Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ondřej Koplík: Mě to baví…

    Tenorista Ondřej Koplík (1979) pochází z Brna, kde absolvoval Biskupské gymnázium a poté zpíval ve sboru zdejší Janáčkovy opery. Studovat zpěv na JAMU začal až později – v letech 2000–2005 – a záhy po absolutoriu vyrazil na zkušenou do Německa. Zpívá na mnoha tuzemských operních scénách, v angažmá byl v Moravském divadle Olomouc, ale výrazně se uplatnil i v Ostravě, Liberci, v posledních dvou letech na českokrumlovském otáčivém hledišti a také v Národním divadle. A samozřejmě v Brně, kde od letošní sezony získal angažmá v Janáčkově opeře. A s ním hned velkou roli Nemorina v chystané premiéře opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky.

    Co vede mladého muže k opernímu zpěvu? Že mu neimponují spíš sportovci, nebo, když už, muzikálové hvězdy?

    Jak by odpověděl uhlobaron Ptáček z Cimrmanovy hry Vizionář: Mě to baví… Pro operu mne „zapálil“ už prof. Vlastimil Babák, u něhož jsem jako gymnazista navštěvoval hodiny zpěvu. Začal jsem kupovat cédéčka s Pavarottim a v Janáčkově divadle jsem hltal každou inscenaci. Teď je pro mne opera drogou.

    Jestli nechybujete ve vlastním životopisu, pak jste už jako čtrnáctiletý pracoval v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v Brně, hrál jste tam na varhany a vedl sbor!

    Byl jsem v prváku na gymnáziu. Pracoval zní v tomto kontextu divně, spíš to byl koníček. Zpíval jsem v chrámovém sboru a učarovalo mi umění skvělého brněnského varhaníka Petra Koláře. Dělal jsem všechno pro to, abych se stal také varhaníkem, a to se mi splnilo. Přes varhany, kostel a sborový zpěv jsem se dostal k duchovní hudbě.

    To jste tak mladý už ovládal tyto profese?

    Hru na varhany jsem vystudoval na základní umělecké škole Františka Jílka v Brně, sbormistroval jsem v podstatě amatérsky. Byla to taková z nouze ctnost – když jsem chtěl zpestřit významnější bohoslužby a svátky, sestavil jsem z kamarádů a známých malý sbor a pravidelně jsme se scházeli.

    V roli hraběte Almavivy, který v přestrojení za učitele hudby pronikl k milované Rosině (Veronika Holbová), G. Rossini: Lazebník sevillský!!!, r. Ondřej Havelka, prem. 15. 6. 2017, NDM Ostrava) FOTO MARTIN POPELÁŘ

    V Semperově opeře v Drážďanech

    Po gymnáziu jste rovnou nastoupil do sboru Janáčkovy opery k vyhlášenému sbormistru Josefu Pančíkovi, to jistě byla dobrá škola.

    Praxe ve sboru s tak skvělým sbormistrem, jako je pan docent Pančík, je opravdu k nezaplacení. Co se týče intonování a v podstatě zpívání z listu, to byla velká škola.

    Až s touto zkušeností jste šel na JAMU. Po absolutoriu jste si ale našel hlasového pedagoga v Drážďanech, byl jste se zdejším vyučováním nespokojený?

    Nehledal jsem pedagoga v Drážďanech kvůli nespokojenosti v Čechách. V letech 2006–2009 jsem v Drážďanech žil, byl jsem ve stálém angažmá ve sboru Semperovy opery a s kolegou a kamarádem Matthiasem Beutlichem, který je současně hlasovým pedagogem i skvělým korepetitorem, jsem pracoval na programu jednoho minikoncertu. Původně to měla být jednorázová korepetice, ale nakonec z toho vzešel dlouhodobý vztah pedagog–student.

    Jak jste se do vyhlášeného sboru ve slavném operním domě dostal?

