Nahlížet, kam hledět není dovoleno
SVĚTOVÝ DEN DIVADLA byl ustanoven v roce 1961 Mezinárodním divadelním institutem (International Theatre Institute – ITI). Tento den slaví každoročně 27. března všechna národní střediska ITI a spolu s nimi celá mezinárodní divadelní obec. Při této příležitosti se organizují různé národní i mezinárodní divadelní akce – k nejvýznamnějším z nich patří Mezinárodní poselství – z podnětu Mezinárodního divadelního institutu je každoročně jeho autorem vybraná světově proslulá divadelní osobnost.
///
Nahlížet, kam hledět není dovoleno
/Poselství ke Světovému dni divadla 27. 3. 2015/
Mistry divadla lze nejlépe nalézt daleko od divadla. Obyčejně jsou to ti, které divadlo nezajímá jen jako mašinérie na reprodukci různých klišé a konvencí.
To oni nalézají pulsující zřídla a živé proudy řek, které se obecně vyhýbají divadelním sálům a v nich denně se hromadícím nepřeberným zástupům lidí, potýkajících se s napodobováním jakýchsi světů. Napodobujeme místo toho, abychom tvořili vlastní koncentrované světy přímo závislé na dialogu s obecenstvem a vášních, které skryté proplouvají, ale které právě divadlo umí nejlépe odhalovat.
Takové průvodce nalézám nejčastěji v próze. Den co den přemýšlím o spisovatelích, kteří již víc než před sto lety prorocky, byť zdrženlivě, vylíčili soumrak evropských bohů, který naši civilizaci pohroužil v dodnes nevyjasněnou tmu. Mám na mysli Franze Kafku, Thomase Manna a Marcela Prousta. Dnes bych do tohoto kroužku proroků zařadil i Johna Maxwella Coetzee.
Jejich společný pocit nevyhnutelného konce světa, nikoli planety, ale modelu mezilidských vztahů, společenského pořádku a revolt, nás nyní dalekosáhle doprovází. Navzdory zločinům a konfliktům, které každou chvíli podpalují nová místa dokonce rychleji, než je stačí zachytit ve svých zprávách všudybylská média. Tyto požáry se rychle omrzí a z tiskových sdělení nenávratně mizí, ale my se cítíme bezmocní, zděšeni a spoutáni. Neumíme už budovat věž, ale zdi, které si zatvrzele stavíme, nás před ničím neochrání, naopak, ony samy potřebují ochranu a péči, která požírá podstatnou část naší životní energie. Nám už pak nezbývají síly, abychom se pokusili spatřit to, co se nalézá za branou, za onou zdí. A právě proto musí existovat divadlo a v tom musí hledat svou působnost. Nahlížet, kam hledět není dovoleno.
Pověst se pokouší vysvětlit nevysvětlitelné. Protože vychází z pravdy, musí opět skončit v nevysvětlitelném. Tato slova, jimiž Kafka popsal metamorfózy legendy o Prométheovi, zvlášť zdůrazňuji, protože vystihují, jaké má být divadlo. A takové divadlo, vycházející z hluboké pravdy a končící v nevysvětlitelném, všem jeho tvůrcům, kteří se objevují na jevišti, ale i těm, kteří jsou v hledišti, přeji z celého srdce.
Krzysztof Warlikowski
překlad Irena Lexová
* citace z Kafkovy povídky Prométheus ve sbírce Popis jednoho zápasu přejata z překladu Vladimíra Kafky, Odeon Praha, 1968.
///
Krzysztof Warlikowski. FOTO archiv ITI
Krzysztof WARLIKOWSKI se narodil v Polsku roku 1962 a je dnes jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů své generace. Studoval historii, filosofii a románské jazyky na Jagellonské univerzitě a také na École des Hautes Études Pratique na pařížské Sorbonně. Posléze vystudoval v r. 1993 režii na Akademii dramatických umění Ludvíka Solského, kde jedním z jeho pedagogů byl Krystian Lupa. Posléze mu asistoval při jeho režiích, byl asistentem rovněž Petera Brooka /Pélleas a Melisanda/, Ingmara Bergmana a Giorgio Strehlera.
