje superhrdiny.

    Co trápí superhrdiny se dozvíte v inscenaci Osamělost komiksových hrdinů… FOTO JAN HROMÁDKO

    Že se bude jednat o monology, ve kterých si Superman, Batman, Catwoman a Hulk, pojatí jako reálné osobnosti, budou vylévat svá srdíčka, bylo patrné již z prvního pohledu na scénu, kterou tvořilo molo zakončené pódiem obklopeným diváky ze tří stran. Divákovu emoční účast si pak tvůrci pojistili tklivými melodiemi, jež hráli na violoncella dva stormtroopeři z Hvězdných válek po stranách jeviště.

    Nejsem fanynkou komiksů a téměř žádného z hrdinů inscenace jsem ve filmu nikdy neviděla. Na představení jsem tak šla spíše s obavami, že půjde o zábavu na téma mně velmi vzdálené. Tentýž pocit trval ještě během prvního výstupu Supermana, který se nesl přesně v duchu anotace a Martinem Cikánem nijak výrazně pojatý Superman si v něm zkrátka postěžoval na svůj těžký úděl a divákům oznámil, že s dráhou superhrdiny končí. Mnohem lépe fungoval následující výstup Batmana v podání Jana Strýčka: kromě jeho důsledné intonace drsného týpka, který se s ničím nemaže, především díky dobře napsanému monologu, v němž mezi svými super zásahy vypočítává i tak všední záležitosti, jako je například přednáška ve škole. Divák postupně začíná tušit, že nesleduje umělý svět komiksu, nýbrž ambiciózní osobnosti, ve kterých se velmi snadno najde. Nejbližší mi nakonec byla Catwoman Lumíry Přichystalové – je to sice klišé par excellence, že tématem jediné ženské postavy jsou muži, Tinder a neschopnost poznat někoho normálního, ale která z nás by to neznala. A Přichystalová je výborná herečka, v upnutém černém kostýmu působí šarmantně, a především skvěle zachází se slovem, dokáže v mluvě šikovně rozprostřít důrazy a naplnit ji významem. Zábavný byl také Láďa Karda jako Hulk, který už to ale nedělá, protože našel smysl života v pravidelné meditaci. Herec dokáže na jevišti působit přirozeně, jako by s vtipem a grácií vyprávěl své vlastní historky.

    Inscenace dostává spád především ve chvílích, kdy osudy jednotlivých hrdinů nápaditě propojuje: Superman, který chce skončit se životem, se snaží naštvat Hulka a Catwoman jde na rande s Batmanem. A právě zde nejvíce zaznívá téma inscenace, jež je daleko pouhé ilustraci faktu, že i velké osobnosti jsou stále jen lidé a ve své výjimečnosti často navíc velmi osamělí. To zůstalo naopak tématem vstupním, tvůrci se od něj ale postupně posouvají k poměrně sofistikovanému paradoxu, kdy skrze směšnou touhu superhrdinů po obyčejnosti demaskují směšnost naší touhy po tom, být silnými osobnostmi. Tato implicitní úvaha pak vrcholí v závěru, kdy inscenace zvážní: čtyři superhrdinové zde sedí na Hulkem rozbořeném pódiu a jeden po druhém odříkávají slova plná sebeklamu.

    Sebeklam je pro mě tím, čím inscenace promlouvá nejvíce. Stejně jako Catwoman, která se přizpůsobuje jednotlivým partnerům, si můžeme zcela svobodně zvolit, jakou osobností budeme, a danou roli poté naplňovat. Proč ale vůbec hrát nějaké role? Podobně jako Batman se stáváme experty na všechno možné, s výjimkou jediného – sebe sama: Vrátil jsem se z hodinové procházky a jsem zklamaný – mám depku. Zjistil jsem, že při chození v přírodě… se chodí v přírodě. To je všechno. … A navíc máte spoustu času myslet na nepříjemné věci, které váš při denním shonu ani nenapadnou, jako: Nakládám dobře se svým životem? Jsem dobrý člověk? Má to, co dělám, smysl?

    Experimentální prostor NoD – Janek Lesák a Natálie Preslová: Osamělost komiksových hrdinů. Režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Preslová, scéna a kostýmy Lucie Wildtová, hudba Ivo Sedláček, animace Tomsa Legierski, lightdesign Lukáš Jíra. Premiéra 12. prosince 2017 v Divadle NoD. (Psáno z reprízy 19. prosince.)


    Komentáře k článku: Chození v přírodě je na hovno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,