Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Olomoucká zeď (No. 2)

    Hodworks: Řešíme vlastní témata, ale jsme političtí

    Taneční skupina Hodworks, kterou v roce 2007 v Budapešti založila choreografka Adrienn Hód, sdružuje inovátorské umělce, kteří k tvorbě využívají své vlastní kreativní metody. Soustředí se na lidské tělo jako takové, osvobozené od jakýchkoliv hranic, prostředí, rekvizit nebo jiných osob. Tvorba Hodworks se vždy ubírá progresivním směrem a je výsledkem kreativního fyzického výzkumu, který má základ v improvizaci dále přetvářené v pevnou strukturu na jevišti. Podstatným aspektem tvorby Adrienn Hód je zájem o experimentální hudbu. V Olomouci představili projekt Solos – sérii sólových výstupů kmenových členů. Se dvěma přinášíme rozhovor.

    Maďarští Hodworks před olomouckým publikem FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Jak vypadá platforma současného tance v Maďarsku?

    Csaba Molnár: Nevím, jak to funguje v jiných zemích, ale u nás nepatří současný tanec mezi záležitosti většinové populace. Je to malý segment lidí, tvůrců i diváků, kteří divadlo a tanec sledují. V posledních letech pozoruji, jak se z toho stává underground. To znamená, že nezbytně nezávisí na veřejných strukturách a nemá nic společného s institucemi. Momentálně je ale v Budapešti hodně věcí na poli současného tance, najde se tu spousta různých stylů a žánrů.

    Imre Vass: Přemýšlím, co označení současný tanec vlastně znamená. Hodně se o tom v Maďarsku mluví. Jde jenom o to, že se mu lidé věnují teď a tady? Co to vlastně znamená? Například my jsme dostali Cenu Rudolfa Labana udělovanou nejlepším produkcím nezávislé taneční scény, jenže je klidně možné, že některé produkce vůbec nebyly nezahrnuty do výběru. V Maďarsku máme 150 premiér ročně, což je opravdu hodně. A možná něco z toho ani není považováno za současný tanec. Ale kdo jej tedy definuje? Pro mě znamenají současný tanec třeba styly, které jsem se učil na škole před rokem 2000. Takže já bych neřekl, že válení sudů v papíru po zemi je současný tanec. To už je nějaký jiný směr, který z něj vyrůstá.

    Dá se v případě maďarské současné taneční scény mluvit o centralismu?

    I. V.: Rozhodně. Všechno se děje v Budapešti. Máme i pár dalších měst, kde se uvádí současný tanec, ale je opravdu velmi komplikované provozovat něco takového na malém městě. Existují asi tři nebo čtyři festivaly, ale je dost složité dostat tam vlastní věci.

    C. M.: Hodworks to nemá například ani tak těžké kvůli špatné infrastruktuře, ale kvůli scénickému jazyku, který používá, kvůli způsobu svého uměleckého výrazu, který zahrnuje nahotu, mluvené slovo, neklasické přístupy k dramaturgii. To také představuje velkou překážku pro prezentování naší produkce mimo hlavní město.

    Je tanec ve vašem kulturním kontextu politický?

    C. M.: Nevím. Myslím, že všechno může být politické. Osobně nežiji svůj život ani netvořím explicitně z politické perspektivy. Myslím si ale, že mě politika ovlivňuje a já ji nějak reflektuji, takže možná, že podvědomě dávám odpovědi na určité politické otázky.

    I. V.: Současný tanec ani divadlo přímo vládu nekritizuje. Pamatuji si na jednu inscenaci z roku 2010, která vznikla během finanční krize a jako jediná se vyjadřovala proti politickému systému. Naše generace tvůrců je zaneprázdněna vlastními tématy, což v reflexi není příliš efektní. Samozřejmě se na poli nezávislého umění občas něco objeví. Ale to bychom pak měli řešit otázku, jaký je smysl umění. Má sloužit, má tvořit komunitu, nebo kritizovat. Proto vždy přemýšlím nad tím, jestli mi jde o kritiku, nebo o to ukázat alternativu.

    C. M.: Myslím si, že právě v tomto smyslu může mít tanec politický rozměr. Nedržím se směru, který je nadiktován nějakým systémem. Jsem politický, protože si vybírám vlastní způsob exprese.

    Jaký je váš vlastní jazyk pohybového vyjádření?

    C. M.: Miluji pohybový slovník klasického tance. Myslím si, že kdybych byl dívka, hrozně moc bych chtěl být špičkovou balerínou, protože mi ta technika připadá krásná. Současně jsem si však vědom toho, že balet je předváděn jen pro lehkost a krásu. Ale v současnosti máme klasický balet velmi úzce spojen s obdobím komunismu, pročež není tak atraktivní.

    I. V.: Začal jsem studovat tanec v jednadvaceti letech. Nejsem tak precizní a ani mé tělo není dostatečně flexibilní. Když jsem po škole začal s vlastní tvorbou, zjistil jsem, že nikdy nebudu dobrý tanečník. Musel jsem si najít svůj vlastní divadelní jazyk, který spočívá v upřímnosti, v obyčejném lidském bytí jako jste viděli v Solos.

    Odkud pramení vaše témata pro Solos?

    C. M.: Hlavním tématem byla snaha pochopit, co to vlastně děláme. Snažil jsem se uchopit sebe sama. Mám dojem, že jsem se během procesu setkával sám se sebou a poznával se. Jeden z motivů, který mě provází je „bufon“, komik ze stand-up comedy. Šlo o to zachycovat, kdo jsem.

    I. V.: Pro mě je to jiné. Zajímal mě vztah mezi mnou a publikem. Ve svých sólech nevyprávím o sobě. Manipuluji s objektem – jako třeba ve scéně s papírem.. Je to o nás a o napětí mezi námi. Ve středu zájmu nestojí performer, ale jeho tvorba.

    ///

    Více o festivalu se můžete dozvědět například také z videozpravodaje:

    ///

    Více na i-DN:

    V Olomouci jdou proti zdi

    Denní zpravodajství:

    Olomoucká zeď (No. 1)


    Komentáře k článku: Olomoucká zeď (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,