Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nultý bod nezná hranice (No. 2)

    Úterní program druhého dne festivalu Nultý bod přinesl kromě příjemných setkání v letním večeru dvě velmi rozdílné produkce. Překvapením pro mnohé asi bylo na tomto typu festivalu loutkové představení řecko-německé skupiny Merlin Puppet Theatre, která přivezla představení Clowns´ Houses s podtitulem “loutková teorie pro lidskou nicotu“.

    Matka v domácnosti - loutky jako by byly z dílny Tima Burtona... FOTO archiv souboru

    Matka v domácnosti – loutky jako by byly z dílny Tima Burtona… FOTO archiv souboru

    A co tedy diváci viděli? Uprostřed velkého jeviště Divadla v Celetné menší portál pro loutky, který v průběhu představení ztvárňoval jednotlivé byty v „domě klaunů“. Jednotlivé epizody byly zarámovány temným hlasem, který recitoval úryvky z básně anglické básnířky Edith Louisy Sitwellové, která inspirovala název představení (viz pro zájemce zde – http://www.poemhunter.com/poem/clowns-houses/). Báseň zněla téměř shakespearovsky, nicméně následné děje i jejich zpracování byly z trochu jiného soudku. Jednalo se o šest epizodek, které jsem si nazvala „Příběhy obyčejného šílenství po řecku“. Každá pojednávala o neuspokojivém, ba marném životě několika obyvatel domu, každá končila černohumorně úlevnou likvidací jedince. A tak jsme byli svědky soužití jednoho starého pána s televizí, která zastala díky přepínání programů veškeré funkce reálné manželky (včetně kopulace). Až se televizor v surreálném rozostření stal doslova živoucím artefaktem, který splynul se svým majitelem. Další epizoda zastihla přezaměstnanou utrápenou matku, pro kterou je závěrečné zbavení hlavy vysvobozením, podobně jako useknutí hlavy hystericky vzlykající ženy srpkem měsíce jako gilotinou v závěrečné epizodě, či vzplanutí hlavy staříka, který sedě bez pohybu na balkoně nevnímá hádky a šílení rodiny v pokoji za svými balkonovými dveřmi.

    Staříka sedě bez pohybu na balkoně nevnímá hádky a šílení rodiny v pokoji za svými balkonovými dveřmi. FOTO archiv souboru

    Stařík sedě bez pohybu na balkoně nevnímá hádky a šílení rodiny v pokoji za svými balkonovými dveřmi. FOTO archiv souboru

    Každá z jednotlivých epizod, které by se pracovně daly pojmenovat jako „osamělost“, „zoufalství“ či „hamižnost“, se dělila na dvě části – s reálným osvětlením a pak modře zabarveným snově-surreálným, kdy tyto marné životy získaly temnou, makabrózní pointu. Pokud jde o provedení, Dimitris Stamou a Demy Papada v černodivadelním principu poměrně zručně zacházejí s loutkami (vyřezávaní manekýni jsou jejich dílem) a scénickými artefakty, a dodávají i náznaky stínového divadla.  Sugestivní byl také zvukový a hudební doprovod představení. Nedá se říci, že bychom viděli něco, „co jsme ještě neviděli“, ale pokud vám nevrtalo hlavou, proč zrovna tohle na festivalu pohybového divadla, mohli jste být spokojeni.

    ///

    Druhou část večera obsáhl projekt Bory Debnárové, letošní absolventky magisterského studia HAMU, s názvem Uroboros. Performerka, která se inspiruje pohybovým uměním Claire Heggenové, na projektu stále pracuje, a tak diváci, kteří byli na premiéře Uroboros v NoD/Roxy v dubnu 2016, viděli hodně jiné představení. Výrazný posun nastal především v uchopení většího prostoru, intenzitě light designu a jistému odlehčení. Nicméně základní principy příběhu zůstaly.

    Druhou část večera obsadil projekt Bory Debnárové, letošní absolventky magisterského studia HAMU, s názvem Uroboros. FOTO archiv

    Druhou část večera obsáhl projekt Bory Debnárové, letošní absolventky magisterského studia HAMU, s názvem Uroboros. FOTO archiv

    Mohli jsme tedy sledovat hodinový příběh „o cestě Bojové duše“, v němž se přímo před našima očima materializuje boj těla s tím, co je omezuje. Po technické stránce to byla úctyhodná práce s materiálem – pletivem, které různými proměnami, jež mu performarka na místě vtiskuje, získává různé fáze hadích pohybů (pozn. Uroboros symbolizuje v mytologii hada, který se kouše do vlastního ocasu, tedy cyklickou podstatu veškerého dění) a zároveň duševní cestu jakékoli bytosti, od snahy po absolutní osvobození, od toho, co nás poutá, až po smíření a schopnost soužití s tím, co nám brání v rozletu. Výrazným atmosférotvorným prvkem byla živá hudba a živý zpěv. Autor a interpret hudby, kytarista Václav Hruška a zpěvačka Soňa Jelínková už od počátku nasměrovali diváka, resp. v té chvíli spíše posluchače, neboť zpěv zněl poměrně dlouho do úplné tmy, na jiný druh vnímání, otevřeli cestu do „vyšších sfér“.

    Bora Debnárová je s materiálem svého hada, tedy s tvárným pletivem, doslova propojená. FOTO archiv

    Bora Debnárová je s materiálem svého hada, tedy s tvárným pletivem, doslova propojená. FOTO archiv

    Bora Debnárová je s materiálem svého hada, tedy s tvárným pletivem, doslova propojená, takže máte pocit, že ve své taneční kreaci komunikuje a bojuje s živou bytostí. Fascinující je především závěr, kdy se performerka velmi dlouho točí stále dokola osy svého tančícího/pohybujícího se těla po vzoru dervišů a přitom komunikuje se „svým“ hadem, takže se nejen ona, ale i divák může při sledování dostat až do rituálního transu.

    Fascinující je především závěr, kdy se performerka velmi dlouho točí stále dokola osy svého tančícího/pohybujícího se těla po vzoru dervišů. FOTO archiv

    Fascinující je především závěr, kdy se performerka velmi dlouho točí stále dokola osy svého tančícího/pohybujícího se těla po vzoru dervišů. FOTO archiv

    Obě představení, která jsme v úterý viděli, patří k takovým, která vyžadují jistou duchovní – až spirituální – spoluúčast diváků. Nemusí tedy vyhovovat každému. Ale právě v tom vidím sílu a jedinečnost podobných projektů. Pro mě byla silná především výrazně osobní pohybová výpověď Bory Debnárové naplněná smutkem a radostí. Závratná spirála pocitů, v níž se pocit marnosti mění v odhodlání a novou naději.

    ///

    Předchozí díl denního zpravodajství:

    Nultý bod nezná hranice (No. 1)


    Komentáře k článku: Nultý bod nezná hranice (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,