Ve spolupráci se scénografkou Malgorzatou Szczesnak vytváří výjimečné divadelní obrazy, v procesu práce vede herce k dosažení hlubší kreativity. Vytvořil nové způsoby, jak inscenovat Shakespeara / k dnešku cca 11 inscenací /Hamlet ve Varšavě a v Tel Avivu, Večer tříkrálový ve Stuttgartu, Bouře tamtéž a rovněž ve Varšavě, Zkrocení zlé ženy ve Varšavě, Macbeth v Hannoveru ad./ Druhou oblastí jeho zájmu je antické divadlo / převratné výklady řeckých tragédií, např. Sofoklovy Elektry/ a třetí hlavní oblastí jeho zájmu je inscenování her současných autorů /př. B.M. Koltés, S. Kane – inscenace její hry Cleansed/Očištění mu prezentací na festivalu v Avignonu r. 2002 a na divadelním festivalu Americas v Montréalu zajistila svým úspěchem a nadšeným kritickým přijetím uznání a vstup na mezinárodní scénu.
Od r. 2008 je uměleckým ředitelem Teatra Nowy ve Varšavě, kde dosud uvedl mj. čtyři kusy založené na úpravách : (A)Pollonia /2009/, The End /2010/, African Tales by Shakespeare /2011/ a Kabaret warszawski /2013/. V současné době připravuje divadelní adaptaci Hledání ztraceného času Marcela Prousta. V Teatru Nowym tedy Warlikowski vytváří svou osobní vizi role a místa divadla ve společnosti, mj. tím, že zapojuje publikum do diskusí. Jeho divadelním mottem se stává: Únik z divadla.
K. Warlikowski je rovněž operním režisérem – vnímaným jako revoluční tvůrce díky své touze po „re-theatralizaci“ opery. Nastudoval mj. Gluckovu Iphigenii v Tauridě a Janáčkovu Věc Makropulos v pařížské opeře, Wagnerova Parsifala v Mnichově / jako první neněmecký režisér s velkým skandálním ohlasem/, Bergova Vojcka, Lulu, a nedávno Dona Giovanniho.
Jeho inscenace byly prezentovány na řadě mezinárodních festivalů – mj. Festival Avignon, Festival Otono Madrid, Edinburgh, Soul ad.
Získal řadu ocenění, vč. ceny francouzských divadelních kritiků / dvakrát – v r. 2003 za Kaneové Očištění a posléze za inscenaci Kushnerových Andělů v Americe/. Byl oceněn medailí polského centra mezinárodního divadelního ústavu za popularizaci polské divadelní kultury v zahraničí. V r. 2008 obdržel prestižní Cenu Mejercholda v Moskvě, americkou Obie Award za inscenaci Krum Enocha Levina, kterou uvedl na festivalu v New Yorku, Zlatou masku za nejlepší zahraniční inscenaci festivalu v ruském Petrohradě a v řecké Soluni Cenu nové divadelní reality, udílenou Unií evropských divadel v rámci Evropské divadelní ceny.
V r. 2013 byl dekorován francouzským řádem rytíře literatury a umění.
///
Mezinárodní divadelní ústav
SVĚTOVÝ DEN DIVADLA – 27. března
Ustavení Světového dne divadla navrhl nejdříve v Helsinkách a potom ve Vídni na 9. světovém kongresu Mezinárodního divadelního ústavu v červnu 1961 jménem Finského střediska Mezinárodního divadelního ústavu prezident Arvi Kivimaa. Tento návrh, podporovaný skandinávskými středisky, byl schválen aklamací.
Národní střediska Mezinárodního divadelního ústavu ITI, jichž je dnes téměř 100 na celém světě, slaví od té doby každý rok 27. březen (datum zahájení sezony Divadla národů v roce 1962 v Paříži) jako Světový den divadla mnohočetným a nejrůznějším způsobem.
