Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Návraty mistrů zábavy (No. 1)

No co asi… Chceme divadlo

Co to máš za námluvy s těma Divadelkama? zeptal se mě Jakub Škorpil na festivalu v Nitře, když jsem nesměle nadhodil, že se možná začnu zas zpupně producírovat (jak by řekla Terezie Pokorná) na jejich i-DN stránkách. Domluveni jsme na tom s Vladimírem Hulcem již delší dobu, ale nevěděl jsem, do kterého z lákavých témat se pustit dřív, tak jsem se nepouštěl do žádného. Nakonec začínám čímsi zcela aktuálním, polemikou Michala Zahálky ohledně vinohradského Tartuffa.

Jana Stryková jako Elmíra a Lukáš Příkazký v roli Tartuffa v inscenaci pražského Divadla na Vinohradech. Snímek VIKTOR KRONBAUER

Co chceme od klasiky?

Já nic. V první řadě má divadlo nabízet zážitek, který je pokud možno neodvislý do toho, jestli se hraje klasika nebo současná hra (a jestli se vůbec hraje podle souvislého dramatického textu). Vizuálně strhující, hudebně podmanivý, tematicky a slovně inspirativní, provokující, vtipný, rafinovaný nebo prostě z jiného světa. Myslím, že dobré divadlo buď diváka zaměstnává, tedy jeho mysl a fantazii, nebo ho ohromuje, fascinuje, přibíjí do sedadel. Bez ohledu na to, je-li základem onoho divadla Tartuffe, Radúz a Mahulena, Shopping and Fucking nebo cokoli jiného. Dá se to dělat jednoduše (Lovecké scény z Dolního Bavorska Národního divadla Budapešť, v zásadě běžná historka „ze života“, ovšem zcela neuvěřitelným způsobem předvedená), dá se to dělat trochu ironicky a inteligentně, přitom vlastně hravě a salámovou metodou (Mezi námi v pohodě TR Warszawa), dá se to dělat fantasmagoricky, technologicky a komplikovaně (Paranoia Théâtre des Lucioles, Rennes).

Dá se to dělat fantasmagoricky, technologicky a komplikovaně: inscenace hry La Paranoïa Rafaela Spregelburda v režii Élise Vigier a Marciala di Fonzo Bo, Théâtre des Lucioles Rennes, jež se prezentovala i na letošním Festivalu d´Avignon. Snímek CHRISTOPHE RYANAUD DE LAGE
::
Záměrně jsem zvolil tři festivalová představení (letošní Nitra) z výrazných evropských divadel, aby mohlo zaznít: To ale nelze s Vinohrady srovnávat, to je nefér! Právě že není. Vinohrady mají soupeřit s předními divadly v středoevropském prostoru. Jejich ligou nejsou MDP nebo Fidlovačka nebo šest set předplatitelů, jejich ligou je pozvání do Nitry, do Toruně nebo do Avignonu. Řeči o tom, jaké mají publikum a pro koho mají hrát, ať se vedou, až budou Vinohrady soukromou scénou. Jsem přesvědčen, že uvádět Apartmá v hotelu Plaza nebo Brouka v hlavě na dotovaných scénách není obhajitelné za žádných okolností. Na komerčních je ovšem zcela v pořádku.
V souvislosti s aktuálním konkursem by bylo dobré si uvědomit, o co nám (městu) jde: Buď chceme exkluzivní umělecké divadlo, které bude vývozním artiklem pražské (české) kultury), a pak je podle toho třeba jednat, nebo chceme měšťanské divadlo, a pak může fungovat na komerční bázi a není nutné ho vlastnit a dotovat z veřejných peněz. Z mého pohledu jsou obě cesty legitimní.

Zpět ke klasice

Ano, jistě, mému osobnímu vkusu vyhovuje, pokud se klasika nehraje vůbec, resp. pokud je „znásilněna“, jak se tak hezky píše a říkává. Za prvé je to většinou legrace, za druhé většinou tu klasiku nenávidím, a tak mi to dělá dobře. Nicméně respektuji a vítám i cesty, jak udělat z klasiky – dobré či špatné, na tom nesejde – solidní, živou, dnešní inscenaci. Jako byla Lulu Davida Martona loni na německém festivalu, jako je (opakuji se, vím!) Špinarův Racek, Vojcek nebo Marie Stuartovna či Mikuláškův Evžen Oněgin nebo Hedda Gablerová a jako je aktuální Radúz a Mahulena SKUTRů. To přece, probůh, ani jedno, nejsou žádné experimenty, to je solidní konzervativní měšťanské divadlo.

