Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nová síť informuje (No. 18)

    Zdeněk Závodný: Další zázrak v Pardubicích

    Divadlo 29 nedávno oslavilo šestnáct let své existence. Původně bylo zřizováno Kulturním centrem Pardubice, příspěvkovou organizací města Pardubic, která byla koncem loňského roku zrušena. Město se po vleklých problémech v managementu Kulturního centra rozhodlo pro jiný model a od 1. ledna 2018 založilo příspěvkovou organizaci Centrum pro otevřenou kulturu, která sestává z multižánrového kulturního a produkčního centra Divadlo 29 a Galerie města Pardubic, výstavního prostoru typu Kunsthalle. Obě zařízení se profilují jako místa pro nemainstreamovou tvorbu napříč žánry současného umění. Vlastní činnost Divadla 29 byla vždy spojena i s neziskovými subjekty, které se angažují v Pardubickém kraji – Offcity a Terra Madoda. Co sebou přinesla transformace a jaké jsou výhody a nevýhody existence na křižovatce zřizované a nezřizované kultury, prozradil zakladatel Divadla 29 a stávající ředitel Centra pro otevřenou kulturu Zdeněk Závodný.

    Zdeněk Závodný v Divadle 29 FOTO MARTIN VOSÁHLO

    Když se řekne Divadlo 29 v Pardubicích, vybaví se mi osobitá a rozmanitá dramaturgie, pravidelné intervence do městského prostoru či snaha o posílení komunitního života v Pardubicích. Splnil „projekt“ Divadla 29 očekávání, které jste měli při jeho zakládání?

    Na počátku jsme byli plni euforie a nadšení z toho, že v Pardubicích vůbec vznikl prostor, jako je Divadlo 29. Když se tehdy město rozhodlo pro naši koncepci jeho využití, připadalo nám to tehdy jako zázrak. V té době tady chyběla alternativa k aktivitám kamenných institucí, jako je Východočeské divadlo, Východočeská galerie nebo filharmonie. Vedle činnosti dvou rockových klubů tady vlastně existovaly jen aktivity, které organizoval kamarád a kolega Jirka Dobeš, jeden ze zakladatelů divadelní skupiny Jumping Hamada a spolku Terra Madoda. A pak ještě malíř Jiří Lacina, který měl v prostoru nynějšího sálu Divadla 29 svůj ateliér. Ten zde už od druhé půlky 80. let organizoval neoficiální výstavy, koncerty, čtení atd. Tak asi vznikl zárodek toho, co se pak rozvinulo se vznikem Divadla 29. Pokud jde o ta očekávání, tak myslím, že na začátku jsem si říkal, že se pokusím devětadvacítku nastartovat a rozjet a viděl jsem to tehdy tak na 4 nanejvýš 5 let. Jenže zhruba po uplynutí těch prvních čtyř let se dostavila krize, kterou se nám podařilo ustát, celkově jsme z ní vlastně vyšli posíleni a celý projekt D29 získal novou dynamiku a možnosti. A dá se říct, že tenhle vzorec se pak zopakoval ještě několikrát. V momentech, kdy to vypadalo na konec, se objevila nějaká nová cesta, něco co nám dodalo novou energii a chuť pokračovat. S odstupem času je zřejmé, že věci mají svůj čas a těžko jde něco uspěchat nebo přeskočit. Dnes je D29 asi nejblíže tomu, co jsme očekávali na začátku. Má určité renomé a ohlasy, kontinuální a koncepčně vystavěný program, kvalitní a profesionální tým lidí, dobré technické zázemí a do značné míry i ekonomickou stabilitu. Zásadní ovšem je, že nás ty věci stále baví dělat, že nám to stále dává smysl a že se snad tyhle věci přenáší i na naše diváky a příznivce.

    Dramaturgie „Dvacetdevítky“ se velmi výrazně vyprofilovala již v počátcích (např. projekty Ostrovy v pohybu, Jazzconnexion, Cizinci v Čechách), změnilo se nějak výrazně programové směřování od jejího založení?

