Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Až příliš moravská hra?

Hry Martina Františáka vyrůstají z podhoubí jeho rodného Valašska. Tak i Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění. Jeho jazyk je iritující kombinací obecné češtiny, do níž prosakují moravismy a nejspíš i osobní neologismy autora. Františákovy postavy, životem uvláčené ženy, jak píše v programovém textu Jiřina Šiklová, však stěží ví něco o tom, co je to gender a feministické teorie jim nic neříkají. Musejí uživit prací ve sklárně své hladové krky, a jsou na to samy. Jedna z nich, nejostřeji vykreslená Bohuša, říká: Marta má chlapa v kamionu na cestách – čtyři děcka, Pavluša má chlapa v Norsku na plošině, tři měsíce jí nenapsal, každé ráno po šichtě strká hlavu do skříněk – myslíš, že nepoznám, jak trpí a naříká. Nejí chleba, ale řve celou svačinu. Pět děcek. Snad proto si říkají „hoši“, že hrají v životě nejen matky, ale mužské role se vším všudy. Muži z téže periférie jsou nepřítomní nejen na Františákově scéně, ale nechávají ženy na holičkách i v jejich životech. Chlap je tu jen jeden, a to je spíše chlap v. v., alkoholik a ztroskotanec Fügner, obsluhující jakousi nefrekventovanou pumpu, kde nacházejí svůj azyl zbědované ženy. Ten však vychází zdaleka ne tak přesvědčivě jako Františákovy „ženy na pokraji nervového zhroucení“. Jan Hartl, i když s dostatkem zkušeností ve vytváření podobných typů, má podstatně ztíženou roli oproti Taťáně Medvecké, která i na skromném prostoru Kolowratu dokázala svou Bohušu vybavit zcela přesvědčivou fysis. Jeho skuhrající Fügner se brzy oposlouchá, neboť je to stěží něco víc než rutina, zatímco mistrovská zkratka Medvecké je nejautentičtějším výkonem velmi neautentické inscenace. Drobnohlednost kolowratské optiky pak tuto nevěrohodnost jen umocňuje. Možná hra patří do většího prostoru, silné scénografické gesto by rozkolísanému textu mohlo jen prospět. Zde však se scénograf Jan Schindler nemohl pořádně rozmáchnout, bílý pult a jakási plocha, na níž posedávají uvláčené ženy, působí jako přízemní deskripce, která nejde s metaforickým rozměrem Františákova textu moc dohromady. I kostýmy Kataríny Hollé mohly víc páchnout dělňáckou bídou. Režie Jana Kačera se potýká se základním problémem Františákových textů, jenž vystupuje v Karle do popředí zvláště výrazně. Metaforičnost na jedné straně, a syrovost ostré sociální sondy na straně druhé – dvě roviny textu, jež by se teoreticky mohly doplňovat a umocňovat, tu stojí v rozporu a zanechávají diváka poněkud zmateného. Silné momenty střídá standardní mainstream a sterilní herecké výkony. Těžko kdo rozliší rozdvojení postavy Alexeje Pyška, kdy je továrníkem Reichmannem, chystající se svým „sockám“ vysvětlit ekonomickou nevyhnutelnost zavření fabriky, a kdy kdákajícím ministrem. A nedočíst se to v programu, pak ani obdobné schizma klíčové postavy příběhu Drahy a její závěrečné proměny v bílého rysa. Martina Preissová usilovně hraje holku, jež se z ekonomické nutnosti musí dávat komukoli, kdo projeví zájem. Tak přišla na svět i Karla, které se její matka zoufale a marně snaží dovolat. Mohl by to být silný moment, stejně jako výstupy trojice Foukaček. Výkony pražských aktérů jsou poznamenány nedostatkem vhledu, to je zřejmě základní problém této inscenace. Je až příliš poznat, že bída mladých žen, z nichž už čiší jen čirá rezignace, se studentkám divadelních škol nehraje moc dobře. Ani moravština jim neplyne z úst přirozeně a autenticky. Jazyk hry snad mohl v ostravském divadle Petra Bezruče, kde měla Karla premiéru, dodat hře něco regionálního koloritu, v Praze jsem však vnímal to, jak ubral na univerzálnosti její výpovědi.

Národní divadlo Praha (Kolowrat) – Martin Františák: Karla. Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Petr Skoumal. Premiéra 18. května 2012.

  • Autor: Ivan Žáček
  • Publikováno: 24. června 2012

Komentáře k článku: Až příliš moravská hra?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 1/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


9. 1.–22. 1. 2018

Číslo 1/2018 (9. 1.–22. 1. 2018)

Obsah čísla 1/2018

Slovo ...

Víte, co je...

Začínáme nový, už 27. ročník...

Dotazník

Iamme Candlewick

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Inscenace roku

Do jubilejního 25. ročníku ankety...

Kronika

Jednou větou

Ministerstvo není tvůrcem kultury –...

Kritika

Unavil se tak, že nevidí už...

Témata stárnutí, zapomínání a s...

Stepní vlk Jan Kačena

V záplavě premiér s koncem roku 2017...

Chození v přírodě je na...

V Experimentálním prostoru NoD si...

Zlaté prozření bohatých

Inscenace Eyolf v HaDivadle je...

Něco, co nás přesahuje

Budova Janáčkova divadla v Brně je od...

Shakespearovský filmový trip

David Drábek se ve své další (už...

Vražda agenta Litviněnka

Do Dejvického divadla se po tříleté...

Inscenace roku

Do 25. ročníku každoroční ankety...

Rozhovor

Jakub Krofta: Posláním...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladimír Morávek: Jsem...

Rozhovor s odcházejícím uměleckým...

Kontext

Tak ošklivej pán… aneb...

Knihou roku 2017 v tradiční anketě...

Burza

Milí kolegové,

Herecká asociace informuje

Podoby – Ráno

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zahraničí

Muž pro každé počasí

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Karel Hejcman (1. 4. 1935 Praha – 10....

Výročí

Výročí 1.−15. ledna

Mandel Petr, dirigent (1. 1. 1938) △...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Rozhovor s dramatikem a scenáristou...

Knihovnička

„Janžurka“ ke stažení

Herecké monografie – a mám na mysli...

Knihy roku

aneb Pohled do českých Lidových novin...

Obrazem

Divadlo 1918–2018

V každém čísle letošních...

Pan Papírek… (X)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 1/2018



Obsah,