Tedy závěrem

Michal Zahálka se ptá: Proč bychom měli měšťanskému divadlu upírat právo na relativně klasickou inscenaci známé komedie? My jim ji neupíráme. Měli ji (Vojcek, Marie Stuartovna) na Vinohradech, měli ji v Kladně (Racek), měli ji v Ostravě (Hedda Gablerová, Evžen Oněgin), mají ji v Mahence v Brně (Radúz a Mahulena).

P.S. Hlavní výtky, které jsem ve svém textu nezohlednil, které padaly na premiéře a používá je v své recenzi třeba i Jana Bohutínská, byly v tom, že Páclův Tartuffe vlastně o ničem nevypovídá, neboť pokrytectví má zcela jiné podoby než průhledně operetní.

Snímek archiv CSPK

  • Autor: Vojtěch Varyš
  • Publikováno: 27. října 2011

Komentáře k článku: Návraty mistrů zábavy (No. 1)

  1. Michal Zahálka

    Dělá mi, Vojtěchu,
    nefalšovanou radost, že jsem Vás inspiroval k onomu avizovanému návratu – tak trochu jsem v to vlastně doufal. Chvíli jsem uvažoval, že bych svou odpověď pojal ve stylu „Zahálka píše Varyšovi“, ale asi na to teď tak úplně nemám čas ani materiál: proto zůstanu v obyčejné diskuzi.

    Já s Vámi v podstatě v lecčem souhlasím. Až budou Vinohrady takovou scénou, kterou byste rád (a já s Vámi) – něco (abych se držel „svých“ pařížských paralel) jako Odéon, tedy umělecky výrazná alternativa ke kamenné Francouzské komedii tam/Národnímu divadlu tady – pak ano, pak by tam takováto inscenace neměla co dělat. Jenže oba víme, že takové Vinohrady zatím nejsou. Zatím jsou scénou Brouků v hlavě, Ideálních manželů, Famílií (TO je, mimochodem, podle mě ta skutečná vinohradská hrůza: se starou gardou výtečných herců se dělá slzopudný blbý bulvár), zdivadelněných britských sitkomů, Neilů Simonů atp., kde se něco ambicióznějšího objevuje jen občas a leckdy se to na repertoáru dlouho neudrží. V tomto kontextu a směřování patří naopak Páclův Tartuffe, po mém soudu, k tomu nejlepšímu, co se tam může dít. A že by to všechno patřilo spíš na Fidlovačku nebo do MDP, v tom s Vámi souhlasím, ale…

    To ale je docela důležité: ALE o tom jste ve své recenzi nepsal. Úvaha nad vinohradským repertoárem by byla legitmní, vítaná a v době konkurzu zcela žádoucí, ale nenapsal jste ji. Vy jste tu inscenaci vylíčil jako nekonečnou nudu, v níž se nikdo téměř nehýbá a všichni tupě recitují. Víte, já Vám naprosto věřím, že Vás Páclův Tartuffe k smrti nudil, ale svým čtenářům to vnucujete, řekl bych, neférovými prostředky: po přečtení Vaší recenze jsem si o té inscenaci udělal naprosto mylnou představu (a v tomto případě si nemyslím, že by chyba nastala takříkajíc na trase spojení). Kritizováváte (mezi jinými i mě) za příliš popisnou kritiku: v tomto případě jste se k jistému (byť stručnému a jistě nadsazenému) popisu zdánlivě uchýlil, ale používáte ho zcela zavádějícím způsobem: možná stačilo napsat, že jste se prostě nudil.

    27.10.2011 (10.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  2. Martin J. Švejda

    „Vojtěch Varyš se vrací na stránky i-DN ve velkém stylu“.
    Hulče??!!

