Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

    Oliver Frljić: Skutečný umělec musí být levicový

    Chorvatský režisér Oliver Frljić (1976) na představení své inscenace Prokletí do Prahy nepřijel. O týden později měl ale „master class“ na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kam ho režisér Filip Remunda dávno předtím pozval diskutovat do Inspiračního fóra o vztahu umění a politiky. Jel jsem tam a po jeho přednášce se s tímto enfant terrible současného evropského divadla setkal. Byl vstřícný, otevřený, ochotně a rychle odpovídal, přesně formuloval. Žádný drsoň, jak by se mohlo při znalostech jeho tvorby zdát. Spíš trochu nenápadný, skoro až nesmělý intelektuál, který ale dobře ví, co a proč dělá. Ovšem jeho názory i tento rozhovor – který jsem jen lehce upravil a je v podstatě přepisem našeho půlhodinového setkání – jsou stejně vyhraněné jako jeho inscenace. A mohou způsobit i stejně ostré reakce.

    Žijeme v extrémní době… Oliver Frljić na jevišti Prokletí FOTO ADAM TUCHLIŃSKI

    Proč jste nepřijel do Prahy na představení Prokletí?

    Byl jsem v té době v Mannheimu, kde jsem měl už dlouho dopředu dohodnutou schůzku. Nabízejí mi pozici uměleckého ředitele mezinárodního souboru ve Stuttgartu. Bohužel se nemůžu zúčastnit všech představení svých inscenací, vždyť jich mám teď asi pět nebo šest, které se hrají na různých místech světa. To by snad ani nešlo zorganizovat. A jezdil bych jen po reprízách.

    Co říkáte ohlasům na Prokletí a jak dopadl váš dopis předsedovi Evropské komise panu Jeanu-Claudovi Junckerovi?

    Co se týče dopisu panu Junckerovi, žádnou odpověď jsem nedostal. Dopis jsem doprovodil slovy, že pokud nedostanu žádnou odpověď, tak to bude vyjádření souhlasu s tím, co se v Polsku dnes děje. Kdykoli se inscenace hraje, konají se protestní demonstrace před divadlem. V jakémkoli městě. Současně máme dobré kritiky, zvou nás na festivaly… Bohužel v polských médiích stále probíhá kampaň, která je vůči té inscenaci velice negativní. Jelikož to jsou média vlastněná státem a církví a Prokletí je právě vůči těmto strukturám mířené, nemohou přestat, dokud se ta inscenace bude hrát.

    Proč se zabýváte politickým divadlem?

    Každé divadlo je politické. I to nejkonzervativnější je ve své podstatě politické, protože podporuje status quo. Takže i ten, kdo si to neuvědomuje nebo říká, že se politice vyhýbá, je součástí politické situace a světa a svými činy o jeho podobě rozhoduje.

    Co se týká toho, co chci divadlem sdělit, je pro mne důležitý především neustálý a důsledný důraz na to, že divadlo může být stále společensky důležité, že umí apelovat a promlouvat do dění ve společnosti a myšlení lidí v ní. A to i v době, kdy nastoupila nová média. Kdysi s nástupem filmu a později televize a nyní internetu panovaly či stále panují obavy, že se divadlo stane mrtvou uměleckou formou, která bude plnit jen zábavnou a estetickou roli. To se naštěstí nestalo a doufám nikdy nestane. Pevně věřím, že když se divadlo dělá se zaujetím a dobře, může ve společnosti silně rezonovat.

    Proč používáte tak extrémní obrazy a situace? Je nějaká hranice, za kterou byste nešel?

    Žijeme v extrémní době a ta si vyžaduje extrémní divadelní jazyk. Ačkoli se nedomnívám, že můj divadelní styl a obrazy jsou až tak přehnané, natož extrémní. Vycházím z reality a ukazuju ji na jevišti. Položím ji pod lupu a zvětším. To je vše.

    A co se týká hranic, za které byste jako režisér nešel?

    Nikdy bych nenutil herce dělat něco, co dělat nechtějí.

    V inscenaci Prokletí tematizujete i svou roli při její přípravě a své působení v Polsku. Co říkáte výtkám, že jste „si udělal inscenaci“ a pak jste odjel a nechal v ní herce a divadlo se topit?

    Samozřejmě že jsem z Polska po premiéře odjel. Jako odjedu z každé země, kde dokončím svou práci. Stejně tak byste mohl říci, že bych měl zůstat v Bělehradu, Sarajevu nebo v Lublani, protože tam všude jsem připravil nějaké inscenace a také tam vyvolaly bouřlivé reakce.

    Této výtce, kterou skutečně často slyším, moc nerozumím. Znamená to, že bych se měl odstěhovat do Varšavy?! Samozřejmě to můžu udělat a čekat, co bude dál. Ale jaký by to mělo smysl? Kdyby mi polská vláda nabídla občanství a kdybych tam měl práci, tak bych o tom uvažoval. Klidně bych se tam přestěhoval a navštěvoval všechna uvedení Prokletí. Ale co by se změnilo?

    Z – Janem Klatou těsně před premiérou zastavené – inscenace Božské komedie ve Starém divadle v Krakově (leden 2014) FOTO ŁUKASZ POPIELARCZYK

    Zeptám se tedy jinak. Jakou zodpovědnost cítíte za svá díla? Uvědomujete si, jaký mají dopad na samotné tvůrce, kdy vy odjedete a oni jsou v důsledku těch inscenací napadáni?

    Ta odpovědnost je společná. Já herce ani divadlo k ničemu nenutím, dělají to dobrovolně. Co se týká Prokletí, do divadla mne pozvali. Od začátku jsem hercům i vedení divadla říkal, jaké ty dopady mohou být, a oni mohli kdykoli během zkoušení i po premiéře z toho projektu odstoupit. Nemuseli a ani po premiéře se jej nemusí účastnit. To je má zásada. Zároveň se ale nechci k nikomu chovat povýšeně, přehlížet jeho schopnost rozlišovat a mít občanské postoje. Nebudu nikomu říkat: Tohle nedělejte, nevíte, jaké to bude mít dopady. Vždyť vy si to neuvědomujete… Nejsou to malé děti. Jsou to dospělí lidé a já respektuju jejich názory. Každou svou práci beru jako spoluautorství všech, kdo na ní pracují.

    Takže – abych se vrátil k vaší otázce – ano, cítím za svou práci odpovědnost. Tu odpovědnost projevuji svým občanským i uměleckým postojem a tím, že se ke své práci vždy a všude hlásím. Nevím, co bych měl dělat víc. Mám harmonogram na tři roky dopředu, nemůžu všechno zrušit a chodit na schody Teatru Powszechneho bránit s herci a vedením divadla naši inscenaci. Napsal jsem dopis panu Junckerovi, apeluju, kde můžu, abych na situaci v Polsku upozornil. Co jiného bych měl dělat? Přestěhovat polské herce do Bělehradu? I tam byly a jsou s mými inscenacemi problémy. Politická situace tam není o mnoho lepší. Ten, kdo se mnou spolupracuje, dobře ví, co se dá po uvedení mých prací očekávat.

    V Prokletí nejproblematičtější, nejvíc do očí bijící je scéna s papežem, felace a oprátka kolem jeho hlavy, téma a obrazy pedofilie. Jak jste k tomuto tématu dospěl, proč jste se rozhodl je takto zobrazit?

    Já bych nejdřív promluvil o své metodě, protože já do divadla nepřicházím s hotovým textem a obrazy, jak si možná myslíte. Mám vždy určitou představu, mám k danému tématu hodně nastudováno, ale diskutuji o něm s dramaturgy a herci a výsledný tvar i konkrétní scény a obrazy vznikají a vytvářím na základě těchto setkání. Funguje v tom docela složitá dynamika. Práce má různé fáze, přeme se, přinášíme nápady, podněty, škrtáme, vypouštíme. Výsledek není jen moje vize, jen moje obrazy.

    A co se týče papeže Jana Pavla II., najděte si jeho postoje, promluvy a činy. On rozhodně neudělal dost pro to, aby odhalil pedofilní praktiky v rámci katolické církve, ač o nich věděl. Takže za ně nese odpovědnost. Navíc ten obraz je třeba vnímat jako symbol představitelů celé katolické církve, která toto dopustila a možná stále dopouští.

