Jsem nepochybně staromilec. Jel jsem minulou sobotu do Poličky zahájit Davidovi Bartoňovi výstavu jeho krajin, která putuje po městech vlasti českomoravské, normálním rychlíkem (navíc měl krásné jméno Punkva). Do rychlíků „moderních“, kde si nemůžu otevřít okno, vstupuju nerad, Pendolinem jsem jel dvakrát a nikdy mne do té zrůdy již nikdo nedostane.

V Ústí nad Orlicí, rodišti a bydlišti mého přítele Honzy Steklíka, kreslíře (nesnáším slovo výtvarník) a ředitele Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, přistoupil do mého kupé člověk, zarostlý, oblečený chudě a čistě, jak by řekla Božena Němcová. Slušně se otázal, zda je volno. Přisvědčil jsem. Vzápětí přišla průvodčí spolu se zřejmě vlakvedoucím. Asi ho znali. Poptali se po lístku, klidně řekl, že nemá – a oni opáčili, že si na příští stanici vystoupí. Zvedl se a odešel ke dveřím vagonu.

Po chvilce mi to došlo, šel jsem za ním. Kam jedete? Do Svitav. Pojďte zpátky, já to za vás zaplatím.

Dojeli jsme do Svitav (průvodčí už se neobjevila), kde jsem přestupoval na úžasný motoráček do Poličky, s neuvěřitelně laskavým hlášením paní s neobyčejně příjemným hlasem. Například: Na příští zastávce vlak zastaví. Zastávek byla spousta, kdo chtěl vystoupit, zmáčkl knoflík.

Ale ještě předtím – měl jsem ve Svitavách asi devět minut na přestup – jsem se v nádražní hospůdce stavil na borovičku a pivo. A na stěně byla skvělá lidová malba – řeznický výjev s textem:

Slávo řeznická
kam ses poděla
která před sty lety
se skvěla

Sláva jako tráva
pomalu vadne
Boha povědomo
jak dále bude

O doktoru Ptáčkovi, obvodním lékaři ze Svitav, členu K. Š., snad někdy příště.