Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ohlédnutí za Hradcem (potažmo Kuksem)

    Ty dva východočeské letní festivaly (doširoka rozkročené Divadlo evropských regionů, letos ve dnech 22. – 29. června už po čtyřiadvacáté, a skromně komorní Theatrum Kuks, 22. – 26. srpna, letos po sedmnácté) jsou dramaturgií, počtem představení, diváků i mediálních ohlasů zcela nesouměřitelné. Jejich společnou páteří, na rozdíl od prestižnějších festivalů, zůstává nabídka domácích souborů (Klicperovo divadlo a DRAK, Geisslers Hofcomoedianten), které řadu let patří k tomu nejlepšímu, co u nás máme.

    Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi, režie SKUTR, Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra 24. března 2018 FOTO PATRIK BORECKÝ

    Například DRAK to v Hradci znovu dokázal premiérou Fausta, navzdory očekávání i většinové mediální reflexi, po duchu bližší Goethovi než Matěji Kopeckému. Také letos na Kuksu komplexně předvedená „geisslerovská“ trilogie Opus Andreini (režie Petr Hašek) si ovšem žádá komplexnější úvahu, než je tato. Přesto si ji už teď neodpustím předeslat aspoň větou, že od vstupních Dvou komedií v komedii až po V borůvčí mají jednotlivé opusy co do jevištní vynalézavosti, humoru i poezie pozoruhodně stoupající tendenci (a nejnovější premiéra moliérovsko-lullyovského baletu Psyché / Krása střídá nádheru s fenomenálním Jupiterem Martina Bohadla a Venuší Aleny Hladké dokazuje, že tato tendence zatím u Geisslerů trvá).

    Nikoli poprvé bylo ovšem pro mne místem neopakovatelného zážitku kukské lapidárium s originály Braunových soch, mezi nimiž (a k nimž) kongeniálně zpívali a hráli členové Ensemble Damian olomouckého Tomáše Hanzlíka, a to ve Vivaldiho „svatební“serenatě, rozehrané ve stylu komedie dell’arte, La Gloria e Himeneo. Tak jako u Ctností a Neřestí tu vysoké střídá nízké. Převrácený patos, převleky a vztahy symbolizuje už dvojice protagonistů – mužský hlas (Lafontův kontratenor) zpívá celou dobu vysoko nad ženským (kontraalt pěvecky i herecky přirozené, jakoby jen tak mimochodem půvabné a virtuózní Moniky Jägerové).

    Salvador Dalí českého divadla?

    Letos měl v Hradci nejvíc inscenací Jan Nebeský (Orfeus, Deník zloděje a Medeia). Na Orfeovi jsem po dlouhé době měl chuť v divadle volat „Bravo!“, a kdyby mi nebyla takřka už povinná česká povstání v divadle z duše protivná, asi by se ze mne stal taky povstalec (naposled jsem povstal právě v Hradci při Morávkově cyklu Čechov Čechům). Na Deníku zloděje jsem jako mnozí jiní oceňoval kontrapunktické spojení, křížení, proplétání existenciálního Geneta s barokním Bridelem, živý dialog veršů a syrových deníkových záznamů s hudbou. Jenže při protagonistově nekonečném kouření druhé cigarety jsem měl chuť do nábožně naslouchajícího ticha pronést klavíristovu předchozí skeptickou poznámku – To je doba, to je doba… Ano, Miloslav König předvádí technicky virtuózní rejstřík v rozmezí „neodolatelné“ koketní roztomilosti (včetně „teploušských“ intonací) až po nejodpudivější hnus z existence, ale přechází i do narcistního předvádění typu „ještě umím“. A nebýt permanentního dialogu se surreálným komponistou – jako by u klavíru seděl nikoli Genet, ale Salvador Dalí (Dalího paranoicko-kritická metoda myslím nejlíp vystihuje jevištní projev Martina Dohnala), dost možná by vše u předvádění širokého rejstříku zůstalo. Podobně hudebně-dramatická Medeia ve strhujícím podání Lucie Trmíkové je výkon, jaký se jen tak nevidí. Ale více než občas přeřvané monology, při nichž se vždy víc stahuji do sebe, než otevírám, mě nadchly dialogy Trmíkové se skvělým „Já-já-jásonem“ Davida Prachaře: snesení mýtu na zem, pronikavá aktualizace zevnitř postav, při neporušení její podstaty. Přesto i tady jsou v závěru autoři chytřejší než mýtus, mění jeho vyústění, aniž je nahradí něčím stejně významonosným. To se o zabití nejen dětí a Iásonovy milenky, ale i jeho samotného pomocí špejlí s otrávenou cukrovou vatou věru říci nedá (pravé peklo na zemi Medeia připraví Iásonovi přece tím, že ho nechá naživu). To nejlepší z Medeie ale Nebeský s Trmíkovou, Prachařem a choreografem Václavem Kunešem jakoby překlopili do Orfea. V prostoru Šapita tentokrát vůbec nevadil řev Trmíkové Euridiky (křik domovnice i raněné královské lvice, nenávist tažená až z paty), s níž kontrapunkticky ladily magazínové tlachy Prachařova Orfea, idiota hudby a miláčka davů, jehož „hlubokomyslné“ akustické citáty jsou kondenzací banality a prázdnoty. Jejich vzájemné dialogy jsou strindbergovsky krutou „manželskou“ bitvou pohlaví, již zrcadlově odrážejí tance baletních dvojic 420People: v součtu šlo o hloubkový vrt do soudobých poloh nenávisti, již vidíme, čteme i slyšíme, jen vytáhneme paty z divadla: orfeové a euridiky popkultury a poppolitiky na všech myslitelných monitorech.

