Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Ohlédnutí (II)

Přijížděla jsem autobusem do Karlových Varů, tentokrát jako vystudovaná herečka. Koupil mě pan režisér Hugo Domes. Opět jsem si připadala dospělá, plná nadějí a očekávání. V autobuse městské dopravy jsem se poněkud ztrácela, nebylo to totiž tak jednoduché, bus se šplhal po Pražské a divadlo se ztrácelo někde v hlubinách u lázeňských pramenů. Když jsem se nesměle zeptala, kde vystoupit, jakýsi pán na mě s úsměvem kývl a k mému údivu mě doprovodil až ke služebnímu vchodu. Byl to pan dirigent Miloš Pospíšil.

V Karlových Varech

Divadlo stálo ve středu lázeňského města, říkalo se, že bylo zmenšeninou Burgtheateru ve Vídni, ale kdo ví. Postaveno bylo jako stagiona, kde se hrálo hlavně v sezoně pro lázeňské hosty. Máma aspoň říkala, že sem jezdili hrát každé léto na měsíc s Novým německým divadlem.

Kouzlo tohoto města spočívalo v tom, že jeho lázeňská část, tak těžko dostupná městskou dopravou, byla vlastně jakési velkoměsto. Do Elefantu, slavné cukrárny, sice už nechodil Goethe ani Ema Destinová, ale ve volných chvílích tam posedávali muzikanti ze symfonického orchestru a za mých časů tam seděla, každý rok na stejném místě, postarší manželská dvojice oblečená v rakousko-uherském stylu, jakýsi hraběcí pár, který tak úžasně evokoval atmosféru zašlých časů úplně jiného, nesocialistického světa. Do plesů jsme chodili do Puppu, koupat se na přehradu nebo na Velký rybník, lyžovat na Klínovec. Všude jsme měli známé, bylo to přece jen maloměsto, a všude nás nechávali sedět dlouho do noci i do rána. Idyla. V tomto nádherném městě bylo všechno. I nádherná kubistická městská tržnice z roku 1912.

Až na výjimky jsme ani nejezdili na zájezdy jako v jiných štacích. Měli jsme dostatek stále se obnovujících diváků, kteří rok co rok přijížděli na své lázeňské kúry. Gustav Opočenský, velký bard českého divadla, pil k ránu z mého střevíčku víno a Toníček Zacpal mi psal anonymní obdivné dopisy s podpisem – žáci devítiletky. Tonánek, jak jsme mu říkali, byl milý a jemný pán, ale také velký podivín. Vypadal jako elegán, ale sněhobílá manžeta natřená latexem, která mu koukala ze saka, byla přišpendlená zespodu k rukávu a vyměňovala se podle potřeby. Do noci hrával ping pong a zkouškám říkal „strašlivá nelidská“.

Když se ukázalo, že divadlo není stavěno na zimní provoz, začalo se uvažovat o rekonstrukci. Plány se ovšem nezachovaly a ze začátku se to jenom tak nějak flikovalo. Toníček chodil do podkroví, bouchal do trámů, dělal rámus a mnul si ruce, když se ta strašlivá nelidská zrušila. Do našeho herečáku, Alexandry, si zval mladý holky, „bambulíny“, a maloval je na rozměrná plátna. To byl jeho velký koníček. Byl to výborný herec, před válkou hrál v desítkách filmů. Nezapomenutelný byl ve filmu Přednosta stanice.

Pokud se pamatuji, začínala jsem ve hře Tma je má naděje Fredericka Knotta a hrála od komorných ve Feilerově Nápoji lásky nebo v Calderonově hře Dáma skřítek přes naivky v Divotvorném klobouku a S láskou nejsou žádné žerty až po lehké dívky třeba v Bulgakovově Útěku.

Jednou v létě jsme se s Jirkou Plachým vydali na výlet do kláštera v Plané, ve kterém, tak jako on před rokem, pobývali jeho spolužáci z DAMU na měsíčním vojenském cvičení. Odpoledne jsme šli na pouť, vystříleli růže, dali si cukrovou vatu, užívali si a počkali na vstřícnou noc. Pod rouškou tmy jsme prolezli dírou v plotě, tak dobře známou všem vojínům absolventům, vystoupali po schodech do patra, otevřeli dveře – a v tu chvíli se zpoza báru ozval znělý hlas Jirky Ornesta: Hele, ženská! Uprostřed střeženého objektu jsme si dali pár panáků a vydali se na zpáteční cestu. Ta příhoda se odehrála o půlnoci z 19. na 20. srpna 1968! Nevím, jak by ten večer pokračoval, kdyby se to stalo o čtyřiadvacet hodin později.

