Oidipús v zrcadlovém bludišti
Rezivějící železné konstrukce místy potažené roztrhaným igelitem coby novodobé sloupoví; namísto antikizujícího schodiště dva stupně z hrubého betonu; prach. Théby stižené morem jako postapokalyptický výjev. Scéna Nikoly Tempíra ke Glaserově inscenaci Oidipa vypadá úchvatně – hotový industriál. Přinejmenším tedy na fotografiích. V reálu zarazí, že tahle nekompromisní avantgarda způsobně končí v dvouapůlmetrové výšce (podobně jako stěny bytů v zájezdových inscenacích francouzských bulvárních komedií) a nad industriálními ruinami Théb se klene úplně obyčejný černý horizont. Posléze se sice ukáže, že tahle vertikální uměřenost má jisté praktické důvody (protilehlý dílek jevištní skládačky se musí vejít do provaziště), ovšem pocit, že nejen nad dekorací, ale nad celou inscenací ještě cosi schází, mě provázel většinu premiérového představení.
Zkrvavený Oidipús v zrcadlovém labyrintu FOTO PATRIK BORECKÝ
Z reproduktorů se co chvíli line zneklidňující hudba – ale ne moc nahlas, aby nikoho nezneklidnila. Prachu je na scéně dost na to, aby byl vidět, ale jen tolik, aby se nezačalo prášit. A působivé naturalistické videosmyčky, které se míhají v pozadí, mimoděk podtrhují to, jak málo je na jevišti přítomna právě ona tělesnost, o niž si takto pojatý Oidipús vysloveně říká a jež je ostatně přítomna i v Borkovcově a Havrdově překladu hry. Působivý vizuál Glaserovy inscenace s množstvím „efektů“ totiž jen maskuje to, jak překvapivě usedlá je její náplň. Jistě: vidět Tempírovu nehostinnou scénu v drobném, útulném sále Jihočeského divadla je půvabný paradox, ale k jeho naplnění chybí ona naprostá nekompromisnost, s níž sebou herci olomoucké činohry smýkali v obřím jevištním brouzdališti Glaserovy tamní Arabské noci. Fyzický střet i vášnivé objetí v Oidipovi působí opatrně, nesměle – a nejen ony.
Hraje se tu vlastně velice tradiční činohra, bez výrazného výkladu a s jistou mírou brechtovského zcizování (všichni herci – včetně představitele Oidipa! – jsou zároveň i členy sboru a v několika případech hrají více postav; postavy se mění přímo na scéně pomocí kostýmů, které se povalují na forbíně).
Herectví je vesměs o něco umírněnější a tišší, než bychom možná čekali – zejména Věra Hlaváčková tvoří svou Iokasté decentně, bez okázalých vnějškových gest, coby rezignovaně tragickou královnu. Ondřej Volejník je znamenitý coby razantní, výhružný Kreón, ovšem jako korintský posel upadá do zvláštní šarže. Asi tím vůbec nejsilnějším momentem je výstup Bibiany Šimonové coby „ženy z Oidipova domu“, která přináší trýznivé svědectví o smrti Iokasté a Oidipově oslepení – mocně tu působí přesně odměřená emocionalita a absolutní důraz na slovo ve spojení se syrovým překladem (Strhal jí z šatů zlaté jehlice a naráz si je vrazil do očí. […] Úpěl a znovu, znovu, zas / zdvíhal ty jehlice a ze všech sil / se jimi bodal pod víčka. / Oči mu tekly z důlků. Lesklý proud / husté a černé krve zaléval / ten sténající obličej…). Ale jaký je samotný Oidipús v podání Jana Huška? Vlastně je těžké říct o něm něco konkrétního: Oidipovi chybí základní kontury, jako by (jinak nesporně nadaný) Hušek nehrál postavu, ale více či méně nesourodé reakce na různé situace. Jednotlivě jsou jeho scény bez problému, ale zaujmout se takhle neurčitým Oidipem na celý večer jde ztuha.
V závěru přichází ona kapitální metafora, na niž je scéna od začátku připravená a jež Oidipovu slepotu zpodobňuje jako ponurou podobu petřínského zrcadlového bludiště, kterému chybí východ – tady se konečně dostaví i skutečná pohybová exprese. Jeden pěkně vymyšlený obraz a několik silných výstupů je ale, popravdě, výrazně méně, než bych od Glaserova příspěvku k bohaté české oidipovské inscenační tradici čekal. Pokud se se Sofoklovým textem budějovický divák dosud nesetkal, dost možná bude spokojen – jinak je to spíš příležitost osvěžit si Havrdův a Borkovcův překlad, jemuž se ani po patnácti letech nepodařilo v povědomí divadelníků nahradit podstatně starší převod Jaroslava Pokorného. Přesto nejsem vysloveně „proti“, jak by se v této rubrice slušelo. Řečeno s definicí hvězdičkové stupnice tohoto listu: někde mezi „je dobré vidět“ a „na vlastní nebezpečí“.
Jihočeské divadlo – Sofoklés: Oidipús. Překlad Matyáš Havrda, Petr Borkovec. Režie Martin Glaser, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna a kostýmy Nikola Tempír, filmové dotáčky Tomáš Luňák, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Naďa Kabelová. Premiéra 25. ledna 2013.
Hodnocení: 2,5
Viz také Post-apokalyptické hledání Oidipa (Lenka Dombrovská, 4)
Komentáře k článku: Oidipús v zrcadlovém bludišti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
