Věc Makropulos za koncertní či „poloscénické“. Ve světe to nejčastěji znamená orchestr umístněný na jevišti, před nímž pěvci v koncertním rozestavení a oblečení u pultíků herecky naznačují základní jednání mezi postavami. Pokud bych chtěl být zlomyslný, markýrují obvyklé operní markýrování postav na jevišti. Jako kdyby právě operní divadlo spočívalo v herecké posunčině!">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Nevědí, že hrají divadlo

V Národním divadle moravskoslezském označili uvedení opery Leoše Janáčka Věc Makropulos za koncertní či „poloscénické“. Ve světe to nejčastěji znamená orchestr umístněný na jevišti, před nímž pěvci v koncertním rozestavení a oblečení u pultíků herecky naznačují základní jednání mezi postavami. Pokud bych chtěl být zlomyslný, markýrují obvyklé operní markýrování postav na jevišti. Jako kdyby právě operní divadlo spočívalo v herecké posunčině! Operní divadlo přece pracuje především s hudbou, s její divadelností, gestem, obrazností a dramatičností, to vše na jevišti inscenátoři vizualizují, tematizují, odtud extrahují tradiční nebo třeba úplně nové příběhy, postavy a jejich jevištní život. Tvrdí se to v každé učebnici operní režie, jenže na jevištích, zvláště našich, něco takového sotva kdy zahlédneme. A právě to obsahuje ostravské koncertní provedení, jemuž chybí jen dotáhnout, co začali dirigent Robert Jindra s výtvarníkem Davidem Bazikou, ale i v této neúplné, vlastně tak trochu neuvědomělé podobě jde o strhující „inscenaci“ hudebního dramatu.

Eva Urbanová (Emilia Marty) v závěru opery FOTO MARTIN POPELÁŘ

Robert Jindra dovedl ostravský orchestr k soustředěné precizní hře, přitom spontánně muzikální, zvukově bohaté. Zároveň a především však Jindra rozvrhem partitury koncipoval dramatické situace v nuancích, v jakých toho lze dosáhnout právě jen hudbou. Orchestr je další postavou s vlastními „replikami“, že právě tak je třeba Janáčkovu hudbu interpretovat, věděli nejlepší janáčkovští dirigenti a ví to i Robert Jindra.

David Bazika prostorem příběh a témata opery naopak zobecnil. K Janáčkovu řekněme filosofickému zamyšlení nad dlouhověkostí dodal téma hudby samé: v kruhovém centru jeviště jsou na zmačkané bílé látce rozestavené masivní dřevěné hudební pulty, u kterých při předehře opona odhalí strnule stojící postavy (sólisty). Nad nimi zavěšený kruh, na horizontu svítí velké iniciály, v posuvných černých průhledech se posléze objeví sbor. Všechno se v životě opakuje, přesto je výjimečný a krásný, dalo by se přečíst jedno z významových poslání scény. Přesto prostor neustále podmiňuje vnímání příběhu a několikrát podtrhne „jevištní“ situaci – v závěru na jednom z pultíků symbolicky shoří „věc Makropulos“.

Událostí se samozřejmě stalo první nastudování Emilie Marty Evou Urbanovou. Měla zjevně respekt k partu a napoprvé nevyužila všechny jeho možnosti. Pro postavu je však dokonale disponovaná a závěru opery dodala vznosný patos. Vůbec je opera obsazena z domácích (česko-slovenských) zdrojů na hranici možného: Aleš Briscein do role Alberta Gregora přesedlal z Janka, kterého obvykle zpívá i v zahraničí (vloni v Salcburku), tady ho výtečně zazpíval Luciano Mastro. Solicitátora Vítka věcně a precizně zazpíval Jozef Kundlák, barona Prusse Ivan Kusnjer a Kristinu Agnieszka Bochenek-Osiecka. Václav Morys v další ze svých proměn stvořil dojemně komického Hauka-Šendorfa. Pouze Peter Mikuláš nebyl v partu advokáta Kolenatého úplně přesný.

Pouhá tři představení se vyprodala, diváci nešetřili ovacemi. Operní divadlo prostě musí poskytovat výjimečné zážitky, jinak dnešní společnost přestává zajímat – to je možná nejdůležitější poučení z jednoho z vrcholů operní sezony.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režijní spolupráce Bohuslava Kráčmarová, sbormistr Jurij Galatenko. Koncertní uvedení 13., 21. a 26. ledna 2012. (Psáno z provedení 21. ledna 2012.)

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 06. února 2012

Komentáře k článku: Nevědí, že hrají divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 12/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


13. 6.–26. 6. 2017

Číslo 12/2017 (13. 6.–26. 6. 2017)

Obsah čísla 12/2017

Slovo ...

O sochaři, jehož zabil...

Říkalo se mu „fronta na maso“....

Sukces měsíce

Divadelní Flora Olomouc

Divadelní festival v Olomouci již...

K věci

Rozdělování veřejných...

V Brně se po roce 1989 pomalu a s...

Fejeton

Povaha česká prokouřená

Blížila se půlnoc posledního...

Názor

„Kouříme? Nekouříme –...

Titulní citát z Havlovy Zahradní...

Glosa

Nedá mi to

Karla Hofmannová na vedlejší straně...

Přehlížená Afrika

Třináctý ročník festivalu Tvůrčí...

Reportáž

Kritika

Divadelní galerie

Na začátku Fragmentů milostných...

S Čechovem neradno režijně...

Racek, jedna z pětice „velkých...

Honibrku, ty jsi Káj?

Představení AnderSen začne jako...

To je směšné, cha, cha,...

David Drábek uvařil hradeckého...

Pěkná napodobenina

Plzeňská opera uvedla českou...

Nový pokus o Žítkovské...

Dodo Gombár se jako režisér a...

Tři muži v chalupě aneb...

Závěrečná část „angažované,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 12/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Jak se vaše divadlo vyrovná...

Rozhovor s řediteli o kouření v...

Kauza

Kontext

Burza

Zahraničí

Zemřeli

Obrazem

Akce / Action

Výpravnou publikaci Akce/Action...

Expert – obřad jako obraz

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 12/2017



Obsah,