Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Až příliš moravská hra?

Hry Martina Františáka vyrůstají z podhoubí jeho rodného Valašska. Tak i Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění. Jeho jazyk je iritující kombinací obecné češtiny, do níž prosakují moravismy a nejspíš i osobní neologismy autora. Františákovy postavy, životem uvláčené ženy, jak píše v programovém textu Jiřina Šiklová, však stěží ví něco o tom, co je to gender a feministické teorie jim nic neříkají. Musejí uživit prací ve sklárně své hladové krky, a jsou na to samy. Jedna z nich, nejostřeji vykreslená Bohuša, říká: Marta má chlapa v kamionu na cestách – čtyři děcka, Pavluša má chlapa v Norsku na plošině, tři měsíce jí nenapsal, každé ráno po šichtě strká hlavu do skříněk – myslíš, že nepoznám, jak trpí a naříká. Nejí chleba, ale řve celou svačinu. Pět děcek. Snad proto si říkají „hoši“, že hrají v životě nejen matky, ale mužské role se vším všudy. Muži z téže periférie jsou nepřítomní nejen na Františákově scéně, ale nechávají ženy na holičkách i v jejich životech. Chlap je tu jen jeden, a to je spíše chlap v. v., alkoholik a ztroskotanec Fügner, obsluhující jakousi nefrekventovanou pumpu, kde nacházejí svůj azyl zbědované ženy. Ten však vychází zdaleka ne tak přesvědčivě jako Františákovy „ženy na pokraji nervového zhroucení“. Jan Hartl, i když s dostatkem zkušeností ve vytváření podobných typů, má podstatně ztíženou roli oproti Taťáně Medvecké, která i na skromném prostoru Kolowratu dokázala svou Bohušu vybavit zcela přesvědčivou fysis. Jeho skuhrající Fügner se brzy oposlouchá, neboť je to stěží něco víc než rutina, zatímco mistrovská zkratka Medvecké je nejautentičtějším výkonem velmi neautentické inscenace. Drobnohlednost kolowratské optiky pak tuto nevěrohodnost jen umocňuje. Možná hra patří do většího prostoru, silné scénografické gesto by rozkolísanému textu mohlo jen prospět. Zde však se scénograf Jan Schindler nemohl pořádně rozmáchnout, bílý pult a jakási plocha, na níž posedávají uvláčené ženy, působí jako přízemní deskripce, která nejde s metaforickým rozměrem Františákova textu moc dohromady. I kostýmy Kataríny Hollé mohly víc páchnout dělňáckou bídou. Režie Jana Kačera se potýká se základním problémem Františákových textů, jenž vystupuje v Karle do popředí zvláště výrazně. Metaforičnost na jedné straně, a syrovost ostré sociální sondy na straně druhé – dvě roviny textu, jež by se teoreticky mohly doplňovat a umocňovat, tu stojí v rozporu a zanechávají diváka poněkud zmateného. Silné momenty střídá standardní mainstream a sterilní herecké výkony. Těžko kdo rozliší rozdvojení postavy Alexeje Pyška, kdy je továrníkem Reichmannem, chystající se svým „sockám“ vysvětlit ekonomickou nevyhnutelnost zavření fabriky, a kdy kdákajícím ministrem. A nedočíst se to v programu, pak ani obdobné schizma klíčové postavy příběhu Drahy a její závěrečné proměny v bílého rysa. Martina Preissová usilovně hraje holku, jež se z ekonomické nutnosti musí dávat komukoli, kdo projeví zájem. Tak přišla na svět i Karla, které se její matka zoufale a marně snaží dovolat. Mohl by to být silný moment, stejně jako výstupy trojice Foukaček. Výkony pražských aktérů jsou poznamenány nedostatkem vhledu, to je zřejmě základní problém této inscenace. Je až příliš poznat, že bída mladých žen, z nichž už čiší jen čirá rezignace, se studentkám divadelních škol nehraje moc dobře. Ani moravština jim neplyne z úst přirozeně a autenticky. Jazyk hry snad mohl v ostravském divadle Petra Bezruče, kde měla Karla premiéru, dodat hře něco regionálního koloritu, v Praze jsem však vnímal to, jak ubral na univerzálnosti její výpovědi.

Národní divadlo Praha (Kolowrat) – Martin Františák: Karla. Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Petr Skoumal. Premiéra 18. května 2012.

  • Autor: Ivan Žáček
  • Publikováno: 24. Červen, 2012

Komentáře k článku: Až příliš moravská hra?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 21/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


9. 12.-22. 12. 2014

Číslo 21/2014 (9. 12.-22. 12. 2014)

Obsah čísla 21/2014

Komentář

Egomaniaci

Egomanie se šíří republikou jako...

Osobnost měsíce

David Radok

David Radok

Jak já to vidím

Radka Fidlerová, herečka

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Zabiju tě a budu tě mít...

Něco zcela jiného se začalo odvíjet...

Kronika

Bylo & bude 21/2014

Bylo V Brně a v Ostravě se sešla...

Kritika

Bouře a vzdor aneb Kulturní...

Představte si to: přijeli jste do...

Vypni mě a miluj

Doprovodné materiály hledají ve...

Ušlechtilé, solidní muzeum...

Tvůrci vinohradského Rodu Glem­bayů,...

Půlrok na vsi

Vzpomínky na některé inscenace si...

Nezničitelná Leni

Odpovědnosti za své dílo se umělec...

Generační vášnivý útok

V Činoherním klubu uvedli více než...

Play Shaw

Když jsem před více než šedesáti...

Do dětství a do pravěku

Výrazná autorská osobnost...

Dluh Animě

Choreograf Michal Záhora přichází po...

Bohem milovaný živočich

Amadeus Petera Shaffera znamená pro...

Kritický žebříček 21/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Na Janáčka se chodí,...

Proč se u nás nechodí na Janáčka?...

Neobhájený Beckett

Historicky první ostravské Čekání...

Hrabal není ležák

Uvádět dílo Bohumila Hrabala na...

Otřepal se OST-RA-VAR z...

Po loňském hodně rozpačitém...

Rozhovor

Marek Němec: Vyhoření...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kauza

Kontext

Došlo do redakce

Alena Fialová: Poučení z krizového...

Jiřina Jirásková očima...

Když loni začátkem ledna zemřela...

Je třeba zabít Pohádkáře

Jména Macháček a Geislerová...

Burza

Fagi a divadlo

Diskutujme!

Dva skladatelé, dva Magoři

Sametové vzpomínání

Ve své funkci považuji mimo jiné za...

3LO3

Nuda na divadle. Je to problém diváka,...

Malíř jeviště aneb Anděl...

Anděl blažené smrti se dotkl 21....

Rejžek píše Justovi

Milý Vladimíre, úvodem dopisu, který...

Ohlasy

Polemiky

Zemřeli

Zemřeli

WANDA SPINKA (29. 3. 1937 Cieszyn,...

Výročí

Výročí 15.–31. prosince

Dostálová Irena, herečka (15. 12....

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 21/2014



Obsah,