    27.10.2011 (11.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  3. Vladimír Hulec

    Martine,
    žurnalistika a vůbec psaní je také nadsázka, zábava a provokace. Vojta do toho šaškovského směru myšlenkového provokování – a nic proti němu, v české žurnalistice je ho jak šafránu – a osobních vrypů patří. Proto ten titul i podtitul. Pobavily Tě?

    27.10.2011 (13.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  4. Vojtěch Varyš

    Zastavil bych se u těch „výtečných herců“ – podle mě je to klišé a na Vinohradech není zdaleka tolik dobrých herců, jak by si někteří přáli.

    Vezmeme-li bulvár nebo prostě zručně napsanou konverzačku, jde ji udělat řemeslně kvalitně a herecky mistrovsky a pak to samozřejmě i já vycítím a uznám, i když se mě to nedotýká emocionálně ani esteticky. (takovým příkladem je pro mne ostatně Dealer´s Choice v Dejvickém divadle; nicméně ani onu řemeslně odvedenou, poctivou, herecky vydařenou inscenaci jednoduchého titulu jsem na Vinohradech nikdy neviděl – pravda, chodím tam teprve patnáct let). I ten Ideální manžel, koneckonců rozkošně napsaný, se dá udělat dobře – konvenční, ale vydařenou inscenací tohoto titulu byla režie Janusze Klimszi v NDM Ostrava . Mimochodem i herecky tak o řád výš než ta vinohradská.

    Jenomže v tom je rozdíl od klasiky: zatímco konverzačka je žánr, který se dá i nějak naplnit, klasika se „naplnit“ nedá . Zkrátka, jsem přesvědčen, že když děláte „klasiku“, ať už je to Shakespeare, Molière nebo Čechov, nestačí ji jen nastudovat, musíte přijít s novým výkladem, jinak je celá námaha zbytečná a nesmyslná.

    Na tom, že se přítomná inscenace Tartuffa nehýbe a jen se tam recituje (jistě, občas nesměle zazpívá) ovšem trvám. Morávkova Ženitba byla pro mne na hranici snesitelnosti, ale pořád tam bylo asi tucetkrát víc energie, nápadů a invence než v Tartuffovi.

    28.10.2011 (13.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  5. Josef Herman

    Naprostý souhlas s úvahami o tom, co jsou Vinohrady a čím by měly být, aby opravdu byly „rodinným“ stříbrem. Naprostý souhlas v logickém vymezení, co je bulvár a co ne, že jedno i druhé do Prahy patří, jen je třeba si uvědomit a říct, co je opravdu co, a podle toho jednat – to je mj. smyslem transformace. Vojto, shodneme se na Dealer´s Choice v Dejvickém divadle, ale Oněgin u Bezručů?? Když nenávidíte klasiku (s tím myslím časem něco uděláte) a chcete od divadla zážitek, ať se hraje cokoli (já též)?

    29.10.2011 (2.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  6. Vladimír Hulec

    Pánové,
    sestupte z obláčků snů a vizí na zem. Předpokládám, že Vaše úvahy o podobě DnV byly inspirované především aktuálně vypsaným výběrovým řízením (v obecných tezích s Vámi souhlasím) a v něm je myslím nikdo takto nestanovuje ani nenabízí. Uvědomme si, že DnV už dávno není herecké divadlo, ale režijní s důrazem na hereckou kontinuitu. Právě Martin Stropnický jako umělecký šéf je proměnil z rozkydlého bláta, jež tam nechali jeho předchůdci (především Jiří Menzel) v solidní měšťanskou scénu. Hostovali nebo hostují tam Dočekal, Burešová, Morávek, Špinar, Havelka, Lipus, Deáková, Málková, Engelová, Balaš i zde proskribovaný Pácl. Ne každému se dařilo a jistě by mohli hostovat další a jiní. Předpokládám, že s některými Stropnický jednal či jedná. Ale hlavně, nabízí Töpfer, Rajmont či vímjákdo se hlásí výrazně lepší koncepci? Je třeba tak náhle a rychle přepřahat?
    A co se týká Tartuffa, zásadně s Tebou, Vojto, nesouhlasím. Je to solidní inscenace s dobrými hereckými výkony i výkladem v moderním (soudobém) výtvarném (především skvělé, do detailu promyšlené kostýmy – všiml sis růžového podpatku?) uchopení, která se do DnV hodí. Stejně jako Julius Caesar, kterého jsi – nemýlím-li se – také nevystál. Žádné průlomové inscenace, jako byl Špinarův Vojcek a podle mne i Morávkův Višňový sad a Cyrano!!! nebo nedoceněný Dočekalův von Horváth Na krásné vyhlídce, to nejsou, ale dokládají směr a proměnu DnV v současný typ uměřeně ambiciózního měšťanského divadla.
    I já bych si v DnV představoval – jak píšu v jiné diskusi – třeba Marthalera, ale toho zatím u nás neslyšno, nevidno.