    Po úspěšném konkurzu! Ale vážně – je to trošku delší historie. Asi tak v pětadvaceti jsem se rozhodl, že zkusím štěstí ve sboru v zahraničí. Naučím se jazyk a vydělám nějaké peníze. Rozeslal jsem tehdy e-maily do asi dvaceti evropských divadel, ze tří mi odepsali a z jednoho mne pozvali na předzpívání. V Theater der Bundesstadt Bonn totiž hledali na půl roku zástup za stálého člena. Předzpívání bylo úspěšné, ale po půl roce jsem musel skončit, protože úvazek pro mě tam nebyl, když se kolega vrátil z „mateřské“. Říkal jsem si, že je brzo na návrat, tak jsem opět rozeslal životopis a žádost o předzpívání do několika sborů v Německu. To už mé žádosti měly lepší formu, i němčinu, a možná zafungovala i věta o krátkém angažmá v Bonnu, protože mi ze všech obeslaných divadel odepsali a z většiny mne pozvali na předzpívání. První bylo v Semperově opeře v Drážďanech, a protože jsem uspěl, další pozvánky jsem hodil do koše.

    No bodejť ne. Co tam jste se za těch pět let naučil?

    Určitě disciplíně, která v našich sborech mnohdy chybí. Přínosná ale byla především spolupráce se špičkovými dirigenty. To víte, když vás diriguje Zubin Mehta… A pak se sólisty, s nimiž jsem měl tu čest, i když ve sborovém davu, stát na jevišti. V neposlední řadě mne obohatila jazyková „drezura“, když nás cizince, vždy před regulérní sborovou zkouškou, doučovali repertoár a nekompromisně bazírovali na precizní německé výslovnosti.

    To našim uším zní neskutečně. Ještě něco vám to angažmá přineslo?

    Jedná se opravdu o špičkový operní dům, takže úroveň byla hodně vysoká ve všem, nejen ve sboru. S tím samozřejmě souvisí větší množství zkoušek, víc představení, ale také podstatně vyšší platy. Ve srovnání s českými poměry je tam lepší organizace, co se týče plánování a využívání zkoušek. A vlastně všeho. A také větší prestiž všech, kteří tam pracují.

    V hlavní roli soudobé čínské opery Journey to the West v Pekingu FOTO ARCHIV

    Kde je pěvec doma

    Kdy a proč jste se z Německa vrátil?

    V roce 2009, protože mě profesor vyzval, abych zkusil někde předzpívat jako sólista. Znal jsem se s Yvettkou Tannenbergerovou a přes její uměleckou agenturu jsem se dostal k roli Camilla de Rossilion v Lehárově operetě Veselá vdova v Ústí nad Labem. Zpíval jsem v té době také Števu ve studentské inscenaci Její pastorkyně na JAMU. Tam si mě všimla tehdejší šéfka olomoucké opery Lída Machytková a nabídla mi angažmá. Nebylo to lehké rozhodování, jestli opustit pěkné místo v Německu.

    Co vás na zdejších operních poměrech nejvíc štve?

    Že tu jdeme z role do role. Pokud bychom se v angažmá bez problémů uživili, měli bychom komfort studovat roli dva měsíce bez jiných aktivit. Tedy ne dopoledne aranžovat a večer zpívat jiné představení. Jenže si na jednom místě nevyděláme dost peněz, proto se honíme za hostováním do jiných měst. Je to, zdá se, neřešitelný problém…

    Hlavně to úmorné cestování.

    To je na tom nejhorší. Cestování přes celou republiku člověka vyčerpá, přestože jen sedí ve vlaku nebo v autě a nezpívá. Pak tím samozřejmě trpí zkouška nebo představení. Proto se snažím vždy před náročnějším programem přijet už o den dřív.

    No to povídejte cesťákovi s operní kritikou. Cítíte se vůbec někde doma?

    Co se týče bydlení, někdy ani nevím, kde jsem – nedávno jsem končil telefonát s přítelkyní slovy: Zavolám ti po představení, až budu doma. A myslel jsem tím na pokoji v pražském hotelu.

    Budete teď konečně doma zpátky v Brně?

