Opery neopery
Vlastně s tím začal Richard Wagner, ovšem až ve 20. století se objevilo víc oper, jejichž libreta zpracovávala dramatickou nebo literární předlohu (například Bergův Vojcek či Janáčkovy Zápisky z mrtvého domu). Později se začaly označovat německým termínem Literaturoper (literární opera). Dnes vznikají opery na základě textů, které neobsahují ani špetku dramatického potenciálu – dvě takové kompozice přinesly během jediného dne letošní Ostravské dny 2015.
Gwendolyn Brown díky úžasnému rozsahu svého hlasu přesvědčila o převleku do mužské postavy. George Lewis: Afterword FOTO MARTIN POPELÁŘ
Petr Kotík už vloni v Ostravě uvedl operu Master-Pieces (Mistrovská díla) na text přednášky Gertrudy Steinové „Co jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo“, která se zabývá filosofickými podmínkami vzniku mistrovského díla, akcentuje protiklad pojmů identita a entita. Skladatel její úvahu zhudebnil tradiční operní strukturou: základ díla, ariózní monolog hlavní postavy, komentuje ansámbl tří mužských hlasů, zaznívají i krátké dvojzpěvy, tria, ba i kvarteta. Pro letošní uvedení Kotík kompozici rozšířil o zhruba dvacet minut a vzdálil operním vzorcům – kromě nové hudby (instrumentálního úvodu) přibyla i slova: texty o válce z deníku Gertrudy Steinové, psaného v letech 1943–1944, se nezpívají, ale čtou, rozděleny mezi dva mužské a jeden ženský hlas. Instrumentální část zní jako vypsaná aleatorika, vokální je kombinací expresivní deklamace a melodického zpěvu. Kotíkova hudba působí místy velmi vykonstruovaně (ostatně takový je i text Steinové).
Jiří Nekvasil zvolil pro nové nastudování zásadně odlišný přístup než před rokem Michael Rau (zároveň spoluautor libreta), který nepomohl abstraktnímu dílu realistickými jevištními situacemi. Nekvasil především dílo přenesl ze strohého prostoru Divadla Jiřího Myrona do neobarokního, tradičně vyzdobeného Divadla Antonína Dvořáka (budovy z počátku 20. století). Až do nejzazší hloubky otevřenou scénu nechal bez dekorací, plochu mírné šikmy s bíle pokrytou podlahou členil bílým světlem na „chodník“ či kruhy. Černě oděné postavy se stylizovaně pohybovaly bez vzájemných kontaktů. Obraz protagonistky Kamaly Sankaram v toaletě s velkou vlečkou, spíše na podstavcích než v botách, občas přenášela na bílou podlahu televizní kamera a zvýrazňovala její gesta, takže i diváci sedící na balkoně byli vtaženi do výpovědi díla. V parteru byli umístěni hudebníci (na předscéně občas hrála houslistka Pauline Kim Harris) a interpreti textů z deníků, trubka v úvodu zněla z galerie.
Afroamerická opera George Lewise Afterword (Doslov), uvedená v Ostravě v evropské premiéře, vychází z textu s ještě menším divadelním potenciálem – ze skladatelovy knihy z roku 2008 A Power Stronger Than Itself: The AACM and American Experimental Music, která zachycuje vznik Asociace pro podporu tvořivých hudebníků paralelně s historií černochů v Americe. Na počátku černoši „znali svoje místo“ (jak opakovaně zaznívá ze scény), přijímali podřízenost a sloužili bílým pánům; později, v souvislosti s migrací do měst, začali bojovat za svá práva. Další část libreta pak tlumočí vzrušené schůzování vznikajícího svazu a diskuse o pokrokové hudbě, v nichž skladatel použil reálné rozhovory, natočené při přípravě knihy.
Lewis svou nevyčerpatelnou invencí dokáže zdánlivě nezhudebnitelné dialogy naplnit působivým emocionálním obsahem. Podstatně se o to přičinily výkony tří černošských vokalistů – především fenomenální Gwendolyn Brown, jejíž takřka neohraničený hlasový fond (od barytonových hloubek až k falsetovým výškám) nejprve sugeroval kontratenor (i kvůli úvodnímu mužskému převleku). Také sopranistka Joelle LaMarre a tenorista Julian Terrell Otis zvládali nikterak lehké party s absolutní technickou i výrazovou suverenitou. Instrumentální složka je pozitivně eklektická (rozvolněná dodekafonie), stylově ovšem jednotná, bez postromantických prvků.
Inscenátor Sean Griffin nechal postavit na točně tři interiéry poněkud surreálního ladění: zasedací místnost a dvě smuteční síně, černou a bílou. Pěvce vedl ke gestické ilustraci textu, takřka němohře, místy naivní. Základní kvalitou inscenace byla proto Lewisova hudba a jeho schopnost zpracovat velké množství textu – místy to připomínalo inscenovanou kantátu.
Dodejme, že Lewisova i Kotíkova hudba nezněly v přirozené akustice, byly zesíleny, někdy i trochu modifikovány.
Ostravské dny 2015, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – George E. Lewis: Afterword (2015). Dirigent Rolf Gupta, scénická realizace Sean Griffin. Divadlo Jiřího Myrona 28. srpna 2015.
Petr Kotík: Master-Pieces (2014–2015). Dirigent Petr Kotík, scénická realizace Jiří Nekvasil a David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová. Divadlo Antonína Dvořáka 28. srpna 2015.
Komentáře k článku: Opery neopery
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