    Uvědomil jste si, jak citlivé téma Jan Pavel II. v Polsku je? Dokázal byste sám u sebe respektovat něco, co je vám posvátné a někdo by to pro vás nepřijatelným, bolestným způsobem zobrazil? Je vám něco svaté, nedotknutelné?

    Posvátný je pouze lidský život. A řeknu vám, že katolická církev tak rozhodně ve své historii neuvažovala. Podívejte se, kolik bylo jejích obětí, dokonce i dětských, třeba během křižáckých výprav nebo později za inkvizice. Z historie mého regionu nelze zapomenout na roli chorvatské katolické církve během druhé světové války, kdy podporovala nezávislý chorvatský stát, který kolaboroval s Němci. Na Balkáně vznikl největší koncentrační tábor v Evropě. Založili ho Ustašovci, nikdo je k tomu nenutil. A katolická církev přihlížela. Neudělala nic pro to, aby se to nestalo.

    Máme dvojí měřítko… Divadlo Mladinsko (Ljubljana) / Chorvatské Národní divadlo Ivana pl. Zajce (Rijeka) – Naše násilí, vaše násilí (prem. 22. listopadu 2016) FOTO ALEXI PELEKANOS

    Abychom uzavřeli téma Polsko… Prokletí nebylo vaše první práce v Polsku…

    Narážíte na přelom let 2013 a 2014, kdy jsem ve Starém divadle v Krakově zkoušel hru Zygmunta Krasińského, jeho verzi Božské komedie, a objevil jsem v ní silnou antisemitskou linii. Ptal jsem se herců na téma antisemitismu v Polsku, zda jim Krasińského antisemitismus nevadí, a oni říkali, ale tehdy to bylo přeci běžné. To mě šokovalo. Antisemitismus přece nikdy nemůžete považovat za něco běžného. A tak jsem se rozhodl, že v té inscenaci zmapuju dějiny polského antisemitismu od romantismu po současnost. Na jednu zkoušku se přišel podívat tehdejší umělecký šéf Starého divadla, režisér Jan Klata. Po dvaceti minutách ji zastavil a inscenaci zakázal. Prý si nenechají od cizince plivat na polské dějiny.

    Zajímavé je, že teď je sám obětí perzekuce polské vlády. Nedávno mě němečtí divadelníci pozvali, abych s ním vystoupil v jednom diskusním panelu. Řekl jsem jim, že s takovým člověkem tam sedět nebudu, že si měli lépe prověřovat, koho zvou. Ale samozřejmě lidská paměť je krátká, takže by bylo ode mne příliš optimistické očekávat, že si lidé budou pamatovat, co se stalo před pár lety.

    Stává se vám často, že nedokončíte své režie?

    To ne, v Krakově to byl extrém. Přece jen všichni vědí, koho si zvou. Ale často se potýkám s cenzurou. Loni jsme například s divadlem Mladinsko hostovali ve Vídni s inscenací Naše násilí, vaše násilí. Byli tam nějací lidé ze Švýcarska, kam jsme měli poté jet, a když představení viděli, řekli, že u nich ve Švýcarsku se hrát nebude. Pořadatelé nám zaplatili všechny náklady, ale hrát nám nedovolili.

    Nebo jiný příklad… V roce 2008 jsem v chorvatském Národním divadle ve Splitu režíroval Eurípidovy Bakchantky, ve kterých jsem ukazoval paralely se zločiny v srbsko-chorvatském válečném konfliktu let 1991–1995. Uvádění té inscenace ředitel divadla po premiéře zastavil, ale intervenoval za mne tehdejší ministerský předseda Chorvatska, takže se pak hrála. Svým způsobem to byla pro mne porážka… Není dobré, když za vás intervenují politici.

    Čili ano, divadelní a festivaloví ředitelé se občas snaží nějak proti mým inscenacím brojit, ale já se nedám.

    V době balkánského konfliktu vám bylo kolem patnácti. Jak vidíte rozpad Jugoslávie a současnou politickou situaci na Balkáně?

    Jugoslávie se podle mne rozpadnout neměla. Země, které místo ní na Balkáně vznikly, nemají žádnou skutečnou státní a politickou suverenitu. Jsou ovládané nacionalisty. Lidé se vzdali své třídní příslušnosti ve prospěch národní identity, což je skutečně zvláštní, protože dělník z Chorvatska má mnohem víc společného s dělníkem z Černé hory nebo z Bosny a Hercegoviny než s jiným Chorvatem, ale z jiné společenské třídy. Je to výsledek nacionální lobotomie, která na Balkáně vznikla v devadesátých letech a stále trvá. Lidé už nejsou schopni uvědomit si, ke které společenské třídě patří. Také životní standard – nepočítám-li Slovinsko – je na Balkáně dnes nižší, než býval v bývalé Jugoslávii.

    Jak vnímáte současnou uprchlickou krizi? Narážím na vaši inscenaci Naše násilí, vaše násilí inspirovanou románovou trilogií Estetika odporu německého spisovatele Petera Weisse, kterou jste inscenoval v chorvatském Národním divadle v Rijece.

    Uprchlická krize je podle mne logickým důsledkem toho, co probíhá v Evropě po celou dobu po druhé světové válce. Nedošlo ke skutečné denacifikaci, a jak říká Bertolt Brecht, fašismus je konečným stadiem kapitalismu. Podle mne i antisemitismus a rasismus, i holocaust je jedním z projevů či důsledků tohoto stadia. Pro kapitalistický systém je to přece ideální. Má bezplatnou pracovní sílu, dokonce i těla lidí může pro svůj chod zužitkovat.

    Ale k tomu Blízkému východu. Máme dvojí měřítko. Proč jsme v době arabského jara nezaváděli demokracii v bohaté Saúdské Arábii, proč zrovna v chudé Libyi a Tunisku?

    Jste – zdá se – nejen umělecky, ale i politicky vyhraněný…

    Jsem přesvědčen, že každý skutečný umělec musí být levicový, protože správná je jedině idea sociální rovnosti.


    Komentáře k článku: Oliver Frljić: Skutečný umělec musí být levicový

    1. doc. Mgr. Peter Stoličný, ArtD.

      Avatar

      Nelíbí se mi,
      kolik hlasů je proti inscenaci, která se chystá v Brně, i když o ní vlastne nic nevíme, jenom že tam Kristus souloží s muslimkou. Na druhé straně ten jediný obraz není nic jiného, jenom levná a hloupá provokace. Navíc, naco uměním společnost rozdělovat? V této napjaté době by se umělec měl snažit hledat a nacházet společné ideály. Štvaní nikam nevede. No a konec tohoto rozvovoru, kde „umělec“ tvrdí, že skutečný umělec MUSÍ být levicový, tak to snad není třeba komentovat. Ten pan režisér asi nemá všechno v hlavě v pořádku. Být extrémní za každou cenu je skutečně velmi hloupé. Na druhé straně, rád bych si na hru udělal vlastní názor. Ale lístky jsou vyprodány, ani pro recenzenta nejsou.
      Kdyby divadelní festival alespoň pořídil technickou nahrávu pro neveřejné použití. Asi by stálo za to na dané téma otevřeně diskutovat..

      20.04.2018 (17.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Hauck

      Avatar

      Divadelní noviny
      vycházejí pod záštitou Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury, můžou tyto instituce přimět divadelníky z Brna, aby zveřejnili na těchto stránkách odkaz na text divadelní hry Vaše násilí, naše násilí od p. Frljiče, abychom si mohli udělat vlastní úsudek o ní a o nesouhlasech, které rozhýbaly nejen kulturní scénu.
      Diky za názory, příp. odkazy, jak se k textu dostat.
      Josef

      29.04.2018 (11.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Dobrý den,
        Jistě existuje cosi jako projekt inscenace, ale v tomto případě se nedá pracovat jen s textem. Takže myslím není co vymáhat.

        30.04.2018 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Martin Štula

      Avatar

      Otázka je,
      proč se tímto duševním invalidou vlastně zabývat. A případně podporovat jeho ubohost z veřejných prostředků. Nic bych sice nazakazoval, ale současně by bylo dobře říct, že žádná subvence se konat nebude. To je celé. Bulvár i prostitutky stejně jako on potrebuji zákazníky. Když na to nikdo nepůjde, nic nebude. Ale to je idealismus, že by společnost dokázala takhle myslet.