    Dlouho jsem své doma moc neřešil. Měl jsem angažmá v Drážďanech, tak jsem byl doma v Drážďanech. Měl jsem angažmá v Olomouci a můj domov byl tam. Brno je vskutku znamenitá operní adresa, navíc tu mám rodiče, sourozence, kamarády. Ale moje situace se tím trochu zkomplikovala, protože mám angažmá v Brně a přítelkyni v Plzni. To je jako cestovat do Chorvatska!

    Je lepší být v angažmá, nebo si na „volné noze“ vybírat příležitosti a víc si vydělat?

    Těžká otázka. Každé má své pro i proti. Volná noha nabízí určitou volnost při výběru inscenací, umožňuje rozvrhnout si sezonu, zvážit, co přijmout a co odmítnout. Ale může se stát, že nabídky, které by člověk chtěl, nepřijdou a pak musí brát, co se nabízí, nebo odmítat a mít menší nebo žádné příjmy. Ve stálém angažmá se vám zase snadno přihodí, že kvůli povinnostem na domácí scéně musíte odmítnout třeba velice lákavou nabídku hostovat v jiném divadle, nebo třeba v zahraničí. Ale v dnešní době, alespoň pro mne, jistota stálého zaměstnání převažuje.

    Vy asi nedostatkem nabídek netrpíte.

    Musím zaklepat, protože v této branži nevíte dne ani hodiny, ale v současné době opravdu ne.

    Doma by se dalo chápat také tam, kde se můžete věnovat svému repertoáru. Musel jste kvůli nabídce role překračovat hranice hlasového oboru?

    Bohužel ano, i když nijak zásadně. Když je člověk neznámý a začíná, musí v českých zemích brát, co mu nabídnou, jinak riskuje, že když odmítne opakovaně, už osloven nebude. Tak jsem v minulosti několik takových nabídek přijal. Většinou se však naštěstí nejednalo o role „prvooborové“.

    Zpíváte i operetu, která ostatně v Moravském divadle převažuje. Lze ji skloubit s operou?

    Určitě ano! Opereta je hlavně skvělá škola. Na operetě, a v podstatě i muzikálu, jsem se v Moravském divadle hodně naučil, co se týká herectví, mluveného slova na jevišti nebo tance.

    Jako Misail s Eliškou Weissovou (Šenkýřka), M. P. Musorgskij: Boris Godunov, r. Linda Keprtová, Národní divadlo, prem. 26. 3. 2015 FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Italské bel canto mi vyhovuje

    Vašemu vylehčenému a pohyblivému hlasu nejvíc odpovídají postavy z Mozarta, Donizettiho, Rossiniho.

    Je to tak. Mému hlasu nejvíc vyhovuje italské bel canto, navíc studium takových rolí beru i jako hlasovou hygienu. Z Mozartových oper třeba Tamino v Kouzelné flétně nebo Ferrando z opery Così fan tutte, kterého jsem v Olomouci zpíval v překladu Jarka Nohavici a v květnu mne čeká na prknech brněnského divadla v italském originále. Z Donizettiho právě Nemorino v Nápoji lásky. Nejvíc si asi cením hraběte Almavivy z Rossiniho Lazebníka sevillského, poprvé v olomouckém nastudování s dirigentem Miloslavem Oswaldem. Na této roli jsem si poprvé uvědomil, že tudy vede moje pěvecká cesta.

    V červnu jste Almavivu zpíval v Ostravě, zase v Nohavicově překladu a v režii Ondřeje Havelky.

    Ta inscenace mi poskytla další velkou zkušenost s naprosto profesionální prací. Ondra Havelka je velký kumštýř, od první zkoušky věděl přesně, co od nás chce, mělo to logiku, vtip. Bylo to náročné, intenzivní dvoufázové zkoušení každý den – což ale souvisí s profesionalitou a, myslím, že to má hodně dobrý výsledek. Navíc nás na jevišti rozpohyboval skvělý Jirka Bilbo Reidinger, který mi rozšířil obzory o další jevištní formu – klauniádu.

    Ocenila vás porota Cen Thálie a také posluchači v soutěži na portálu Opera Plus. Co pro vás ceny znamenají?

