Divadelní noviny > Názory – Glosy
Odboj
Mé iniciály ve mně někdy iniciují touhu dívat se na svět jako mimozemšťan. Co bych si jako takový pomyslel třeba o divadle?
Podivná sekta lidí, kteří se po večerech zavírají ve ztemnělých sálech, aby tam jedni na pódiu prováděli jakýsi nepochopitelný rituál a ti druzí jim za to tleskali? Proč se skrývají? Je to snad nějaká forma odboje nebo si těmi rituály něco sdělují?
Kdybych se pak mezi ně na pár měsíců infiltroval, zřejmě bych došel k závěru, že věc je ještě složitější. Rituály v oněch odbojových buňkách probíhají celé dny. Říkají tomu „dramaturgické porady“ nebo „zkoušky“. Zkoušky jsou zvláště podezřelé, protože tady je hranice mezi rituálem a běžnou komunikací značně nezřetelná. Brzy bych musel dojít i ke znepokojivému zjištění, že vztahy mezi jednotlivými odbojovými buňkami nejsou spiklenecké, ba mnohdy dokonce ani přátelské. Navzájem se přetahují o režiséry, herce, scénografy a hlavně o diváky. Matoucí by mi jistě přišel i fakt, že některé buňky jsou skryté dobře (například A studio Rubín), jiné se naopak vůbec neskrývají (Národní divadlo). Na svou planetu bych pak nejspíš odlétal s otázkou: Pokud je to odboj, proti čemu vlastně bojují?
Zvláštní na tom je, že i jako pozemšťan se v divadle často cítím jako účastník rituálu uvnitř odbojové buňky.
Tak jak to je?
Komentáře k článku: Odboj
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