Druhý den jsem se odmítla po představení veselit v klubu a šla neobvykle brzy spát. Po půlnoci mě vzbudili kamarádi slovy: Vstávej, jsou tady Rusáci! Povídám: To jsou blbý vtipy, nechte mě spát! Ale vyvlekli mě z postele a já uviděla, jak se po Pražské místo šlapajících cyklistů během Závodu míru pohybuje nekonečně dlouhá řada těsně za sebou jedoucích tanků. Ráno byly všechny prostory lázeňského města pokryty hloučky pobíhajících vzrušených lidí s tranzistorákama u uší.

A začala nová éra

Když jsme hráli hokej s Rusákama, jezdili jsme kolem Imperiálu a vytrubovali výsledky, zatýkali nás policajti. V nemocnici jsme dávali krev… pro případ. Jeli jsme s plakátama omotanejma kolem těla do Prahy na Palachův pohřeb, a když nás zastavili vojáci, snažili jsme se vypadat co nejnenápadněji. Povedlo se, ale kvér měli odjištěnej. V té době byl na repertoáru Jan Hus!

Po třech letech mého prvního hereckého angažmá v Karlových Varech jsem přišla do Maringotky. Byla jsem v Praze! Poprvé od svého neslavného dětství jsem zase bydlela v Praze! Vlastně po mnoha letech – po jedenácti letech vyhnanství s mámou, jednom roku v Mostě, čtyřech letech na škole a třech ve Varech! Když jsem tenkrát po těch jedenácti letech mimopražského vyhnanství v roce 1963 poprvé spala na Červeňáku v našem novém bytě přiděleném v rámci rehabilitace, připadala jsem si jako v pohádce. V pokojíku, kde za oknem byl slyšet šum velkoměsta – i když to bylo v paneláku na sídlišti, kde ještě nejezdila tramvaj a kde se chodilo přes samé bláto telefonovat do budky.

Ale teď jsem tu byla na furt, nastálo! Vlastně jsem si vždycky tak trochu polepšila. Z Maxova do Janova, z Janova do Jablonce, z Jablonce jako elév do prvního divadla v Mostě, potom z Mostu na JAMU, ze školy jako herečka do prvního divadla a nyní do divadla v Praze.

Byla jsem v Maringotce u Zuzany Kočové, snad v tom nejmenším divadle, které vůbec existovalo. Zuzana byla velmi vytrvalá a houževnatá žena. Když nás vyhnali z jednoho místa, našla jiné. Jednu chvíli jsme byli v Husovce, u Krameria, kde jsme ve sklepě budovali klub. Kvůli cementu jsme jezdili do Radotína na brigády a „špric-jádro-štuk“ jsme se Zdeňkem Duškem, Karlem Meistrem a Milanem Livorou ovládali dokonale. Některé inscenace byly krásné – Noc vrahů Josého Triany, Pan Leonida proti reakci Iona Luca Caragialeho nebo nově pojatá Vojna E. F. Buriana. A v rámci Klubu přátel divadla jsem poprvé na veřejnosti zpívala pár písní Honzy Buriana. To jsem ještě netušila, že se zpíváním jednou budu tak intenzivně zabývat.

Byla to hektická doba. Jezdila jsem za Hochmanovými na sever do Provodína, kam se tenkrát uchýlili, kamarádila s Karlem Kynclem, Helenou a Milošem Vávrovými, Aničkou Grušovou, Petrem Kabešem, Alešem Lamrem… Dny se řítily samospádem, vřelo to a bublalo, psychicky jsem lítala ode zdi ke zdi, ale jakž takž jsem se v tom orientovala. Vymetala jsem divadla i mejdany, ale také jsem chodila na angličtinu a na zpěv. Vzpomínám na mnoho večírků, daleké zájezdy, probdělé noci, předlouhé diskuse a hledání.

Ale nevydrželo to. Po třech letech nás zrušili. A tak jsem byla bez angažmá.

(Pokračování.)

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 16. září 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ohlédnutí (II)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