Mezinárodní divadelní ústav, založený v roce 1948 organizací UNESCO a světově proslulými divadelními osobnostmi, je nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizací v oblasti performing arts, která má formální příbuzenské vztahy s UNESCO (vztahy poradenství a přidružení). ITI usiluje o „prosazování mezinárodní výměny poznatků a praxe v oblasti reprodukčního umění, podněcování tvorby a zvyšování spolupráce mezi divadelníky, vytváření povědomí veřejného mínění o nezbytnosti počítat s uměleckou tvorbou v oblasti rozvoje, prohlubování vzájemného porozumění za účelem účasti na posilování míru a přátelství mezi národy, připojení se k obraně ideálů a cílů organizace UNESCO.“
Akce, pořádané na oslavu Světového dne divadla, se snaží výše zmíněné cíle naplňovat. Každý rok je přizvána význačná divadelní osobnost nebo osoba, aby se podělila o své úvahy o divadle a souladu mezi národy. To, co je známé jako Mezinárodní poselství, se překládá do více než 20 jazyků, předčítá pro desítky tisíc diváků před představeními v divadlech na celém světě a tiskne ve stovkách deníků. Kolegové v audiovizuální oblasti bratrsky pomáhají a více než stovka rozhlasových a televizních stanic vysílá Poselství posluchačům ve všech koutech všech pěti kontinentů.
Jean Cocteau byl autorem prvního Mezinárodního poselství v roce 1962. V roce 1993 vydalo Venezuelské středisko ITI dvě antologie, jednu obsahující všechna poselství od roku 1962 do roku 1993 v originálních jazykových verzích a druhou sbírku ve španělštině.
Světový den divadla je příležitostí pro divadelníky, aby oslavili sílu reprodukčního umění spojovat lidi, je to příležitost podělit se se svými diváky o určitou vizi svého umění a jeho schopnost přispívat k porozumění a míru mezi národy.
Spolu s širokým rozšířením Mezinárodního poselství, které je ústředním znakem Světového dne divadla od jeho zavedení v roce 1961, zahrnuje Světový den divadla četné akce ve všech částech světa od téměř intimních projevů až po velké lidové slavnosti.
///
Mezi speciální akce, které se konají na znamení Světového dne divadla, patří:
• Čtení Poselství v divadlech před večerními představeními 27. března.
• Mezinárodní festivaly v tento den nebo během týdne nebo měsíce obsahujícího 27. březen, např. Japonsko, Kamerun, Burkina Faso, Kuvajt.
• Speciální představení: např. Belgie, Filipíny, Kypr, Tunisko, Rumunsko, Švédsko, Monako, Španělsko, Zaire a jinde.
• Sympozia, kolokvia a konference u kulatého stolu o různých aspektech role divadla ve společnosti, např. Řecko, Bangladéš, Chorvatsko, Rumunsko, Makedonie, Indie.
• Speciální ceny za vynikající výkony v divadelním a tanečním umění – zvláště ceny udělené jako uznání mezinárodního vlivu činnosti oceněných osobností, např. střediska ITI ve Finsku, Maďarsku, Velké Británii, Izraeli, Polsku, Ugandě, Rusku, Německu, Slovinsku a jinde.
• Otevření nových divadel, divadelních muzeí a divadelních výstav; dny otevřených dveří a prohlídky divadel s průvodcem.
• Národní poselství v mnoha zemích, např. Rumunsku, Zimbabwe, skandinávských zemích a některých latinskoamerických zemích.
• Články v tisku o divadle a komentáře o Mezinárodním poselství.
• Rozhlasové a televizní pořady o divadle, včetně pořadů pro speciální okruh diváků, např. Indie, Rumunsko, Libanon, Sierra Leone a jiné země.
• Speciální vysílání dramatických pořadů na národních a regionálních televizních a rozhlasových stanicích.
• Bezplatná představení nebo volné lístky do divadla, které jsou tradičně k dispozici v některých zemích, např. v Maďarsku, Egyptě, Chille, Španělsku, Řecku, Belgii, Turecku atd.
• Projevy významných národních osobností, např. v USA, skandinávských zemích.
• Výzdoba divadel, lidové plesy, veletrhy a průvody.
• Speciální plakáty vydané středisky ITI k této příležitosti.