      30.04.2018 (10.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Petr Peňáz

      Avatar

      Frljič
      produkuje tekutou suspenzi všeho možného, zejména blasfemii, sprostotu a v podstatě sám se definuje jako neomarxista typu Gramsciho a Frankfurtské školy, když se označuje za nutně levicového „umělce“, který touží po sociální rovnosti… Divím se, že se svými německými sponzory a obdivovateli neodhaloval čínskou sochu Marxe v Trevíru společně s Junckerem, jehož kvality jsou nepochybně s Frljičem srovnatelné.

      26.05.2018 (10.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Sebastian Baldrian—Lomenski

      Avatar

      Oliver Frljić
      je obyčejné imbecilní prase.

      27.05.2018 (0.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Terminator

      Avatar

      Dobrý den,
      neznáte někdo program pana Frljice na léto? Dal sem si takové předsezvetí, že bych mu musím dát alespoň jednu facku.

      01.06.2018 (8.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Vážený pane Terminatore,
        Bohumil Hrabal kdesi napsal, že dobrý autor je takový, který donutí čtenáře po přečtení jeho textu i o půlnoci vstát a ještě v pyžamu jít autorovi dát přes držku. Tedy jde vlastně z Vaší strany o uznání Olivera Frljiće. Jeho dílo mělo dopad. Kdy se to v dějinách divadla a umění vůbec podaří?
        Jinak ale nelze s Vaším postojem nijak souhlasit. Potvrzujete jím obavy, které svými inscenacemi Oliver Frljić akcentuje – nárůst agresivity, netolerance, xenofobie… Vypovídá to víc o Vás, než o autorovi a jeho díle.
        Ostatně o Vás vypovídá i Vámi zvolený pseudonym… 🙁

        01.06.2018 (17.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Josef Herman

      Josef Herman

      Jeho program neznáme.
      Ale výhrůžky tu také nepěstujeme, jakkoli se cítíte spravedlivě rozhořčen.

      01.06.2018 (14.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Stanislav Oplatek

      Avatar

      Vážení, DUCHEM CHUDÍ hlupáci.
      Komentář, odeslaný na adresu [email protected], [email protected], zněl. Kristus ZLODĚJ, při svém DRUHÉM PŘÍCHODU do Česka v roce 2018 vyžaduje, aby jím vyvolené Česko spojilo levicového režiséra Frljiče, s předkladatelem KNIHY ŽIVOTA Oplatkem, pomocí SLOV NOVÝCH, VEŠKERÝCH NEBES. Viz NOVINKY na http://www.pametni-kniha.cz. Dokonalá láska Božích příkazů a zákonů POLE VĚDY Písma, zahání strach ze všech vlád, které chtějí kolonizovat území s fosilními palivy a surovinami, pomocí krutého zmijího jedu protikladných dogmat katolického katechismu, pomocí fašismu promyšlených ekonomických vychytralostí kapitalistických vlád, pomocí horečného zbrojení, a pomocí třetí světové války, ve které Kristus zničí dvě třetiny lidí. Co si Česko vybere, to bude mít. Buď třetí světovou válku, a zničení Česka, nebo realizaci Božích příkazů, a zákonů POLE VĚDY Písma, a tím celosvětový mír Božího království, energeticky, ekologicky a mravně neotřesitelného.

      01.06.2018 (17.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Beda M

      Avatar

      Komupak doslo,
      ze Islam vznikl asi 700 let po Kristovi? Tezko by tedy mohl jakykoliv krestan znasilnovat muslimku. Autorovi hry toto evidentne nedoslo, nebo mu takova malickost ve snaze provokovat nevadi. A proc vubec do takove hry zatahovat Jezise. Co autorovi nebo v historii tak spatneho udelal a proc tento symbol tedy autor przni? To je nejake umeni?

      Dalsi casti hry se spise podobaji pornografii a vyvolavaji odpor. To si nekdo mysli, ze je snad divadelni umeni? Nebo, ze je v tom snad nejaka myslenka?

      Velmi se divim hercum, ze byli ochotni neco takoveho provozovat.

      Necht si autor sam stoupne na namesti nahy a ze zadnice si vytahuje vlajku. Uvidime jak se na toto „umeni“ budou divat kolemjdouci a pak policie.

      Dle meho nazoru je autor hlupak a velmi pravdepodobne neni psychicky zdravy.

      02.06.2018 (11.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Jan Paul

        Avatar

        Pane Bedo M,

        Nemusi to být tak, jak si myslíte. Například ukrajinský Oleg Kulig, který se už dlouho veřejně svléká do naha, nechá se vodit jako pes, a ještě pokouše dámu, nemá – pokud je mi známo – diagnostikovaný žádný psychický problém. Třeba ho má latentně, ale to nevíme, stejně tak nevíme, jestli je režisér Frljič hlupák. Otázka je, proč do hry, jak píšete, zatahoval Ježíše, když Ježíš je jasným a srozumitelným symbolem věřící minority kterou urazil, zatímco dnešní Evropa není tou křesťanskou Evropou, jako kdysi. To je problém, zvolil něco (symbol), s čím se dnes ateistická většina již neztotožňuje. Takže ke komu to vlastně svojí hrou mluvil? Proto tvrdím, a patřím ke kritikům Frljičovi hry, že on zvolenou formou vyprázdnil obsah, zničil svůj záměr, a pouze urazil, šokoval, a udělal si skvělou reklamu. Ne dílu, ale sobě – Et sta coram opus…prostě dnešní klasický přístup započatý modernou.
        Dále. Otázka je, zda jde o umění, já tvrdím že ne, na druhou stranu dílu musí být jedno, jestli doslovně odráží historickou pravdu, jestli se slučuje s fakty, a poučený divák by to ani neměl vyžadovat. Podstatné je, že dílo něco sděluje, a hra Naše násilí vaše násilí sděluje podle mě to nejdůležitější, co chtěl Frljič vyjádřit : Nemám rád katolíky (jsem levicový), a já je prostě nas….,a to se mu podařilo. Jenomže katolíci nejsou jen církevní hodnostáři, jsou to i běžní věřící, o jejichž víře obvykle laici (ateisté) nic nevědí, a jich se to také dotklo. Dnes se píše všude o katolickém fundamentalismu, což je naprostá blbost, pro mě jsou lidé nevěřící v hebrejského Boha a jeho syna laiky, fundamentalista bych byl, kdybych o nich tvrdil, že jsou to pohané, a to slovo jsem nikde od žádné církevní katolické autority neslyšel, atd.
        A poslední věc, nedotknutelnost Ježíše. On Frljiče samozřejmě přežije, stejně jako přežil Nietzscheho, který řekl v jednom období svého života, že Bůh je mrtev, a anonymní sprejer mu na zdi vtipně odepsal: Nietzsche je mrtev! Můžeme říci, že i na pozadí zmrtvýchvstalého ukrajinského novináře je Nietsche prokazatelně mrtev (fyzicky samozřejmě). Takže ano, autor může tvůrčím způsobem pracovat se symboly, i kvůli tomu zde jsou, otázka je, jakým způsobem to udělá. Já tvrdím, že to Frljič udělal tím nejhorším možným způsobem, a nevyužil skrze nějakou tvůrčí invenci obrovské množství daleko účinnější symboliky, která by byla adekvátní mentalitě lidí současné Evropy, která by ji vystihovala, a skrze níž by mnohem přesvědčivěji vyjádřil to, co asi chtěl sdělit : Jsme k druhým lidským bytostem jen necitlivý a nesnášenlivý konzumenti, adorující pouze své civilizační pohodlí a hodnoty, které sami potlačujeme. Jinými slovy : Frjič si podříznul strom, na který vylezl v domnění, že uřízne pár suchých větví. Protože jestli se už budeme vysmívat i tomu, co by snad mohlo ještě být za určitých předpokladů nějakou alespoň malou nadějí, a křesťanství tuto naději – ať se to někomu líbí či nelíbí – vždy s sebou neslo, pak už nemáme žádnou naději, a Ámen omen.
        V tomto smyslu si vybavuji digitálně zpracovaný obraz ostravského provokateréra a performera Jiřího Surůvky nazvaný Smrtící injekce, na němž leží bezmocný a řemeny k nemocniční posteli připoutaný Ježíš. To je nádherná a velmi skličující metafora toho, kam jsme se dnes dostali. Jenomže Surůvka se na rozdíl od Frljiče drží zásady, že podstatné pro něho není to, co „smí“, ale co „může“.

