Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ne Tyl, nýbrž Hýlom Hálom

    Hýlom Hálom je naše nejstarší dochovaná divadelní hra. Bohužel se nedochovala v písemné podobě a možná ani písemnou podobu neměla. Teatro­logové ji proto opomíjejí. Pro ně, co není napsáno, jako by nebylo. Hra se uchovala jen díky tomu, že ji po staletí inscenují jihomoravští venkovští divadelníci. Jen díky jejich inscenacím hru známe.

    Jizda_kralu_2015_65_fmt

    Kdo hledá kořeny české dramatické tvorby u Klicpery či nedej bože u Tyla, bude zaražen. Naši divadelní klasici z poetiky Hýlom Hálom nevycházeli. Možná ji ani neznali, nebo ji jako většina katedrových učenců za hru nepovažovali. Jde přitom o text pozoruhodně moderní, o dávného předchůdce absurdního divadla, jehož principy předznamenal autor hry možná už před tisíci lety. Kdo inscenaci Hýlom Hálom zhlédne, ihned se mu vybaví Čekání na Godota. Beckett, i když je to nepravděpodobné, musel naši nejstarší hru znát. Kde k ní přišel a zda byla přeložena do francouzštiny či angličtiny, není známo. Přeložena být asi nemohla, protože se její text nezachoval. Také není známo, že by Beckett někdy její inscenaci na jižní Moravě navštívil. Pravděpodobně si tu dva divadelní géniové podali ruce přes celá staletí.

    Děj hry je obtížně interpretovatelný. Jakýsi král na koni navštěvuje usedlosti sedláků a žebrá. Odkud a kam ten král jede, nevíme. Je to navíc král nezletilý, dokonce převlečený za ženu. Ve hře nemá žádný text. Mluvit dokonce nesmí a v ústech má růži, aby mluvit nemohl. Vše obstará jeho početná družina. Ale i ta nám poskytne o králi a jeho příběhu minimální informace. Zato mnohokrát vykřikne nesrozumitelné Hýlom Hálom. Jako by Ionesco psal už před staletími! Zatímco v Čekání na Godota se oba hrdinové zdržují na jednom místě u stromu a čekají na pana Godota, o němž nic nevíme, moravský hrdina se naopak přemisťuje od statku ke statku, ale nevíme o něm také nic. Godot nepřijde, král s růží v ústech neodejde. Ani Hýlom Hálom nenabízí dramatické rozuzlení příběhu, který se nezauzlil. Obě hry prostě přestanou. S interpretací jejich děje mají potíže i středoškolské učitelky literatury, které jindy odvypráví a vysvětlí vše. Násilné pokusy obsah hry vysvětlit se objevují, ale v textu pro ně není ospravedlnění. Snaží se text vyložit jako triviální vyprávění nějakých napínavých zápletek, na jaké jsme zvyklí z televizních seriálů, že byl král chudý, že prchal, či že byl dokonce Maďar, kterému usilovali o život. Nesedí ani výklad, že šlo o dobového transvestitu, kterého pronásledovali tehdejší lidovci. Hra říká, král je dítě. Ionesco, že král umírá. Hle, dvě tváře téže geniality.

    Milan Kundera dramatický text, všemi považovaný za jakýsi nesrozumitelný folklorní obřad, bez problémů rozpoznal. Píše v románu Žert, že hra Hýlom Hálom, která se často uvádí pod názvem Jízda králů, je proto tak krásná, že obsah jejího sdělení je dávno ztracen, a do popředí proto víc vystupují gesta, barvy, slova, upozorňující samy na sebe, na svou vlastní podobu a tvar. To je vážný postřeh, upozorňující na smysl moderního umění, které je samo sobě tématem i cílem. Kundera ještě předpokládá, že nějaký obsah hra kdysi měla. Dnes víme, že neměla. Godot také není torzem jakési ztracené předgodotovské hry.

    Hýlom Hálom je v opozitu k Tylovu i Jiráskovu pojetí divadla. Jako hra absurdity míří přímo do středu existence a vypráví svět divadelní situací, gesty a barvami či hudbou. Zasahuje tak nejen intelekt, nýbrž všechny smysly publika. Vidí pravdu o hoři existence, kterou jinými prostředky sdělit nelze. Na jižní Moravě tuto modernost dobře cítí a věnují jejímu uchování a rozvíjení všechny umělecké síly. Ne Tyl, nýbrž Hýlom Hálom. Ne Švanda s dudami, tančící s vědmami na jakési forest-street party, nýbrž mlčící král dítě s růží v ústech, prchající odnikud nikam, to je pravda moderního divadla. Kdyby Hýlom Hálom bylo správně pochopeno a místo Tyla s Jiráskem se stalo klasickým dílem, mohla být dnes divadelní dramatika jinde, než je, a kůň na jevišti Národního divadla nebyl by ničím nemožným.


    Komentáře k článku: Ne Tyl, nýbrž Hýlom Hálom

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,