Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Až příliš moravská hra?

Hry Martina Františáka vyrůstají z podhoubí jeho rodného Valašska. Tak i Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění. Jeho jazyk je iritující kombinací obecné češtiny, do níž prosakují moravismy a nejspíš i osobní neologismy autora. Františákovy postavy, životem uvláčené ženy, jak píše v programovém textu Jiřina Šiklová, však stěží ví něco o tom, co je to gender a feministické teorie jim nic neříkají. Musejí uživit prací ve sklárně své hladové krky, a jsou na to samy. Jedna z nich, nejostřeji vykreslená Bohuša, říká: Marta má chlapa v kamionu na cestách – čtyři děcka, Pavluša má chlapa v Norsku na plošině, tři měsíce jí nenapsal, každé ráno po šichtě strká hlavu do skříněk – myslíš, že nepoznám, jak trpí a naříká. Nejí chleba, ale řve celou svačinu. Pět děcek. Snad proto si říkají „hoši“, že hrají v životě nejen matky, ale mužské role se vším všudy. Muži z téže periférie jsou nepřítomní nejen na Františákově scéně, ale nechávají ženy na holičkách i v jejich životech. Chlap je tu jen jeden, a to je spíše chlap v. v., alkoholik a ztroskotanec Fügner, obsluhující jakousi nefrekventovanou pumpu, kde nacházejí svůj azyl zbědované ženy. Ten však vychází zdaleka ne tak přesvědčivě jako Františákovy „ženy na pokraji nervového zhroucení“. Jan Hartl, i když s dostatkem zkušeností ve vytváření podobných typů, má podstatně ztíženou roli oproti Taťáně Medvecké, která i na skromném prostoru Kolowratu dokázala svou Bohušu vybavit zcela přesvědčivou fysis. Jeho skuhrající Fügner se brzy oposlouchá, neboť je to stěží něco víc než rutina, zatímco mistrovská zkratka Medvecké je nejautentičtějším výkonem velmi neautentické inscenace. Drobnohlednost kolowratské optiky pak tuto nevěrohodnost jen umocňuje. Možná hra patří do většího prostoru, silné scénografické gesto by rozkolísanému textu mohlo jen prospět. Zde však se scénograf Jan Schindler nemohl pořádně rozmáchnout, bílý pult a jakási plocha, na níž posedávají uvláčené ženy, působí jako přízemní deskripce, která nejde s metaforickým rozměrem Františákova textu moc dohromady. I kostýmy Kataríny Hollé mohly víc páchnout dělňáckou bídou. Režie Jana Kačera se potýká se základním problémem Františákových textů, jenž vystupuje v Karle do popředí zvláště výrazně. Metaforičnost na jedné straně, a syrovost ostré sociální sondy na straně druhé – dvě roviny textu, jež by se teoreticky mohly doplňovat a umocňovat, tu stojí v rozporu a zanechávají diváka poněkud zmateného. Silné momenty střídá standardní mainstream a sterilní herecké výkony. Těžko kdo rozliší rozdvojení postavy Alexeje Pyška, kdy je továrníkem Reichmannem, chystající se svým „sockám“ vysvětlit ekonomickou nevyhnutelnost zavření fabriky, a kdy kdákajícím ministrem. A nedočíst se to v programu, pak ani obdobné schizma klíčové postavy příběhu Drahy a její závěrečné proměny v bílého rysa. Martina Preissová usilovně hraje holku, jež se z ekonomické nutnosti musí dávat komukoli, kdo projeví zájem. Tak přišla na svět i Karla, které se její matka zoufale a marně snaží dovolat. Mohl by to být silný moment, stejně jako výstupy trojice Foukaček. Výkony pražských aktérů jsou poznamenány nedostatkem vhledu, to je zřejmě základní problém této inscenace. Je až příliš poznat, že bída mladých žen, z nichž už čiší jen čirá rezignace, se studentkám divadelních škol nehraje moc dobře. Ani moravština jim neplyne z úst přirozeně a autenticky. Jazyk hry snad mohl v ostravském divadle Petra Bezruče, kde měla Karla premiéru, dodat hře něco regionálního koloritu, v Praze jsem však vnímal to, jak ubral na univerzálnosti její výpovědi.

Národní divadlo Praha (Kolowrat) – Martin Františák: Karla. Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Petr Skoumal. Premiéra 18. května 2012.

  • Autor: Ivan Žáček
  • Publikováno: 24. června 2012

Komentáře k článku: Až příliš moravská hra?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Jiří Havelka koncem loňského roku...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,