    29.10.2011 (17.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  7. Vojtěch Varyš

    Hulec:
    všichni víme, proč, Vladimíre, Vinohrady hájíš. za takových okolností je s tebou o nich obtížná diskuse. a ano, růžového podpatku jsem si všiml. Caesar je samozřejmě ještě o několik úrovní horší než Tartuffe. „solidní měšťanské divadlo“ podle mě v Praze v současnosti není – Vinohrady mají blíž ke šmíře než k solidnímu řemeslu.

    a probůh, co mají společného „Dočekal, Burešová, Morávek, Špinar, Havelka, Lipus, Deáková, Málková, Engelová, Balaš i zde proskribovaný Pácl“ kromě toho, že tedy hostovali na Vinohradech?. Zcela jiné poetiky, zcela odlišní režiséři, zcela jiné generace. O tom, že dobrá polovina z nich je zárukou totálního propadáku, nemluvě.

    Herman:
    těší mne, že se shodujeme. pokud jde o Oněgina, spor se táhne již od Ostravaru 2008. Od té doby jsem ho viděl ještě třikrát a pokaždé to pro mne byl velmi silný zážitek. To, že nesnáším klasiku, byla trochu nadsázka, samozřejmě jak kterou. Ale vždycky mi záleží především na provedení.

    29.10.2011 (17.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  8. Vladimír Hulec

    Uf,
    byl jsem zvědav, kdo s tím jako první v tomto „boji o DnV“ vyleze. Takže jsi to byl Ty, Brute. Pro nezaujaté (ono „všichni“ je myslím hodně velký eufemismus) – má partnerka Lucie Němečková je od jara t.r. dramaturgyní DnV. Nejsi-li ochoten střetu názorů, ale uchyluješ-li se k osobním útokům, a začíná-li tedy být tento spor vnímán jako zastávání zištných/vypočítavých názorů a pozic, musím skutečně z této pře vystoupit. Byl jsem na to od začátku připraven a počítám s tím.
    Tak nyní už jen comment k sérii režisérů v DnV. Hostovalo jich tam ještě víc, vybral jsem ty, kteří mi přišli zárukou profesionality a kvality na základě jejich působení jinde. Dobrá polovina z jedenácti jmenovaných znamená minimálně pět, spíš šest. Tedy opět – zásadně – s Tebou nesouhlasím. A že jde o zastánce různých uměleckých/divadelních estetik a poetik? V tom to právě je! Nabídnout hereckému ansámblu a divákům široké spektrum kvalitního současného režijního divadla. Tak se profilují mnohé městské (i zahraniční) scény, tak by mohlo (nemuselo) pracovat DnV. Kdybych tam šel dnes do konkursu (nejdu), nabídl bych právě tuto variantu. I když do budoucna bych upřednostňoval osobnostnější (zn. Marthaler).

    29.10.2011 (18.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  9. Vojtěch Varyš

    ne, nevylučuji tě z diskuse a ani neobviňuji z vypočítavosti. jen se obávám, nejsi-li, řekněme, zaslepen.

    a v tom to je. myslím, že každé divadlo má mít svoji jasnou, rozpoznatelnou, jednotnou poetiku, ne dělat dort pejska a kočičky (zejména ne Kočičky-admin). onen švédský stůl z toho pak dělá široká a pestrá síť divadel.

