Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2018

ročník 25
2. 10.–15. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Rozmohl se nám tu takový nešvar

    Je mi to nepříjemné – ale prostě se tu krade. Nedávno v Plzni, teď v Národním divadle v Brně. Inscenaci Nápoje lásky Gaetana Donizettiho režisérka Magdalena Švecová opsala ze známé inscenace Rolanda Villazóna v Baden Badenu (2012), lze ji snadno zhlédnout na YouTube. V rozvržení postav a v některých jevištních detailech opisovala do puntíku. Villazón příběh prosťáčka Nemorina, zamilovaného do krásné Adiny, přenesl do natáčení naivního westernu, sám zpíval a stylizoval Nemorina do tuláka Charlieho Chaplina a jeviště naplnil gagy a vtipnými konotacemi. U Švecové se popisně natáčí „pamětnický“ snímek o lásce kdesi na jihu Francie. Důvody převodu jsou spíše výtvarné než věcné a jejich logika postupně bere za své. Nemorino se pro peníze nechá od svého soka v lásce, důstojníka Belcora, naverbovat na vojnu. Belcore coby filmová star nabízí Nemorinovi úplatu, když za něj nastoupí službu v armádě, napsala Švecová v inovovaném obsahu opery. Zřejmě měli před sto lety ve Francii povinnou vojenskou službu a nepořádek na vojenské správě. Na jevišti se přitom italsky zpívá a v programu česky tiskne původní libreto.

    Nemorino (José Manuel) s Adinou (Kateřina Kněžíková) konečně splynuli v láskyplném objetí na filmařském žebříku FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Švecová do detailů stylizovala jednání pěvecky i po typu dobře obsazených postav, hlavně hereckou souhru, vymýšlela drobnůstky, na jejím jevišti se stále něco děje – je to pečlivé a divácky atraktivní. Odpovědět na otázku, proč se tak děje, na rozdíl od Villazónovy inscenace odpovědět neumím. Dají se jen obdivovat úhledné jevištní obrazy a přirozeně krásná a noblesní Kateřina Kněžíková, která roli filmové hvězdy Adiny zpívá s příkladnou technickou precizností.

    Na premiéře se moc nevyznamenal poněkud ztěžklý orchestr pod taktovkou Ondreje Olose, tempové dilatace mezi jevištěm a orchestrem byly nepřeslechnutelné.

    Národní divadlo Brno – Gaetano Donizetti: Nápoj lásky. Opera o dvou dějstvích, libretto Felice Romani. Hudební nastudování a dirigent Ondrej Olos, režie Magdalena Švecová, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Eva Jiřikovská, světelný design Pavla Beranová, choreografie Martin Pacek, sbormistr Pavel Koňárek a Klára Roztočilová, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 20. října 2017 v Mahenově divadle.


    Komentáře k článku: Rozmohl se nám tu takový nešvar

    1. Tomáš Studený

      Pane Hermane,
      při vší úctě, a nenapadlo Vás, že souvislost může být daleko prostší? A sice že inspirací, a to zcela autentickou, mohla být česká filmová hvězda právě filmů pro pamětníky Adina Mandlová, nota bene když hlavní hrdinka opery se jmenuje Adina? Nařknout někoho z kradení je snadné.
      Samozřejmě zasadit děj operní komedie do reálií filmového studia není nic převratně originálního, ale to myslím není ani u Villazóna, asi těžko říct, kdo s takovou myšlenkou přišel úplně první, je zrovna tohle ale to nejdůležitější? Použití stejného nebo podobného inscenačního klíče bych nepovažoval za kradení, pokud si na něj přijdu sám. Ostatně i pár vynálezů se objevilo různých místech v podobné době. Ono ani těch inscenačních přístupů principiálně není zas nevyčerpatelné množství a není tak nepravděpodobné, že se v různých hlavách zrodí principiálně stejná řešení. Ostatně konkrétní řešení není u dobrého režiséra ani tak otázkou nápadu samotného, ale volby z několika nápadů (pochopitelně z vlastní hlavy) toho nejvíce nosného, zajímavého, atraktivního…
      Magdalenu Švecovou osobně i její práci znám a strčím ruku do ohně za to, že tahle koncepce je od začátku do konce jejím vlastním dílem, navíc ten nápad, proč vznikla, mi připadá naprosto srozumitelný. Můžeme diskutovat o tom, zda bylo šťastné se tohoto nápadu držet i přes zjevnou podobnost s Villazónovým řešením, to je legitimní otázka, ale kde berete jistotu, že je to „opsané“? To je myslím trochu přehnané.
      Se srdečným pozdravem.
      T. S.

      14.12.2017 (0.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Milý Tomáši,
      tu jistotu, stejně jako u předchozího případu plzeňské Médey, beru z toho, že se v inscenacích vyskytují stejná konkrétní řešení detailů, které shodnou inspirací nevysvětlíte. Což v recenzi uvádím. Je mi to moc líto…
      Fakt si myslíte, že možností takových inscenačních principů je omezené množství? Podle mého se fantazii meze nekladou, a hlavně ta otázka takto vůbec nestojí! Neboť jak operní dílo uvést na jeviště, a mrknout přitom třeba trochu na nápady jiných, je cesta, s odpuštěním, řemeslníka, umělec hledá, jak vyjádřit své názory estetické, společenské, ideové a co já vím jaké. Režisér tvoří, řemeslník uvádí na jeviště, aranžuje obrazy. Já vím, že se tak u nás operní režie asi většinově stále chápe a zřejmě i vyučuje, ale nemohu s tím souhlasit. I když aranžovat vnějškově krásné obrazy, pokud se to přizná, je v operním inscenování legitimní, třeba ve veronské aréně, proč ne.
      Kupříkladu budějovické La traviatě mohu vytýkat konkréta, ale rád režisérce Riedlbauchové přiznám poctivou a zřetelnou snahu stvořit své vlastní dílo s tématem, se současným pohledem na svět, to je přece cenné, to je kumšt. A nemusí se kvůli tomu jako že natáčet film, nebo jakože ve skafandrech letět na Mars. Tím se liší kumšt od šoubyznysu po mojím rozumu.
      Tož se mějte fajn!! A dík za to, že vám tyto věci nejsou lhostejné.