    Je to neskutečně důležitá zpětná vazba a motivace, že mám v této práci pokračovat.

    Mimochodem – dokdy se operní pěvec cítí mladý a nezkušený?

    Asi do důchodu!

    Troufl jste si třeba na Vévodu z Verdiho Rigoletta, Alfreda z Traviaty a další. Nejsou to příliš odvážné výlety za hranice vašeho oboru?

    Jak Vévoda, tak Alfredo jsou podle mého tak na hranici, ne za ní. Jinak samozřejmě něco jiného je troufnout si na takovou roli v menším oblastním divadle – myšleno jak velikostí orchestru, tak operního domu – nebo třeba v pražské Státní opeře… Navíc hraniční role samozřejmě člověka technicky posouvají. Tedy v tom lepším případě.

    Nebo poškozují. A co Rudolf z Pucciniho La bohème?

    Tady už to možná kousek za hranicí bylo, ale platí, co jsem řekl.

    V českém repertoáru asi moc vhodných rolí nemáte, nejspíš Vaška v Prodané nevěstě, kterého jste zpíval opakovaně.

    Je to tak. Prvooborové role Smetany nebo Dvořáka pro mne určitě nejsou. Ale jak říká můj profesor – hlas se vyvíjí a zraje, tak nikdy neříkej nikdy.

    Prý jste si myslel na Jeníka z Prodané nevěsty?

    V Moravském divadle. Dostal jsem samozřejmě Vaška a režisér Michael Tarant mi nabídl, abych dělal roli Jeníka studijně. Toho tenkrát zpívali Petr Martínek a Jakub Rousek, a jak už to v divadelní praxi bývá, času nakonec nebylo tolik, aby se stihlo regulérně zkoušet v trojím obsazení. Navíc jsem coby sólista kandrdas bez zkušeností s rolí trochu bojoval i technicky. Tak jsem to v polovině zkoušení vzdal. Dnes vím, že jsem dobře udělal.

    Joe / Josefina, Jule Styne: Sugar, r. Dagmar Hlubková, Moravské divadlo Olomouc, prem. 15. 4. 2011

    Zkouška je od slova zkoušeti

    Na vašich postavách je znát, že nezanedbáváte techniku a krásu zpěvu, ale ani výraz, tedy obsah zpívaného v symbióze s fyzickým jednáním. Kde a jak jste se to naučil?

    Děkuji. Vždycky, když jsem sledoval představení a byla tam postava, kterou pěvec nejenže brilantně zpíval, ale také v podstatě „činoherně“ hrál, byl to pro mne zážitek. Myslím si, že není třeba vysvětlovat proč. Opera je přece divadlo, není koncert. Snažím se tedy těmto mým vzorům přiblížit.

    A kde jsem se to naučil? Učím se to stále, a sice v divadelní praxi. Samozřejmě škola dá člověku základy, pro mne byla neskutečným přínosem práce s paní profesorkou Maruškou Mrázkovou na JAMU, ale člověk se pak učí každou rolí. Důležité je v tomto případě režijní vedení, které může člověka sešněrovat, nebo naopak posunout. Vzpomínám si například, když jsem začínal v Olomouci, dostal jsem jako nezkušený divadelník za úkol ztvárnit roli Josefíny/Joea v muzikálu Sugar, tedy v Někdo to rád horké! Nelehké herectví – musím zahrát to, že hraji ženu –, mnoho převleků, tancování, podpatků, nalepovacích řas a podobně. Hodně mi s rolí, a tím pádem i s mým dalším hereckým vývojem, pomohla režisérka Dáša Hlubková, ale i hospodské konzultace s kolegy z činohry.

    Jak přistupujete ke studiu nových postav, případně k novým nastudováním rolí, které jste už zpíval jinde?