    29.10.2011 (18.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  10. Vladimír Hulec

    Jsem přesvědčen,
    že „zaslepenej“ nejsem. Ale kdoví – z nitra tématu je někdy těžko vidět vnější obal a jistě vím o problému samotného fungování divadla a vzniku inscenací a dramaturgického plánu příliš mnoho, než abych to dokázal odříznout. Přesto mi víc „zaslepenej“ nebo – řekněme – předpojatej přijdeš Ty svými dopředu odsuzujícími pohledy na dramaturgický plán divadla, na hostující režiséry nebo na obě nyní zmíněné inscenace. Jako bys vůbec nedokázal připustit, že může mít někdo jiný názor, a ten „někdo“ nemusí být jen (zmanipulovaný) divák – v případě Julia Caesara inscenaci z kritické obce dobře přijal Vladimír Just, v případě Tartuffa vím – vyjmu-li sebe – nejméně o třech (Kristina Žantovská, Jana Soprová, Michal Zahálka).
    A co se týká jednotné (rozpoznatelné) poetiky: jistě je to fajn a dobré, ale je to jen jedna z možností kvalitního divadla. I jiné velké evropské divadelní domy nemají „jednotnou poetiku“, zato mají stálý soubor, jehož jádro překračuje jedno funkční období ředitele či intendanta, a hostuje v nich řada režisérů. A mohou se nám jevit (a jsou) to vysoce kvalitní divadla. Za příklad nechť mi slouží vídeňský Burgtheater, berlínský Deutsches Theater, mnichovská Kammerspiele nebo i Teatr Dramatyczy Warszawa, Stary Teatr Krakow, SND Bratislava ad.

    29.10.2011 (19.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  11. Vojtěch Varyš

    tím, žes v té souvislosti uvedl SND Bratislava, jsi to celé shodil, Vladimíre, jinak se to snad i dalo brát vážně.

    jinak ano, je možné, že jsem zaslepený. jen mi přijde škoda, aby metou zrovna pro DnV bylo „solidní měšťanské divadlo“. dlouhodobě si přeji aby Praha měla JEDEN velký činoherní dům, který realizuje velkou činohru na evropské úrovni – a to v historické budově na významném místě se solidní kapacitou (500+) – tedy žádná Komedie, žádná Palmovka, žádné Zábradlí. Logicky by to mohla být některá z budov ND nebo – což je ještě mnohem lepší, právě Vinohrady. Tak proto.

    31.10.2011 (11.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  12. Vladimír Hulec

    To SND jsem „přihodil“ záměrně,
    právě pro to, co jsi teď řekl. Program, který prosazuješ, má dramaturgie ND (a to činohra, opera i balet), Burgththeater nebo SND. Jak se jednotlivým scénám jej daří uskutečňovat, je dokladem toho, že jeho naplnění je sakra těžký (umělecky i finančně).

    31.10.2011 (13.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  13. Jakub Škorpil

    Vladimíre,
    SND už ale opravdu delší dobu neprovozuje činohru na evropské úrovni. A o stabilním hereckém souboru se tam tedy rozhodně mluvit nedá (viz příchody a odchody Fialové ad.). Měli velice slušně našlápnuto v opeře. Ale to šlo s odchodem Hroncové jaksi do kytek.

    31.10.2011 (14.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  14. Vojtěch Varyš

    pražské ani bratislavské Národní
    nemá nejen evropskou úroveň, ale předešvím ani koncepci nebo vyhraněnou dramaturgii, to mě snad, Vladimíre, šálí zrak. že se tam jednou za pět až deset sezón něco povede, je spíš náhoda. ND ani SND určitě za příklad Vinohradům nedávám.

    31.10.2011 (14.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  15. Vladimír Hulec

    O. K.,
    ustupuju. Je fakt, že SND znám jen z produkcí dovezených do Plzně, letos třeba Hollyroth, a podle nich soudím. A ND taky za příklad DnV nedávám, tak se shodnem. I když si myslím, že úroveň všech tří souborů ND je velmi slušná a některé projekty evropskou úroveň mají (Věc Makropulos, Káťa Kabanová, Zítra se bude…, Les enfants terrible, Brel-Vysocký-Kryl, Camoufl.Age…).

    31.10.2011 (16.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  16. Michal Zahálka

    Ad SND doporučuju výborný článek Martiny Ulmanové v aktuálním SADu.

