Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Od rituálů k divadlu (No. 4)

    V závěrečném dílu o lidovém a obřadním divadle vzdálených kultur inspirovaném monografií Stanislava Slavického Scénické tradice jihovýchodní Asie, se vydáme do Vietnamu a na ostrovy Filipíny.

    Vietnam

    Vietnamský tuong byl před tisícem let inspirován čínskou operou, ale vyvinul se v originální rituální scénickou formu. FOTO STANISLAV SLAVICKÝ

    Vietnam přes represivní působení komunistické ideologie a útrapy tragické války nebyl postižen tak brutálně jako Kambodža. Odlišnosti mezi jeho severem a jihem v dlouhé historii přinesly výrazné kulturní specifika, která se v posledních letech po sjednocení a liberalizaci země vzájemně obohacují. I tradiční aristokratické hudebně-taneční umění začínající v 10. století pod vlivem čínské opery se ve středověku vyvinulo do originální vietnamské klasické opery tuong. Dnes se provozuje se státní podporou, podobně jako lidové divadlo cheo a unikátní vodní loutkové divadlo mua roi.

    Velké oblibě se i zde těší tradiční animistické kulty a rituály, které se specificky synkretizovaly s dominantním buddhismem, konfucianismem a taoismem. V jejich klášterech je prostor k uctívání předků. Tyto kulty jsou doprovázeny ceremoniály a rituály za doprovodu hudby gongů, bubnů a píšťal pod vedením šamana. Teatrálnost těchto rituálů, zejména hudební a taneční forma v dávné minulosti rovněž ovlivnila podobu dvorských i lidových tanců a hudby.

    Jižní část Vietnamu procházela historicky liberálnějším kulturním zázemím, což umožnilo vznik specifických synkretických religiózních církví. Mezi nimi si získala největší popularitu cao dai, v jejíž liturgii a ceremoniích jsou propojeny tradiční velká asijská náboženství s křesťanstvím. Jejich obřady jsou kosmopolitním mysteriem s velkou scénickou působivostí chrámového prostředí, klasické obřadní hudby a chorálních zpěvů. Autor své zážitky z ceremonie cao dai obohacuje i svědectvím Grahama Greena z jeho slavné novely Tichý Američan.

    Filipíny

    Filipíny se z kontextu ostatních asijských zemí a regionů poměrně výrazně vyčleňují. Kultura těchto ostrovních etnik nebyla příliš dotčena vlivy buddhismu, hinduismu ani konfucianismu. Mnohá etnika si proto v obtížně dostupných oblastech původní charakter svých kultur a jejich projevů uchovala. Právě tam se úzce propojuje odkaz animistických rituálů anito s pozdějším (extatickým) katolicismem nebo islámem. Kulturně jsou však Filipíny kontinentálním zemím Asie dosti vzdáleny, na čemž se podepsala i dlouhodobá španělská kolonizace.

    Filipínské pašije a fiesty k oslavě Krista Krále a populárního Pražského Jezulátka – Santo Niňo – jsou fenoménem, kde se nejvíce propojily původní tradice a rituály s misijním křesťanstvím.

    Proslulé jsou velikonoční procesí a obřady, které mají specificky etnický charakter. V provincii Pampanga na sever od Manily se dokonce koná „live“ křižování vybraných nadšených dobrovolníků, které je i krutým divadlem (v knize působivě fotodokumentováno).

    Na jižních ostrovech se udržuje tradice muslimských tanců, které doprovázely produkce historických španělských koloniálních her moro-moro. Ty se však dnes staly, podobně jako španělská zarzuela, inspirací pro experimentální soubory, které v Manile vznikly v šedesátých letech pod vlivem amerických off-off Broadway skupin. Z nich nejznámější je divadlo PETA, které rovněž experimentovalo s filipínskými animistickými i koloniálními tradicemi. S tímto divadlem – jak autor zmiňuje – v roce 1972 spolupracoval i režisér Ladislav Smoček na své inscenaci Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu. Při návštěvě prezidenta Václava Havla na Filipínách v roce 1996 nastudoval tento soubor jeho hru Vyrozumění.

    Po předcházející Slavického monografii Scénické tradice Latinské Ameriky je i tato publikace o rituálech a divadle jihovýchodní Asie významným příspěvkem české teatrologii. Současně je čtivá a atraktivní i pro neprofesionální zájemce o divadlo a vzdálené kultury.

     Stanislav Slavický: Scénické tradice jihovýchodní Asie. Připravil Ústav teorie scénické tvorby Divadelní fakulty AMU, vydalo Nakladatelství KANT ve Velké řadě edice Disk – svazek 35, 2015.

    /Konec/

    ///

    Ostatní díly:

    Od rituálů k divadlu (No. 1)

    Od rituálů k divadlu (No. 2)

    Od rituálů k divadlu (No. 3)

    Pro případné zájemce o tuto tematiku upozorňujeme, že v loňském a v chystaném letošním ročníku revue Taneční zóna uveřejňuje autor cyklus antropologických divadelních studií, který nazval Rituál a tanec a který postupně přibližuje taneční a divadelní kořeny kultur všech kontinentů světa. Po Africe a Latinské Americe to letos bude Blízký Východ a právě jihovýchodní Asie.


    Komentáře k článku: Od rituálů k divadlu (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,