    U nás bývá praxe, že se týden „ansámbluje“, to znamená – zkouší role s dirigentem u klavíru, zhruba pět týdnů se aranžuje a pak už jsou zkoušky s orchestrem. To není mnoho. I vzhledem k faktu, že člověk před tím většinou finišuje jinou inscenaci, a tak to jde pořád dokola. Místo toho, abych se soustředil na roli, která má za čtrnáct dní premiéru, už po odpoledních studuji roli další. Tím pádem je výhodou, když už ji mám nastudovanou z dřívějška. Mohu se víc soustředit na herectví, respektive na požadavky režiséra, a pracovat na roli s větším nadhledem. A sledovat, jestli jsem se od minulého nastudování technicky zlepšil a pak si to celé daleko víc užívám. Víc mě to baví…

    Co při studiu role vyžadujete od dirigenta a režiséra?

    Trpělivost a pochopení faktu, že zkouška je od slova zkoušeti! Role má svůj vývoj a někteří režiséři čekají už na první zkoušce výsledný tvar – a to já neumím. Na první zkoušce mohu dodržet přesně aranž, ale to má k herectví ještě hodně daleko. U dirigentů je to podobné. Ti zase někdy nechápou, že chyby na prvních aranžovacích zkouškách nejsou způsobeny tím, že by člověk nebyl hudebně připravený nebo že by dirigenta záměrně ignoroval, ale že se třeba zrovna soustředí na to, komu předat šálek kávy a nešlápnout při tom sopranistce na nohu…

    Dostáváte od dirigentů a režisérů, co potřebujete a očekáváte?

    Naštěstí většinou ano.

    Jak snášíte neobvyklé režijní koncepty?

    Jsem spíš konzervativní, ale neobvyklé mi vůbec nevadí. Spíš jde o to, jestli má inscenace hlavu a patu. Nevadí mi, když je třeba děj opery posunutý do jiného časového období, ale vadí mi, když herectví a vztahy postav jsou v rozporu se zpívaným textem a s hudbou. Někdy se ale režiséři, podle mého, snaží o „revoluci“ za každou cenu, ovšem logika odehrávaného má pak spoustu děr…

    To jste mi promluvil z duše. V Jihočeském divadle jste pracoval s duem SKUTR, které této definici asi vyhovuje.

    Ano, přesně o tom jsem mluvil. Možná jejich pojetí je trošku netradiční, ale má logiku, všechno dává smysl a nic není proti textu ani proti hudbě. Ať už je to Ravelova opera Dítě a kouzla, nebo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, což jsou dvě inscenace, na kterých jsem s tímto skvělým režijním týmem pracoval.

    Po zahraničí nekoukám

    Snažíte se prorazit do zahraničí?

    Nesnažím. Jsem asi patriot, toužím po klidném spokojeném rodinném životě. Navíc v zahraničí se řeší nabídky rolí většinou přes agentury, a protože mě žádná nezastupuje, v zahraničí ani nehostuji. Je samozřejmě pár výjimek, koncertů a tak.

    Pokud vím, dokonce jste v Číně premiéroval čínskou operu Journey to the West?

    To mi před lety také ještě domluvila má kolegyně, kamarádka a skvělá sopranistka Yvettka Tannenbergerová. Původně mělo jít o operní gala, tedy o italské operní hitovky. Pak přišla informace: …bude tam i něco čínsky, ale z not. A když byla podepsaná smlouva a zařízené vízum a letenky, asi týden před odletem se ukázalo, že kromě operního galakoncertu se bude v Pekingu zkoušet i současná čínská opera. Čínsky. A já v ní budu zpívat ústřední roli! To byl tenkrát neskutečný stres, protože notový materiál ještě nebyl pořádně dokomponován, chodil mi postupně e-mailem v PDF formátu. Zpočátku to byla čtyři hudební čísla, ve finále jich bylo asi dvacet. Navíc text zpěvní linky byl samozřejmě v „rozsypaném čaji“ a já čínsky opravdu neumím… Tak jsem se učil jen na vokál a doufal, že v Pekingu bude možnost se part doučit. Naštěstí se učím poměrně rychle, a hlavně – jednalo se o polokoncertní provedení, takže jsem měl noty před sebou na pultě, samozřejmě s nadepsaným fonetickým textem. Opera byla hodně „vlastenecká“, a tak měla obrovský úspěch.

