kulturní čtrináctideník pro divadelníky a jejich diváky.


KRITIKA 6/2011

Obejmi mě

Divadelní soubor Nanohach existuje od roku 2004. Za tu dobu připravil s různými choreografy sedm inscenačních projektů, z nichž každý vzbudil kritickou i diváckou pozornost a patří k tomu nejlepšímu, co u nás v oblasti soudobého tanečního divadla vzniká. Většina byla nominována na různé ceny (mj. i Divadelních novin) a Veronika Lišková zcela nedávno se souborem (a stejnou dobu existujícím tanečním duem VerTeDance) natočila dokument Doteky tance, který 12. března odvysílala ČT2.

Na přehlídce českého nezávislého divadla Malá inventura představili Nanohach světovou premiéru své poslední práce – Brut, která vznikla spoluprací s čtyřiačtyřicetiletým Francouzem Fabrice Ramalingomem. Ramalingom patří mezi progresivní francouzské tanečníky a choreografy. Spolupracoval s předčasně zesnulým Dominiquem Baguetem, jako interpret se podílel i na choreografii One story as in falling (1992) legendární Trishy Brown. Ve Francii založil a vede soubor R.A.M.a.

Brut je v kontextu českého tance ojedinělé dílo. Postupy vysoce sofistikovaného, choreograficky propracovaného moderního tance mapuje emoce a vztahy lidských těl. Předestírá základní — dalo by se říct antropologické — otázky lidské existence, jež se u nás zatím v profesionálním divadle snad neobjevily. Pětice tanečníků – tři dívky a dva muži – tančí v jednoduchých černých, občas i jinobarevných sukních, od pasu nahoru jsou všichni nazí. Sukně navozují jakousi „pohanskou“ rituálnost, nahota předesílá autenticitu a osobní ručení. Důležitější jsou na jevišti ženy, nejvýrazněji Lea Švejdová. Její sólo v úvodu je jakýmsi zásvětním tancem bytosti, jež letí vesmírem a současně hledá spřízněnou bytost, kontakt. Touží po doteku. Postupně se setkává se všemi performery. S každým zakouší jinou dotekovou/taneční zkušenost. Celým tělem, rukou, tváří, vždy vysoce intimní.

V každém pohybovém duetu, triu, kvartetu i kvintetu je prvotním impulsem důvěra, cit, hravost a zvědavost. A obrovská – snad až příliš – pohybová a taneční kultivovanost. Jeviště je po celý čas až asketicky prázdné, zdůrazňující tak bytostnou tělesnost performerů. Jenom občas využijí tanečníci k zdůraznění situace kus volné látky, proměnu kostýmu. Tanec se přelévá z jednoho místa otevřeného sálu na jiné. Jako voda, písečné duny, či hejno ptáků. Ramalingom dokáže pohybem zaplnit celý prostor, citlivě komunikuje se světly a jednoduchou, moderní hudbou. Vedle zčásti improvizovaných, či spíš choreograficky rozvolněných pasáží, jsou podstatnou, scelující složkou perfektní skupinové choreografie (občas připomínající až asijské bojové techniky), dodávající inscenaci rytmus a řád. K sólům a duetům se dostávají všichni. Samostatná čísla odkrývají základní téma – hledání a rozvíjení prvotních emočních, pohybových a gestických impulsů. Obrazivě však působí ještě intenzivněji okamžiky, kdy se pracuje s propletenci energií, emocí a těl všech performerů najednou. Občas všichni ustrnou a čekají na impuls, který dá jeden z nich, anebo který přichází zvenku – hudbou, světlem. A pak se zase roztančí, „rozlétnou“ do prostoru, do vesmíru. Obdivuhodná je Kateřina Stupecká, která na premiérách narychlo nahradila zraněnou Elišku Kašparovou. Přesná, soustředěná, jako by u vzniku produkce byla od začátku. I ostatní – Tereza Lenerová, Paľo Kršiak a vedoucí souboru Jan Malík – jsou gesticky precizní, v kontaktech citliví, v pohybech kreativní. Nahá těla v soustavě výtvarně působivých kompozic tak lze vnímat jak v kontextu antropologickém, tak i jako „cunninghamovsky“ abstraktní taneční obrazy.

Brut spojuje autenticitu emotivních vzruchů s křehkostí naučených (či nalezených) tanečních pohybů a gest. Není tak brutální, jak by se z názvu mohlo zdát. Jde podobným směrem jako projekt souboru FKK Wir tanzen konzentriert. Zatímco FKK jsou opravdu „brut“, Brut lze charakterizovat jako „soft“. Za oběma projekty je ale patrná intenzivní příprava a důkladný pohybový výzkum.

Nanohach: Brut. Koncepce, choreografie Fabrice Ramalingom, hudba Jan Kalivoda, světelný design Michael Vodenka, kostýmy Kateřina Štefková. Světová premiéra 23. 2. 2011, Studio Alt@-hala 30 Praha (psáno z první reprízy 24. 2.).

Vladimír Hulec

28. 03. 2011



KOMENTÁŘE ČTENÁŘŮ
VLOŽIT KOMENTÁŘ



Číslo 10 (ročník 21, 15. 5. 2012)

Obsah čísla 10/2012

Zamčený obsah Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Komentář Proč stavět nová divadla?
Jiří Sulženko Sukces měsíce Aischylos: Oresteia
Propadák měsíce Jakub Folvarčný: V pasti těla
Jak já to vidím Michal Dalecký Zamčený obsah
Michal Dalecký Inspirace divadlem Blonďatá bestie vysílá na chalupu Zamčený obsah
Petra Hůlová Kronika 18. dubna—1. května
Reportáž V zoologické zahradě byl každý
Richard Erml Kritický žebříček 10/2012 Kritika V teplákách za šlechtictvím Zamčený obsah
Marcel Sladkowski Jak to bylo s básníky a jejich aférkami? Zamčený obsah
Jan Kerbr Ušetřená opera Zamčený obsah
Josef Herman Na šikmé ploše Zamčený obsah
Ladislav Vrchovský Ostrovní thriller o temných vášních Zamčený obsah
Lucie Bartoš Mluvící krávy v páternosteru Zamčený obsah
Lenka Dombrovská Všichni za jednoho
Jan Kerbr Skutky a cesty České taneční platformy
Nina Vangeli Rozhovor Aleš Procházka: O roli jsme se rvali jako o kost Zamčený obsah
Richard Erml Kontext Ladronka 518
Vladimir 518 Kudy jsme se ubírali Zamčený obsah
Vladimír Karfík Vysněné bestsellery
Literární Noviny Dokument, hodný toho jména Zamčený obsah
Stella Fialová Groteskní humor, »obnažená« absurdita
Jan Kolář Jak je důležité míti Filipa Zamčený obsah
Vladimír Just Zahraničí Vězení, kůň a divočák aneb Třikrát z operního Berlína Zamčený obsah
Josef Herman Racek za polárním kruhem Zamčený obsah
Martin Porubjak Výročí Výročí – červen
Paměti, záznamy, deníky Fagi a divadlo
jsem Fagi Co na sebe vím IV Zamčený obsah
Milan Uhde Poděbradské dny poezie
3MIS3 Zamčený obsah
Dědova mísa Dědova mísa
Miloš Štědroň

Obsah čísla 10/2012