        Honza Paul

        02.06.2018 (13.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Vážený Jene,
          opakuješ se tu. Opět radíš Frljićovi, jak to měl udělat.
          Od tebe bych nečekal tvrzení, že to není umění – mohl bys tedy napsat, jak se pozná, co umění je a co není???
          Je tak těžké pro tebe (pro jiné jistě ano) jako kumštýře pochopit, že Ježíš znásilňující muslimku je symbol střetu evropské a islámské civilizace? Že nejde o Ježíše? O historická data?
          Je tak těžké pochopit, že součástí umění je provokace? A že přesně to Frljić dělá a jak vidět, hodně se mu to daří??

          03.06.2018 (1.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Jan Paul

            Avatar

            Já mám své jméno v občance…

            1 / V situaci, kdy neexistují žádná kritéria kvality, na kterých by se bylo možné dohodnout, a přesto se kvalitou kdekdo holedbá a zaštiťuje (galerie, divadlo, investor…), může být uměním skutečně cokoliv, co se za umění prohlásí. Jak už někde napsal Lubomír Martínek, stačí si na vizitku natisknout umělec, a jsem umělec. Já jako vystudovaný umělec s nejvyšším možným vzděláním v oboru (a toto vzdělání mě samozřejmě v roli umělce nepotvrzuje) říkám jen svůj názor na to, co je podle mě umění a co ne. Snažím se (myslím doložitelně) mluvit v první osobě, ale to ještě pochopitelně neznamená, že mám pravdu.

            Takže, abych ti odpověděl : Podle mě je umění takovým lidským produktem, který se nějakým původním autentickým tvořivým činem autora snaží subjektivizovat objektivní skutečnost či zkušenost. Abych to illustroval : Objektivně existuje oheň, a moje ruka, na tom, že oheň je oheň a není slonem, a ruka je ruka a není nohou, jsme se v pruběhu věků shodli, stejně tak na tom, kdo byl či pro někoho stále je Ježíš. Co jako umělec udělám se zkušeností když si spálím ruku, a budu na to chtít tvořivě zareagovat? Mám dvě možnosti : Buď namaluji obžalobu ohně, a nebo se budu nějak snažit vyjádřit tu bolest, svoji subjektivní bolest, kterou mi oheň způsobil, a skrze tu bolest říci něco o ohni. To druhé Frljič neudělal, za všechno mohou hlavně katolíci, atd. Proč Frljič nějak tvořivě nevyjádřil svoji bolest z toho, co mu působí „naše násilí“, a skrze svoji subjektivně prožitou a umělecky vyjádřenou bolest se nepokusil nás oslovit? Nikdo po něm nechce, aby se herci upalovali jako Hus či Palach, je přece umělec, a může reagovat uměleckými prostředky…Reagoval, ale já to za umění nepovažuji.

            2 / V mých vlastních kritériích pohledu na umění nemůže být Ježíš znásilňující muslimku nikdy symbolem střetu evropské a islámské civilizace. A pokud nejde o Ježíše, tak už vůbec ne  Pokud se pletu, nepochopil jsem smysl umění, a možná ani evropskou natož islámskou civilizaci.

            3 / Ano, provokace může být součástí umění, ovšem za předpokladu, že není samoúčelná.

            Pěkný večer Honza

            03.06.2018 (23.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Josef Herman

              Josef Herman

              Milý Jane,
              už ti odpověděl Vladimír Hulec, a skutečně sis odpověděl sám. Já to trochu zobecním: určit, co je a co není umění, objektivně nelze. Je na to takový školský příklad: staří Řekové vyráběli užitné nádoby na obilí a na olej, a my je dnes vystavujeme v galeriích jako umělecká díla. Tedy: i umění podléhá běžným zákonům, a pak tomu, jestli ho někdo za umění bude považovat. Zmiňme dvě krajnosti: kýčař se dobře prosadí na trhu, a mnozí mu budou upírat postavení umělce, leč marně, a opravdového umělce mohou lidé objevit dlouho poté, co zemřel. Příklady snad uvádět netřeba.
              Proto samozřejmě má kdokoli právo něco za umění považovat, nebo nepovažovat, ale nemá právo se tím mocensky ohánět, v tom si asi rozumíme.
              A pak je tu ještě jaksi společenská funkce umění, a tu právě Frljićova inscenace naplnila – záměrně provokuje, aby se vůči ní lidé různého přesvědčení vymezili, a to se přece stalo měrou vrchovatou.
              Měj se hezky, a dík za pěknou debatu.

              04.06.2018 (12.21), , Trvalý odkaz komentáře,

          • Vladimír Hulec

            Vladimír Hulec

            Pane Paule,
            odpověděl jste si sám. Cokoli, co se prohlásí za umění, mělo by být považováno za umění, neb tím vstupuje do kontextu umění. Tím nikdo neříká, o jaké umění to jde. Inscenace Olivera Frljiće jistě uměním jsou, o tom snad nemůže být pochyb, vždyť vznikly a existují na profesionální divadelní půdě. Jejich interpretace je už na každém přijímateli, a tedy je třeba samozřejmě respektovat, že pro Vás uměním nejsou (či aspoň diskutovaná inscenace nebyla), neb pro Vás umění už něco konkrétního znamená. Stejně tak jako může a nemusí být pro někoho umění třeba slavný Duchampův Pisoir, abych uvedl příklad z Vašeho oboru. I u něj šlo autorovi z velké části o provokaci, jíž ale změnil celé paradigma výtvarného umění. A co jsou žraloci v lihu Damiena Hirsta?
            Frljić svými inscenacemi vstupuje do společenských a politických předsudků a paradigmat (či spíše dogmat), daří se mu je nabourávat a skrze své inscenace a dění kolem nich, které je jejich neoddělitelnou součástí, s níž Frljić počítá a dává do hry, vynášet na povrch navenek zasuté tlaky a síly, jež se stávají viditelnými a čitelnými. Obnažuje sebe a je, stejně jako nás, o čemž svědčí i tato diskuse. A o to jde ve Frljićových inscenacích především. Vyburcovat společnost z letargie či apatie, z podceňování daných stavů a situací.
            Že jde současně – podle mne – o velmi kvalitní divadlo jak textově (dramaturgicky) tak formálně a herecky, na tom se samozřejmě shodnout nemusíme. Stejně jako se neshodnem na práci se symboly či smyslu provokace. Ale – posuďte sám – kdy divadelní inscenace tak rozbouřila českou společnost, jako se to podařilo Frljićovi? A – upozorňuju – to nešlo o žádnou nahodilou venkovní performanci různých politických provokatérů typu Davida Konvičky, či jednorázové gesto, jakým byl třeba kdysi tzv. „růžový tank“ Davida Černého, ale o do divadelního sálu uzavřenou a mnoha evropskými festivaly prověřenou a zaštítěnou produkci.

            04.06.2018 (1.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Pane Bedo,
        Proč by křesťan nemohl znásilnit muslimku, i když islám vznikl později než křesťanství? Formální logika…
        Když něco nevyhovuje vašim estetickým představám, není to umění, jak prosté.
        Nazí na náměstí vystupovali třeba členové Bílého divadla – a měli na nohou lyže.
        Přestaňte naivně teoretizovat – rozumím, že vás ta věc, nebo spíš to, co se o ní píše (a to je hodně účelové a zjednodušené) pobouřila, ano, beru.

        03.06.2018 (1.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • BedaM

          Avatar

          Pane Hermane,

          Vy vite co je umeni? Podle toho co pisete o tom velice pochybuji.

          Mozna, ze kdyz se nekdo vykali na stul, vy to za umeni budete povazovat. Mozna si k tomu vymyslite spoustu frazi jakou to ma hlubokou myslenku a symboliku. Ale nakonec to bude jen smradlave ho… na stole. A to je prave to co predvadi Frljic. Zadne umeni – ani v nejmensim.

