Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O střední Evropě

    Střední Evropa existuje a my v ní, ale nemáme to jednoduché. Pás zemí zhruba od Pobaltí a Polska na jih má složitou minulost. Renesance jej zasáhla jen okrajově a epocha zámořských objevů, která učinila Západ tím, čím je, Středoevropany neinspirovala. Zato utrpěli vyčerpávajícím zápasem s osmanskou expanzí. Za to, že ve Vídni, v Budapešti, v Bratislavě nestojí mešity, nýbrž kostely, divadla, galerie, se zaplatilo draze. Těžkou formativní zkušeností byl společný pád střední Evropy po roce 1918 do „pásma rozpadu“. Po zbytek 20. století se hroutily, obnovovaly, přesouvaly a přejmenovávaly státy, hranice i obyvatelstvo. Jistě to souviselo se zběsilou velmocenskou politikou, ale také s explozí netolerantních, až genocidně orientovaných lokálních ideologií. Tu tragickou dějinnou smršť si dodatečně zpříjemňujeme vyprávěními, jak jsme hrdinsky bojovali a vítězili. Ale v podvědomí si všichni neseme drastické kolektivní zkušenosti, někteří víc, jiní méně. Takže své představy o budoucnosti zatěžujeme hluboce vžitou nedůvěrou. Z té pramení občas i politika států V4. Od podzimu 1989 jsme se vesměs všestranně obohatili. Avšak naše úzkosti s námi zůstaly. Je to dobře patrné na výsledcích mnoha průzkumů veřejného mínění, občas i na lehce hysterickém tónu médií.

    Divadelník FOTO MAGDA HUECKEL

    Poměrně mělké národní kultury se dlouhá desetiletí soustřeďovaly na výchovu k boji proti všemožným nepřátelům. Nyní se nabízí neproblematicky sobecký senzualismus. Užívej si, co to dá. Akutní rozpoložení nám však extrémní freudiánství, jež obsahy lidských životů redukuje na řízný sex, nezlepší. A taky se stále potýkáme s tradičními sklony ke kolektivistickému rovnostářství, jež je dnes posilováno módním tvrzením, že každý a každá musí být ve všem všudy roven každému a každé. Což podporuje jakousi permanentní rozjitřenost. Zanedbáno zůstává hlubší existenciální zakotvení našich individuálních existencí. Odtud, obávám se, náš nepokoj.

    Žádné společenství nemůže úspěšně fungovat bez přirozené vnitřní diferenciace a rozličnosti, podporované zákony a svobodnou kritikou. Fungující společenskou soustavu, bohužel, nelze vymyslet. Ta je odrazem kulturních hodnot, jimž společnost aktuálně důvěřuje. Žijeme z pestré změti představ, připomínající bazar použitého nábytku. Tu kousek poděděný po osvícencích, něco z pozůstalosti po TGM, trochu vzpomínek válečných hrdinů, tuhle křeslo po tetičce z Vídně, úlomky křesťanských zásad, něco „východní moudrosti“, tam ruský samovar, pak zas plakát z výzdoby anarchistického squatu, bolest politických vězňů pomíchaná s nacionalistickou zraněností a k tomu ještě fascinace údajnou digitální všemohoucností. Je divné, že se leckdy cítíme všelijak? Zakopáváme o propletený myšlenkový nepořádek. Nevíme, kudy vedou hlavní směry a kudy vedlejší komunikace. V tomto stavu neočekávejme nic moc od politiků. Ti ať se starají alespoň o měnu, rozpočet, bezpečnost, zdravotnictví atd. Ale věřím, že časem by nás mohly trochu přeléčit trpělivé, od pýchy jakžtakž oproštěné kulturní iniciativy.

    Pavel Švanda
    spisovatel a novinář

    • Autor:
    • Publikováno: 5. října 2017

    Komentáře k článku: O střední Evropě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,