    Alternativa v opeře

    V Brně jste spoluzakládal soubor Wopera sérija, proč?

    V podstatě proto, že tenkrát jsme s Honzou Šťávou a Lucií Kašpárkovou neměli moc příležitostí vystupovat a strašně moc jsme chtěli zpívat. No, a abychom zaplatili vše, co je s vystupováním spojené – klavíristu, kostýmy, pronájem, zvukaře –, potřebovali jsme nějaký zdroj peněz, dotaci, sponzora. A to sotva získá fyzická osoba, proto jsme potřebovali mít oficiální umělecké sdružení. Moc jsme se v té době nadchli pro myšlenku přiblížit operu i naprostým laikům, hlavně mladým lidem, našim vrstevníkům. Zkrátka nedělat jen sešněrované koncerty pro studenty uměleckých škol a důchodce, ale vytvořit show, která zaujme i lidi, jako je například můj bratr – kteří si myslí, že opera je sprosté slovo, nebo dinosaurus.

    Máte ambice být u něčeho, co nově vzniká? Třeba u napsání a prvního provedení původní opery?

    Nebráním se tomu. V poslední době jsem spolupracoval například s Operou Diversa na inscenaci Čaroděj a jeho sluha, rolí napsanou mi v podstatě „na tělo“. Připravujeme i další spolupráci.

    Máte vůbec čas na něco jiného než na operní zpívání?

    Moc ho nemám, ale v poslední době je mým velkým koníčkem posilovna. Ne kvůli bodybuildingu, ale je to skvělá psychoterapie. Na dvě hodiny přestat myslet na stresy spojené s divadlem. Navíc si tím samozřejmě udržuji fyzičku, která je, i když to tak nevypadá, v opeře hodně potřeba.

    Prý jste si sám udělal nové webové stránky, to zvládáte?

    To mě také baví…

    Jaký bude váš brněnský Nemorino? Ta postava vám musí padnout jako ulitá.

    Ano, já to tak také cítím a můj pedagog mi to také potvrdil. Ale prozradit mohu snad jen to, že Nemorino nebude naivní vesnický chlapec, jako tomu bývá ve většině inscenací. Dirigentem je Ondra Olos a režíruje Magda Švecová – známe se všichni od studií, jsou skvělí a mám je moc rád jako lidi. Takže to je další nádherná práce…

    Ať vás nadále baví. Zlomte vaz.

    Čert vás vem!

    Ondřej Koplík – klaun

    Klaunerie je disciplína velmi komplikovaná, a ne pro každého, neboť zahrnuje od každého oboru trochu, což potvrzují slova Jiřího Voskovce, která psal přes oceán Janu Werichovi: …všechno hraní pramení v clownství!

    Přitom bez poezie klaunů by byl náš svět k neunesení! Oni si radostně ubližují, zesměšňují sami sebe a obecenstvo se skrze jejich „neštěstí“ léčí. Díky bohu, klauni (jejich alter ego) to snesou! U klaunerie je nejdůležitější autenticita, tedy UVĚŘITELNOST kdejaké SKOPIČINY.

    V Ondřejovi je uloženo mnoho dovedností, i tato, a tak proměně obtloustlého majestátního tenora, hraběte Almavivy (Lazebník sevillský!!! v Ostravě), v zamilovaného jinocha uvěříme! Publiku je sympatický svou nepoddajnou klukovskou čupřinou, klaunskou naivitou, něhou, dětskou duší. Jsou mu vlastní i, tolik pro náš obor potřebné, rychlé střihy, zvraty – něha/brutalita, smích/pláč, a tak mu stačí naznačit možnosti dané situace a on si vybere. To je i úkol nás choreografů nabízet a rozkmitávat v hercích a zpěvácích možnosti, kterým uvěří, podlehnou jim a pak je uvěřitelně přenesou do hlediště.

    Ondřej je dobře savá houba! Klaun.

    Jiří Bilbo Reidinger


    Komentáře k článku: Ondřej Koplík: Mě to baví…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,