          Prosim nepiste, ze jeho „myslenku“ lide nepochopili. Pochopili vsichni. Co nechape on, a asi ani vy, je to co jsem prave napsal – ze toto neni zadne umeni, zadna kultura, zadna smysluplna symbolika, jen obycejny hnus, provokace a mozna skryta perverze, ktera se jen za umeni vydava.

          Jen hloupy clovek toto nevidi a muze neco takoveho obhajovat. A nelze argumentovat, ze je to OK, protoze existuje jeste jiny podobny uchyl a podobne veci jiz nekdo v divadle ci jinde delal. Stejne byste mohl argumentovat ze je OK mit koncentraky, protoze uz to nekdo driv udelal.

          Hlupak je opakem chytreho a inteligentniho cloveka. Pan Frljic vubec nic chytreho a inteligentniho ve hre nepredvedl. Nepochopil dokonce ani to, ze prznenim symboliky Jezise a statni vlajky popudi zcela zbytecne mnoho lidi a mozna na to sam doplati. To myslim velmi dobre vystihl Jan Paul. K tomu dodavam, ze dle teto jednoduche definice se da Frljic tezko povazovat za chytreho cloveka. Ja diky svemu lekarskemu vzdelani mam navic podezreni, ze je psychicky nemocny a patri spis do ustavu nez na divadlo.

          03.06.2018 (9.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Jaroslav Plvan

            Avatar

            Vážený pane Bedo M,
            užil jste několika argumentačních faulů najednou, což Vám budiž dopřáno. Avšak o tom co umění je a co již umění není budete rozhodovat stejně tak vy jako já. Pro mě totiž i “vykálení na stůl” může v určitém kontextu uměním být, zatímco pro Vás nikoli. A tak je to v pořádku. Zkusme zachovat společenské prostředí, kde se nebude vyskytovat cenzura. Jak by se líbilo Vám, kdyby někdo přerušil divadelní představení, na které byste si zakoupil lístek, a které byste považoval za umění?
            S pozdravem
            Jaroslav Plvan

            03.06.2018 (15.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Beda M

              Avatar

              Vite,
              me ani tolik nepobourila ta hra samotna. Nakonec ruznych uchylu, blaznu a provokateru, kteri si hraji na umelce, beha po svete hodne.

              Vic me pobourilo, ze divadelni kritici a lide, kteri jsou do znacne miry zodpovedni za alespon bazalni uroven umeni v CR, takovato predstaveni ospravedlnuji a zadaji pro ne financni prostredky.

              To, ze lide tak negativne zareagovali na hnus, ktery se odehraval na jevisti, ale jiste neni cenzura. Ti lide proste jen vyjadrili nazor, ze takoveto predstaveni neni umenim, neni uz ani spolecensky unosne a tolerovatelne a nepatri do divadla. Kdybyste chteli, i pres nevoli lidi, prosazovat aby se v divadlech hraly prasarny a pak zavirat ty kteri by proti tomu protestovali, tak co by to bylo? Asi diktatura toho nejhorsiho druhu.

              To ze si nekdo koupil listek a prisel o perverzni podivanou jeste neznamena, ze prisel o podivanou na umelecke dilo. Mnozi ani nevedeli co se tam bude dit. Ti kteri to vedeli a takovou podivanou vyhledavaji, by se ale takto mohli ukajet v soukromi. Nemyslim, ze v normalni spolecnosti by takovato predstaveni mela byt v repertoirech divadel, verejne pristupna a jeste placena z verejnych prostredku.

              Mnoho lidi se neshodne na tom co je a co neni umenim. Pro nekoho je umenim skakat a bubnovat kolem ohne, pro nekoho Beethovenova symfonie, nebo opera Tosca. Potiz nastane tehdy, kdyz lide, kteri meli moznost se vzdelat, poslechnout si Beethovena a ocenit co to znamena skutecne neco „umet“, zacnou tvrdit, ze umenim je take nejen skakani okolo ohnicku, ale i to, ze se tam nekdo vykali.

              Mam jeste jeden primer. Do znacne miry se to da prirovnat k situaci z meho oboru, kdy nekteri lekari obhajuji ruzne lecitelske postupy, homeopatika a podobne. Vlastne podvadi pacienty – z hlouposti a ze zistnosti.

              Podobne je obhajovani teto hry, ktera je take vlastne podvodem, protoze se tvari jako umeni, ale pritom poskytuje jen intelektualni prazdnotu a misto umeleckeho prozitku poskytuje jen hnus a odpor. K tomu hrube nevkusne, a pri tom bezduvodne, provokuje tim nejsprostsim zpusobem. A obhajovatele takoveto hry pak naivne teoretizuji a hledaji v ni neco co tam neni – bud z hlouposti nebo zistnosti.

              Lekari, kteri se propujci lecitelskym podvodum jsou po zasluze pranyrovani a ztrati licenci. Podobne by to melo byt u ruznych obhajovatelu tohoto pseudoumeni.

              03.06.2018 (17.21), , Trvalý odkaz komentáře,

          • Josef Herman

            Josef Herman

            Pane Bedo,
            Už jste se to dozvěděl od jiného: neumíte určit, co je umění a co není. Jen nadáváte do hlupáků těm, kteří s vámi nesouhlasí.
            Obhajovat násilné přerušení představení znamená obhajovat překročení zákona. Nikdo nemá právo násilím někomu vnucovat, na co se s mí dívat.
            Vysvětlovat vám něco víc je samozřejmě zbytečné.

            03.06.2018 (19.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Beda M

              Avatar

              Zajimave.
              Obnazovani na verejnosti, verejna pornografie, urazky nabozenskych minorit, dehonestace krestanskeho symbolu, dehonestace statniho symbolu, atd. atd, to vam jako mozne poruseni zakona nepripada? Dokonce ani jako nemoralni a neeticke? Ale to ze lide NENASILNE zastavili verejne provozovani vsech vyse zminenych aktivit vam prijde jako prekroceni zakona?

              Myslim, ze pravni zalezitosti byste mel ponechat pravnikum. Ti jsou preci jen pooodstatne chytrejsi.

              Prectete si tohle: https://www.lidovky.cz/advokat-chce-zarazit-hru-v-niz-jezis-znasilni-muslimku-muze-zpusobit-utok-rika-g0z-/zpravy-domov.aspx?c=A180523_120229_ln_domov_jho

              Nakonec cas a mozna i soud ukaze co je ci neni umelecke na vyjevu soulozeni Jezise s muslimkou nebo vytahovani vlajky z vaginy.

              P.S. Abyste predcasne nikoho nenalepkoval, tak jsem neverici a nikdy jsem nebyl komunista.

              04.06.2018 (8.39), , Trvalý odkaz komentáře,

            • Vladimír Hulec

              Vladimír Hulec

              Pane Bedo,
              vše, o čem píšete, že je nepřípustné, nemorální a neetické, je součástí moderního umění už od konce 19. století. Stačí si přečíst třeba díla Ladislava Klímy či navštívit výstavy impresionistů, surrealistů, Egona Schieleho a podobně. Nebo zajít do kina na 50 odstínů šedi, abych připomněl i komerční produkce, nebo – z artových – filmy Larse von Triera (např. Nymfomanka). Ostatně nahá je i Věstonická Venuše. To ji chcete zakázat? A samozřejmě všechno toto se dělo a děje i v divadle. Co se týká veřejného obnažování, je na pohybu nahého těla postaven celý směr moderního japonského tance butó či již zde zmiňovaná performance Bílého divadla Ty, který lyžuješ. I politika a radikální politické postoje do umění patří, včetně antiklerikálních. Vybavme si sochu Papež zasažený meteoritem od Maurizia Cattelana, jejíž odkaz využil Jan Nebeský ve svém Králi Learovi v Národním divadle. V tom je nezastupitelná funkce umění – vytvářet zrcadlo době i za cenu překračování společenských tabu. Děje-li se tak v rámci svobodné tvorby, fyzicky neznásilňující druhé, je třeba je respektovat, i když s ním nemusíme souhlasit. Právě o tom je film Miloše Formana Lid vers. Larry Flint a o tom mluví první dodatek americké ústavy.
              Naopak, co se týká – dle Vás nenásilného (já bych o tom pochyboval) – zastavení probíhajícího představení, jde o porušení zákona, o výtržnictví. Jak jinak hodnotit – v jiném oboru – třeba vstup diváka na hrací plochu v průběhu sportovního zápasu, a tím jeho narušení? Pokud jako divák s něčím nesouhlasíte, můžete z produkce (či sportovního zápasu) odejít, nejít na výstavu či nečíst danou knihu, ale v demokratické společnosti nemůžete zasahovat do práv ostatních, kteří produkci chtějí sledovat, a už vůbec nemůžete zasahovat do práv umělců se svobodně vyjadřovat. Pokud to uděláte, vydáváte se na cestu diktatury, tedy společnosti, jež omezuje práva jedněch na úkor druhých. V liberální, občanské, demokratické společnosti musíme umět přijmout a především respektovat jiné názory a postoje, pokud jsou vyjadřovány v zákonném rámci. A ten slovinští umělci – narozdíl od na jeviště vtrhnuvších diváků – nepřekročili.
              Rozumíme si?