    31.10.2011 (19.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  17. Vojtěch Varyš

    myslím, že stran SND je typičtější Anna Kareninová než Hollyroth.

    jinak mám pocit, Vladimíre, že nějak ztrácíš kritičnost. Vinohrady jsou „solidní měšťanské divadlo“, ND má „slušnou úroveň všech souborů“ , SND má evropskou úroveň – je podle tebe vůbec někde něco špatně?

    01.11.2011 (12.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  18. Vladimír Hulec

    Skutečně si myslím,
    že divadlo u nás není v takovém katastrofálním stavu, jak se je snažíš líčit. A jestli je někde něco špatně? Především je špatně v malém financováním kultury jako takové, velmi nebezpečná se zdá především situace v Brně. Myslím, že by se divadelníci (a vůbec lidé kulturně smýšlející) měli spojit a bojovat především proti tomuto tlaku, a ne se kousat navzájem a krást si hozené kosti.
    A v umělecké rovině? Stále si myslím, že v ND Brno neměl být Daniel Landa s ideologicky nepřijatelnou inscenací Tajemství Zlatého draka. A z Prahou zřizovaných divadel si myslím, že největší uměleckou zakrnělost vykazuje Divadlo pod Palmovkou a velmi problematická je dramaturgie MDP, inscenuje-li tituly, na které nemá herecky ani umělecky. Snad všichni ostatní si myslím, že statečně „šlapou vodu“ – od MeetFactory přes Švanďák a Vinohrady po ND. Cením si jich za to.

    02.11.2011 (2.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  19. Marie Reslová

    Vladimíre, „statečně šlapou vodu“?
    To znamená přežívají a stojí na místě. Tak já bych tedy přece jen trvala na tom, aby dokázala plavat. Když už mám navázat na tvé originální příměry.
    Mám jiný nápad než ten nereálný, že divadlům někdo přidá peníze. Stejné peníze si rozdělí míň divadel tak, aby ta, co zůstanou, nemusela šlapat vodu. Počet talentovanch herců na jedno divadlo by mohl tím pádem vzrůst a slušně zaplacení výborní režiséři by nemuseli flákat šest inscenací do roka, ale mohli by se soustředit na dvě. Má to ale háček. Zatím nikdo neumí zařídit, aby se v těch bohatě dotovaných divadlech nezabydleli ti (pod)průměrní, kteří si to umějí na radnici obšlápnout. Tlak na průhlednost obsazování divadel a pravidel by měl být soustředěný a velký. Když někdo dostane důvěru, mělo by být jasné proč a co se od jeho působení v tom či onom divadle očekává. A my, když o inscenacích a divadle píšeme, bychom měli být k takovým věcem pozorní. Tvoje laskavost, Vladimíre, mi opravdu připadá až příliš všeobjímající.

    02.11.2011 (8.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  20. Martin J. Švejda

    Výtečné, paní Reslová!

    02.11.2011 (9.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  21. Vladimír Hulec

    Teď jsem, Martine,
    nepochopil, jak jsi to myslel. Ironicky, nebo opravdu (nemám občas cit pro humor)?
    Zajímavé pro mne je, že sice v diskusích zastávám co možno srozumitelné, jasné a víceméně myslím neradikální, mírné postoje, jejich prosazování v reálných situacích pak ale působí oproti ostatním radikálně. V magistrátních jednáních například loni, když jsem se snažil vetovat finanční podporu Divadlu Bez zábradlí a prosadit o Pařízkem požadované miliony navýšení dotace Komedii. Byl jsem za anarchistu a blázna.
    A furt jsem pro šlapání vody, než potápění ke dnu. Kvalita se získává i množstvím a zkušenostmi. Je iluze, že lze vybudovat jeden tým světové úrovně, nemám-li širokou základnu tvůrců.

    02.11.2011 (12.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  22. Martin J. Švejda

    Myslel jsem to upřímně. Fakt, že někam naliju víc peněz, opravdu automaticky nic neřeší. Navíc: hlad po penězích, volání, že je jich málo, bude pořád. Nedělejme si iluze.

