Věc Makropulos za koncertní či „poloscénické“. Ve světe to nejčastěji znamená orchestr umístněný na jevišti, před nímž pěvci v koncertním rozestavení a oblečení u pultíků herecky naznačují základní jednání mezi postavami. Pokud bych chtěl být zlomyslný, markýrují obvyklé operní markýrování postav na jevišti. Jako kdyby právě operní divadlo spočívalo v herecké posunčině!">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Nevědí, že hrají divadlo

V Národním divadle moravskoslezském označili uvedení opery Leoše Janáčka Věc Makropulos za koncertní či „poloscénické“. Ve světe to nejčastěji znamená orchestr umístněný na jevišti, před nímž pěvci v koncertním rozestavení a oblečení u pultíků herecky naznačují základní jednání mezi postavami. Pokud bych chtěl být zlomyslný, markýrují obvyklé operní markýrování postav na jevišti. Jako kdyby právě operní divadlo spočívalo v herecké posunčině! Operní divadlo přece pracuje především s hudbou, s její divadelností, gestem, obrazností a dramatičností, to vše na jevišti inscenátoři vizualizují, tematizují, odtud extrahují tradiční nebo třeba úplně nové příběhy, postavy a jejich jevištní život. Tvrdí se to v každé učebnici operní režie, jenže na jevištích, zvláště našich, něco takového sotva kdy zahlédneme. A právě to obsahuje ostravské koncertní provedení, jemuž chybí jen dotáhnout, co začali dirigent Robert Jindra s výtvarníkem Davidem Bazikou, ale i v této neúplné, vlastně tak trochu neuvědomělé podobě jde o strhující „inscenaci“ hudebního dramatu.

Eva Urbanová (Emilia Marty) v závěru opery FOTO MARTIN POPELÁŘ

Robert Jindra dovedl ostravský orchestr k soustředěné precizní hře, přitom spontánně muzikální, zvukově bohaté. Zároveň a především však Jindra rozvrhem partitury koncipoval dramatické situace v nuancích, v jakých toho lze dosáhnout právě jen hudbou. Orchestr je další postavou s vlastními „replikami“, že právě tak je třeba Janáčkovu hudbu interpretovat, věděli nejlepší janáčkovští dirigenti a ví to i Robert Jindra.

David Bazika prostorem příběh a témata opery naopak zobecnil. K Janáčkovu řekněme filosofickému zamyšlení nad dlouhověkostí dodal téma hudby samé: v kruhovém centru jeviště jsou na zmačkané bílé látce rozestavené masivní dřevěné hudební pulty, u kterých při předehře opona odhalí strnule stojící postavy (sólisty). Nad nimi zavěšený kruh, na horizontu svítí velké iniciály, v posuvných černých průhledech se posléze objeví sbor. Všechno se v životě opakuje, přesto je výjimečný a krásný, dalo by se přečíst jedno z významových poslání scény. Přesto prostor neustále podmiňuje vnímání příběhu a několikrát podtrhne „jevištní“ situaci – v závěru na jednom z pultíků symbolicky shoří „věc Makropulos“.

Událostí se samozřejmě stalo první nastudování Emilie Marty Evou Urbanovou. Měla zjevně respekt k partu a napoprvé nevyužila všechny jeho možnosti. Pro postavu je však dokonale disponovaná a závěru opery dodala vznosný patos. Vůbec je opera obsazena z domácích (česko-slovenských) zdrojů na hranici možného: Aleš Briscein do role Alberta Gregora přesedlal z Janka, kterého obvykle zpívá i v zahraničí (vloni v Salcburku), tady ho výtečně zazpíval Luciano Mastro. Solicitátora Vítka věcně a precizně zazpíval Jozef Kundlák, barona Prusse Ivan Kusnjer a Kristinu Agnieszka Bochenek-Osiecka. Václav Morys v další ze svých proměn stvořil dojemně komického Hauka-Šendorfa. Pouze Peter Mikuláš nebyl v partu advokáta Kolenatého úplně přesný.

Pouhá tři představení se vyprodala, diváci nešetřili ovacemi. Operní divadlo prostě musí poskytovat výjimečné zážitky, jinak dnešní společnost přestává zajímat – to je možná nejdůležitější poučení z jednoho z vrcholů operní sezony.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režijní spolupráce Bohuslava Kráčmarová, sbormistr Jurij Galatenko. Koncertní uvedení 13., 21. a 26. ledna 2012. (Psáno z provedení 21. ledna 2012.)

  • Autor: Josef Herman
  • Publikováno: 6. Únor, 2012

Komentáře k článku: Nevědí, že hrají divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 18/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 10.-10. 11. 2014

Číslo 18/2014 (28. 10.-10. 11. 2014)

Obsah čísla 18/2014

Komentář

Říjen, měsíc posvícení...

Čas od času je vyhlášen konkurz na...

Sukces měsíce

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna

Národní divadlo Praha, dirigent John...

Jak já to vidím

Jiří Bartovanec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Srdce temnoty

Ten člověk na mne zpočátku působil...

Kronika

Bylo & bude 18/2014

Bylo Pocty osobnostem a projektům...

Kritika

Tanečníci v horečnatém...

Divadlo Kalich slaví dvacátou sezonu...

JAMU má Martu, Marta má...

Studio Marta se proměnilo v moskevskou...

Zrcadlo moci

Na první premiéru letošní sezony...

Činoherák hraje v Ústí!

Toho fénixe vyletěvšího z popele...

Nebeský & Peklo &...

V experimentálním prostoru NoD byla...

Kritický žebříček 18/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Vlny nálezů a ztrát

Pražská část 21. ročníku festivalu...

Rozhovor

Burza

Zemřeli

Zemřeli

Nina Jiránková (1. 10. 1927...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 18/2014



Obsah,