              04.06.2018 (12.34), , Trvalý odkaz komentáře,

    10. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pánové,
      ať zastáváte jakékoli názory, mohli byste se prosím podepisovat plnými vlastními jmény? I veřejné stání si svými jmény za svými názory je svého druhu kultura, o kterou se zde přeme.
      Děkuji
      Vladimír Hulec, editor

      03.06.2018 (13.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Beda M

        Avatar

        Ja jsem do techto polemik jeste nikdy nezasahoval, ale ono vsechno, i ta umelecka svoboda, ma sve meze. Je pravdou, ze se hranice posouvaji a co by bylo drive zcela nepripustne je nyni temer normou. Vpodstate zalezi na tom, co jeste dokaze divak tolerovat, resp. nakolik je otrly. Uchylu, kterym se bude libit jakakoliv forma prasaren, urazek a dehonestaci, bylo a bude jiste dost a dost, ale ti se mohou ukajet na ruznych privatnich show. V teto poloze nakonec skoncila pornograficka produkce o ktere jste psal. Divadla placena z verejnych prostredku by se jim ale nemela podbizet.

        No a pak je zde i ta pravni otazka, nakolik urcita forma radoby-umeni omezuje osobni svobody, zbytecne urazi lidi a jejich symboly, pripadne nakolik je spolecensky skodliva. Jiste neverite, ze se v divadle muze provozovat cokoliv jen proto, ze to nekdo prohlasi za umeni a proda listky. Paklize ano, tak tedy zkuste na jevisti provozovat detskou pornografii nebo ji jen promitat. Posleze muzeme diskutovat jak se k teto forme umeleckeho projevu stavela policie a soudy. Frlicovo „umeni“ k tomu nema moc daleko.

        Ja osobne jako divak si myslim, ze produkce pana Frlice jiz presahla pripustnou moralni, etickou a mozna i pravni hranici dnesni doby a jak vidite, znacne me to popudilo. Urcite nejsem sam a jen cas ukaze kolik lidi smysli jako ja a kolik lidi jinak. Nakonec publikum je to co rozhodne; zda je neco umenim co neco prinasi a zustane, anebo bude odmitnuto a zapomenuto.

        04.06.2018 (13.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Beda N

        Avatar

        Gratuluji panu Paulovi
        za velmi výstižnou a elokventní větu, že KDYŽ TOTIŽ NEBUDE EXISTOVAT NIC, CO BY NEBYLO UMĚNÍM, NEBUDE MÍT UŽ UMĚNÍ NIC, VŮČI ČEMU BY SE MOHLO VYMEZOVAT, A ZCELA SE VYTRATÍ SMYSL JEJ VYTVÁŘET!

        Myslím ale, že nejde jen o funkci umění se vymezovat vůči nečemu, nýbrž také jak vysoko je laťka která odděluje to co umí každý a co je skutečně umění. Ta laťka se bohužel neustále snižuje. V době vrcholu krásného umění byla laťka hodně vysoko a lidí, kteří na ni dosáhli, bylo velmi málo. Ale také vytvořili nesmrtelná díla, která obdivujeme dodnes. V dnešní době je laťka velmi nízko a tak i ten kdo vykřikuje obscénnosti do rytmu bubnů, kdo se postaví nahý na lyže, či vytahuje vlajku z vaginy, je považován (některými) za umělce. Ale tohle vpodstatě umí každý. Je tedy dnes téměř každý umělcem?

        Ale existuje ještě jeden aspekt. A to je kdo takové umění financuje. Vévoda Medičejský by asi těžko financoval umělce, který by nakupil odpadky na velkou hromadu a vydával to za umělecké dílo. A Hieronymus Colloredo by asi těžko chtěl poslouchat a platit techno nebo rap.

        A kdo má platit současné „umělce“? A proč? Jen proto, že to o sobě prohlásí? Když se postavím na židli a budu plivat barevné sliny na strop, budu také umělcem a daňoví poplatníci mě budou muset platit? A budou také muset daňoví poplatnící platit moji vysoce originální a provokující hru jak mravenec souloží s brontosaurem? A co když budu jen sprostě a provokujícím způsobem dehonestovat divadelní kritiky a nadávat jim? To také bude umění které by měli lidé z daní platit? A co ta špína o které píšete že vyplavala na povrch? Ta není na stejné umělecké a provokující úrovni jako umělecké dílo Frliče? Neměli bychom tyto svobodně se vyjadřující a vskutku účinně provokující autory prohlásit za umělce a zaplatit je? Rozumíme si pane Hulče?

        Možná když si odpovíme na tyto otázky, tak se dostaneme blíže i k odpovědi na otázku co je umění a kdo je umělcem.

        05.06.2018 (16.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Pane Bedo N (nebo Bedo M – nějak měníte písmena),
          nerozumíme si. Umělcem skutečně je každý, kdo se jím prohlásí, ať jde o Leonarda da Vinciho, nebo o plivače barevných slin na strop. Že se prohlásí, a tedy zkrátka je umělcem, ale ještě nic nevypovídá o kvalitě a smyslu jeho díla. Od toho posoudit, o jaké dílo a s jakým významem tu je, jsou pak jak diváci (čtenáři, posluchači…) tak lidé, kteří se daným oborem zabývají hlouběji. Mohou to být vydavatelé, kurátoři, principálové divadel, soukromí donátoři i veřejné instituce. Ty si pak k tomu vybírají různé poradní orgány či ve svých středech takové osobnosti mají. A ty rozhodnou o případné dotaci či pozvání. To je normální proces v demokratické (a v podstatě i nedemokratické) společnosti. Ten samozřejmě nezajišťuje neomylnost oněch komisí či institucí. Omyl v hodnocení díla, jeho nepochopení či přecenění, jsou v umění latentně přítomné, což nejlépe dokládá historie. Nikdy nemůžete vědět, zda dílo odsuzované v nějaké době, nebude v budoucnu ceněné. Právě čtu Boccacciův Dekameron. Ač jde o základní dílo evropské literatury a vzniklo v polovině 14. století, bylo ještě v 16.. století na indexu církví (ergo státem) zakázaných knih. A je tomu samozřejmě i naopak. Na ve své době ceněná díla a autory se po čase často zapomene. Kdo si dnes například vzpomene na jednoho z nejoblíbenějších českých spisovatelů přelomu 19. a 20. století J. S. Machara, nositele řady státních vyznamenání?
          Inscenace Olivera Frljiće mají silný politický záběr, vyvolávají tedy veřejné diskuse (nejen Naše násilí, ale – jak se mohli přesvědčit na DSB – třeba i inscenace Prokletí, jež vzbuzuje podobná pobouření v Polsku), o jejich umělecké hodnotě však tyto diskuse nijak nevypovídají. Nebo možná vypovídají až moc, neb právě o to v nich jde především (byť nikoli pouze) – vyvolat veřejnou diskusi nad daným problémem a ukázat na fanatiky, fašisty, neonacisty a podobné osoby a instituce nejen vně našich kultur, ale i uvnitř.
          Platit z veřejných zdrojů takové divadlo, jaké dělá Frljić, tedy politické divadlo, je moudré, neb společnosti ukazuje, co v ní dřímá včas, dokud s tím lze (možná) ještě něco dělat.
          To se u nás nyní ukazuje až děsivě intenzivně a je velmi dobře, že se takové představení na DSB podařilo pozvat. Nebýt něj, ani možná nevíme (anebo ne tak očividně), jací lidé, co nám (mně i Vám) vládnou či jsou na významných postech, opravdu jsou, jak reagují v krizových situacích a kdo a z jakých pozic je ovlivňuje. A že někteří mění u svých jmen písmena.
          S vědomím, že my dva si rozumět nemůžeme
          Váš navždy spoluobčan
          VH

          05.06.2018 (17.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Beda M

            Avatar

            Omlouvám se za překlep. Opravdu to nebylo úmyslem.