      14.12.2017 (0.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Tomáš Studený

        Myslím,
        že hledat hranici mezi kumštem a řemeslem je složitější. Režisér tvoří tím, že inscenuje. To nejde říct buď a nebo. A netvoří ze vzduchoprázdna, ale pracuje s textem (v širším slova smyslu). Má samozřejmě neomezenou fantazii a každá inscenace je ovlivněná jeho osobitostí, ale těch základních divadelně-narativních rámců na druhou stranu opravdu není neomezeně, resp. omezený počet je těch použitelných.
        Tož se také mějte dobře.

        15.12.2017 (21.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Josef Herman

          Josef Herman

          Ale jistě
          že rozlišit kumšt od řemeslo je daleko složitější, v opeře dokonce nemožné. Chtěl jsem jen poukázat na tuto jednu hranici, jak jsem si ji vymezil, ta vyjadřuje řekněme základní přístup k režijní tvorbě.
          Jen mi opravdu není jasné, co máte na mysli těmi základními divadelně-narativními rámci, kterých podle vás není neomezené množství. Můžete to vysvětlit?

          16.12.2017 (14.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Tomáš Studený

            Pokusím se.
            Myslím tím základní vytýčení cesty, jak příběh vyprávět, jak k tomu užít scénický prostor, jakou dohodu s divákem nastolit. Nerad bych to pitval úplně podrobně, vždyť to by bylo nošení dříví do lesa. Koncept může být řekněme realistický, abstraktní, anti-iluzivní, výtvarný, přenesený v čase, v metaforickém – psychologickém prostoru, atd. možností je dost, ale ne nekonečno a ne každá je kompatibilní s každou operou. Jde o to, že takový rámec ještě neříká, jestli bude inscenace dobrá nebo špatná, ale jsou to nějaká základní koncepční rozhodnutí. Pak jde o řešení situací – pokud jsem se rozhodl hrát v nějakém rámci, pak to determinuje i je. Např.: Tosca skáče: nechám jí skočit někam a zmizím jí = jednoduchý znak / vytvořím iluzi pádu, např. zastavím Toscu a rozhýbu okolí, nebo si pomůžu projekcí, světlem… / nechám to jako stylizované psychologické gesto, abstrakci / nechám ji přinést transparent „ich bin tot“… může se zabít jinou metodou než je v libretu, a zase jsou k dispozici různé formy divadelního vyjádření.
            Když vezmeme všechny inscenace všech oper které od doby premiér až dosud vznikly, troufnu si myslet, že téměř všechny, až na výjimky, které posouvají dějiny, se pohybují v dané době v podstatě ve známých rámcích. Originalita je dána osobitostí detailů. Je to jako s otisky prstů. Existují základní typy a pak až je nekonečno kombinací a variací.

            18.12.2017 (2.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

            • Josef Herman

              Josef Herman

              Zdravím,
              a omlouvám se, že reaguji až teď.
              Vaše stanovisko tedy znamená, že režisér jen hledá, jak bude nejvhodnější v dané chvíli uchopit interpretaci partitury, může přitom vybírat z historicky známých řešení (nazývejme to inscenační tradicí) a originalitu do režie vnést řešením detailů.
              Já se domnívám, že inscenace je dílo inscenátorů, mezi nimiž mívá hlavní slovo režisér (ale není to nezbytné), a ti řeší, jaké jevištní dílo vytvoří. Mohou postupovat v logice zavedené interpretace opery, mohou do ní vložit originální detaily, ale mohou také promyslet existenci tématu a hudby v konkrétním čase na konkrétním místě a vytvořit jevištní dílo zcela mimo dosavadní inscenační tradici, zcela mimo navyklou logiku interpretace. Pak ovšem neplatí výčet jakýchsi daných základních rámců, ten platí jen tehdy, když dodržujete inscenační tradici a když inscenací jen hodláte zpředmětnit operní partituru na jevišti. Je to jistě možný, u nás převažující způsob, jak inscenovat operu, ale uzavírá se do jedné možnosti. Podle mého je to nedobrý znak zdejší specializované operní režie. Principiálně odpovídá stanovisku autorů Cesty do pekel. A omlouvá využívání dřívějších osvědčených řešení, které já nazývám krádežemi, zvláště pokud onen „základní rámec“ není účelně rozvedený znovu jinak, z čitelných důvodů.
              Doufám, že je zřejmé, že tím nevolám po Tosce v raketě na cestě na Mars, zrovna, ale ani ji apriori nevylučuji. Na operní inscenaci oceňuji způsob, jakým se zcela soudobým jazykem (což nevylučuje historické kostýmy a výtvarnou ambaláž!!) vyprávějí příběhy a osudy postav, jakým se zpřítomňují hudební i dramatické kvality hudby.

              07.01.2018 (23.52), , Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,