    Případ Karamazovci

    Jak už jsem napsal (a částečně si to s tvůrci snad i vyříkal), mrzelo mne i faktické vytěsnění klíčové figury Smerďakova, nevlastního sourozence Bratrů Karamazových v oceňovaném opusu SKUTRu (Klicperovo divadlo). Takřka celou prvou půli sedí Smerďakov na jakémsi vyvýšeném sopouchu a namísto Dostojevského replik vyluzuje jen zlověstné zvuky na falešné ladičce: o skutečných motivech i okolnostech jeho otcovraždy se v inscenaci mnoho nedozvíme, jeho předzávěrečné doznání Ivanovi působí nevěrohodně, jakoby ex post přilepené. I samotného Ivana zbavit legendy o Velkém inkvizitorovi, blasfemických hovorů s ďáblem i vztahu ke Smerďakovovi znamená nejen ochudit postavu, ale zamlžit i skutečný motiv otcovraždy. Matoucí pro moment vraždy je i škrt sluhy Grigorije Vasiljeviče: to jeho krev má prchající Dmitrij na rukou. To o něm, nikoli o otci se mylně domnívá, že ho zabil (a ne – jak se v tu chvíli nutně domnívá divák neznalý románu, jemuž zatajili skutečného majitele krve – že Dmitrij zabil otce). Na rozdíl od diváka však čtenáře románu nenechá autor ani na vteřinu na pochybách, že Dmitrij otcovrahem není (Tenkrát nade mnou bděl Bůh, říká ke klíčové scéně Míťa). K dovršení zmatku ve druhé půli zmrtvýchvstalý starý Karamazov vyšetřuje vlastní vraždu. Vypravujte potom náctiletým, že vrah opravdu není zahradník, jak jim to úprava – a mimochodem i tištěný program, kde se mluví o skutečném, nikoli domnělém otcovrahovi jako předobrazu Dmitrije – dlouhou dobu sugerovala. Vysvětlujte, že duchovním vrahem je Ivan, pobratim Raskolnikova i fanatických bezvěrců z Běsů, jemuž se chce Smerďakov pouze zavděčit. To vše padá na vrub úpravy, nikoli sugestivní atmosféry inscenace. Zde vidíme vedle zmíněných, úpravou osekaných mátoh i figury věrohodně vystavěné (vedle krystalicky čistého, nezviklatelně naivního Aljoši Sebastiana Jacquese například Starce Zosimu v jurodivém podání Zory Valchařové nebo nereformovatelně promiskuitní Grušenku talentované Anny Fialové).

    Epilog?

    Hradec byl pro mne letos i festivalem tu zdařilého, tu kutilského vylepšování známých příběhů. V této souvislosti se mi ani nechce psát o řiďoulinké banalitě, jíž nahradila finská dramatička Karhu shakespearovský syžet, situace i postavy v Princezně Hamlet. Ano, komiks jako metoda může být připitomněle placatý, ale žádný komiks nesmí být v opakování jedné banální situace tak nekonečně nudný, jako byla inscenace Lucie Bihler. To takový Michal Hába sice rozbije Brechtova Dobrého člověka ze Sezuanu na padrť, vlepí do něj přednášky o V-efektu, přidá související i nesouvisející songy, (sebe)ironické komentáře a havlovské hlášky, ale jeho punkový mejdan kupodivu funguje: uchovává jádro příběhu, z něhož by měl Bertolt roku 2018 možná radost.


    Komentáře k článku: Ohlédnutí za Hradcem (potažmo Kuksem)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,