            Asi si opravdu neporozumíme. Ani když zúžíme diskusi na téma politické divadlo. Vzpomeňte na Wericha a Voskovce. Ti, i za mnohem složitejší situace jaká tehdy byla, nepotřebovali na jevišti souložit a urážet své obecenstvo. Ale to byli inteligentní lidé. Pan Frlijič se, při absenci invence a intelektu, jen uchyluje k perverzi a blasfemii a vydává to za politické divadlo. Ale díky tomu se vlastně celý politický podtext úplně ztrácí a vpodstatě tuto hru jako politickou téměř nikdo nevnímá. Tím hra úplně pozbyla smyslu a místo politického poselství jen znechutila obecenstvo, a díky medializaci i většinu populace. Buď to Frlič nedomyslel, nebo je psychicky nemocný, anebo, jak to možná správně prohlédl pan Paul, se pouze snažil zviditelnit za každou cenu. Smutné je, že mu to ti, kteří mají možnost umělecká díla hodnotit a vysvětlovat pro veřejnost, totálně zbaštili i přes evidentně zbytečnou vulgaritu, neuměleckost a odpor veřejnosti.

            Osobně bych politické divadlo financoval a věřím, že má svoji funkci. Ale to co dělá Frljič tím není a jeho produkce si žádné finance nezasluhuje a snad je již nedostane. Doufám, že to tak dopadne. Věřím, že je v Česku dost inteligentních tvůrců, kteří jsou schopni udělat politické divadlo, které bude mít myšlenku a nebude jen zbytečně urážet.

            05.06.2018 (20.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Vladimír Hulec

            Vladimír Hulec

            Pane Bedo M,
            jsem rád, že jste trochu otupil ostří, takže se aspoň slyšíme.
            Nechci se už dál trumfovat v hledání analogií s politickým či angažovaným uměním v minulosti, takže nyní jen upozorňuju na Váš faul – či velký omyl – tvdíte-li, že „Frlijič se, při absenci invence a intelektu, jen uchyluje k perverzi a blasfemii a vydává to za politické divadlo.“ Inscenace Naše násilí a vaše násilí bezpochyby politickým divadlem je, to už dokázala reakcí, kterou vyvolala. Mě ale spíš zaráží, že režiséra považujete za neinvenčního a tvrdíte, že mu – či té inscenaci – chybí intelekt. Minimálně co se týká vzdělání, je Frljić vysoce graduovaný – v roce 2002 absolvoval filosofii a religionistiku na záhřebské univerzitě a na jeho tvorbě i této inscenaci je to znát. Ví přesně, co a proč dělá, jaké symboly a proč využívá. Nejde jen o provokaci, ale v prvé řadě o záměrné narušování schémat, jež nám brání vnímat realitu, na niž poukazuje z nám nečekaných (a často šokujícíh) úhlů a interpretací. Ne náhodou jsou jeho divadelní práce vysoce ceněné. Seznam různých národních i mezinárodních ocenění čítá od roku 2007 více než dvě desítky položek. Navíc respektovaná německá Nachtkritik udělila v roce 2016 jeho inscenaci Balkan Macht Frei (která mj. v roce 2017 hostovala na Divadelní Floře Olomouc) 4. místo v kategorii „nejsilnější divadelní zážitek roku“. Jistě to nemyslela negativně či pejorativně.
            Nevím, kde Frljić nyní pracuje, ale rozhodně si jej ke spolupráci zvou prestižní evropská divadla. Kdyby to byl jen tak nějaký hochštapler, jak jej vidíte Vy, nedělala by to. Ze svého loňského setkání s ním jsem měl velmi dobrý dojem, jak ostatně stojí i v perexu tohoto rozhovoru, pod nímž diskutujeme. V Jihlavě měl tehdy i velmi zajímavou přednášku o vztahu umění a politika. Škoda, že jste ji (předpokládám) nenavštívil, možná byste na něj změnil názor, anebo jej aspoň lépe pochopil. Na začátku dokonce mluví právě o této inscenaci a vysvětluje, proč a jak volí své obrazy a témata. Jelikož je celá diskuse dostupná ve video-nahrávce na netu, můžete se na ni podívat a poslechnout si ji aspoň tak: https://www.youtube.com/watch?v=H4q2Flm-Pdw&feature=youtu.be

            06.06.2018 (1.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Jan Paul

              Avatar

              Jen dvě poznámky pánové :

              1 / Dobře, předpokládejme, že z nějakého důvodu (abych tedy nevinil bezbřehý pokrytecký liberalismus) nevíme, co je umění, nevíme, jak má vypadat, protože uměním může být všechno, co se za umění prohlásí, a v kontextu toho, že umělecká svoboda vyjádření je nekonečná, nedotknutelná a neohraničitelná, nemáme a nemůžeme mít ani hodnotící kriteria, kterými bychom určili kvalitu toho, co je a není umění, protože pokud je umění všechno, co za umění považujeme či prohlásíme, pak je vše toto umění stejně kvalitní. V tom případě se ale ohrazuji proti hodnotícím slůvkám jako prestižní, renomovaný, respektovaný, apod., která jsou ve výše uvedeném smyslu nic neříkající, nic nesdělující, a toliko prázdnými reklamními frázemi. Takže fakt, že něco (dílo, galerie, evropské divadlo) je označováno jako prestižní, ještě z hlediska předestřeného nic nevypovídá o kvalitě subjektu. Prestižní může být tudíž cokoliv, i to, co není označeno jako prestižní. Existuje tedy pouze vzájemná loobby vztahů autor- produkce- scéna – galerie – kurátor atd., a na konci kupec (investor), či divák. Kupec může produkt lidské činnosti (kdysi umělecké dílo) buď koupit, či nekoupit, a snahou uměleckého provozu (ano, už se používá slovo PROVOZ, i když provoz je jen na silnici) je přesvědčit kupce, aby si produkt koupil. Takže se dostávám zase jen k tomu, že jde jen o byznys, a není divu, že zájmem byznysu je v tomto případě veškeré kdysi zavedené a užívané pojmy znehodnotit, či alespoň znejistit.

              2/ Tímto se dostáváme před renesanci, v podstatě do středověku. V renesanci vzniknul pojem Krásná umění, ono umění s velkým U, tedy to umění, v kterém už nešlo jen o dovednost, kterou neovládá každý a které je případně třeba se naučit, ale které předpokládá nějakou tvořivost, originalitu a individualitu umělce. A protože pojmy jako tvořivost a originalita jsou zrelativizovány a odloženy jako nepotřebné – protože umělec může být každý a umění může být vše – nemůže být o nějaké prestiži ani řeči, protože neexistuje nic, vůče čemu by se umění mohlo – jak už jsem napsal jinde – vymezovat. Všimněte si, že nám zůstala z té renesance jen slova individualita umělce. A to je to, co „zavinila“ moderna, a z čeho si šachista Duchamp udělal srandu, kterou my stále považujeme za nějakou hodnotu. Individualita umělce totiž bohužel znamená, že umělec „stojí před svým dílem“, o které vůbec nejde. Umělec už není obsažen uvnitř díla v podobě nějaké obsahové naléhavosti – jak by mohl, když vytváří bezobsažné produkty – ale zviditelňuje se skrze svůj obchodní produkt v tzv. uměleckém provozu. Potíž je jediná, že existuje ještě mnoho lidí, kteří si pod podstatným jménem umění představují umění s velkým U, tedy něco v duchu pojmu Krásná umění, a mají právem svá očekávání, že Umění by „mělo být“ takové nebo makové, a nespokojí se jen s cedulkou v galerii, či s tvrzením tzv. zasvěcených, že to či ono je umění, protože je prestižní.

