Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Až příliš moravská hra?

Hry Martina Františáka vyrůstají z podhoubí jeho rodného Valašska. Tak i Karla (2010), pro niž je kolorit regionu víc než jen živnou půdou. Příběh o nepřítomné dcerce jedné z místních žen má svou silnou sociální dimenzi a jasně přítomné genderové vidění. Jeho jazyk je iritující kombinací obecné češtiny, do níž prosakují moravismy a nejspíš i osobní neologismy autora. Františákovy postavy, životem uvláčené ženy, jak píše v programovém textu Jiřina Šiklová, však stěží ví něco o tom, co je to gender a feministické teorie jim nic neříkají. Musejí uživit prací ve sklárně své hladové krky, a jsou na to samy. Jedna z nich, nejostřeji vykreslená Bohuša, říká: Marta má chlapa v kamionu na cestách – čtyři děcka, Pavluša má chlapa v Norsku na plošině, tři měsíce jí nenapsal, každé ráno po šichtě strká hlavu do skříněk – myslíš, že nepoznám, jak trpí a naříká. Nejí chleba, ale řve celou svačinu. Pět děcek. Snad proto si říkají „hoši“, že hrají v životě nejen matky, ale mužské role se vším všudy. Muži z téže periférie jsou nepřítomní nejen na Františákově scéně, ale nechávají ženy na holičkách i v jejich životech. Chlap je tu jen jeden, a to je spíše chlap v. v., alkoholik a ztroskotanec Fügner, obsluhující jakousi nefrekventovanou pumpu, kde nacházejí svůj azyl zbědované ženy. Ten však vychází zdaleka ne tak přesvědčivě jako Františákovy „ženy na pokraji nervového zhroucení“. Jan Hartl, i když s dostatkem zkušeností ve vytváření podobných typů, má podstatně ztíženou roli oproti Taťáně Medvecké, která i na skromném prostoru Kolowratu dokázala svou Bohušu vybavit zcela přesvědčivou fysis. Jeho skuhrající Fügner se brzy oposlouchá, neboť je to stěží něco víc než rutina, zatímco mistrovská zkratka Medvecké je nejautentičtějším výkonem velmi neautentické inscenace. Drobnohlednost kolowratské optiky pak tuto nevěrohodnost jen umocňuje. Možná hra patří do většího prostoru, silné scénografické gesto by rozkolísanému textu mohlo jen prospět. Zde však se scénograf Jan Schindler nemohl pořádně rozmáchnout, bílý pult a jakási plocha, na níž posedávají uvláčené ženy, působí jako přízemní deskripce, která nejde s metaforickým rozměrem Františákova textu moc dohromady. I kostýmy Kataríny Hollé mohly víc páchnout dělňáckou bídou. Režie Jana Kačera se potýká se základním problémem Františákových textů, jenž vystupuje v Karle do popředí zvláště výrazně. Metaforičnost na jedné straně, a syrovost ostré sociální sondy na straně druhé – dvě roviny textu, jež by se teoreticky mohly doplňovat a umocňovat, tu stojí v rozporu a zanechávají diváka poněkud zmateného. Silné momenty střídá standardní mainstream a sterilní herecké výkony. Těžko kdo rozliší rozdvojení postavy Alexeje Pyška, kdy je továrníkem Reichmannem, chystající se svým „sockám“ vysvětlit ekonomickou nevyhnutelnost zavření fabriky, a kdy kdákajícím ministrem. A nedočíst se to v programu, pak ani obdobné schizma klíčové postavy příběhu Drahy a její závěrečné proměny v bílého rysa. Martina Preissová usilovně hraje holku, jež se z ekonomické nutnosti musí dávat komukoli, kdo projeví zájem. Tak přišla na svět i Karla, které se její matka zoufale a marně snaží dovolat. Mohl by to být silný moment, stejně jako výstupy trojice Foukaček. Výkony pražských aktérů jsou poznamenány nedostatkem vhledu, to je zřejmě základní problém této inscenace. Je až příliš poznat, že bída mladých žen, z nichž už čiší jen čirá rezignace, se studentkám divadelních škol nehraje moc dobře. Ani moravština jim neplyne z úst přirozeně a autenticky. Jazyk hry snad mohl v ostravském divadle Petra Bezruče, kde měla Karla premiéru, dodat hře něco regionálního koloritu, v Praze jsem však vnímal to, jak ubral na univerzálnosti její výpovědi.

Národní divadlo Praha (Kolowrat) – Martin Františák: Karla. Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Petr Skoumal. Premiéra 18. května 2012.

  • Autor: Ivan Žáček
  • Publikováno: 24. června, 2012

Komentáře k článku: Až příliš moravská hra?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 09/2016

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


26. 4.-9. 5. 2016

Číslo 09/2016 (26. 4.-9. 5. 2016)

Obsah čísla 09/2016

Sloupek

Očekávání

Když je na nějaký divadelní prostor...

Komentář

Už víme, jak jim bylo

Čapkům, Peroutkům, Langerům,...

Sukces měsíce

Divadlo v pohybu X: Smějící...

Divadlo Husa na provázku v Divadle...

Glosa

Nefňukejte! Vzkazuje The Tap...

Po mnoha letech úspěšného...

Kladenské divadlo otevírá...

Otevření rekonstruované budovy...

Kronika

Jednou větou

Na bludný balvan v hukvaldské oboře...

Kritika

Continuo naruby

Divadlo Continuo představilo v...

Velká gesta jihlavské...

Režisérka Věra Herajtová chtěla v...

Labyrint bolestné duše a...

Jedna z nejprogresivnějších...

Divadlo miluju, film žeru!

Laskavě nevážný, někdy ironicky...

S ironií životem...

Na scénu HaDivadla se režiséru Ivanu...

Schimmelpfennigova apokalypsa...

Hru Rolanda Schimmelpfenniga Wenn, dann:...

Kometa do skály zakletá...

Česká dramatička Lenka Lagronová...

Vizuální smrt Malého prince

Mohla to být událost. Oceňovaný...

Nebýt nikomu na obtíž

Olga Havlová se v podání Pavlíny...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 9/2016...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Marek Cisovský: Herectví je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Olga Dabrowská: Láska,...

Rozhovor s filmovou režisérkou

Kontext

Markéta Fantová: Pražské...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Pavel Šmok – nejen symbol...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Fagi a divadlo

Podoby – Nezávislá...

Tak bych to přeložil z plynulý...

Došlo do redakce

Krystyna a Přátelé: Jeden taniec CD,...

Martina Trchová

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

Dům čtyř múz v naději…

Herecká asociace informuje

Stará aréna Ostrava

Místa pro „nová“ divadla

Levínský píše Uhdemu

Když jsem Ti psal o kladenském...

ALLES GUTE

Divadlo Sklep slaví 45. narozeniny –...

Zahraničí

Divadlo ve službách...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sjón: …a probudí se mrtvá...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Jan Badalec (30. 3. 1960 Praha – 29....

Výročí

Výročí 1.−15. května

Meluzín František, herec (1. 5. 1926)...

Paměti, záznamy, deníky

Smích léčí

Lehce po poledni přicházím na...

Příloha

Kmeny I – Argentinské tango...

Když nedávno vydal Vladimír 518...

Petr Nikl: Jako když...

Jelikož profil Petra Nikla vychází v...

Probuzení tanečnic v...

O tanečních událostech, které v...

Alina Nanu: Balet je vášeň

V rámci Taneční zóny 1/2016, z...

Taneční zóna zahajuje 20....

Drazí přátelé… Tímto oslovením...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 09/2016



Obsah,