• Speciální známka byla vydána ve Francii při prvním Světovém dni divadla, v roce 1962 indická pošta zrušila známky na dopisech a nahradila je nápisem oslavujícím divadlo a mír. I v dalších letech v mnoha zemích vydávány příležitostné známky s divadelní tematikou k tomuto Dni.
• Představení na pomoc divadelním charitativním organizacím, např. skandinávské země, Velká Británie.
Zdá se, že mnohé akce plní řadu funkcí. Zatímco všechny akce manifestují mezinárodní aspekt, oslavy Světového dne divadla často poskytují příležitost, aby se městská a provinciální divadla v určité zemi více sblížila. Pomocí bezplatných představení a rozhlasových a televizních pořadů, které mohou dojít jak k dlouholetým milovníkům divadla, tak k těm, kteří nikdy žádnou hru neviděli, divadelní profesionálové také rozvíjejí a zlepšují vztahy se svými diváky.
Četné akce jsou mnohostranného rázu a často je pořádají střediska, která mají k dispozici jen omezené prostředky. Například Bangladéšské středisko ITI a Federace divadelních skupin Bangladéše oslavují Světový den divadla za účasti celé divadelní komunity. V průvodu ulicemi Dháky se sejde více než 1000 herců a hereček v divadelních kostýmech. Pořádají se divadelní výstavy a večer následuje tradiční přednáška o divadle v Bangladéši a divadelní představení různých divadelních společností.
///
ITI – Provolání k Mezinárodnímu Dni divadla – 27. března
Autoři Poselství:
1. 1962: Jean COCTEAU
2. 1963: Arthur MILER
3. 1964: Laurence OLIVIER – Jean-Louis BARRAULT
4. 1965: Anonym
5. 1966: René MAHEU, generální ředitel UNESCO
6. 1967: Helen WEIGEL
7. 1968: Miguel Angel ASTURIAS
8. 1969: Peter BROOK
9. 1970: Dimitrij ŠOSTAKOVIČ
10. 1971: Pablo NERUDA
11. 1972: Maurice BEJART
12. 1973: Luchino VISCONTI
13. 1974: Richard BURTON
14. 1975: Ellen STEWART
15. 1976: Eugene IONESCO
16. 1977: Radu BELIGAN
17. 1978: národní poselství
18. 1979: národní poselství
19. 1980: Janusz WARMINSKI
20. 1981: národní poselství
21. 1982: Lars af MALMBORG
22. 1983: Amadou Mahtar M´BOW, generální ředitel UNESCO
23. 1984: Michail CARJEV
24. 1985: Abndré-Louis PERINETTI
25. 1986: Wole SOYINKA
26. 1987: Antonio GALA
27. 1988: Peter BROOK
28. 1989: Martin ESSLIN
29. 1990: Kirill LAVROV
30. 1991: Federico MAYOR – generální ředitel UNESCO
31. 1992: Jorge LAVELLI – Arturo USLAR PIETRI
32. 1993: Edward ALBEE
33. 1994: Václav HAVEL
34. 1995: Humberto ORSINI
35. 1996: Saadalla WANNOUS
36. 1997: Jeong Ok KIM
37. 1998: 50. výročí ITI – speciální poselství
38. 1999: Vigdís FINNBOGADÓTTIR
39. 2000: Michel TREMBLAY
40. 2001: Iakovos KAMPANELLIS
41. 2002: Girish KARNAD
42. 2003: Tankred DORST
43. 2004: Fathia EL ASSAL
44. 2005: Ariane MNOUCHKINE
45. 2006: Victor Hugo RASCON BANDA
46. 2007: Jeho Výsost šejk Dr. Sultan Bin Mohammed AL-QASIMI
47. 2008: Robert LEPAGE
48. 2009: Augusto BOAL
49. 2010: Judi DENCH
50. 2011: Jessica A. KAAHWA
51. 2012: John MALKOVICH
52. 2013: Dario FO
53. 2014: Brett BAILEY
54. 2015: Krzysztof WARLIKOWSKI
Komentáře k článku: Nahlížet, kam hledět není dovoleno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
