Věc Makropulos za koncertní či „poloscénické“. Ve světe to nejčastěji znamená orchestr umístněný na jevišti, před nímž pěvci v koncertním rozestavení a oblečení u pultíků herecky naznačují základní jednání mezi postavami. Pokud bych chtěl být zlomyslný, markýrují obvyklé operní markýrování postav na jevišti. Jako kdyby právě operní divadlo spočívalo v herecké posunčině!">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Nevědí, že hrají divadlo

V Národním divadle moravskoslezském označili uvedení opery Leoše Janáčka Věc Makropulos za koncertní či „poloscénické“. Ve světe to nejčastěji znamená orchestr umístněný na jevišti, před nímž pěvci v koncertním rozestavení a oblečení u pultíků herecky naznačují základní jednání mezi postavami. Pokud bych chtěl být zlomyslný, markýrují obvyklé operní markýrování postav na jevišti. Jako kdyby právě operní divadlo spočívalo v herecké posunčině! Operní divadlo přece pracuje především s hudbou, s její divadelností, gestem, obrazností a dramatičností, to vše na jevišti inscenátoři vizualizují, tematizují, odtud extrahují tradiční nebo třeba úplně nové příběhy, postavy a jejich jevištní život. Tvrdí se to v každé učebnici operní režie, jenže na jevištích, zvláště našich, něco takového sotva kdy zahlédneme. A právě to obsahuje ostravské koncertní provedení, jemuž chybí jen dotáhnout, co začali dirigent Robert Jindra s výtvarníkem Davidem Bazikou, ale i v této neúplné, vlastně tak trochu neuvědomělé podobě jde o strhující „inscenaci“ hudebního dramatu.

Eva Urbanová (Emilia Marty) v závěru opery FOTO MARTIN POPELÁŘ

Robert Jindra dovedl ostravský orchestr k soustředěné precizní hře, přitom spontánně muzikální, zvukově bohaté. Zároveň a především však Jindra rozvrhem partitury koncipoval dramatické situace v nuancích, v jakých toho lze dosáhnout právě jen hudbou. Orchestr je další postavou s vlastními „replikami“, že právě tak je třeba Janáčkovu hudbu interpretovat, věděli nejlepší janáčkovští dirigenti a ví to i Robert Jindra.

David Bazika prostorem příběh a témata opery naopak zobecnil. K Janáčkovu řekněme filosofickému zamyšlení nad dlouhověkostí dodal téma hudby samé: v kruhovém centru jeviště jsou na zmačkané bílé látce rozestavené masivní dřevěné hudební pulty, u kterých při předehře opona odhalí strnule stojící postavy (sólisty). Nad nimi zavěšený kruh, na horizontu svítí velké iniciály, v posuvných černých průhledech se posléze objeví sbor. Všechno se v životě opakuje, přesto je výjimečný a krásný, dalo by se přečíst jedno z významových poslání scény. Přesto prostor neustále podmiňuje vnímání příběhu a několikrát podtrhne „jevištní“ situaci – v závěru na jednom z pultíků symbolicky shoří „věc Makropulos“.

Událostí se samozřejmě stalo první nastudování Emilie Marty Evou Urbanovou. Měla zjevně respekt k partu a napoprvé nevyužila všechny jeho možnosti. Pro postavu je však dokonale disponovaná a závěru opery dodala vznosný patos. Vůbec je opera obsazena z domácích (česko-slovenských) zdrojů na hranici možného: Aleš Briscein do role Alberta Gregora přesedlal z Janka, kterého obvykle zpívá i v zahraničí (vloni v Salcburku), tady ho výtečně zazpíval Luciano Mastro. Solicitátora Vítka věcně a precizně zazpíval Jozef Kundlák, barona Prusse Ivan Kusnjer a Kristinu Agnieszka Bochenek-Osiecka. Václav Morys v další ze svých proměn stvořil dojemně komického Hauka-Šendorfa. Pouze Peter Mikuláš nebyl v partu advokáta Kolenatého úplně přesný.