    02.11.2011 (13.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  23. Petr Pavlovský

    Sancta simplicitas!
    „…mému osobnímu vkusu vyhovuje, pokud se klasika nehraje vůbec, resp. pokud je „znásilněna“…(…)… většinou tu klasiku nenávidím“. Bavíme se o dramaturgii, nikoli o inscenacích (ty nemohou být ani klasické, ani neklasické, neb netrvají dosti dlouho v čase, což je základní kritérium pojmu klasika -srov. Teatrologický slovník Základní pojmy divadla, Praha 2004).
    Jde tedy o repertoár: inscenovat-li klasická dramata nebo ne? Kdo jiný by měl, mj. hrát klasiku, když ne dotovaná divadla? Ta soukromá si mohou hrát co chtějí, ale ta „veřejnoprávní“, statutární (etc.) jsou přímo povinna hrát mj. i klasickou dramatiku. Je to stejný nárok veřejnosti (daňových poplatníků) jako ten, který požaduje po veřejnoprávních hudebních tělesech, aby interpretovaly mj. klasickou hudbu „od Monteverdiho po Bernsteina“, který káže dotovat vydávání klasických knih „od Bible po Seiferta“ a jejich překladů „od Homéra po Roberta Musila“, který samozřejmě předpokládá, že státní, krajské i městské galerie budou mj. vystavovat špičková díla minulosti, u nás „od gotické deskové malby po Josefa Čapka“ . Jde tedy o to, aby klasika na jevištích „závislých“ divadel nebyla apriori odmítána, vyháněna.
    Dějiny umění pamatují celou řadu excesů, kdy klasika byla odmítána různými extremisty mezi kritiky („misomusy“), umělci i „kulturními činiteli“ , někdy se k tomu snížily i celé státní režimy, které klasiku odmítaly či přímo ničily násilně.
    Argumenty „uměleckých činitelů“ jsou zpravidla estetické. Někteří avantgardisté, surrealisté a doboví modernisté vůbec – „umění začíná až námi“; protiklasické argumenty režimů bývají náboženské (obrazoborectví, extremisté savonarolovského ladění, někteří islamisté – např. v Afhanistánu) nebo ideologické, na způsob čínské kulturní revoluce, nacistického pálení knih některých klasiků, zvláště těch neárijských; komunistického zakazování či odmítání církevního umění, náboženských autorů či některých směrů en bloc (secese, expresionismu, surrealismu, abstrakce, kubismu podobně mnohdy odmítali nerealistické směry režimy fašistické a nacistické) nebo i autorů (F. Kafla, G. Orwell, H. Miller, B. Pasternak, ale třeba i Dostojevskij či Bulgakov). Jedněm vadilo umění „židobolševické“, druhým zase dekadentní, buržoasní, „protilidové“, „nesrozumitelné prostému člověku“ atp. V množinách takto označených bychom zpravidla našli spoustu děl nesporně klasických, časem prověřených hodnot. Historie ovšem ukazuje, že je-li už něco jednou za „klasiku“ uznáno, nevydrží případné násilné, extremistické zpochybnění talkovéhoto díla než pár let a pak se dílo opět vrací na své již jednou „zajištěné“ místo v „žebříčku“.
    Je nemyslitelné, že by dnešní divadlo na klasiku kašlalo a hrálo pouze současné hry, jakkoli taková situace v dějinách divadla převažuje (v Evropě asi do 18. stol.) Prohlásí-li kritik, že „nenávidí klasiku“ (jakkoli v nadsázce), dává si tím vysvědčení: není to standardní kritik, obracející se na uměldecké publikum vůbec, je to kritikcý etxremista. nestojící na „estetice-nauce“ nýbrž na krátkodobé a normativní „estetice – programnu; není to kritik, je to pouhý „poputčik“ vyhraněné vrstvy či skupiny moderních umělců. Kdo všechno toto rámcově nezná, neměl na žádné vysoké škole uměnovědného směru udělat státnice!

    29.11.2011 (15.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  24. Vojtěch Varyš

    díky. označení „kritický extremista“ se mi velmi líbí, jakkoli je mi mými věrnými čtenáři vyčítáno, že jsem už dávno změknul, resp. že do divadel a jejich tvůrců šiju málo a slabě.

    02.12.2011 (12.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Kritika

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,