Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Odvážná na hranici lehkomyslnosti

Carlo Gozzi napsal svou nejstarší fiabu pro Sacchiho společnost commedie dell´arte a ta ji s velkým úspěchem uvedla roku 1761 v benátském divadle San Samuele.

Obálka programu k inscenaci (grafika: kousekmusic, foto: Pavel Kolský)

Grafika: kousekmusic, FOTO PAVEL KOLSKÝ

Scénář se nedochoval, známe jen tzv. Kritickou analýzu (Analisi riflessiva della fiaba), již sepsal sám Gozzi jedenáct let po premiéře (1772). Text obsahuje popis děje, některých hereckých akcí i reakcí publika a doslovně zaznamenává vybrané neimprovizované, většinou veršované úryvky z původního scénáře. Takže do jisté míry nahrazuje neexistující canovaccio. Kromě toho zde Gozzi objasňuje svou motivaci k napsání této hry. Šlo mu o scénickou polemiku s dílem dvou znesvářených nejslavnějších dramatiků té doby: Pietra Chiariho, „špatného básníka“, píšícího komedie i tragédie vznešeným martellovským veršem, a Carla Goldoniho, autora „obhroublých, nízkých a triviálních děl“ z lidového a měšťanského prostředí. Zároveň se Gozzi snažil vzkřísit k novému životu skomírající commedii dell´arte. Tím že do ní vnesl pohádkové motivy, nadpřirozené fantaskní bytosti a exotické prostředí.

Roku 1761 slavil se svou parodií velký úspěch, ale z dlouhodobého hlediska se jeho záměr tak docela nenaplnil. Z té svárlivé trojice dramatiků dopadl během dalších 250 let určitě nejlépe Goldoni. Jeho hry se hrají nepřetržitě až do současnosti. Zájem o Gozziho „protestsongy“ v Itálii během několika let vyprchal a i jinde se jeho hry inscenovaly výrazně méně. Zato se jimi inspirovalo mnoho významných činoherních, operních i filmových tvůrců, a tak se s nimi v různých adaptacích dodnes poměrně často setkáváme. Chiari byl zapomenut ještě za svého života. A commedie dell´arte? Ta jako Fénix celá ta staletí znovu a znovu povstává z popela a inspiruje každou další divadelnickou generaci. Ve všech dobách se komedianti vyrovnávají s jejím odkazem, byť většinou ne v souladu s představami Gozziho. Byly tedy dávné konflikty mezi třemi slavnými dramatiky k něčemu?

Láska ke třem pomerančům

Zdeněk Pecha (Truffaldino), Kristýna Matějová (Pekařka Zuzana) a Václav Chalupa (Princ Tartaglia). FOTO PAVEL MATOUŠEK

Neexistence přesného scénáře skýtá inscenátorům této pohádky poměrně širokou svobodu při nakládání s předlohou a divákům umožňuje rozmanitá očekávání. Patřím k těm z nich, kteří vždy ještě před představením zkoumají program k inscenaci. A tak jsem podle titulní grafiky očekával jakýsi spor „ovoce“ se „zeleninou“, vrcholící zřejmě nutným pragmatickým smírem. Že by zástupné znaky pro gozziovce, goldoniovce či chiarovce a jejich svár? Ještě odvážnější představy vzbuzovala na druhé stránce programu fotografie krásné princezny Ninetty oděné do arcimboldovského kostýmu, kde ovoce a zelenina zakrývají jen to nejnutnější. Uvidím snad erotickou féerii zasazenou někam do exotického prostředí karnevalového reje v Riu?!

 Celio (Martin Bohadlo) na krabicové scéně. FOTO PAVEL MATOUŠEK

Obě očekávání inscenace zklamala. Střídavé používání ovoce a zeleniny dvěma soupeřícími mocnostmi (tedy čarodějkou Creontou a mágem Celiem) sice hlubší smysl této symboliky naznačuje, ale dotáhnout je k přesnému sdělení se režisérovi Petru Haškovi nepodařilo. A reálné kostýmy Ninetty a všech ostatních postav (výprava Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová) jsou zcela jednotné a neerotické: šedý kabátek přes souborové tričko, nabírané černé kalhoty a novotou zářící kecky s výraznými červenými tkaničkami. Takže žádný karneval, spíše to evokuje livrej či uniformu. Jako by všechny postavy byly jakýmisi sluhy, vězni v nápravném táboře nebo chovanci ústavu (připomnělo mi to pointu starší geisslerovské inscenace Ani muk! Nepomuk!). Mužskou část publika toto řešení samozřejmě zklame, ovšem s Gozziho zvláštním světem, kde žije zoufalý král s chronicky trudnomyslným princem a veškeré dění řídí jakési nadpřirozené bytosti a jejich přisluhovači, uniformní kostýmy podivuhodně dobře korespondují. Nutno dodat, že ona dvě zklamání byla těmi posledními. Pak už jsem se především bavil, a to dost dobře. Ale popořadě.