Pouhá tři představení se vyprodala, diváci nešetřili ovacemi. Operní divadlo prostě musí poskytovat výjimečné zážitky, jinak dnešní společnost přestává zajímat – to je možná nejdůležitější poučení z jednoho z vrcholů operní sezony.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režijní spolupráce Bohuslava Kráčmarová, sbormistr Jurij Galatenko. Koncertní uvedení 13., 21. a 26. ledna 2012. (Psáno z provedení 21. ledna 2012.)

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 06. února 2012

Komentáře k článku: Nevědí, že hrají divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 16/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


3. 10.–16. 10. 2017

Číslo 16/2017 (3. 10.–16. 10. 2017)

Obsah čísla 16/2017

Slovo ...

Divadlo, které si nerozumí

Mám dojem, že účastníci...

Sukces měsíce

Národní divadlo...

SUKCES MEZINÁRODNÍHO FESTIVALU DIVADLO

Dotazník

VerRich

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Seminář o umělecké kritice

Do Centra současného umění DOX...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Vlastivědné muzeum v Olomouci...

Kritika

Nedává, nebere

Poslední premiérou loňské sezony...

Každý musí sestoupit do...

Hrát na konci léta v krásném...

Vykřičíme všechnu bídu

Součástí pracovních oslav deseti let...

Mysteriózní film o temné...

Závěrečným představením...

Dosažení vyšších cílů

V roce 1999 uvedl Petr Lébl v rámci...

Jak budovat nový svět

Neznám knížku slovenské autorky...

Vše, anebo nic o synech a...

Nápad přivézt na plzeňský festival...

Místo srdce máme troud

Rumunské maďarskojazyčné divadlo z...

Slepá avantgarda (proti)

Inscenace polského TR Warszawa Holzwege...

Otázky bez odpovědí (pro)

Možná si toho nejsme plně vědomi,...

Zločin a trest v celé...

Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé...

Šílenství jako stav světa?

Gogolovy Bláznovy zápisky – o...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 16/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Divadelní smrti aneb Festival...

Podle mého si „přední příčky“...

Mysteriózní film o temné...

Závěrečným představením...

Dosažení vyšších cílů

V roce 1999 uvedl Petr Lébl v rámci...

Jak budovat nový svět

Neznám knížku slovenské autorky...

Vše, anebo nic o synech a...

Nápad přivézt na plzeňský festival...

Místo srdce máme troud

Rumunské maďarskojazyčné divadlo z...

Slepá avantgarda (proti)

Inscenace polského TR Warszawa Holzwege...

Otázky bez odpovědí (pro)

Možná si toho nejsme plně vědomi,...

Zločin a trest v celé...

Nejen zlí jazykové tvrdí, že mnohé...

Šílenství jako stav světa?

Gogolovy Bláznovy zápisky – o...

Rozhovor

René Levínský: Píšu,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Barankiewicz:...

Rozhovor s novým uměleckým šéfem...

Kontext

O divadelním létě (nejen) v...

Zdá se, že vypravit se do divadla...

Burza

Joan Brehms se vrací domů

Národní muzeum informuje

Nominace na Cenu Thálie

Herecká asociace informuje

Podoby – Květáci

Stručný obsah příspěvku zde není...

Divadlo Radost Brno

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Aurora Lubos: Čekám, až mě...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Radu Afrim: Stačí tři zvuky...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Ještě k Národnímu divadlu

ohlasy: Ad DN 15/2017, str. 2

Zemřeli

Zemřeli

Arnošt Svoboda (6. 2. 1941 Třebíč...

Jan Tříska bohužel...

Nemohu stále uvěřit, že nepřijde....

Výročí

Výročí 1.−15. října

Černý Ondřej, ředitel, kritik a...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VI)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Jan Tříska

Ve Stříbrné ulici na Starém Městě...

Pan Papírek… ( III )

Příloha

Poděkování

Mezinárodní divadelní festival PALM...

Palm Off Fest 2017 – program

20. října v 19 hodin Zahájení...

Visegrád by chyběl stejně...

V posledních měsících jsou stále...

O střední Evropě

Střední Evropa existuje a my v ní,...

Nová pravice ve střední...

Rodí se nová střední Evropa a jeden...

Lze zachránit střední...

Střední Evropa, o které kdysi psal...

Lze žít a hrát divadlo...

Druhý ročník setkání divadel...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 16/2017



Obsah,