              Pokusím se rozloučit v této diskusi přesvědčením, že uplynula teprve velmi krátká doba od okamžiku, kdy v jistém smyslu geniální Duchamp vystavil svoji Fontánu, v které svět spatřil skrze galerii – tedy v prostoru do té doby vyhrazeném jen pro Krásná umění – obyčejnou zachodovou mísu. Jak symptomatické, zrovna záchodovou mísu. A tak není vůbec náhodou, že mnoho z toho, co bylo od té doby vytvořeno, a co je označeno a v soudobých učebnicích považováno za prestižní umění, končí dnes symbolicky a pomyslně dle mého názoru v odpadní jímce.

              Honza Paul

              06.06.2018 (13.35), , Trvalý odkaz komentáře,

    11. Josef Herman

      Josef Herman

      Pane Bedo,
      na jedné věci se překvapivě shodneme: jestli došlo k překročení zákona nechť posoudí orgány k tomu určené. A jestli v představení k nějakému překročení došlo, nechť se z toho vyvodí důsledky. To je zásada občanské společnosti. Že vám ty prostředky představení přijdou řekněme eklhaft – ano, vůbec vám to nerozmlouvám a rozumím tomu. Osobně si myslím, že v představení k žádnému porušení zákona nedošlo, na rozdíl od násilného přerušení představení, což zřejmě bude hodnoceno jako přestupek, jak jsem slyšel názory právníků, ale může se to prý i překvalifikovat. Nejsem právník, nepletu se do toho na rozdíl od některých politiků, jako je třeba poslanec Benda a další. Ale polemizovali jsme o tom, co je a co není umění a na tom se nesejdeme. Stejně jako na nadávkách do hlupáků těm, kteří si o představení myslí něco jiného než vy.

      04.06.2018 (12.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Jan Paul

        Avatar

        Pane Hulec, milý Josefe,

        to byl faul, já jsem nenapsal, že : „cokoliv se prohlásí za umění, MĚLO BY BÝT považováno za umění“. Napsal jsem, že :… „V situaci, kdy neexistují žádná kritéria kvality, na kterých by se bylo možné dohodnout, může být uměním skutečně cokoliv, co se za umění prohlásí“, ale nemyslel jsem tím, že by to tak mělo být. Takže, aby bylo jasno, a čemu asi nebylo správně rozuměno, současná praxe taková být může, ale já s ní nesouhlasím a tvrdím, že tento přístup není PODLE MĚ správný, protože v této logice může být uměním skutečně i dětská pornografie, pakliže ji opatříme potřebným vysvětlujícím komentářem, a vystavíme do galerie, a možná už ani tam ne. Uvedl jsem, co já sám za sebe, aniž bych to druhým vnucoval, považuji za umění. To je vše.

        Jean Claire si v Protivném deníku klade otázku po smyslu umění, když zmiňuje hromadu dlažebních kostek vysypanou na chodníku, z níž právě anonymní dlaždič vytváří chodník, zatímco pár metrů vedle je v muzeu výtvarného umění za sklem umístěná hromada úplně stejných kostek jako výstavní exponát opatřený cedulkou se jménem autora. A to je i moje pozice přístupu k tomu co je nebo není umělecké dílo, kladení podobných otázek.

        Co se týče Josefe naplnění Frljičovi inscenace ve smyslu společenské funkce umění, kterou zmiňuješ v souvislosti s jeho provokací, tak nemáš docela pravdu. Vůči čemu se lidé měli vymezit? Vůči tématu zprostředkovanému inscenací, a nebo vůči provokaci v ní obsažené? Protože jak už jsem se snažil vysvětlit, PODLE MĚ ani jedno ani druhé spolu obsahově nesouvisí. Provokaci vnímám jako nástroj k umocnění účinku obsahu díla, samoúčelná provokace jako forma obsah zabíjí, a vyprazdňuje, a to se PODLE MĚ stalo Frljičovi. Naproti tomu Duchampův pisoár je funkční právě skrze provokaci, protože on nevystavil pisoár, ale asociaci pisoáru.

        Nemohu ale za to, že z Duchampa byla pochopena jen ta provokace mířená na maloměšťáky, která změnila paradigma výtvarného umění (a současné umění ho stále víc a víc rozmělňuje), zatímco jeho asociativní přístup – který už PODLE MĚ je či byl tvůrčím činem – byl upozaděný, protože Duchamp nevystavil záchodovou mušly, ale fontánu. Protože například, když v lese objevím kus klínovitého odřezku z pokáceného stromu, a ten odřezek vnímám pomocí asociace jako porci melouna, a nikoliv jen jako kus dřeva, tak se už – jak jistě víš – dopouštím tvorby tím, že do procesu vnímání zapojuji svoji fantazii a imaginaci, a o to mi především v použití Ježíše znásilňujícího muslimku šlo.

        Takže z Duchampa si umění vzalo jen něco, a podle mě ne to podstatné, takže PODLE MĚ by mělo být umění po Duchampovi přehodnoceno :-), k čemuž nepochybně stejně dojde, protože ten princip „všechno může být umění“ je cesta ven z umění.

        KDYŽ TOTIŽ NEBUDE EXISTOVAT NIC, CO BY NEBYLO UMĚNÍM, NEBUDE MÍT UŽ UMĚNÍ NIC, VŮČI ČEMU BY SE MOHLO VYMEZOVAT, A ZCELA SE VYTRATÍ SMYSL JEJ VYTVÁŘET!

        V úctě Honza, a někdy třeba na viděnou (tenkrát to byla v kavárně Montmartr příjemná debata 🙂 )

        04.06.2018 (23.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Milý Jene,
          to, co píšeš, nezpochybňuji, jen vím, že co je umění nelze vymezit, na tom se prostě společnost stále dohaduje. Proto respektuji, že Frljiće nepovažuješ za umění (ale neviděls to), ale nemohu respektovat to, aby tvůj názor byl uznán za ony hledané hranice umění. To je vše, lapidárněji už to napsat neumím.
          A co se společenské funkce toho představení týče: podívej, kolik lidí se vůči němu vymezuje a sebedefinuje se. Kolik špíny vyplavalo na povrch. Nemusí se mi to líbit, a moc nelíbí, ale nemohu nevidět razantní dopad té věci.

          05.06.2018 (15.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Jan Paul

            Avatar

            Milý Josefe,

            nejen špíny, ale i absurdity, třeba v podobě nové písničky… 🙂
            Pompa mores magis terret, quam mors ipsa – Co smrt provází, děsí víc než smrt sama (Ovidius), zdá se, že citát se dá použít universálně…

            Píšeš : „nemohu respektovat to, aby tvůj názor byl uznán za ony hledané hranice umění“, a já se ptám, proč bys je nemohl respektovat? Alespoň by nějaké byly, když teď žádné nejsou 🙂

            Tak jo, já se ty hranice budu snažit ještě lépe definovat, no a ty si dělej co chceš 🙂
            každopádně díky za tvůj čas! (Objevil jsem znovu Divadelní noviny 🙂 )

            V úctě Honza

            06.06.2018 (11.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Josef Herman

              Josef Herman

              No ty hranice objektivně neexistují,
              jak by sis přál, a pokud možno podle tvého cítění, čemu na tom nerozumíš? Hranice vymezuje společnost své doby, stále znovu, debata o Frljićovi je toho příkladem.

              06.06.2018 (17.33), , Trvalý odkaz komentáře,

            • Jan Paul

              Avatar

              Josefe,
              nemyslel jsem to nijak útočně, dobře, hranice vymezuje společnost své doby stále znovu, OK, vždy ale v nějakém kontextu s minulostí, s tradicí, stejně jako je přítomnost ovlivňována a determinována minulostí, a představami o budoucnosti, a každá avantgarda vždy vycházela z toho, co právě bylo, takže nic se nezjevilo jen tak, aby se řeklo, že žádná měřítka (slovo hranice mi už nějak začíná vadit) najednou neexistují. Existují, buď si je ale neuvědomujeme, a nebo je odmítáme.
              Mám pocit, že už jsem vyčerpal vše, co jsem k tématu diskuse mohl říci 🙂

              Tak pěkný večer Honza

              06.06.2018 (20.49), , Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,