Máme Valentýna a nebožáci zmasírovaní současným konzumem shánějí červená přání, růže, dárky a další kýče. Já se rozhodla pro zážitek jiného druhu, a to návštěvu Kabaretu Caligula a jejich obnovené premiéry Zkáza vesmírné lodi Libido, akčního diskomuzikálu z budoucnosti. A ejhle, ukázalo se, že popíračů masového trendu se najde docela dost, ve velkém sále Paláce Akropolis, kterou „Caliguláci“ považují za svou současnou domovskou scénu, bylo natřískáno.

Během dvou hodin sedm herců a tři zpěvačky řádně protrénovali naše bránice. A čemu jsme se to vlastně smáli? Vzdálené budoucnosti a otázce, kdo s kým bude a vůbec může souložit. Lidé s lidmi jako dnes, s mechanickými roboty – sexboty, technickou vymožeností nové civilizace nebo pohlavně neukojitelnými gigloanarchisty Šišáky, jež se prostřednictvím svých „vyslanců lásky“ chystají zmocnit lodi Libido? A do toho všeho se zjevuje sám božský otec našeho impéria – prorok Romulus. Chytrý humor, opulentní scéna, originální kostýmy, monstrózní efekty, to vše vytváří zcela osobitý provokující tvar, který se nebojí pracovat s povrchností, kýčem, banalitou a dalšími prvky současné popkultury, které promíchává s odkazy na klasická literární díla.

Po představení jsem se sešla v šatně se čtyřmi hlavními protagonisty, respektive otci textu a zakladateli Kabaretu Caligula Štěpánem Benyovszkým, Ondřejem Gabrielem, Tadeášem Petrem a Lukášem Rumlenou. Na začátku neměli žádné cíle. Bylo jim jedenáct, studovali společně na víceletém gymnáziu Jana Keplera a chtěli zdramatizovat první díl Pána prstenu: Scénář obsahoval mnoho pasáží jako například: scéna je tajemně nasvícena, je tam spousta zlata, ohromná stěna, kterou proboří kostlivá ruka, mající asi pět metrů, která se plazí dovnitř… Naštěstí jsme včas pochopili, že tyhle ambice nejsou na místě. Prvním projektem, který jsme dokončili, bylo Ovčí střívko, mělo pouze pět minut, bylo velmi nenáročné a legrační a od té doby jsme se snažili toho držet. Nenáročné?? Kluci připouštějí, že ani Libido ani další dvě celovečerní hry Jan Hus: vzkříšení a Hamlet: přání zabít nejsou jednoduchými nenáročnými produkcemi, ale právě do takovýchto monstrprojekcí se už pouštět nechtějí. Chceme více experimentovat s filmem, krátké filmečky, skeče, novou formu. Po třinácti letech se konečně snažíme dělat kabaret. Přesunout se do menšího prostoru, dělat víc kontaktní divadlo. Což mimochodem začali provozovat v novém studiovém prostoru na Praze 6 v Divadle Potrvá.

Ne náhodou se začíná hovořit o jakémsi svérázném kultu, který se vytváří kolem Kabaretu Caligula. Příznivců, kterým přišel na chuť zvrhlý císař, mnoho krve, sexu a nepřekonatelný počet mrtvol na jevišti, stále přibývá. S negativním přijetím se ale setkali na přehlídce Jiráskův Hronov v roce 2005, kde hráli svého Hamleta: přání zabít, temnou gotickou grotesku z Dánska s podtitulem incest, metal, královražda. Byli jsme poučeni, že to není Hamlet, a co tedy Hamlet je. Negativní to bylo i od takových pubescentů, kterým by se to mělo líbit, říkali: tak pozor přátelé, tohle není Shakespeare. Dokonce nás obviňovali z nihilismu a fašismu. Možná proto už na žádné amatérské divadelní přehlídky a festivaly nejezdí.

Kabaret Caligula se ke svému neprofesionalismu hrdě hlásí a navzdory úspěchu na něm nechtějí nic měnit. Přiznávají, že s herci zkoušejí teprve dva víkendy před premiérou, a to s textem v ruce, často ani celou hru neprojedou v kuse. Nejlegračnější jsou profesionální technici, kteří nevěří, že to dáme. Nechápou, že hodinu před premiérou nikdo neumí text, nikdo neví, kde má stát. Nakonec to ale překvapivě ustojí. Na svatého Valentýna to tedy ustáli bravurně. Vesmírná loď se vznášela dobře naladěna v dokonalém rytmu vstříc galaktické budoucnosti. Tak šťastný let…