V souladu s Gozzim

Marie Štípková jako nečekané převtělení Čarodějnice Creonty v závěru hry. FOTO PAVEL MATOUŠEK

Režisér Petr Hašek inscenuje Pomeranče v souladu s Gozziho představou jako divadlo na divadle. Vše tedy začíná příchodem herců, postavením scény a téměř gozziovským prologem na téma, o co komediantům půjde. Počet postav je zredukován: chybí dvorští intrikáni Clarice a Leandro, ministr Pantalone, sluha Brighella a černoška Smeraldina. Zlá víla Morgana splynula s čarodějnicí Creontou. Postavy Creonty a Mága Celia plní zároveň úlohu komentátorů děje a stejně jako u Gozziho spolu vedou spor. Bohužel důvod sporu je méně čitelný než v předloze, kde postava čarodějnice karikovala Chiariho a postava Celia Goldoniho.

Nováček souboru Zdeněk Pecha v roli Truffaldina. FOTO PAVEL MATOUŠEK

Hašek i v této inscenaci dodržuje princip konfrontace starého textu se současností a hledá nečekané paralely mezi dvěma časově vzdálenými obdobími. Scénu tvoří 36 kartonových přepravek na ovoce, jež sami herci používají jako velkou stavebnici. Pomocí neiluzivních zástupných prvků tak vytvářejí přesvědčivou iluzi jednotlivých prostředí. Samozřejmě pokud přistoupíme na jejich hru a jsme ochotni uvěřit, že královské sídlo se může podobat krabicovému paneláku, v němž lze tak snadno propadnout trudnomyslnosti. Krabice s popruhy mohou pak symbolizovat cestovní baťůžky poutníků Tartaglii a Truffaldina, jiné dvě krabice si zahrají obrovská ňadra, s nimiž má problém kuchařka Zuzana. Atmosféru scény dotváří spousta ovoce a zeleniny, částečně ve funkci zástupných symbolů za jiné předměty. Ke svícení se souběžně s běžnými reflektory používá i dataprojektor. Kromě jeho obvyklých funkcí (nezvyklá, filmově obdélníková stopa světla s možností průběžné změny velikosti či velkoplošná projekce) se zde využívá i efektní dynamické svícení, kdy se světlo rozlévá lineárně po pozadí a postupně na něm kreslí různé obrazce. Efektní, ale také velmi náročné na přesnost každé přestavby scény.

Trocha z Goldoniho

Kostýmy jsou jednotné a zcela neerotické. FOTO YVONA a BOHUSLAV BENČOVI

Inscenátoři zacházejí po svém i s gozziovskými atributy. Místo mluvících vrat a provázku použijí mluvící výtah, který v královském paneláku akusticky hlásí patra až po „cimbuří“. Princezna Ninetta se nevylíhne z pomeranče, ale vyskytuje se v sousedství. Jenomže sebestředný princ si jí zatím nestačil více všimnout. A šťávou z pomeranče ji zachrání, až když se za ním sama vydá na cesty. Místo parodie jiných dramatiků se parodují dobrodružné filmy a televizní seriály. Takže jedním z důvodů princovy trudnomyslnosti může být – kromě věčně prudícího otce – i nuda ze sledování televize nebo z panelákového života vůbec. Truffaldino se marně zkouší prince rozesmát prostředky nejpokleslejšího estrádního baviče. A překážky na dobrodružné cestě pro tři pomeranče do Creontina zámku nápadně připomínají úkoly soutěžících v Pevnosti Boyard. Poslední nástrahu pak tvoří „ovocný“ hrací automat. Creonta při posledním pokusu zabránit princovu uzdravení nepromění Ninettu v holubičku, ale pomocí kouzelného citronu z ní udělá rozmazlenou semetriku (zřejmě v inspiraci geisslerovským Donem Juanem). Gozziho absurdní a bláznivé nápady inscenátoři prostě transformují do věcí a situací důvěrně známých z naší současnosti. Dokonce většinu hudebního doprovodu tvoří melodie používané pro vyzvánění mobilních telefonů a hudba se jimi částečně přímo vyluzuje. Skvěle disponovaní herci používají jako již tradičně velmi širokou škálu prostředků od činoherních přes taneční, mimické a hudební až po prvky loutkového divadla. Na tomto místě rád dodávám, že nováček souboru Zdeněk Pecha v roli Truffaldina do kolektivu dokonale zapadl. Inscenace je až opulentně naplněna slovními i situačními gagy, až jsem občas měl pocit, že se jimi trochu zamlžuje sdělení a snižuje srozumitelnost. Každopádně některé zemitější vtípky odkazují kamsi k „předgozziovské“ commedii dell´arte nebo k humoru „obhroublých“ lidových her Carla Goldoniho. Gozzimu by se jejich použití asi nelíbilo, ale podle mého názoru zcela zapadají do řádu inscenace. Stejně jako „goldoniovské“ využití reálií ze života soudobé společnosti.

