Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Něco pro mě, nic pro všechny aneb Politické divadlo

Soubor Schauspiel Hannover v režii Dušana Davida Pařízka přivezl na letošní Pražský divadelní festival německého jazyka dramatizaci románu Iliji Trojanowa, líčící snahu bulharského anarchisty a revolucionáře nalézt důkazy, jak s ním zacházela někdejší tamní státní bezpečnost. Na pohled to vypadalo, jako by rozvržení světla a stínu odpovídalo principům angažovaného umění: hrdina Konstantin, který úspěšně vyhodil do povětří pomník diktátora a masového vraha Stalina, a proti němu vyšetřovatel a mučitel Popov. Okamžitě vyvstala v mé mysli výhrada, kterou jsem si zvykl adresovat černobílým plodům politického divadla: jejich síla spočívá obvykle v detailech, ale obrys a povaha konfliktu se dají vytušit předem. Divák se dovídá, co už zpravidla věděl. Kromě toho je okruh obecenstva zúžen na ty, kdo politickou problematiku prožívají zaujatě. Platí výměr, který vyjádřil Vladimír Holan se zřetelem k poezii: Něco pro mě, nic pro všechny.

Jenže dramatizace Trojanowova románu nazvaná Moc a vzdor má vnitřní rozměry bohatší, než dovoluje černobílá konstrukce. Konstantin, jak ho hraje Samuel Finzi, postrádá aspoň pro mě rysy jednoznačně přitažlivé a blízké. Je cele oddán nejen myšlence na to, aby svého estébáka dostal před soud, ale také ideologické doktríně hlásající, že násilná revoluce musí vést do říše svobody, a nikoli do totalitní diktatury. Nastolení nesvobody znamená zradu původní ideje posvěcené jmény Bakuninovým a Kropotkinovým, a kdo se na zradě podílel, musí být potrestán. Spor o to je mi cizí. Kamarád to vyslovil: nezajímá ho filozofování nad násilím, a tedy ani Pařízkovo představení. Jiný kamarád přiznal, že se nudil nad neustálým opakováním projevů Konstantinova neúspěšného úsilí.

Můj zážitek byl přesto odlišný. Silně mě zasáhl Pařízkův obraz soustředěný minimalisticky na ústřední téma: společenská změna, která se v Bulharsku i u nás vyhnula násilí, a skýtala tedy velmi nadějnou příležitost, ve skutečnosti žádnou podstatnou změnu nepřinesla. Markus John v Popovově úloze ztělesnil krutého a všehoschopného sluhu policejního státu jako realistického praktika, který dobře ví nejen o slabých stránkách demokracie, ale i o tom, jak je v jejích službách „napravovat“. Zločiny se dílem promlčely, dílem byly zpochybněny, dílem se nedají prokázat, protože důkazy se ztratily nebo byly likvidovány – a konec konců je to dávno. Pařízkova inscenace to sice neříká přímo, ale navozuje známý výklad, že starý režim nebyl tak zlý. Vždyť mu šlo o sociální rovnost a o chléb pro všechny.

Vybavila se mi diskuse, kterou jsem před dvaceti sedmi lety podstoupil v české vládě nad svým návrhem veřejně konstatovat k 10. prosinci, tedy ke Dni lidských práv, že komunistický režim byl nelegální a nelegitimní, nová legislativa musí z tohoto poznání vycházet a vzepřít se představě kontinuity obou režimů. Návrh byl jednomyslně odmítnut. Vyslechl jsem argument o tom, že důsledky prohlášení nelegitimity a nelegality systému by česká justice nezvládla, a neuměl předložit protichůdný praktický návod. Pochopil jsem, že minulost zločinného státu vroste postupně a navždy do organismu, který se oficiálně označoval za nový. Večer s Pařízkovou inscenací ostře oživil dávnou otázku: neměl jsem tenkrát rezignovat a odejít z funkce, když se situace ubírala směrem, s nímž jsem se nemohl smířit a jejž jsem nemohl změnit? A je to jediná důsledná reakce? Představuje neúčast univerzální východisko z podobných situací, třeba z té dnešní v české Poslanecké sněmovně?

Něco pro mě, nic pro všechny. To „něco“ podle mě naplňuje smysl politického divadla: napadá smír s nepřijatelnými společenskými jevy a klade osobně zahrocené otázky, na něž nebývá snadná odpověď.

  • Autor: Milan Uhde
  • Publikováno: 14. prosince 2017

Komentáře k článku: Něco pro mě, nic pro všechny aneb Politické divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kritika

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Obrazem

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,