    Jednotlivé projekty vznikaly a vznikají z potřeby vyplnit nějakou nedostatečnost, mezeru nebo absenci, kterou jsme v danou chvíli pociťovali. Snažíme se, abychom dramaturgii projektů udržovali živou, aby reagovala a odrážela, to co se momentálně děje a aby měla přesahy jak žánrové, tak i teritoriální. Momentálně v Devětadvacítce běží deset celoročních projektů, z nichž tři jsou realizovány spolky Terra Madoda a Offcity ve spolupráci s námi. Pokrývají tak opravdu širokou oblast performing arts a vizuálního umění. Vedle toho realizujeme vzdělávací aktivity, site-specific projekty, rezidenční pobyty atd. Jsem moc rád, že v našem týmu jsou lidé jako Šárka Zahálková, Jiří Dobeš, Jára Tarnovski nebo Jarin Horecký, kteří jsou schopni formulovat své vize a realizovat je v podobě jednotlivých programů a projektů.

    Divadlo 29 a Galerie města Pardubic dnes existují pod jednou institucí. Můžete nám popsat, jak funguje spolupráce mezi oběma místy?

    Divadlo 29 a Galerie města Pardubice neboli GAMPA tvoří od letošního roku jednu organizaci, která se jmenuje Centrum pro otevřenou kulturu. Jejich propojení považuji za systémový krok, neboť obě složky se věnují současnému živému umění a mají k sobě svou koncepcí velmi blízko. Rád bych, aby tímto vznikla synergie mezi multižánrovou devětadvacítkou, jejíž doménou je hlavně oblast performing arts a Gampou, která je zaměřena především na současné vizuální umění. Gampa sídlí v historické budově barokní sýpky asi 250 metrů od D29 takže možnost prolínání a propojování jednotlivých programů nebude ani z technických nebo logistických důvodů problém. Co je ale asi největší událost posledních týdnů, je to, že město Pardubice se rozhodlo koupit v areálu Automatických mlýnů pozemek, na němž bude do zhruba tří až čtyř let realizována stavba Centrálních polytechnických dílen a nové budovy Galerie města Pardubic. To je pro nás úplně neuvěřitelná možnost, podílet se na koncipování úplně nového galerijního prostoru s plnohodnotným zázemím a dalšími funkcemi. Jestli to všechno dobře dopadne tak to bude asi další zázrak v Pardubicích. A samozřejmě obrovský potenciál pro naše aktivity.

    Na čem nyní pracujete?

    Momentálně nás úplně nejvíc zaměstnávají debaty nad podobou nové Galerie města Pardubic, která má vzniknout v areálu pardubických Automatických mlýnů. Probíhá intenzivní diskuse s architektem, projektanty a celým realizačním týmem nad rozložením jednotlivých prostor, podobou jejich interiéru, technickým řešením atd.

    Co vás v poslední době v kultuře potěšilo?

    Budu asi pardubickocentrický. Jsem moc rád, že osud Automatických mlýnů, o kterých jsme před pěti lety snili jako o možné pardubické Kulturfabrik, se podle mě ubírá dobrým směrem. Zdá se, že zde opravdu vznikne mimořádné místo, nové městské centrum, kde dostanou kulturní a umělecké aktivity velký prostor. Z mého pohledu asi největší událost v Pardubicích od roku 89, nejen z hlediska kulturní infrastruktury. A další věc, která je velmi pozitivní je to, že město Pardubice na konci roku 2017 schválilo kulturní strategii, dokument, na kterém se pracovalo několik let a který byl už jednou zastupitelstvem odmítnut.

    Co byste si přál?

    Nedávno jsem měl divný sen, že jsem jakýmsi náborářem nebo agitátorem, který obchází různé umělce a láká je, ať se přestěhují do Pardubic a ukazuje jim cedulky s časy, za jak dlouho se z Pardubic dostanou vlakem do Hradce (20m), Prahy (55m), Brna (1h32m), Ostravy (2h5m), Vídně (3h) nebo Berlína (5h18).

    • Autor:
    • Publikováno: 8. července 2018

    Komentáře k článku: Nová síť informuje (No. 18)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,