Konflikty

Ke svícení se souběžně s běžnými reflektory používá i dataprojektor. Blanka Vávrová (Ninetta,) Zdeněk Pecha (Truffaldino), Aleš Pospíšil (Král Silvio) a Václav Chalupa (Princ Tartaglia). FOTO PAVEL MATOUŠEK

Tím se dostáváme k odpovědi na otázku z programu i z úvodu tohoto článku, na otázku po zbytečnosti různých konfliktů. Konflikt musí vždy nejprve vzniknout, aby jej bylo možné s odstupem a nadhledem vyřešit. Třeba tím, že od každé jeho strany převezmeme to nejlepší. A v tomto duchu by mohla dojít vysvětlení i grafika z obálky programu: prolnutím Gozziho principů s Goldoniho prostředky a záměrným porušováním fundamentalistických pravidel inscenátoři dospěli ke kvalitativně vyšší syntéze. Nabízí se myšlenka pro budoucnost: pokud se publikum jednou rozdělí na „haškovce“ a „antihaškovce“ a soubor bude schopen oběma skupinám naslouchat, může to být jedině ku prospěchu jeho další tvorby.

Inscenace vznikala v nelehkých provozních podmínkách, které nemá smysl podrobně rozebírat, protože alibi tohoto druhu diváky naprosto oprávněně nezajímá. Odložení premiéry o čtyři měsíce však mluví za mnohé. Hektická příprava se při premiéře na výsledku do jisté míry podepsala. V obvykle dokonalé souhře protagonistů to občas zaskřípalo, všiml jsem si i drobných technických problémů, např. s nazvučením. A tak by si režisér mohl po premiéře povzdechnout shodně s Gozziho Analýzou: …šlo o velmi odvážné představení na hranici lehkomyslnosti. Nelze zastírat, že tomu tak je. Ale přejme mu, aby se drobné vady na kráse a případné nejasnosti postupně odstranily a hlavně aby soubor naplnil své divadlo diváky mnohem více než sedmkrát, jak se to až k nekritické Gozziho radosti a spokojenosti podařilo Sacchiho komediantům. Inscenace Geisslers si to totiž zaslouží, přestože zatím kvalitativně nedosáhla k laťce, již si tvůrci svým Donem Juanem nasadili.

Hodnocení: @@@ ½

Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Praha – Carlo Gozzi: Láska ke třem pomerančům. Překlad výchozího „canovaccia“ Kateřina Bohadlová, scénář, režie a hudební dramaturgie Petr Hašek, dramaturgická spolupráce Otakar Faifr, výprava Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová, hudební aranžmá a korepetice Kristian Koll. Psáno z premiéry 25. 8. 2012 v Comoedien-Hausu v Kuksu. Nejbližší představení: 18. a 29. září 2012 na Malé scéně ABC v Praze.

  • Autor: Dušan Hübl
  • Publikováno: 07. září 2012

Komentáře k článku: Odvážná na hranici lehkomyslnosti

  1. Petr Pavlovský

    Přímé srovnávání různých představení téže inscenace jsem vždy principiálně odmítal jako uměnovědně nekorektní komparaci odlišných artefaktů. Na druhé straně je u nás již dávno vžitá praxe, že jde-li o tutéž inscenaci, berou se kritiky předchozích představení v úvahu. Vzniká tak, mj. jakási „struktura reflexí“, které v optimálním případě dokáže zachytit i vývoj inscenace v jejím životě od premiéry k derniéře.
    Samozřejmě, ne každý je povinen všechny předchozí kritiky znát a ne každý je povinen je reflektovat. Ovšem jde-li o jedno a totéž forum…
    Četl jste, prosím, kolego Hüble, Time out Petra Pavlovského z Theatrum Kuks (No. 35/3)? Nereflektoval jste tento text náhodou, nebo záměrně?

    07.09.2012 (3.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    • Dušan Hübl

      Vážený pane Pavlovský! Do Kuksu jsem jel s cílem pokud možno o premiéře Pomerančů napsat. Sleduji totiž tvorbu Geisslers již dlouhou dobu a některé jejich inscenace jsem již písemně reflektoval. Když jsem zjistil, že z Theatra Kuks píšete denní zpravodajství, úmyslně a cíleně jsem si zakázal díl věnovaný mj. této premiéře číst dříve, než budu mít svůj článek věcně hotový. Čistě proto, abych se třeba mimoděk nenechal ovlivnit názorem a argumenty odborníka, ať už v kladném nebo v záporném směru. Ze stejného důvodu jsem se nepídil ani po avízované recenzi pana Zahálky v HN (resp. i-HNED). Pokud již vyšla, rád si ji zpětně přečtu.

      Nedaří se mi to vložit jako přímou odpověď, možná se text objeví jako nový komentář.

      07.09.2012 (11.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  2. Vladimír Hulec

    Pavlovského
    blog No. 35/3, tedy denní zpravodajství z festivalu Theatrum Kuks, kde byl Pomeranč premiérově uveden, najdete na http://www.divadelni-noviny.cz/time-out-petra-pavlovskeho-z-theatrum-kuks-no-353. Je zde jiná reflexe téhož představení.

    07.09.2012 (10.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kritika

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Obrazem

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,