Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Liberečtí sloni 2017 (No. 4)

    Nejsem výtvarník, přesto jsem si řekla, že se dneska rozepíšu o vizuální estetice divadla pro děti. Vyprovokovalo mě k tomu představení House medvědem slovinského Lutkovno gledaličce Ljubljana. Pohádka, která proklamuje, že je o toleranci a přijetí rozmanitosti, bohužel mou toleranci rozbouřila, a to jak po stránce dramaturgické, tak po stránce scénografické.

    Příběh vypráví o houseti, které se vylíhlo z vajíčka, a medvěd byl ten první, koho spatřilo. FOTO archiv festivalu

    Začnu na poli, které je mi blízké, tedy u stavby příběhu a u jeho logiky. Slovinští tvůrci využili námět stejnojmenné obrázkové knihy pro nejmenší, kterou namalovala německá ilustrátorka Katja Gehrmann. Příběh vypráví o houseti, které se vylíhlo z vajíčka, a medvěd byl ten první, koho spatřilo. Proto ho začalo považovat za svou mámu a mělo pocit, že je taky medvědem. Medvěd se mu snažil dokázat, že nejsou stejní. Vždyť house neumí vylézt na strom, ani plavat či jíst ryby. House však medvěda přesvědčilo, že nic z toho pro něj není problém, takže spolu klidně mohou žít.

    Slovinští tvůrci pak tento příběh potřebovali doslovně vyložit, takže na jeho konci nasadili houseti medvědí uši a medvědovi zobák. Tím z příběhu udělali nesmysl: ani malé dítě neuvěří, že se z housete může stát medvěd a naopak. Pokud to zamýšleli jako metaforu – předpokládám, že ano –, pak jim prostě nevyšla. Příběh odehráli tím nejpodbízivějším způsobem, který se ve vztahu k dětskému diváku používá: malé ztracené house pípá, lísá se, ve své roztomilosti a bezbrannosti vzbuzuje soucit publika.

    Katja Gehrmann byla za své ilustrace mnohokrát oceněna. Její obrázky k této pohádce si můžete prohlédnout zde: http://www.katjagehrmann.de/bilderbuch/gans-der-b%C3%A4r?1. Pro mě mají přesnou míru sentimentu a humoru. Ráda bych si takovou knížku spolu s dětmi prohlídla. To však rozhodně nemůžu říct o výtvarné stránce slovinské inscenace.

    Scénografky Donna Wilson a Ajda Vogelnik si pro divadelní realizaci vymyslely látkové objekty a loutky. FOTO archiv festivalu

    Scénografky Donna Wilson a Ajda Vogelnik si pro divadelní realizaci vymyslely látkové objekty a loutky. Proč ne: svět měkkých polštářů a plyšáků vyvolává příjemné pocity určitě nejen ve mně. Ovšem chybí-li mu cit pro barvy, vzory, tvary, stává se tím odpudivější, čím měkčí je. Jako když vás na návštěvě posadí do špinavého, zatuchlého prosezeného křesla, které má tu a tam díry zakryté promaštěným polštářem. Právě tak na mě působila výtvarná estetika inscenace House medvědem. Nepříjemný dojem podtrhla ještě záměrná nesouměrnost zvolených proporcí loutek, která nebyla ničím odůvodněná, tudíž působila víc jako nahodilost, respektive neumětelství. Celkový chaos a nesoulad dotvářely strakaté kostýmy, které o postavách nevypovídaly vůbec nic.

    ///

    Plast evokuje led a sníh, krápníky a zasněžené hory, ledový zámek a chlad… FOTO archiv festivalu

    Když jsem v duchu přidělovala estetice tohoto představení deset mínusových bodů, šlo mi hlavou, jak skvěle s volbou materiálů a jejich zasazení do logických souvislostí příběhu umí zacházet Bára Čechová, která dělala výpravu ke včerejší Norské pohádce Buchet a loutek. Dřevěné manekýny zkombinovala s plastovou scénou. Plast evokuje led a sníh, krápníky a zasněžené hory, ledový zámek a chlad, který jde ze zlé nosatice a její matky. Dřevěná Tea a Olaf se jím musejí probít, aby se mohli vrátit do své útulné dřevěné postele.

    ///

    U loutek k Malému pánovi má každý detail své opodstatnění. FOTO archiv festivalu

    Za podobně vydařenou, esteticky sladěnou a logicky opodstatněnou považuju i scénografii Františka A. Skály k pohádce Malý pán. Kombinace přírodních materiálů a starého haraburdí je pro syna i otce Skálovy příznačná. U loutek k Malému pánovi má každý detail své opodstatnění, není nahodilý a souzní v rámci celku. Stejně tak je tomu i u scény, kterou si pro divadelní verzi pohádky vytvořili členové Divadla B z Prahy Radek Beran (scénář, režie a hra s loutkami i bez nich) a René Krupanský (dramatizace a hra s loutkami i bez nich).

    ///

    Ostatní díly denního zpravodajství:

    Liberečtí sloni 2017 (No. 1)

    Liberečtí sloni 2017 (No. 2)

    Liberečtí sloni 2017 (No. 3)

    Liberečtí sloni 2017 (No. 5)


    Komentáře k článku: Liberečtí sloni 2017 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,